další zběsilé výletění

Tak jo.

Sice žádné další výletování nebylo uplně v plánu, ale když jeden stráví celý měsíc běháním po doktorech a nemocnicích, tak se holt začnou vkrádat myšlenky na nějaký ten odjezd. Neboť když už je jeden na umření, tak nezbejvá než změnit prostředí a vydat se stonat na druhou stranu světa, žejo.

Takže se zběsile zakoupily letenky, vyzvedly dvě igelitky léků, vyslechlo se bědování doktorů i ostatních, že jsem blázen, v tomhle stavu někam jezdit, sbalil se baťůžek a hyjé.

Barýnek si vyřídil veliký neplacený volno, sbalil pidi baťůžek a už jsme se mohly tetelit na veliký dobrodružství.

Aby se neplýtvalo volnem, tak se odlet pošéfil hnedle na prvního února. A výjimečně z Prahy, aby to bylo komfortní pro stonající polovinu zájezdního dua.

Barýnek v Asii ještě nebyl a nechal mi teda poměrně volnou ruku při tvorbě itineráře, kterej je našlapanej až po okraj, poněvadž a protože musím trošku pomoct tomu mojemu seznamu navštívených zemí, a kdoví kdy se zase (esli vůbec) někam podívám, víme jak.

První destinací je Vietnam, ale aby to nebylo tak jednoduchý, tak si to dáme přes Kuala Lumpur, poněvadž je to levnější a taky je potřeba s přestupovejma opletačkama začít hnedle zkraje, aby jsme si zvykaly.

Letíme tedy s Turkish airlines přes Istanbul (páč jsou prej tuze dobří v rámci Evropy a já pořád ještě neměla tu čest, tak je potřeba to zkontrolovat). Bombíček v papírku a mokrej teplej ručník na začátku letu a přivítání od kuchaře s velikou kuchařskou čepicí Barýnka dostává do správné nálady a celou cestu do Istanbulu prošvitoříme, což určitě pána sedícího vedle nás moc baví (hlavně když mu tam mácháme rukama a omylem po něm házíme jídlem), ale my nedbáme. Tištěné menu se stává prvním suvenýrem (který ale druhý den stejně musíme vyhodit, neboť není místo) a kuchař servírující jídlo prvním idolem. Barýnek navíc objevuje kouzlo ayranu a my tedy kuchaře honíme sem a tam, protože to potřebujeme všechno vypít i s domácí limonádou.

Přestup v Istanbulu je trošku divokej, neboť jsou tam všude nějací motlitební poutníci nebo co, samí hábiťáci a je to celý trošku hegeš. Po notné chvíli naštěstí hlásí naší gate a my objevujeme druhé patro letiště, které už je trošku civilizovanější. Za moje historické liry (trochu jsem se bála, že už zase nebudou platit, jako se mi to tak stává) nakupujeme další ayran a netrpělivě čekáme na další let.

Na druhou část letu se nám nepovedlo ukořistit sedátka vedle sebe, ale aspoň sedíme za sebou a k radosti našich sousedů na sebe pořád přes sedačky povykujeme a šíleně se smějeme. Chudák můj soused Korejec má nějakej blbej den, nefunguje mu IFE, takže tam zírá na sedačku celejch asi 10 hodin. Navíc ho ještě dvakrát letušáci omylem polili a nějak mu blbne opěrátko. Už tu neservíruje jídlo kuchař (sedíme holt ve špatný sekci), ale zato dostáváme balíček plnej užitečnejch věcí, kterej s námi absolvuje skoro celý výlet a všechno se to náramně hodí.

Já cestou objevuju seriál Fresh off the boat a hodnotím tedy let jako nadmíru úspěšný. Jídlo a opravdický příbory taky moc fajn.

