Jelikož S nějak přecenil svoje finanční schopnosti (já to tušila - nikdy nikde pořádně nebyl a ty jeho povídačky o tom, jak pod 4 hvězdičky nepůjde jsem mu moc nevěřila, už jenom proto, že to nebylo uplně kompatibilní s mým budgetem, žejo) a i přesto, že má v peněžence asi dvacet karet, tak peníze má jenom na jedné a navíc už většinu utratil. Došlo tedy na nejhorší a hrozně se mi snaží vysvětlit, že musíme zrušit ty rezervace do těch drahých resortů (o kterým mi básnil už týdny před odletem) pokud chceme jíst a jsme tedy homeless. Mě to moc netrápí, já jsem zvyklá cestovat low cost.
Souhlasím tedy se zrušením asi čtyř předražených nocí a místo toho nenápadně nadhazuju myšlenku půjčení auta na dva dny. Abychom to aspoň jako nějak efektivně očíhli a jelikož stejně nemáme kde bydlet, tak můžeme dát nějaký airbnb po cestě (na hostely si S pořád netroufá, jelikož se i přes finanční tíseň pořád snaží udržovat svůj fancy životní styl). Honem teda šéfujeme auto na druhý den a já mezitím vybírám airbnb.
A já už se bála, že tenhle výlet bude nestandardně ne-low cost, ale šecko se začíná obracet k lepšímu.
Ráno se tedy check-outujeme z hotelu (a zapomínáme vrátit klíč - teda S zapomíná - ale naštěstí jsme si tam nechali kufry a krosny, takže to pak můžeme nonšalantně napravit) a vyrážíme hledat tu autopůjčovnu. Týpci co to tam vedou jsou nějací zmatení a ne všichni vládnou angličtinou, ale my to klasicky šecko šéfujeme všemi možnými jazyky. Trošku nám to komplikuje obligátní depozit, kdy týpek trvá na tom, že to musí být z kreditky, neboť u debitky by navrácení peněz mohlo trvat půl roku a kdesi cosi, ale jelikož S má všechny svoje kreditky maxed out (jak jinak) a já projistotu žádnou nevlastním, tak to nějak šéfujeme na tu debitku (prvně jsme chtěli dát mojí, ale jelikož tam pořád nemám ten depozit z autopůjčovny z Belize vrácenej, tak jsem bez peněz uplně a další kartu si šetřím pak na letenku domů, víme jak, a ty další karty jsou bůhví kde).
Autíčko nám dali nejmenší co šlo snad a je to manuál, kterej ale S tvrdí, že si pamatuje jak řídit, a vskutku mu to trvá asi jenom tři bloky se s tím srovnat. Stavujeme se ještě na hotelu pro šecky ty zavazadla a už celí nadšení vyrážíme směr Akumal.
Akumal má vyhlášenou pláž a nějaký želvy nebo co (prej v májštině se tak říká želvám) a my tam tedy hrozně musíme jet. Je to šíleně přecpaný a maj tam placený parkoviště a lidi nás zastavujou a cpou nám letáky (už to začínáme rozpoznávat, kdy nás někdo staví proto, že fakt musíme zastavit a nebo když se nám jenom snaží nacpat nějaký nabídky do okýnka). Cestou z parkoviště na pláž nás chytá (jak jinak) jakejsi tour guide, kterej teda by měl na svých marketingových schopnostech malonko zapracovat. Sice mu hned zkraje řikáme, že nemáme čas a ani zájem o nějaké aktivity, že jenom jdeme očekovat pláž (já už s želvama plavala a byl to silnej a děsivej zážitek a S do toho hin taky není), ale on nedbá a zasypává nás letáky a brožurami, kde nezapomene vždy ukázat na obrázek želvy a říct, že jako uvidíme želvu, neasi. Navíc používá divný slova a já mám problém se nesmát (takže se směju šíleně) a my se tedy snažíme urychleně utýct. Chvíli za námi běží, ale nemá šanci, nechce přeci nechat svůj kiosek nehlídanej.
Cestou se nám pořád někdo snaží říct, kudy se na pláž dostaneme, což je uplně odvěci, vzhledem k tomu, že to je od toho parkoviště asi 300m a minimálně já vím, kterým směrem je voda (teda kdyby to náhodou nebylo jasný ze všech těch cedulí a směrovek).
Pláž je docela roztomilá, i přesto, že je pod mrakem. Písek je jeden z nejjemnějších, kterej jsem kdy viděla, docela bílej a voda je taková dozelena. Strašlivě si tam prstíčkama v tom hrabu a tahám S na procházku podél vody, a on zase skučí, že ho bolí nohy, ale nakonec jde, páč se chce fotit.
Opět tu mají ten hnědej divnej hnus bordelovej, kterej celkovej dojem trochu kazí, ale už si na to začínáme zvykat. Navíc jak vidíme u jednoho resortu (se soukromou pláží), tak tam maj hrabače, kteří to odstraňují, aby to šecko bylo fešný.
