Nadešel čas opustit námi milovanou Playu a vydat se zase o dům dál. Jelikož odteď už to je jedna velká improvizace, poněvadž jsme trošku neplánovaně bez peněz a S už měl odlítat skoro ale nějak si nemá za co vlastně koupit letenku, tak bookujeme nějaký random ubytko a vydáváme se na další ostrov. Oni tu zase tolik těch ostrovů nemají, takže je zvládneme skoro všechny.
Bereme tedy bus do Cancúnu (kde běží v TV jakejsi španělsky dabovanej film a já jsem celá hin, že občas i trošku chytám, o co tam jde), cestou trneme, jelikož se nějak uplně zatáhlo a začal fest slejvák (kterej ale jak zázrakem ustal, když jsme si vystoupili) a na autobusáku pak nevíme kudy kam. Někdo nám radí, že autobusy do přístavu staví vedle přes ulici (takže si to náramně drandíme přes asi dvacet pruhů s těma všema krosnama a kuframa. Na nějaký zastavování tu totiž nikdo nedbá a už vůbec vám auto nezastaví na přechodu, takže čekačky jsou monstrózní a následný běh je docela adrenalin), kde sice jakési stanoviště nacházíme, ale jsou to zase ty jejich mini vozítka (colectivos), který maj na předním skle vypsáno pár destinací a nazdar. Asi patnáct minut se tam snažíme všechny zastavit a přeptat se, esli jedou do přístavu, ale nikdo tam údajně nejede, nicméně všichni potvrzují, že stojíme správně. Už rezignujeme, že vezmeme taxíka (a od retardovaného prodavače oříšků se snažím vyzvědět přibližnou cenu, aby nás zase neožebračili jako vždy), ale i o taxíky je tu docela boj a když už nějakej ukořistíme, tak nás tam zase nechtěj vzít. Nějaký celý pofidérní to je.
Jelikož jsme ale asi dobrou atrakcí pro místní, tak najednou nám kdosi klepe na rameno, že jako vedle pro nás zastavili to správný colectivo. Pecka.
Na netu se to tvářilo, že tam přístavy budou dva, nějak hned u sebe a z jednoho to mělo být o dost levnější, ale nic samozřejmě nevidíme a už jsme rádi, že aspoň nějakej přístav se teda koná, takže bereme ten žlutej Ultramar.
Plavba na Isla mujeres trvá ani ne půl hodinky a celé nám to zpříjemňuje pan muzikant, který s námi sedí nahoře (nechtěli jsme dovnitř, kde maj tu hroznou klimu jak ve Státech, takže sedíme nahoře na vyhlídce) a dává jeden hit za druhým.
Cestou vidíme Zona hotelera - to je ta část Cancúnu, kde jsou všechny ty hotely (ve městě samotným toho moc není, pláže taky nějak nemají a celý to je jedno velký pofidérní, přecpaný, upatlaný město), fešáckou barvu vody a i Isla Mujeres, kam míříme. Šecko to tu maj hezky pohromadě.
Adresu ubytka nám mapa moc nenachází, ale podařilo se nám aspoň najít ulici stejného jména a vypadá to, že bychom to mohli dát pěšky a tam si to tedy šineme po chodníčcích plných turistů. Má to tu takovou fešnou atmosféru. Je tu sice plno šelijakých obchůdků s turistickými cetkami, ale jinak to je moc pěkný.
Ale to bychom nebyli mi, aby nás zase nepřechytračili. Ulici jsme našli, ale to naše ubytko tam nějak ne a ne bejt. Přeptáváme se tedy jakýchsi místních pohůnků a oni nám líčí, kterak je to naše ubytko na druhý straně ostrova uplně. Zjevně tu tedy na neopakující se názvy ulic moc nehrajou.
On jako ten ostrov je docela pidi, na šířku se dá přejít za 10-15 minut, ale na délku už je to horší a my tedy musíme vzít taxíček.
Umístění našeho ubytka je velice nepraktické (nějak jsme se v tom spěchu při bookování nepodívali kde to je, páč jsme mysleli, že to je jedno, když je to pidi ostrov, ale kdeže), okolo nejenže nic není, ale do “města” je to docela štreka. Jelikož jsme tu jenom na jednu noc a něco jsme chtěli vidět, tak se snažíme aspoň vypůjčit golfové vozítko, ale jelikož už je 6, tak je všude zavřeno a pan recepční nám tedy sděluje, že smůla. Stejně to bylo šíleně drahý, takže možná dobře že tak.
