Brzké vstávání nám dává zabrat, a to i přesto, že původně jsme měli jeep vracet v 9 ráno a tudíž by se vstávání konalo asi ve 3 ráno, ale jelikož jsme viděli ty jejich silnice a jaksi chybějící osvětlení, tak si na to netroufáme a jsme tuze rádi, že jsme si připlatili extra pár hodin (a to jsme si mysleli, že to děláme jenom kvůli tomu vstávání tehdá, pff).
Cesta probíhá relativně bez komplikací, moje pofidérní mapa v mobilu nás navádí docela solidně a za pár hodin už jsme tedy celí vyhladovělí před Belize City. Jelikož teďkonc potřebujeme do přístavu, tak vracíme auto někde jinde a oni nás do přístavu dovezou nebo co. Jenom teda uplně nevíme, kde to auto máme vrátit, neboť pani to vysvětlovala stylem “no a až uvidíte most, tak to pak bude po pravé straně”, ale nějak se nezmínila na které silnici, a tak a vůbec.
Velice aspoň tedy tankujeme (pumpy tu mají jedině se servisem) a tentokrát se nám nějak nezdá, když nám zase řeknou, že je nádrž plná (páč už nás takhle přechytračili posledně) a trváme na tom, že je potřeba ještě přitankovat a oni na nás koukaj jak na blázny. Nakonec slečna připouští, že to je možná nějakým vzduchem nebo co a odhodlaně tam láduje víc a hle, najednou to jde. Opět si strašně užíváme platbu kombinací USD a BZD (měli by to tak mít všude na světě, že člověk to prostě nějak nakombinuje, aby mu to vyšlo, ze všech měn co v peněžence má)
Já jsem mezitím hrozně celá málem počůraná a vydávám se tedy na benzínce hledat záchody. Tam mi jakýsi týpek (zase vypadá jak půlka Belize) podává slavnostně obří klíč na obří větvi. Když se ptám, kde jako ty toalety najdu, tak neurčitě mává rukou kolem dokola, což mě trochu leká. Vydávám se tedy kolem budovy benzínky a za rohem narážím na jakéhosi polonahého týpka, co stojí v kaluži a zírá na mě. Usoudila jsme, že je určitě v daném ohledu kompetentní a že se tedy přeptám kudy kam. Posílá mě k jakýmsi dveřím, jejichž petlice je ještě větší než moje větev od klíče a za nimiž se nachází cosi, co já bych záchodem nenazývala. Nějaký kyblíček a střepy záchodové mísy. No, do kaluže se mi ale vedle polonahýho (dole) týpka čůrat nechce, takže tak.
Po úspěšné operaci benzín zjišťujeme, že jsme vlastně strašlivě vyhladovělí a že musíme něco urychleně najít. Chvíli sledujeme jakousi ceduli na indické jídlo, projíždíme podivnými cestičkami, přes pole, přes dvorky, až konečně nacházíme jakýsi dům, na který cedule jednoznačně ukazuje, ale který ani trochu nevypadá jako restaurace. S se to tedy vydává obhlídnout, zatímco já čekám zamknutá v autě. Je to docela zážitek, neboť asi po půl minutě vidím řítícího se S, který poplašeně mává rukama a signalizuje mi ať honem otevřu dveře. Prý tam domek hlídá jakýsi krvelačný komisař rex, který vůbec není uvázaný. Takže asi nic.