Dáváme si pak ještě procházku za roh, kde to je najednou uplně jinačí, páč tam není žádná pláž, ale takový kameny a i voda je tmavší a jsou tam vlny a vybydlený domky (moc nevím, co se tam stalo, ale asi deset vil vedle sebe je opuštěnejch), který tomu dodávaj na dramatičnosti.
Zbytek dne víceménně trávíme hledáním airbnb lidí. Nějak se jim nemůžeme dovolat a nemáme internety a nemůžeme ani ten domek pitomej najít (ono taky bez adresy, nebo fotky, to není uplně snadný). Jsme v Tulum a měli jsme smělý plány (já měla plány, S klasicky neví která bije), kterak ještě omrkneme pláže a šecko a ideálně i ty ruiny, kdyby zbyl čas, abychom ráno mohli vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. Ale samozřejmě nic z toho se nekoná a místo toho už asi po čtyřistadevadesáté projíždíme stejnými ulicemi, ve snaze najít aspoň tu restauraci, kde se máme s airbnb lidma potkat. Pořád nás někdo někam směřuje, ale nikdy nic z toho. Když si dáváme už kdoví kolikátý kolečko, tak si všímám nějakýho týpka, co na nás ukrutně z ulice civí a něco se snaží říct. Stahuju teda okýnko (roluju jak divá, dostali jsme auto co to nemá elektronický, ale člověk musí pěkně nachystat bicepsy a rolovat) a z týpka se vyklubává ten airbnb člověk. Sice jsme komunikovali s jakousi ženou, ale týpek je její property manager a nasedá si tedy k nám do auta a už se vezeme k domečku. On chudák tady nevěděl co a jak, páč mu nefunguje ten telefon a psal nám emaily, který my jsme nečetli, páč nemáme internety, žejo. Ale tak našli jsme se, takže cajk.
Po ubytování se hned zjišťujeme disponibilní zůstatek na účtu u S a pak honem pádíme do banky to všechno vybrat, než mu začnou strhávat nějaký další pravidelný platby. Jenže banka je nějak zavřená. Další bankomat nám zase nechce vydat tu sumu a další bankomat to celý nějak zablokoval a odmítá s námi komunikovat. Trošku trneme a počítáme kolik máme drobáků po kapse, neboť máme strašlivý hlady. Na rybu to vystačí a tentokrát se patřičně cpeme i těmi chips and salsa, který tu většinou člověku zdarma přinesou před jídlem. S na mě vždycky pohrdavě koukal, když jsem tu a tam nějakej ujedla (co má taky člověk dělat jinýho, když čeká hladovej na jídlo) v předchozích dnech, ale tentokrát je to on, kdo je do sebe láduje po hrstech, jen co je pan číšník donese. Celej ten košíček jsme spořádali asi během dvou minut a pan číšník se zneklidněn přišel přeptat esli chceme další a my se to snažili uhrát na to, že jsou prostě strašně dobrý (nebyly). Další košíček, ryba a burger nás naštěstí solidně zaplácli a my tedy trošku zahanbení tím, že jsme dali uplně pidi spropitné (všechny naše drobný jsem tam vysypala), rychlejší chůzí mizíme.
Jelikož už je skoro tma, tak honem jedeme na pláž (to městečko je nějak dementně daleko od pláže, lidi tam musí jezdit) a pak tam zkoušíme všechny bankomaty na které narazíme, dokud se nám nezadaří šecky ty hunnits dostat.
Pak už je ale uplně pozdě a my tedy aspoň na skok chvátáme na pláž (týpek z airbnb nám prozradil, že na křižovatce se můžeme dát buď doprava, kde jsou spíš bary a tak a nebo doleva, kde je pláž pro socka lidi a volba je tedy jasná). Maj tam pískovýho sněhuláka, s kterým se hrozně musíme fotit.
Už se stmívá a my si tedy na chvíli sedáme na nějaký hotelový lehátka a děláme jakoby nic. Pak už se ale setmělo uplně a S se bál, že nás ukradnou a on nás ani nebude moct bránit, páč nic nevidí a pak se tam s baterkou vynořil jakejsi hlídač, kterej předstíral že nás nevidí a přerovnával všechny lehátka kromě těch našich.
S je asi fakt uplně slepej ve tmě a tak jsme teda radši šli zpátky k autu. Trošku drama, když jsme tedy to naše pidi autíčko našli a S tam pořád nějak ne a ne zandat klíč a už to bylo divný, když tu já si všimla, že jedno stínítko bylo dole a to já vím, že my jsme neměli a ouha, celou dobu jsme se dobývali do cizího auta. S to furt celý nechápe, ale jdeme ve tmě po silnici dál, dokud nenacházíme to naše. Uff, nikdo ho ani nás neukradnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat