BM 12 - Cozumel

Vrácení auta proběhlo bez problémů a dokonce se nám tam jakéhosi týpka údržbáře povedlo natolik zmást, že nás jako měl odvézt k hotelu a my to cestou nenápadně změnili na přístav, jelikož jedeme dneska na výpravu na ostrov Cozumel. Nebýt toho, tak bychom ani nevěděli, kde ten přístav je. Cestou jsme se zastavili u jednoho z tisíce stánečků s travel agents a nějak se nechali přechytračit jakýmsi pánem a zabookovali si u něj skútr a zlevněnou jízdenku na loď. Nějak ale po zaplacení skútru z pána vylezlo, že jízdenku na loď nám vlastně zlevnit nemůže, jelikož si ji musíme koupit v přístavu sami. Peníze za skútr nám vrátit nechtěl, takže nám ten den začíná skvěle. Ale aspoň se nám povedlo chytit hnedka loď bez většího čekání. Během čekání v enormní frontě na nalodění se si užívám fešný výhledy na pláž (nějak tu maj o dost hezčí pláž, než co jsme posledně viděli).

S se nenápadně zmínil, že se mu vlastně na lodích dělá špatně, ale naštěstí to šecko zvládl a zanedlouho už jsme v přístavu na známém ostrově Cozumel. Známém, jelikož tady kotví všechny ty cruise ships, které brázdí karibik - teda pokud zrovna mají jako zastávku Mexiko, že.

Kancelář se skútry se nám povedlo lokalizovat bez větších problémů, ale pak už to šlo všechno z kopce. Po vyplnění všech papírů si vzpomínám, že vlastně S dal včera neprozřetelně svůj řidičák tomu dědovi jako zástavu, když jsme neměli peníze na zaplacení ubytování (i když jsem mu řikala, ať dá něco jinýho) a jelikož já tu skútr rozhodně řídit nehodlám, tak se nám to trošinku komplikuje, jelikož samozřejmě údaje z řidičáku jsou nezbytné. Pán, co to s námi sepisuje, se však tváří, že řidičák až tak moc potřeba není k řízení a tak mu tedy kvůli těm papírům dávám můj, s tím, že to stejně bude řídit S. Po dvacáté se ale ujišťuju, že to skutečně umí bezpečně řídit, navíc v takovýhle zmatený zemi a on najednou připouští, že vlastně to až tak růžový s těma jeho schopnostma není (navíc já jsem paranoidní po té menší skútrové havárii v Nikarague). Je tu totiž pidi problém, o kterém se turistický pán v přístavu nezmínil - pojištění je za extra poplatek (i když nám tvrdil, že to je v ceně zahrnuto) a navíc stejně nekryje prvních asi 750 USD. Nakonec se s S shodujeme, že to pojištění teda vlastně nemá moc smysl a navíc je drahý a jelikož si S už moc není jistej, zda to zvládne uřídit bez úhony a pán nám odmítá vrátit peníze, protože to je kretén, tak nám jako jediná možnost vychází si zapůjčit auto. Doplácíme tedy malý rozdíl, odmítáme pojištění (což pána strašlivě udivuje) a vymýšlíme si plány B, kdyby S náhodou stavěla policie a chtěla vidět řidičák. Už i plánuju, že teda projistotu budu řídit já, ale když po pěti minutách vidíme, jaké auta nám pán dovezl, tak tuto možnost zamítám.

Auto je asi 50 let staré, převodovka nějak moc nefunguje, klimu to pořádně nemá, okýnka se klasicky musí rolovat a navíc jako bonus nejde zamknout všechny dveře naráz, ale člověk to pořád musí všechno zamykat po jednom. Navíc na zpátečku je tam jakýsi speciální mechanismus, kdy se musí ta řadící páka kamsi vysouvat a u toho zároveň kroutit a tak dál a já to rozhodně řídit nebudu.

