Tak jo. Původní “plán” byl se cestou z Kanady domů stavit někde na týden dva v teple (prohřát staré kosti, rozumíme si). Jakože taková odměna za to nestandardní pracovní vytížení (ono už je samo o sobě nestandardní, že jsem vůbec pracovala, žejo) a takové zakončení toho mého severského dobrodružství.
To “někde v teple” mělo být Mexiko, neboť je to tady kousek a pořád mi to na seznamu navštívených zemí chybělo. Nicméně nějakým nedopatřením jsem se místo toho ocitla na 11 dní na Hawaii a pak pro velký úspěch opět v Kanadě.
Jeden by si tedy mohl myslet, že Hawaii na prohřátí starých kostí stačil a že se tedy může jet domů, ale to by se jeden mýlil. Jelikož už jsem byla celá nadchnutá na to Mexiko a na přidání další země do seznamu (přecijenom, konec roku se blíží a bylo by tedy záhodno konečně to magické číslo pěkně zakulatit, víme jak), tak se odlet domů ještě malinko odkládá a místo toho je na pořadu dne Belize. Aby to náhodou nebylo příliš fádní.
Další dobrodružství tedy právě začíná.
Veliké balení a snaha o eliminaci převážených věcí se jaksi nedaří, ale nedbám a se zpožděním (nějak mi ten timing odjezdů na letiště poslední dobou nevychází) vyrážím vstříc dalším divočinám. Jaksi se mi ráno nepovedlo dojít do banky zrušit ten účet, takže si to dávám cestou na letiště. Fronta obrovská, ale já se (zatím) nestresuju. Avšak v TD nikdy není nic jak by člověk čekal a pani na přepážce mě malonko leká informací, že za každou transakci budu platit 5 CAD fee (a já se přitom domnívala, že se platí enem za výběry z bankomatu a ne za každé použití karty, prekérka!). Navíc prý mi karta stejně nebude fungovat, neboť musím předem nahlásit, že se budu pohybovat mimo území Kanady (a paní za přepážkou pochopitelně není dostatečně kompetentní a je třeba kamsi volat a já už mám od včera zrušenej telefon). Už začínám drobátko panikařit, ale nakonec se nám s paní dovede pošéfit výběr poloviny peněz a to rovnou v USD, takže jako největší pimp z banky odcházím s obálkou naditou bankovkami a jsem neuvěřitelně paranoidní (já totiž obecně skoro nikdy nikam nenosím větší obnosy hotovosti. vlastně ani menší obnosy, typicky). Avšak není čas na nějaké strachování se, neboť už jsem před 3 minutami měla být na letišti.
Na letišti to výjimečně probíhá bez komplikací, kufřík má 22,8kg (takže do něj ještě honem nenápadně v průběhu odbavování cpu další věci), imigrační kiosek tentokrát akceptuje jak můj pas, tak i fotku a otisky prstů (při letech do USA z Kanady totiž člověk prochází imigračním už v Kanadě, což je hodně fér a speciálně při letu do LAX mi to rozhodně ušetří spoustu čekání ve frontě po příletu) a ani obligátní harašení imigračních úředníků není tentokrát nikterak vyčerpávající (což by si podle mě u connecting flights stejně mohli uplně odpustit, ale tak co už).
Dobíhám tedy na gate a marně doufám, že bych mohla ukořistit něco k jídlu a pití, neboť jsem nějak nestihla nic sníst dneska a už je uplně odpoledne a ještě k tomu jsem si zapomněla jablíčka na lednici a nemám žádný záložní ňaminky ani. Nicméně po doběhnutí na gate zjišťuju, že už se boardingujeme (a moji zónu už jsem dokonce i prošvihla) a mám teda smůlu. Ještě honem píšu S, že jsem to teda všechno stihla a že už za pár minut odlítám a on mi na to vesele odpovídá, že nemá sbaleno, je asi 30minut od domova a že si nemyslí, že svůj let stihne. Klasika, no.
Let s Westjet proběhl bez komplikací a já už celá zmatená pobíhám po LAX a netuším kudy kam. Ve Vancouveru jsem se totiž asi 5x přeptávala, esli si je paní na přepážce jistá, že si nemusím vyzvednout kufr a znovu ho někam donést (jako když člověk letí třeba z Evropy přes USA) a ona byla celá nesvá. Postávám teda projistotu na baggage claim, kde kufr nevidím a tak se hrozně uklidňuju, že určitě jede sám do Belize a snažím se zjistit, na který terminál se odebrat. Wi-Fi jim zrovna moc nefičí, všude ty rekonstrukce a já teda tak bloumám po parkovišti a nevím. Naštěstí jsem si nechala asi 5,5 hodiny na přestup (jsem totiž nevěděla, když jsem si bookovala ticket, že maj to imigrační už v Kanadě a že teda v L.A. nebudu muset stát v těch jejich nekonečnejch frontách jako posledně), takže klídeček. Po nějaké době se mi povede identifikovat jakejsi shuttle, do kterého teda velice nasedám a vozím se po areálu. Delta má terminál sama pro sebe skoro snad, jejich kiosek na check-in se tváří že taky funguje (i když hláška, že nejspíš nebudu vpuštěna do země příletu, neboť nemají důkaz o outbound flight je trošinku zneklidňující, ale odbývám to tím, že tam zadávám informace o neexistujícím letu a tvářím se jakoby nic), nicméně gate mojí pořád neznají.
Wi-Fi už jim tu naštěstí trošku funguje a zpráva od S, že teda sedí v letadle je taky uklidňující. Za hodinku už je celej přiletěnej, mezitím nám už i gate nahlásili a my se teda můžeme bavit pozorováním našich spolupasažérů, kteří všichni do jednoho vypadají dost pofidérně a je to malinko zneklidňující. Pomalu odbíjí půlnoc, což znamená, že za hodinu už budeme odlítat, juhůůů.
Žádné komentáře:
Okomentovat