Cancún podruhé. Tentokrát to hned od samého začátku vypadá líp, poněvadž neprší, není zataženo a ani to nevypadá na nějaký uragány.
Tentokrát jsem věděla kde si na který bus v přístavu naskočit a dokonce jsem měla i jakousi představu, kde si vystoupit. Ale neznalost umístění zastávek mě zase trochu přechytračila. Už asi pět minut dopředu jsem si šla stoupnout s kufrem a všema věcma ke dveřím, aby se mi pak výstup povedl (nějak jsem předtím měla kufr uplně někde jinde, než jsem seděla, páč jsem se bavila s divnejma lidma co taky jeli z přístavu a kufr mi nějakej pán mezitím odnesl dozadu, aby to neblokovalo uličku jakože a já se pak paranoidně s přibývajícími lidmi v buse pořád otáčela a kontrolovala, že mi kufr nikdo neukradl) - a čudlík na zastavení jsem zmáčkla taky relativně dobře, ale bus zajel někam za roh a já pak nevěděla kde jsem. Naštěstí mi ze schodů pomohl jakejsi pan muzikant v bílém outfitu a upnutých kalhotech (oblažoval nás tam za jízdy jakousi pobožnou hudbou a bylo to hrozný) a já si to mohla štrádovat. Trochu opačným směrem, ale nevadí. Po asi pěti minutách jsem se konečně zorientovala a po (chatrné) paměti se vydala vstříc hostelu. Hrozný vedra, já celá opocená a uondaná a pořád mě nějací prodejci čehosi obtěžovali.
Pani recepční je trošku divoká, pokoj ještě prej není ready a já teda aspoň vyplňuju tunu papírů a dávám si šecky věci do jakési plesnivé komůrky a vyrážím na hon na jídlo. Jsem totiž teď tak luxusně umístěná, že jsem přímo v tom pidi centru, kde maj ten mega supermaket a všechno a je to teda náramně convenient. Po cestě s ňaminkami se mi dokonce jakousi náhodou podařilo objevit pidi veřejnou pláž (jak tady maj všude ty hotely a resorty, tak je docela fuška se na nějakou pláž dostat) a je to tam strašně fenomenální a já jsem z toho celá paf. Uplně něco jinýho, než když jsme byli v Cancúnu před pár dny. Ukrutně modrá karibiková voda, pláže strašlivě kochací a já tam teda sedím na zídce a číhám na to všechno při jídle.
Zase vytahuju tu moji knihu, která je nějaká začarovaná a i když pořád čtu, tak mi ještě kolikset stránek chybí, a krátím si tím čekání na check-in.
Hostel je to poměrně zvláštní, což je asi dáno tím, že je to jediný budget ubytování (a jedinej hostel vůbec) tady v té hotelové zóně a kupodivu není předraženej. Je v takové budově, která vypadá skoro až historicky. A celej ten setup je takovej hodně divokej. Můj pokojíček má asi 24 postelí, což mě předem malonko děsilo, ale je to udělaný tak šikovně, že to člověku ani nepřijde. Maj tam takový jakoby oddělení po 4 postelích se zídkama, takže cajk. Koupelna má několik sprch a záchodů a z druhý strany je na to napojenej uplně stejnej pokoj, takže to je vlastně jak kdyby 48 lidí dohromady (kupodivu na sprchu ani záchod nikdy čekat frontu nemusím).
Jelikož mám nějaký internetový resty (po té podivné wifi na metru čtverečním z posledního hostelu, kde jsem toho fakt moc neudělala), tak si sedám do křesílek na chodbě (wifi do pokojů nedosáhne, což je jedno z mála minus tohodle hostelu) a vyřizuju skype a šecky takový ty věci.