S si to nechal všechno vysvětlit, ale ouha, když se chceme rozjet, tak to nejde. Nějak to řazení moc nejde, jelikož ta páka si dělá co chce, i když se do ní opíráme oba dva. Znovu tedy přivoláváme toho pána, aby nám to ještě jednou ukázal.

S je z toho strašlivě hin, říká, že ani jeho první auto back in the day takhle otřesný nebylo a že vlastně asi ani nikdy takhle podivný auto neviděl. Cesta je to tedy nadmíru zajímavá. Naštěstí nás pán v půjčovně varoval, že když jedeme sever-jih, tak je to cajk, ale když jedeme východ-západ, tak na každém rohu je stopka. Objíždíme to tedy po hlavním tahu a velice si chválíme rozhodnutí nepůjčovat skútr, když vidíme, jak tu lidi řídí jak diví. Ne že by ty příšerný skoky v autě byly o moc lepší (S tvrdí, že to není jeho vina, že to prostě jenom ta převodovka si dělá co chce a já mu to i věřim, vzhledem k tomu, že poslední auto bylo taky manuál a to dal bez problémů), ale aspoň si v plechové krabičce připadám bezpečněji. Klimu nahrazujeme staženými okýnky a připadáme si jak v gangsta klipu z devadesátejch let.

Cozumel je docela malej ostrov, takže bychom to měli v pohodě stihnout obkroužit za odpoledne (ono to teda uplně obkroužit nejde, neboť jim tam chybí silnice, takže jenom jakoby do půlky se dá ject). Nevíme moc kam vlastně jedeme a z pidi mapy, co nám dali v půjčovně toho taky moc vyčíst nejde. Zastavujeme tedy náhodně v jedné z restaurací, kterých tu začíná být požehnaně. Maj tu takový jakoby resorty, kdy to ale není moc o ubytování, jako spíš o restauraci, nějaké semi-privátní pláži (kdy občas vybírají pěkně drahé vstupné do areálu) a to je tak všechno. Někam totiž ty turisty co tu s cruise ships staví na den musí nacpat. Naše první zastávka vypadá náramně cool, maj tam šelijaký vtipný nápisy a cedule, ale meníčko nic moc a pláž obyč.

Další zastávka už je úspěšnější, podařilo se nám natrefit na bezvadnej resort, kde i meníčko vypadá rozumně. Maj tam spousty sedátek a lehátek a několik typů stolů v restauraci. Buď jakože normální, nebo na pláži plastový židličky a pak taky dřevěný židličky pod takovým přístřeškem, kterej vypadá hodně kokosově a tak kotvíme nakonec tam. Máme totiž strašlivý hlady (nečekaně) a už to nejde dál odkládat. Burger je enormní a děsně dobrej (viděli jsme jak to někdo jedl, takže volba byla jasná) - asi aby se tu těm americkejm turistům líbilo. Nejradši bychom se tam rozvalili na ty lehátka, ale nemáme tolik času a ještě nejsme ani v polovině “okruhu”.

Už se trochu zlepšujeme při zařazování zpátečky a už tak na 70% jsme schopni odhadnout, esli auto pojede dopředu nebo dozadu (ale stejně je to dycinky adrenalin, zvlášť když je před námi zaparkované jiné auto). Fičíme si to tedy dál a zastavujeme u jakéhosi rasta baru, který má všude cedule, aby hosté laskavě nekouřili trávu. Je to tam uplně jinačí než na té poslední pláži (jsme už na druhý straně ostrova, na té co nesměřuje na pevninu), maj tu takový kameny a trošku vlny a tak.

Navíc tam maj vedle silnice jakousi modlitební kapličku, v který strašlivě září kříž.

Tady na té straně ostrova už moc restaurací a tak není (ono celkově většina toho ostrova je undeveloped, až na ten kus tam u přístavu, kde to je nechutně komerční). Občas se tedy kocháme výhledy na moře ničím nerušenými, dokud nezačne poprchávat. Už jsme toho ale stejně viděli dost a navíc už je skoro čas se vrátit, takže míříme zpátky do města (tentokrát si to dáme po té cestě, kde jsou na každém rohu ty stopky).