Vracíme se tedy na hlavní cestu a po chvíli spatřujeme jakési okýnko a vedle něj nápisy značící přítomnost jídla. Jelikož jsme fancy, tak nebudeme jíst v okýnku a vcházíme tedy dovnitř. Usedáme ke stolu, ale nikdo nevypadá, že by nás přišel obsloužit a tak se po pěti minutách odebíráme k dveřím, které vedou do okénkové místnosti (což funguje nejen jako výdejna jídla, ale i jako minimarket) a snažíme se ze zmatené Číňanky vymámit informace o tom, kterak si objednat. Ona vůbec nejeví zájem si s námi povídat a navíc nám vůbec nerozumí, ale nakonec otráveně někoho volá a po chvíli se objevuje vyděšený Číňan. Velice obezřetně se ptá, co chceme a já nabývám dojmu, že tam v zadní místnosti jedou nějaký nelegální operace a on se bojí, že jsme policie nebo co. “What do you want? - Uhm, hi, is this a restaurant? - ooo, yes? - So, could we order some food? - Ok then.” Musím přiznat, že nás to celé nadmíru zneklidnělo (hlavně to, jak se při otázce, zda se jedná o restauraci nervózně otočil směrem k té kukani z které předtím vylezl), ale jelikož nemáme moc času, tak si tedy znovu sedáme. Po chvíli se týpek vynoří s meníčkem, které má asi 200 položek, což já osobně vůbec nemám ráda, páč to je dost podezřelý, a my se tedy snažíme něco vybrat. Příprava jídla trvá asi trilion let, my mezitím několikrát zvažujeme útěk, a následně, když se jídlo konečně objevuje, tak litujeme, že jsme skutečně neutekli.
Máme už docela zpoždění, nevíme uplně přesně kde jsme, resp. kam jet a neschopnost S vyznat se v mapách (nebo aspoň tušit, kterým směrem jet, nebo kterým směrem jsme přijeli, nebo cokoli) je ještě horší, než jsem si myslela, ale samozřejmě jako správnej chlap nepostrádá sebevědomí a i přesto, že zatím ve 100% případů neměl pravdu, tak si opět myslí, že ví kudy kam. Neví nic a i od restaurace zase začal odjíždět ve špatném směru. Nakonec mě teda nechá in charge na chvíli (ne že já bych uplně věděla, ale aspoň přibližně tuším) a po asi dvaceti minutách se skutečně blížíme k jakémusi mostu. Napětí stoupá. A hle, za mostem se skutečně v dáli nachází naše autopůjčovna, juhůůů.
Cesta přes Belize City je docela napínavá a jsme nejvíc rádi, že jsme to nemuseli v autě absolvovat sami, páč S by to divoký řízení rozhodně nedal. Nějakej černoch (jak jinak) nás v jeepu veze do přístavu a i na zadním sedadle je to dost adrenalin.
Jen co si vystoupíme, už se na nás kdosi hrne a bere nám zavazadla a já panikařím, páč na posledním výletě v téhle oblasti se nikomu nesmělo věřit, ale tady se chlapi tváří hrozně oficial a my posléze zjišťujeme, že tak to tu funguje. Člověk jim hned odevzdá zavazadla, poví kam jede, dostane lísteček a hyjé, chlapi kufry pak naloží a zase vyloží a v cílové destinaci vyvezou na cestu.
Velice mě fascinuje systém lístků, kdy člověk v jednom okýnku lístek na loď koupí a pak v druhém okýnku hned vedle si na něj od jiné osoby nechá dát razítko. Divím se, že třeba ještě nemají třetí okýnko a další osobu, která by se mohla výhradně věnovat platbám.
Lodička není nejpohodlnější, ale aspoň má normálně střechu a stěny, ne jak ty kocábky na Fiji, kde na člověka šplouchala voda odevšaď (hlavně do kufru a na notebook) a slunce pražilo. Občas se za okýnkem začíná vynořovat lepší barva vody a my jsme celí zase nadšení, na ty karibiky.
S rozhodl, že v Belize nebudeme tak dlouho a v první zastávce tedy budeme jenom jednu noc. Jedeme na Caye Caulker. Belize je totiž vyhlášené těmi ostrůvky, kterým se říká cayes, a které jsou v různých velikostech a hlavně jsou strašlivě karibské a všechno.
My jsme samozřejmě mainstream a jedeme na ty hlavní dva a začínáme na tom menším.
Ostrůvek vypadá dobře a i počasí se začíná umoudřovat. Je to tu uplně jinačí než na pevnině (teda ne, že my bychom z té pevniny tolik viděli, ale stejně) a pochopitelně dost turistické. Cestičky tu mají z písku, jezdí se tu na golfových vozíčcích a na kolech a na šířku je skoro vidět z jednoho konce ostrova na druhej (je to asi 8km na délku, 1km na šířku).