Po chodbě si to ke mně šine jakási pochybná postava, která se ukazuje býti polonahým holohlavým Němcem s podivným náhrdelníkem. Hrozně mě zdraví a haleká, esli si jako dám pivo a než stihnu něco říct, tak už se kamsi odebírá a za chvíli se vynořuje s plechovkou piva. Trošku mě jeho zjev a vyjadřování zneklidňuje, ale nedbám. Na chvíli si někam odskočil a já mezitím vypila to pivo, že jako mu uteču, abych se nemusela socializovat ale nějak mě přechytračil a vrátil se ještě než jsem stihla utéct a nebyl dojmu, že mi to pivo zapomněl přinést a vytasil teda další. To už mi bylo trošku blbý utíkat a tak se tedy s ním chvíli dávám do řeči. Je tam už asi dva a půl týdne, u toho trošku nějak pracuje nebo co (na mojí otázku co dělá velice vtipně odvětil že točí porno, což by mi k němu i celkem sedělo, ale pak se to snažil zahrát do autu s tím, že dělá něco na compu), k tomu pořád popíjí to pivo a celkově mi trošku připomínal takový ty lidi co jezdí do Chorvatska s plným autem paštik. Hrozně se vyznal ve všech okolních hotelech, kde člověk může sehnat day pass a tím pádem má přístup k all-inclusive a asi půl hodiny mi líčil, co kde jedl. Ve volných chvílích navštěvuje food court v tom mega supermarketu a to je asi tak všechno. Ani nevím, jestli vlastně někdy chodí na pláž nebo tak.
Jeho angličtina je trošku kostrbatá a podobně (ne-li) hůř jsou na tom jeho přátelé, kteří se tam čas od času odněkud objeví. Vypadá to, že se blíží jeden z výletů do food courtu, kam jsem samozřejmě velmi zvaná. Jelikož už jsem slyšela víc než dost a nějak mě ta jejich společnost neláká, tak se pod jakousi záminkou utíkám schovat na pokoj, kde pak číhám u dveří a sleduju, esli už z křesílek zmizeli a jestli je teda vzduch čistej. Trošku mi plán nevyšel, jelikož když konečně křesílka opustili a já se tedy chystala, že uteču, tak jsem se nějak neprozřetelně ochomejtala u koupelny (ta moje sekce spací je hned naproti těm koupelnovejm dveřím) a Němec mě tam zahlídnul. Ale nedbám a utíkám.
Nějak jsem netušila, že jejich food courtové výpravy jsou nekonečné, jelikož když se do mega supermarketu na večer odebírám pro nějaký ňaminky, tak je tam pořád vidím sedět a musím se pak plížit přikrčená mezi regály a lidi na mě divně koukaj.
Jo a od Němce jsem se dozvěděla nějaký další zajímavosti o tomhle hostelu. To, že ta budova vypadá jak nákupní centrum mi samozřejmě neuniklo (má to dvě patra a takový chodby děsně dlouhý, který by jakoby byly lemovaný těma obchůdkama, který tam ale nejsou a k tomu celkový dojem dokreslují eskalátory, který nefungujou a po kterejch se mi blbě chodí), ale teď aspoň vim celou historii. Nějak jak tu před pár lety měli ty tajfuny a bouře a všechno, tak se jim spousta budov poničila a mimojiné to i zničilo střechu u této shopping mall a nějak to pak už neprošlo bezpečnostníma kontrolama nebo co, takže už tam nemůžou ty obchůdky mít, ale nějak se jim tam povedlo udělat ten hostel (a nějaký další věci, o kterých ale nevím, jelikož se po těch chodbách víc jak 100m neodvažuju chodit) a má to teda takovou speciální atmosféru.
Jelikož se mi nějak začíná zhoršovat ta moje tubera, co jsem si před dvěma dny pořídila, tak navštěvuju lékárnu, kde se snažím porozumět španělským popiskům léků (což samozřejmě nemám šanci, když sotva zvládám asi pět vět a 30 slov) a hrozně nakupuju medicínku. Ona ta tubera totiž začala tak nějak uplně nenápadně, trošku jsem se zakuckala a už mi to pak zůstalo celou noc. Zatím teda přes den v pohodě, ale jakmile si večer lehnu, tak to přijde. A jelikož bych teď vlastně budila 24-48 lidí, tak jsem usoudila, že je potřeba si na to něco pořídit.
Druhej den si ráno neprozřetelně sedám do křesílek, kde mě během 5 minut objevuje rozjařený Němec a přeptává se, zda-li bych si dala german coffee a než stíhám cokoli říct, tak přede mě strká plechovku piva. Tentokrát mu jí ale honem strkám zpátky a něco blekotám o tom, že před desátou nepiju a radši se honem pakuju. Nějak jsem si nedošla na snídani (která i tady je v ceně), jelikož mi jaksi na recepci včera neřekli kde je ta kuchyň vlastně a když jsem se vydala na průzkum, tak už bylo po snídani.
Vyrážím radši ven na vycházku teda. Tentokrát mám v plánu najít nějakou jinačejší pláž. Drandím si to tedy po starém známém chodníčku (který však tentokrát při tom sluníčku vypadá mnohem přitažlivěji) a sleduju ty vzdálenosti - oni totiž na chodníčku mají po 500m patníčky, který ukazujou na kterým km člověk je. Jak je to všechno vlastně jenom jedna ulice (nečekaně nazvaná zona hotelera), tak ty vzdálenostní patníčky jsou jediným orientačním bodem (tzn. adresa hotelu pak je třeba zona hotelera km 8,5).
Nacházím jakousi uličku, která vypadá, že by mohla vést na pláž a tak se tam teda hrnu a nedbám, že to je asi spíš jenom nějaká pěšinka, kudy by normální lidi neměli chodit. Na jejím konci skutečně nacházím vodu. Je to tam snad ještě fešnější než na té pláži včera a já se tedy opět kochám těmi karibikovými výhledy. Plánuju si, jak to tam vlastně podél té vody prodrandím až kam to půjde. Sice se prvně musím dostat přes jakési křoví a zídku, ale nedbám. Kdo ale dbá víc než dost je jakejsi týpek, kterej mě hned po vynoření se zpoza křoví zbystřil a hned se ke mě hrne s jakýmsi seznamem a přeptává se na číslo pokoje a jméno. Tak se mu snažím vysvětlit, že tam sice nebydlím, ale že se jenom snažím projít podél vody k majáku, který se skví v dáli. Týpek ale nejenže anglicky umí asi pět slov, ale navíc je fest retardovanej, takže ta komunikace je dost zběsilá a marná. Pořád něco mele o tom, že minulý týden se tam kdosi takhle vkradl a že ho praštil do hlavy a pořád mi to ukazuje, kterak ho praštili a mlátí se zboku do hlavy, což mě dost znepokojuje a hlavně mám co dělat, abych se nezačala smát. Pořád mu anglicko-španělsko-rukama-nohama líčím, jak jenom proběhnu k tomu majáku, ale on nedbá a jelikož už tam stojíme dost dlouho, tak se k nám ubírá další člen ochranky. Už na to nemám nervy tam, takže se tedy ptám, kudy se dostanu z areálu ven, zpátky na chodníček. Týpek retardovanej ale pořád mele, že nesmím nikam jít, nikudy procházet a kdesi cosi a já už začínám chytat nervy, páč zpátky přes tu zídku už se asi nedostanu a nevím kudy teda odejít. Nakonec jsem se tam protáhla přes jakousi škvíru mezi zdí a s potěšením se vrátila na starý známý chodníček. Drandím si to tedy dál a snažím se zbystřit nějakou další pěšinku, která by mě k pláži dovedla, ale nikde nic. Pitomý hotely.
Při mém dalším nepodařeném pokusu kamsi vniknout se ochranky přeptávám, kudy se člověk jako proboha na tu pláž má dostat a oni něco melou o jakémsi coco cosi a ukazují do dáli. Jelikož stejně nemám nic lepšího a práci, tak tedy drandím dál, až jakousi náhodou skutečně zmiňované coco cosi nacházím a hle, je tam public access na pláž! Pláž je obří, opět poměrně fešná a já jsem celá z toho hin, že jsem zase u vody.
Drandím si to tedy podél vody zpátky a číhám na ty vlny. Maj tady totiž všude docela vlny (a to jsem přitom ještě pořád jakoby v té horní části 7 - zona hotelera je jakoby ve tvaru 7 - a veliký vlny by měly být spíš až v té dolní části), který vypadaj poměrně divoce a já bych se tu do vody asi bála. Navíc ty vlny pak dosahujou hrozně moc metrů na pláž a když to jeden neví a myslí si, že půjde pět metrů od vody a bude to v cajku a ono ouha, najednou je po kolena ve vodě. Pár lidí tam ve vodě skotačí, ale plavat nevidím nikoho. Spíš všichni dovádí v těch vlnách u kraje (což je asi tak jediný, co se tu dá dělat, s těma proudama jejich) a já se teda chvíli bavím tím, že sleduju jak je to dycinky povalí a oni se tam pak celí div že netopí.