Vzpomínám na Andrého, který po mě chtěl, esli bych mu nezkusila tady sehnat ty jeho léky, takže se cestou stavujeme v lékárně. Je to docela napínavý, páč já se ještě nikdy nepokoušela kupovat něco, co není až tak uplně legální. Teda jako bez receptu od doktora. Po prvním neúspěchu nás to ale začíná bavit a obrážíme nakonec asi 8 lékáren. Samozřejmě bez úspěchu, jak taky jinak. Buď dané produkty nemají a nebo chtějí vidět ten recept a i když děláme že španělsky nerozumíme ani slovo, stejně se nám to z nich vymámit nedaří. V jedné lékárně nám svitla naděje, neboť nám pani lékárnice sdělila, že mají on-site doktora, a že teda tam můžeme zadarmo zajít. Jelikož na mě by to hned šici poznali, že šolichám, vysílám tam tedy S, kterého celá ta operace nečekaně baví, a já zatím sedím v čekárně. I přesto, že jsme byli pani lékárnicí ujištění, že doktor mluví anglicky, tak tomu tak prý vůbec nebylo a S mi pak líčí, kterak tam teda něco blekotal anglicky a doktorka mu odpovídala španělsky a mezitím si něco štrachala na google translator. Nakonec z ní prej vylezlo, že nemůže předepisovat věci, nebo co. Takže zas nic.

Vydáváme se tedy vrátit auto a když už jsme konečně projeli všechny ty stopky, tak si vzpomínáme, že jsme zapomněli natankovat a že jediná pumpa je uplně daleko. Takže si aspoň dáváme vyhlídkovou cestu po městě.

Po vrácení auta se zastavujeme na (asi) hlavním náměstí a pozorujeme děti, které tam začínají provozovat nějaký folklórní tance. Pak ji ještě dáváme cvičně dvě lékárny a překvapivě v obou námi hledané produkty mají a dokonce je ani nemusí vyhledávat v systému, jako při předchozích pokusech (asi jak je to blízko přístavu, tak jim tam nejspíš chodí hodně turistů se stejnými požadavky), ale cena je nějak astronomická a jelikož nemáme ani pořádně peníze na jídlo, tak holt má André smůlu a bude si to muset sehnat přes někoho jinýho.

Na loď nasedáme těsně před západem slunce a jelikož jsou tam nějaký čekačky, tak to aspoň všechno pozorujeme ještě v přístavu a u toho okukujeme jednu z těch monstrózních cruise ships, která se zrovna chystá k odplutí.

Když dorazíme zpátky na ubytko (ani na malou palačinku, na kterou už mám chuť asi dva dny, nebyl čas), tak zjišťujeme, že teda za chvíli tu bude ten pán pro peníze a my je nějak nemáme. Necháváme mu tedy nenápadně vzkaz přilepený na dveřích a vyrážíme do víru velkoměsta peníze splašit. Snažíme se najít jakýsi moneygram, kam S poslala peníze ségra, ale i přesto, že máme vypsané tři lokality, ani jedna nějak neexistuje a navíc o tom nikdo ani nikdy neslyšel a my tedy hodinu bloudíme bez úspěchu po městě. Jelikož jsme s takovým fiaskem nepočítali, tak já svoji emergency kartu nebrala a musíme tedy zase zpátky na ubytko a pak zase ven a tak. Hrozný obštrukce. Máme asi 30minut zpoždění (a to i přesto, že jsem na vzkaz napsala čas s velikou rezervou), ale pán nedbá a sedí v klidu v kuchyni. Ale tak šecko je to už zaplacený (ono ještě aby ne, když ráno odjíždíme) a nás čeká poslední noc v Playa del Carmen. Hrůza, nějak jsme si tu zvykli a i když jsme se vrátili z výletu, tak nám to přišlo jako bychom se vrátili domů.