Po obhlídnutí našeho hotelu a zápasením se sejfem (hrozně nás nadchlo, kterak je to bezpečný, ale ve výsledku nic moc) se vydáváme na výpravu. Jedna strana ostrova je taková jakoby víc plážová, i když pláže tam vůbec nejsou, spíš jenom přístavní doky, zatímco ta druhá vypadá víc rybníkovitě. Na neplážové straně asi spíš bydlí místní lidé, zatímco na plážovité straně jsou spíš restaurace.
Absence pláží nás malonko zaskočila, hlavně teda S je zase strašlivě zklamanej, ale jinak palmy a písek a vodu maj, takže za mě dobrý.
Jak tu navíc všichni jezdí na těch golf carts a na kolech, tak to má takovej ostrovní šmrnc všechno. Voda je několikabarevná a občas tam tu karibskou modř zahlídnout taky jde.
Hlavním zážitkem (v té době jsme pochopitelně o té důležitosti ještě neměli ani tušení) je spatření selfie týpka, kterého pozorujeme, kterak si na vedlejším molu se selfie tyčí dává asi 40minutovou seanci a (nejspíš marně) se pokouší najít nejlepší úhel. Velice nás to samozřejmě pobavilo, nicméně v tom momentě jsme tomu nepřikládali větší důležitost.
Avšak o několik hodin později, při bloumání po písčité uličce ho potkáváme znovu a tentokrát nám to všechno dochází. Selfie týpek z mola je ta samá osoba, která strávila tu skoro hodinovou plavbu na lodi čím jiným než focením sama sebe. Na tom molu jsme ho nepoznali, páč neměl ten svůj klobouček, ale teď to všechno do sebe začíná zapadat. Neuvěřitelně nás to rozveveselilo a skoro jsme ho běželi obejmout, páč jsme si připadali jako staří známí, i když vlastně on nás vůbec nezná a asi by si myslel, že ho stalkujeme, kdybychom mu to všechno vylíčili. Děláme tedy jakoby nic, když se míjíme, a přemýšlíme, zdali ho i na zítřejší lodi potkáme a zdali má stejný itinerář a kolik tisíc selfíček si asi každej den v průměru pořídí.
Večer už pak jenom pozorujeme chlapy kuchající rybu a spongeboba u stromu.
PS: ta naše včerejší zastávka v top resortu coco se neobešla bez památky v podobě asi 800 hmyzích štípnutí. Pak jsme si v průběhu dne pořídili ještě dalších 200, aby se to zarovnalo. Tady konečně vidíme naše nohy na světle a je to docela hrůzostrašná podívaná. STD hadr. Já obecně na komáří a jiný štípnutí tolik netrpím (jakože poštípou mě, to je jasný, ale většinou to je docela pod kontrolou), ale tady je to nějaký divoký a moje lýtka jsou jak z hororu. S je na tom podobně, ne-li hůř, páč on si navíc pořídil něco kolem loktů a vypadá to hrozně odporně a navzájem si lichotíme, jak jsme jeden nechutnější než druhej a jak se aspoň nemusíme bát, že by nás někdo okradl nebo něco, páč by si žádnej soudnej člověk na nás sáhnout netroufnul.
Ono teda nutno podotknout, že nejsme jediní a při pohledu na okolní bledé tváře je víc než jasné, že Belize je destinací pro masochisty. Beztak to máme za to, že jsme se smáli jedné slečně ve frontě na loď, jak měla odporný ďobáky po uplně celejch nohách a jak vypadala že má AIDS a kurděje a lepru naráz a teď se karma postarala o to, že začínáme vypadat dost podobně.
Vyrážíme tedy pozdě bycha honiti do místních minimarketů a snažíme se ukořistit nějaký děsně účinný repelent.
S panikaří, že ho při zpáteční cestě nepustí přes hranice a já mezitím s hořkým úsměvem hledím na ty svoje štípance a přemýšlím, který z nich bude Chikungunya. Teď už není otázkou jestli nás skolí, ale spíš kdy k tom dojde.
Chikungunya FTW!
Žádné komentáře:
Okomentovat