Tu a tam u toho dělám přestávky s knihou. Ta pláž je totiž těma vlnama tak vykousnutá, že je tam jakoby přirozenej asi 1-2 metrovej schod, takže když sedím nahoře, tak jsem aspoň v bezpečí.
Taky u toho sleduju pana záchranáře, kterej to tam v jedný sekci celý dozoruje a dyicnky na lidi píská, když jsou od břehu moc daleko nebo když se snaží plavat.
Došla jsem strašlivou štreku přes tu pláž až nahoru k nějakému hotelu jen abych zjistila, že mě tamní ochranka dál nepustí a že jedinej exit z pláže je tam, odkud jsem přišla. Pecka. Takže zase drandím všechny ty kilometry zpátky a řikám si, jakej to je dementní systém.
Takovej docela ťapací Štědrej den.
U exitu se rozhoduju, že to ještě očíhnu trochu na druhou stranu (ta pláž je hrozně nekonečná) a nacházím si super spot na nějaké pidi skále, která tam je uplně jak kdyby pro mě pochystaná a která poskytuje super výhledy. Ideální na tu mojí knihu zase. Akorát teda asi po půl hodině se nějak spouští déšť a já se tedy honem snažím najít nějaký přístřešek. Spolu se mnou tam zběsile pobíhají ještě asijští novomanželé a jejich fotografka a všichni tři vypadají hrozně naštvaně. Naštěstí nacházím jakýsi opuštěný bambusový slunečník a číhám tedy tam, dokud se to celý nepřeprší a u toho sleduju jakousi tuze vánoční rodinku.
Jelikož už to vypadá, že se moc do večera nevyčasí, tak během přestávky v dešti honem uháním zase k exitu a vyrážím pomalu zpátky na hostel. Je to docela štreka. Navíc se zase musím stavit v lékárně, jelikož tubera začíná nabírat na obrátkách a já prokuckala celou noc a už začínám občas i malonko kuckat přes den. Ještě teda sleduju jakéhosi Korejce, který je zjevně nováček a netuší, kterak se ta voda k břehu nečekaně přihrne a když si vyrazil vyfotit pláž, tak ho to celýho nějak zatopilo.
Na hostelu okukuju prádelní možnosti (jelikož už se můj odlet blíží a chci to mít šecko na cestu přepraný) a následně na recepci za poplatek získávám jakýsi žeton, kterým se údajně pračka spouští. Nic se ale nespustilo a já teda teď trnu, páč mám všechno v pračce zalitý gelem. Jakejsi hoch, co to moje snažení v kuchyni (pračka je v kuchyni) sleduje, se ukazuje být velikým gentlemanem a lámanou angličtinou povídá, že zajde na recepci a týpkovi to španělsky vysvětlí, že jako potřebuju novej žetonek zadarmo. Po velice dlouhé době se mi skutečně další žetonek daří získat, nicméně zase se nic nespustilo. Týpek na recepci (kam se tentokrát odebírám sama) na mě hledí jak na debila a že to je nějaký divný už. Po asi dvaceti minutách ho konečně přesvědčuju, ať jde se mnou a nějak to spustí, že já prostě nevim. Zase se to nějak nedaří a týpek recepční je celej z toho hin, že už mu došly žetonky a musí teda najít nějakej otvírák na tu pračku, aby je vyndal. Hrozná operace se nakonec daří a nějakým zázrakem se i pračka povedla spustit. Juhůůů. Akorát teda to pere asi tak sto hodin a pořád ne a ne se to přehodit na další světýlko a mně už to je nějaký divný a otvírám to potom a zjišťuju, že to vlastně až tak moc nepere. Sušička je pro změnu uplně pochybná a opět to pak celý musím otvírat za chodu a prádlo skoro hoří. Zábava asi na 6 hodin, ale tak stejně bych s tou mojí tuberou asi žádný velký akce nepodnikala, tak co už,
A je tu poslední den. To to zase uteklo.
Jelikož mi to letí až v noci, tak po sbalení kufru a umístění všech věcí do té plesnivé komůrky vyrážím na poslední velevýpravu. Jsem vybavena seznamem veřejně přístupných pláží, na které se údajně dá dostat v pohodě, když člověk ví, kde se ta která přístupová pěšinka skrývá. Pochopitelně jsem celá hin na ťapání a tak autobus nepřichází v úvahu.