Bereme tedy taxíček zase zpátky do “města”, páč máme hlady. Tam to lehce okukujeme, nacházíme i supermarket (na ňaminky do tý naší izolace), palačinky (konečně, asi po týdnu jsem se dočkala) a pak ještě lokální stánečky s jídlem, který jsou hrozně zábavný na pozorování. Druhý strana ostrova má zase přichystanou divočejší nepláž a promenádu.
Na hlavním náměstí u kostela se koná jakási akce s muzikou, tak to chvíli okukujeme, ale jelikož jsem S přesvědčila, že zpátky půjdeme pěšky, tak už musíme pomalu vyrazit.
Nejdeme ani 5 minut a S už se začíná ošívat, že to vlastně vůbec není bezpečný (což je podle mě blbost, protože jsme furt v civilizaci a i potom je ta silnice hezky osvětlená, nikde žádný zákoutí a i to je celý docela frekventovaný), po dalších 5 minutách ho už klasicky zase hrozně bolí nohy a já si řikám, esli vůbec někam dojdeme.
Když tu najednou kolem jedou důchodci na golfovém vozítku a nevim proč, ale začali nám hrozně fandit a S na ně na oplátku začal zoufale pořvávat, ať zastaví. Oni vyděšeně zastavují a že nás tedy svezou. Nějací Američani, co už sem 30 jezdí na dovču (což moc nechápu, ale budiž). S si pochvaluje, jak jsme to zařídili a když vidí, jakej úsek by nás ještě čekal (tak neasi, když jsme šli sotva 10 minut), tak si strašlivě oddechuje.
Ráno se jim konečně rozjely internety, takže honem dáváme operaci letenky. Sice jsme měli v plánu obhlídku ostrova, ale stejně nemáme na čem, tak co už. S už asi třetí den v řadě obesílá všechny svoje známý s jakousi báchorkou, že ho okradli a esli by mu někdo pučil na letenku. Dneska je jeho den a konečně někoho uhnal, kdo mu tu letenku koupí. Já se teda taky hecuju, že si nějakou pořídim. Původně jsem si nebyla jistá, esli náhodou ještě se tam nebudu poflakovat nějakou dobu, nebo se případně nepřidám ke známému, co plánuje jakousi cestu tam na pár týdnů, ale jelikož to je s financema nějaký divoký a já bych se tu taky mohla zaseknout (jak se mi to tak poslední dobou stává), tak se odhodlávám a letenečku si taky pořizuju. Tak, naše dny jsou sečteny. Teda naše dny tady, jinak snad ještě ne.
Celí spokojení a pyšní, kterak jsme to ošéfili se tedy už se všemi zavazadly vydáváme naposled do “města”. Jelikož je tu hezky a v Cancúnu to vypadá že prší (člověk to šecko vidí odsud, jak tam maj ty tmavý mračna a tak), tak se chvíli povaluju na pláži a S sedí s krosnami a kufry ve stínu a vypadá jak movitej bezďák. Pláž je to docela fešná a dokonce tam maj někde cedulku, že jako blue flag.
Pak už ale je pomalu čas vyrazit, tak se stavujeme na oběd, v nějaký lokálně vypadající restauraci (na ty opravdický restaurace samozřejmě nemáme peníze a i tady se S rozmejšlí, esli ještě radši nebude chvíli o hladu, neboť je ještě docela brzo na naši obligátní obědo-večeři) a dáváme si super rybu s výhledem na lodičky. Mezitím už se ten deštík nějak přihnal i sem, tak jsme tam pak trošku uvěznění.
Cestou se ještě musíme zastavit (už podruhé) u jakéhosi tequila panáka, s kterým jsme se včera za tmy chtěli fotit a fotíme se teda teď. Tentokrát to je docela haluz, neboť všude vedle na schodech posedávají ti majitelé obchůdků a my se prvně trošku ostejcháme na to focení (aby po nás jako nechtěli nějaký peníze a nebo nás nevehnali do obchůdku, žejo). Chlapům to ale vůbec nevadí a dokonce jsou po chvíli tak akční, že nám začínají nosit rekvizity. Dodali špinavé a nechutně zaprášené sombréro, jakousi pistoli a v závěru ještě na S navěsili nějakou zástěru, která se při zvednutí jakéhosi plátýnka mění v cosi hodně obšourného, což S neví, páč tam nevidí a já se můžu počůrat, když to fotím.
Pak už je ale zase čas nasednou na loď, poslechnout si jiného muzikanta (asi to je nějakej jejich side business tady), pokochat se barvou vody a oddechnout si, že zrovna neprší.
Žádné komentáře:
Okomentovat