úterý 8. prosince 2015

BM 6 - "kees kees kees" everywhere

Dnešek bude trošku napínavější, neboť se mi včera S pochlubil, že nějak nezabookoval to ubytko na další dvě noci, i přesto, že jsme se tak dohodli a on mi sám tvrdil, kterak se o to postará a kdesi cosi, a jelikož už skoro všechno aspoň trošku hezký za rozumnou cenu je samozřejmě pryč, tak jsme se rozhodli nebookovat vůbec nic (já jsem na to celkem zvyklá, zato S si připadá jak největší dobrodruh) a že jako uvidíme, až na ten další ostrov dojedeme. Máme záložní plán v podobě jednoho hotelu, který má podle netu ještě dva pokoje volné, že tam případně zajdem, kdyby nic.

Vyrážíme tedy zatím na ještě jednu procházku kolem ostrova, tentokrát už za jasnějšího slunce. S si strašlivě přeje vyzkoušet paddleboarding a tak ho do jednoho stánku strkám, až už to máme z krku. Já si mezitím dávám kafe, pak mu odfotím nezbytné cool fotky a stejně ještě z hodiny zbývá asi 45 minut. S už to viditelně tolik nebaví a tak se snaží na board nalákat mě. Vůbec se mi nechce, ale než poslouchat jeho kvílení, tak si teda chvilku nasedám, že mě jako povozí. Tvrdí, jak už to má zmáknutý, což se ukazuje asi po dvaceti vteřinách brázdění (neexistujících) vln, kdy ztrácí rovnováhu a já (i veškerá naše hotovost co mám v kapse) jsem durch mokrá. Moc fajn pocit v džínových kraťasech.
Po rychlém převlečení na hotelu pokračujeme v obhlídce a narážíme na takovou dřevěnou boudičku, kde týpek dělá smoothies. To já samozřejmě hodně můžu, takže se tam zastavujeme. Týpek je trošku haluzní a asi nějakej zfetovanej šaman nebo co, provádí tam strašlivý machinace s tím ovocem a do toho blábolí nějaký spirituální nesmysly. Když už tam stejně musíme čekat (páč týpek proces výroby rozhodně neuspěchává), tak se ho aspoň přeptávám, esli už k nim na ostrovy dorazila Chikungunya. Nějak nám zpočátku nerozumí a pořád se ptá, zda chceme chicken and tuna. Po asi pěti minutách mu to však docvaklo a s dramatickým výrazem se k nám přes pult s ovocem naklání a povídá, že to tam prý ještě není, ale už se to blíží a on je vlastně takovej místní medicine man a že už je na to celej ready a svá slova dokládá ťukáním na jakousi nádobou s podivnou tekutinou, která prý je protilékem.
S je z toho celej hin, mně to přinde malonko divný, že je vlastně připravenej na něco, o čem ani nevěděl co je, ale budiž. Bereme smoothies a pokračujeme v procházce.
Dostáváme se k místnímu hřbitovu (asi, je to nějký pidi moc, možná tu lidi neumíraj) a do míň turistické oblasti. Tam už to ale musíme otočit, neboť je čas se checkoutovat z hotelu a vyrazit na loď. Selfie týpek na palubě přítomen není, což nás velmi mrzí, ale vzhledem k frekvenci odjezdů naše šance nebyla tak veliká.


Další Caye (tentokrát Ambergris Caye) je mnohem větší, možná i ze všech cayes největší, kdo ví. V jižní části se nachází San Pedro, což už je naférovku město. Jakože občas tu člověk zahlídne i auto. Golfové vozíky sice stejně vypadají, že jsou v převaze, ale už je tu doprava a ulice jsou dlážděné, nikoli písečné a už to vypadá tak šelijak.

Vyrážíme tedy na hon na ubytování, ale i přesto, že S měl silné řeči, kterak to v pohodě dá, tak už na třetím rohu na mě zkouší, esli nemám wifi a že je potřeba zjistit, kde je ten nás nouzovej hotel, kterej jsme včera viděli na netu. A to jsme prosím ještě nebyli ani v jednom místě se přeptat na ubytko. Rezignuju a vyrážíme tedy zpět, k nouzovému hotelu. Pokojíček pro nás stále volný mají a i se nám podařilo usmlouvat pidi slevu, takže cajk. Místo je to teda trošku pofidérní, ale lokalita se zdá být excelentní.
Jdeme to ven zkontrolovat, dokud je světlo (člověk si to musí pořád hlídat, že v šest už bude tma a nazdar). Hned kousek od nás je jakési náměstí, v jehož středu je vánoční stromeček, což mě neuvěřitelně rozradostňuje. Oni tu jako sice mají všude nějaký vánoční výzdoby, ale mně to prostě nějak vánoční vůbec nepřipadá, v teplotách nad 25 a s těmi palmami a se vším. Santa Claus tažený delfíny je sice trošičku freestyle, ale aspoň to sem víc zapadá.
Už tu mají plážovitější pláže a vypadá to i trošku víc jako karibik. Asi.
Já bych nejradši drandila podél pobřeží až do noci, ale S už zase skučí, že ho regulérně bolí nohy, poněvadž tolik jako tady za poslední dva dny prej nenachodil doma za pět let. Nechápu. Zastavujeme se tedy na pozdní oběd, v jehož závěru má S veliké problémy se vůbec zvednout ze židle, páč prej mu nějak zatuhávaj svaly nebo co. Zjistil, že se vlastně nesmí zastavovat, jinak už se nerozchodí. Skoro si tu až připadám jako nějaká atletka, a to jsem přitom obvykle neustále uondaná.

Večer se povalujeme na molu a nedbáme, že se už stmívá a že nás neustále chodí obtěžovat místní děti, kterým připadá hrozně vtipné se rozjet na kole plnou rychlostí a pak brzdit o nás.
Když už se tam ale začíná scházet i místní omladina (rozuměj týpci nad dvacet, kteří si tam chodí zakouřit, páč jsou hrozně cool) a sdílí s námi podivné historky, tak se radši zvedáme a rychlejším tempem míříme zpátky na hotel.

Žádné komentáře:

Okomentovat