Zanedlouho už jsme v Kuale na letišti, kde jsme původně plánovaly přespání (vzhledem k pozdnímu příletu a brzkému odletu následující den), ale Barýnek se nějak poplašil a zavelil, že zajedeme do města, který je vzdálený asi hodinu a půl. Jako správné low cost cestovatelky jedeme socka busem někde ze sklepení, kde asi bělocha jen tak nevidí. Do města přijíždíme za tmy a bez jakéhokoli plánu. Já si naštěstí matně z poslední návštěvy před 4 lety vybavuju nějakou hostelovou oblast a míříme tam tedy sehnat nějaký ubytko. Je hroznej hic, baťůžky jsou těžký, hrozba kočičáku (toho prapůvodního) je stále ve vzduchu a my máme hlady.

Pobydlení se šéflo, obhlídnutí Petaling street a okolí taktéž, pošéfila se i večeře a už byl čas jít hají, abychom ráno brzy brzičko mohly vstávat.

Při balení baťůžků v chodbě nad ránem budíme šustěním jakéhosi správce, který se ze stavu rozespalosti dostává do stavu rozjařenosti po spatření naší “operace elasťáky”. Strašlivě se tam totiž do nich snažíme nasoukat a on usoudil, že tedy jsme hodně fitness (hlavně ty stehna) a strašlivě se vyptává na ty naše workouty a nedá si vymluvit, že se plete. Pořád uznale pokyvuje hlavou a mává vymakanou rukou, že jako respect. No, tak jo.

Cestu na letiště jsme bravurně zvládly (i po levý straně) a může tedy začít první (z asi milionu) stresová akce pracovně nazvaná “váha a klícka”. Totiž, abych si rozuměli, v rámci šetření (a prostě proto, že jsme socky) celej tenhle výlet plánujeme jako carry-on akci, tzn nemáme žádná zavazadla na odbavení (jelikož by se tu za ně všude platilo a my máme tisíc letů) a všechno to musí projít jako kabinové zavazadlo. Barýnek to má ještě relativně v cajku, ale můj baťůžek má místo povolených 7kg asi 14kg a do toho ještě kábošky. Navíc jsme obě trošku nad limit rozměrově. Tudíž hrozbou je nejen váha, na kterou to při check-in cpou, ale i děsivá kovová klícka, kam by se to zavazadlo mělo vejít. A jelikož to hlavně Air asia (s kterou teď máme docela hodně letů před sebou) má docela podchycený, aby jim lidi neutekli, tak musíme na jakousi kontrolu dokladů nebo co a trneme, že co jako bude. Oblečené v osmi vrstvách (a stejně furt přes limit) se nenápadně suneme k přepážce a navzájem si vykrýváme baťůžky a u toho se tváříme, že naše kabelky vůbec nemají asi 10kg.

Tentokrát však pani víc než zavazadla zajímá naše neexistující vízum do Vietnamu, které hodláme řešit až po příletu a máme tudíž jen jakýsi pochybný zvací dopis z netu, kde je kromě nás asi dalších 30 lidí napsaných.

A jelikož zmíněný dopis zajímá pak ještě asi dalších pět kontrol, tak máme před sebou hodně stresovou hodinu, kdy se neustále snažíme schovat ty mega zavazadla a u toho všem vysvětlovat, že ten náš dopis je uplně v cajku a není třeba se vůbec znepokojovat.

Ale zadařilo se a přes všechny výhružně nastražené klícky jsme prošly a už jsme v letadle a cpeme ty baťůžky do toho overhead compartmentu, kam se sotva vejdou (a hlavně je sotva uzvedneme).

Za dvě hodiny už si to cupitáme v Ho Chi Minh city po letišti a hledáme prťavou ukrytou přepážku, kde se dělají visa on arrival. Je to trošku operace zase, neboť člověk jim tam dá pasy, zvací dopis a pak čeká, až ho podle jména vyvolají. Nečekaně vyvolávání všemožných cizích jmen jim tam uplně nejde, takže nikdo moc netuší, kdy kdo koho volá. U nás to zaonačili tím, že moje křestní jméno zvládli, příjmení nějak začali a když chtěli dodat Barýnka, tak to vzdali hned u B. Naštěstí jsme pohromadě, takže cajk. Víza tedy máme a můžeme směle zajít směnit pár milionů dongů a vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. 

Asijské divočiny oficiálně začínají.