Dávám si tedy chodníček v tom vedru a kochám se projíždějícími auty a cedulemi varujícími před krokodýly. V tý lagunový části prej se jaksi vyskytujou (a asi docela hojně) a já skoro doufám, že se nějakej odváží vylézt na chodníček, abych se mohla patřičně děsit, ale bohužel.
Nějak jsem ale podcenila ty vzdálenosti (resp. moje časové možnosti) a když ani po dvou hodinách drandění se pořád nikam neblížim, tak to začíná bejt trošku prekérní. Zastavuju se teda aspoň v nějakém nákupně-jídelním středisku, kde se osvěžuju happy mealem a na netu kontroluju, kterak jsem asi daleko od té první pláže. No, je to ještě docela štreka, ale nedbám. Pláž nakonec bez problémů nacházím, neboť přístupová pěšinka je docela neskrytá a hlavně jako orientační bod tam mají jakousi Luxury avenue (všude samý shopping malls, jak naschvál, když člověk nemá ani na palačinku).
Pláž je to docela pěkná, ale přecijenom, jak je to všechno tak nějak stejný, tak už mě to tolik neohromuje, jako ten první den. Ale stejně si tam teda sedám do písečku a vytahuju knihu na pár hodin. Pak už ale usuzuju, že nejenže nemám čas jít na žádnou další pláž, ale nemám šanci to dát pěšky zpátky do hostelu, pokud nebudu sprintovat.
Nasedám teda na bus, v plesnivé komůrce na hostelu nabírám zavazadla a vyrážím na letiště. Je to zase hrozně zmatený, páč i když by to z té zona hotelera bylo docela blízko, tak člověk musí jet opačným směrem do města, pak se dostat na autobusák a odtama na bus na letiště a pak ještě aby jeden věděl, z kterýho terminálu vůbec letí, páč to tam maj nějak moc rozprostřený a podivný.
Letím poprvé s Condorem a jsou to teda hrozný prekérky to na letišti přeorganizovat tak, abych se vešla do těch jejich dementních váhových limitů, zvlášť když já mám obecně problém se vejít do 23kg s kufrem a 10kg s baťůžkem. Tady to je pro změnu 20 a 7 nebo co. Navlíkám na sebe všechno možný a pak ještě projistotu strkám všechny těžký věci do kabelky, kterou následně schovávám pod kabát, což se ukázalo být velmi chytrým tahem, neboť týpek na check-inu mě požádal, abych na váhu kromě kufru dala i můj baťůžek a ten to jen tak tak dal. To že moje kabelka praská ve švech a má asi deset kilo a pak mi to láme ruku, když se to snažím nonšalantně pod tím kabátem pronést, to už je jiná věc.
Nadšení z toho, že jsem to tak zašolichala a prošla všema kontrolama střídá trochu zděšení, kdy všechny gate mají ceduli, jen ta moje tam nějak chybí. A taky maj nějak skoro všechny jídelní možnosti zavřený a já mám přitom hrozný hlady. Za poslední peníze si aspoň kupuju vodu (asi tak 20 dražší než normálně, to trošku přeháněj) a po nalezení gate se snažím hlad zajíst všema těma tabletkama a sirupama na tu mojí tuberu. Nejenže to ale s hladem moc nepomohlo, ale ani na tuberu to nemá valný účinek a já tedy posledních 30minut před boardingem bavím všechny spolupasažéry, kteří se na mě pohrdlivě otáčejí, kdykoli zakuckám. Já se teda prvně snažila sedět uplně daleko od lidí na jiný gate, ale pak už se blížil čas boardingu, tak jsem si přesedla. Jenže ono to bylo zase nějaký zpožděný a já si teda mohla vychutnávat ty všechny pohledy.
Jediný štěstí, že letadlo nebylo plný a já si hned po vzlítnutí našla místečko skoro vzadu, kde okolo moc lidí nebylo, poněvadž mi bylo líto tý slečny, vedle který jsem původně seděla, že by se jako kvůli mě nevyspala. A hlavně jsem cestou ukořistila asi pět dek a polštářů, takže jsem se tam pak na té dvousedačce náramně, skoro i pohodlně, rozvalovala Následujících prokuckaných 10+ hodin bylo jen předzvěstí toho, co mě po příletu domů bude čekat několik týdnů, ale to už je zase jinej příběh. Juhůůů.
Žádné komentáře:
Okomentovat