BM 7 - La isla bonita na golfovém vozítku

La isla bonita. Takovej mainstream, že i Madonna zpívala o tomhle ostrově.

Jelikož jsme velcí objevitelé a jelikož už jsme dlouho v žádném dopravním prostředku nedrandili, tak se pro dnešek rozhodujeme zapůjčit golfový vozík a že jako pojedeme na výpravu po ostrově. Mapa se tváří, že je tam všehovšudy jedna cesta, která pak nějak končí zničehonic a to je asi tak celý. Každopádně to vypadá, že bychom měli být schopni jen takových 20-30km a hrozně si to malujeme (teda já si to maluju), že uvidíme všechny ty pláže, jelikož cesta logicky vede podél pobřeží.

Půjčení golfového vozíku není nejlevnější záležitostí a jelikož S nějak ztratil svoje schopnosti smlouvat a vzhledem k ne zrovna brzkému startu se rozhodujeme to zařídit na recepci našeho hotelu. Trošku tam na týpka tlačíme aby jako slevičku dal, on si nakonec volá pomocníka a vytahuje šelijaký papíry s ceníky, ale my se nedáme a usmlouváváme to asi na polovinu a on docela v klidu souhlasí, takže to pořád vypadá jako win win.

Po chvilce už nějaký pohůnek vozík přiváží ke straně hotelu a týpek recepční nám jde vysvětlit co a jak. Vozík nám dali nejvíc nejhorší, takovej zaprášenej odřenej a bez předního skla, ale nemáme moc na vybranou, takže mlčíme a posloucháme, kterak se to rozjíždí, jak se s tím couvá, jak se startuje motor a jak se zamyká volant (pitomá tyč nás pak otravuje celý den, mě to vždycky praští do žeber a to zamykání je hrozná obstrukce).

Je to docela divočina a když se nám konečně pojede za velké slávy odjet, tak zjišťujeme, že brzdy nejsou zrovna moc fuknční a že to tedy bude větší dobrodrůžo, než jsme čekali.

Velice si to drandíme po městě, projíždíme stopky (neboť zastavovat moc nejde) a já se přitom snažím to tam celý nějak utřít kapesníčkem.

Když to konečně začínáme mít trochu pod kontrolou, tak na nás hned číhá první překážka v podobě jakéhosi mostečku, kde je asi dvacet šelijakých úředníků a oficírů a za jehož přejetí musíme zaplatit. Je potřeba si zakoupit lístek v budce před mostem a pak to ukázat panu oficírovi o metr vedle (zase velká zaměstnanost, jak v těch budkách s lístky na loď). První pokus nevyšel, poněvadž jsme nevěděli o celé proceduře a snažili se to projet, ale pan oficír se za námi s pomocí dalších oficírů rozeběhl. Jediný štěstí, že nás ten kopeček zpomalil a zastavení se tedy povedlo téměř plynule. Nicméně otáčení se, blokování celé cesty a pak kupování lístku a opětovné otáčení a následně brždění před panem oficírem zas až taková sranda nebyla.

Ale už si to zase drandíme a trošku zklamaně zjišťujeme, že cesta je od moře daleko a my nic nevidíme. Teda kromě nějakých resortů a polozbouraných domků. Navíc za chvíli dlážděná cesta nějak končí a mění se to v cosi prašného. Ale nedbáme a pokračujeme i přes nepříjemné drncání dál.

Netušíme vůbec kde zastavit, resp. kde se pokusit vniknout do areálů resortů a tak se rozhodujeme dojet až na samý konec a pak to vyřešit cestou zpátky, až budeme mít nějakou představu.

Drncání už začíná bejt docela šílený (S na to má nějakou fintu, že dělá jak kdyby jel na koni a pořád si před každým hrbolem nadhopsává, což mně se moc nedaří a tak se mu aspoň směju, když u jednoho mega hrbolu si nadskočil tak moc, že mu foťák přisedl cosi a on si za jízdy vyskočil z vozítka a skučel a skučel a já myslela, že už to bude jeho konec).

Po chvíli se však cesta začíná nějak bahnit a kalužovatět a S zase začíná bručet, že to jsou ty mý blbý nápady (asi ho to furt bolí). Já si zase začínám stěžovat, že u těch kaluží moc nebrzdí a na mě stříká bahno zboku (jelikož je celý to vozítko otevřený). 

Tu najednou, kdese vzal tuse vzal, obří úsek plný kaluží, který vypadá docela dramaticky a my váháme, zdali vůbec máme šanci to projet. S pochopitelně nedá na moje rady a vjede doprostřed té největší břečky a vozítko se zaboří. Tvrdí mi, že to vyjedeme, jen musíme zabrat, což ve finále akorát způsobuje obří bahenní lázeň, neboť jak se ty kola snaží se vynořit, tak se vozítko akorát noří víc a víc a bahno stříká uplně všude a já mám celou nohu a ruku a všechno od toho a je to vrchol nechutnosti a začínám na S vřískat, ať s tím okamžitě přestane. Jelikož jsme chytře přímo uprostřed, tak ani nějaké vyskočení z vozítka nepřipadá v úvahu. S tedy zkouší hloubku a nečekaně je to asi metr nebo co. Trošinku tam panikaříme, že se odtama už nikdy nedostaneme, a že se vozítko určitě začne bořit a my tam zhyneme.

Po asi deseti minutách se v dáli objevuje jiné vozítko a pochopitelně ten zákeřný úsek projíždí přesně tou cestou, kterou jsem já doporučovala. Jeli ale tak rychle, že se nám nepodařilo je zastavit. Další vozítko už ale uniknout nenecháme a zrovna máme štěstí na nějakého lokálního pána, kterej je vybaven holínkami a lanem, které nám hází a my to celý hrozně vážeme a za chvíli už nás pán táhne z bahýnka ven.

Nejvíc jsme nejvděčnější. Pán se navíc nabízí, esli chceme jet za ním, že on tu cestu zná. To se ukazuje být fenomenální, neboť bahnitých úseků je tam požehnaně a pán zná dokonce i objížďky přes soukromé pozemky a my si to tedy za ním drandíme asi půl cesty. Straně se to snažíme zapamatovat, kudy že pak musíme jet cestou zpátky.

Jedeme dál a když už se nám zdá, že by brzy měl být ten resort, který je jakože skoro na konci té cesty co byla na mapě vyznačena, tak se rozhodujeme přeptat týpků, co tam u cesty posedávaj, a jak už to tak na tomhle výletě bývá, jsme pochopitelně hned u námi hledaného místa. Docela štěstí, že jsme se týpků přeptali, neboť jak se záhy dozvídáme, kdybychom pokračovali po té cestě, za chvíli bychom byli v Mexiku a to by nebyla žádná sranda.

První zastávka je docela fešácká, resort má pěknou pláž. Jenom si teda neumíme moc představit tam bydlet, vzhledem k tomu že široko daleko nic není. Chvíli se tam tedy poflakujeme, čekujeme molo (jak jinak v Belize) a pak se psychicky připravujeme na cestu zpět.

Aspoň nám mezitím to bahno na vozítku trochu zaschlo a vypadá to míň nechutně. Já si navíc opláchla i nohy a tak, takže zase vypadám skoro reprezentativně. Zato S neustále běduje, že vypadá jak někde ze stavby (on je totiž děsně fancy a nevzal by si na sebe nic co není značkový a teď má všude to bahno a je z toho hodně zdrcenej).

Cestou zpátky se ještě zastavujeme v několika resortech, ale je to spíš ve snaze najít nějakou restauraci s výhledem na moře, neboť jsme strašně hladoví a žízniví, ale nemáme moc štěstí. Nějak v těch resortech vždycky bez úspěchu bloudíme a nic nenacházíme. Asi tam lidi nejedí a při životě je udržují ty fešné plážové výhledy. A nebo možná tam žádný lidi nejsou, stejně jsme nikoho nepotkali.

Obhlížíme i jeden bar na molu (molo!), kterej vypadá jako destinace pro spring breakers, ale ani tam to na jídlo moc nevypadá.

Pozdní oběd se nám nakonec podaří ukořistit v nějaké předražené restauraci v pátém patře s nic moc výhledem, kde jsme jediní hosté a mají tam na nás asi dvacet číšníků a jiného personálu. Jídlo bylo dobrý, ale zlatým hřebem byly záchody, kde měli takový ty šecky krémy a mejdlíčka a košíčky a já si tam pořádně umyla nohy a boty od toho bahna. Prvně mi to přišlo trochu nepatřičný, ale pak mi bylo líto všech těch nevyužitých ručníčků, tak jsem si tím aspoň ukrátila čekání na jídlo.

Následně už nás čekal jenom přejezd mostečku (lístek se kupoval až na druhé straně, v té stejné boudičce jako předtím - trochu mě zklamalo, že neměli dvacet oficírů i na druhé straně) a můžeme směle znovu drandit přes město. Chci totiž vidět i druhou stranu a když už máme to vozidlo, byla by škoda to nevyužít. Když projíždíme kolem resortu, který je obehnán obří dřevěnou zdí, je nám jasné, že právě to bude naše finální zastávka. Je to hrozně fancy a tropický a prodíráme se tam takovou džunglí mezi těmi domečky, kde jim hraje relaxační hudba a svítí šelijaký světýlka. Dáváme si obří smoothies a kocháme se výhledem na pláž. S se hrozně zase chtěl čekovat na FB, aby si jeho známí mysleli jakej je boss, ale bohužel si včera rozmlátil iPhone (nějak mu upadl na dlaždičky, když si ho nabíjel v koupelně a už se z toho překvapivě neprobral), takže má smůlu.

Poslední akcí je hledání benzínové pumpy, jelikož na nás pan recepční zkoušel nějaký fígle, že mu jako dáme 10USD za benzín, ale nám se nezdá, že by toho bylo potřeba tolik a hodláme tedy natankovat sami. Aspoň u toho stíháme docela epesní západ slunce.

Pak už se stačí proplést všemi těmi jednosměrkami a zaparkovat. Parkujeme sice o dva rohy jinde, protože už se nám prostě v těch uličkách nedařilo správně k hotelu zajet, ale týpek recepční nás zřejmě zahlédl, když jsme tam kolem něj asi třikrát projížděli a vybíhá nám naproti a vozítko si přebírá. Ani si nevšimnul toho bahna.

Na večeři se stavujeme v salvadorské restauraci, kde maj ty popusas, který já si jakžtakž oblíbila na posledním výletě, a u toho sledujeme šecko to dění na frekventované ulici.