Let příliš osvěžující nebyl, vzhledem k tomu, že trval jen něco málo přes 4 hodiny a nějak se mi nedařilo najít pohodlnou polohu (pani vedle mne totiž po zjištění, že jsem strávila nějakou dobu v Torontu, kde ona vyrůstala, zfamiliérněla a vesele jí pak při spánku padala hlava ne na jejího manžela na druhé straně, ale na mě), a S (kterému se podařilo při boardingu vyměnit sedadlo a jeho nová lokalita byla hned přede mnou) si chtěl přes škvíru v sedačkách povídat nebo co (a já přitom měla zase zalehlý to ucho - z Calgary ještě, drželo mě to s přestávkami i na Hawaii - a tím pádem jsem nic neslyšela) a na to já nebyla vůbec zvědavá, páč já nejradši spinkám, žejo, a tak jsem si aspoň nasadila deku přes hlavu.
Šokantní přílet mě však poměrně úspěšně probral. Zaprvé jsem trošinku zparanoidněla, aby nebyly zase nějaký opletačky na imigračním, ale jelikož mezinárodní letiště v Belize City je zase strašně mega, jako to už tak v těhle pochybných zemích bývá (a pěkně stylem Ryanair v Evropě musíme z letadla pěkně po asfaltu pěšky) a čítá asi tak jednu středně velkou místnost s pásem (jedním, samozřejmě) na kufry a jakási imigrační okýnka, kde teda odevzdáváme vyplněný papíry a je to. Co ale způsobilo největší zděšení byl nevinný plakát, který v nadlidské velikosti číhal hned u vstupu do letištní budovy, a na kterém se skvělo ono magické slovo. Chikungunya (námi familiérně přezdívaná chickengunya). Při spatření toho slova mnou otřásla hrůza a S se celej vylekal, páč myslel, že jsem viděla ducha. Stála jsem před tím plakátem a kroutila odmítavě hlavou a S se strašně dožadoval vysvětlení. Drama! Uplně jsem na tu epizodu z února z Nikaraguy zapomněla. Tak jo, je to jasný, tentokrát už tomu neuteču.
Kufr a krosna se na pásu objevují a my tedy jucháme (hlavně S juchá, páč když odlítal, tak jak tam byl uplně pozdě na tom check-in, tak mu pani prej povídala, že to jeho krosna asi nestihne) a vyrážíme do autopůjčovny. Autopůjčovna je však ještě zavřená a to samé platí pro dámské záchody. Asi se počůrám.
Máme mít malé autíčko na dva dny (které plánujeme strávit na mainlandu, a to konkrétně v místě zvaném Placencia), ale jak se ukazuje, tak na tomto výletu nic nebude jak se zdálo a pani v půjčovně nám vesele oznamuje, že to námi rezervované auto prostě nemají a víc ji to netrápí. Když na ní dorážíme, že co jako bude, tak se neochotně zvedá, že se teda přeptá ostatních půjčoven a zkusí nám něco ve stejné kategorii za stejnou cenu sehnat. Po chvíli nás strká o tři dveře dál, že to je prej zařízený. Nicméně tam půjčují jenom jeepy a to za cenu, která té naší není zrovna podobná. Strašný obstrukce furt, původní pani už nemůže bejt neochotnější, nová pani naopak cítí svoji převahu a ve výsledku si teda půjčujeme ten jeep, neboť jak nám bylo “šetrně naznačeno", stejně nemáme jinou možnost. Aby toho málo nebylo, tak se tu rázem objevuje astronomický deposit, který jeepová pani vyžaduje a i přes to, že S má asi 18 kreditek a deset debetek, nikde žádný peníze a já si do kanadské banky nezavolala a teď teda nevíme, kde rázem těch 1250 USD posehnat, neboť když to nebude z kreditky, tak to prý trvá 30 dní, než se ten hold jakože zruší a tím pádem peníze hrozně fuč. Nakonec to zachraňuje moje americká karta, na který jsem ani netušila, že tolik peněz vůbec je (a jsem přesvědčená, že není, že to prostě jenom nějak omylem prošlo). Fenomenální.
Při podepisování kontraktu nám pani klade na srdce, že v Belize je velice speciální systém odbočování vlevo a my musíme podepsat, že jsme s tím srozuměni. Totiž - jak se paní jala vysvětlovat - když chce jeden odbočit vlevo, tak si nenajede doprostřed cesty a nečeká na volno z protisměru, jak by se mohlo zdát, ale naopak si najede uplně doprava, kde pak následně vyčkává. Přijde nám to dost obskurní, ale zjevně to dává smysl, neboť (jak posléze zjišťujeme) zde žádná silnice nemá víc než jeden pruh v každém směru a ty pruhy nejsou zrovna široké a tudíž kdyby si jeden usmyslel se nacpat doprostřed, tak by do něj lidi zcela suverénně vráželi zezadu. A jelikož já, jako jediná, kdo se relativně orientuje v mapách, jsem nečekaně v pozici navigátora, tak si musím dávat pozor na pokyny typu “odboč vlevo” a místo toho musím začínat frází “a teď si najedeme doprava..”.
Zato překračování speed limitů zde evidentně vůbec nebude problémem, neboť silnice jsou zde v takovém stavu, že se i s tím jeepem bojíme, že někde necháme kolo. Navíc se nám do toho průběžně strhávaj tropické bouře, kdy ani při stěračích na maximum není nic vidět a je to tedy náramně dobrodružné.
Cesta do Placencie měla trvat asi 4 hodiny, ale zatím to spíš vypadá na celodenní záležitost. První zastávka je v Belmopan (což mi nějak uniklo že je hlavní město, asi při tom všem soustředění se na Belize City, a dozvídám se to až druhý den, prekérka), kde se snažíme sehnat něco k jídlu. Mapy a ukazatele se sice tváří, že tu jako je downtown, ale nenechme se zmást, město má asi tak dvanáct domků, zmatečné cesty co nejsou cesty, podivné government place (které sestává z dvou pochybných budov, co vypadají jak ubytovny pro ukrajinské dělníky a jehož rozloha je asi tak 20 čtverečních metrů a my si teda myslíme, že jsme to přejeli a kroužíme tam k údivu místní “ochranky” šestkrát) a jednu jedinou restauraci, která vlastně ani není restaurace, páč tam maj jenom ribs. I když se místní snaží vytvářet dojem velkoměsta a neustále nás směřují na další a další neexistující restaurace, brzo tu habaďůru prokoukáváme a celí vyhladovělí s nepořízenou odjíždíme.
--- Jenom taková malá vsuvka o Belize. Ta země vůbec nedává smysl. Ve Střední Americe (a potažmo celém regionu) je nejen jedinou zemí, kde je úředním jazykem angličtina a lidi tu skutečně docela anglicky mluví, ale hlavně tu jsou černoši. Normálně na férovku zničehonic, většina populace jsou černoši, žádní latinos. Platí se tu jak jejich měnou, tak americkým dolarem, přičemž lokální měna má vůči USD pevný kurz 2:1.A na většině map, kterými disponovali v jeepové autopůjčovně, Belize ani není vyznačeno a místo toho tam mají přerušovanou čáru a jednu větší Guatemalu. Nevím, co si o tom všem myslet. ---
Počasí se začíná vylepšovat (rozuměj, už ustaly slejváky) a my se tedy můžeme naplno kochat okolní džunglí. S je velice nespokojen, neboť i přesto, že donedávna vůbec netušil, že nějaké Belize existuje, si vytvořil nereálné očekávání Karibiku a je teď zneklidněn šedivou oblohou a bujnou vegetací. Mně to naopak připadá velice humorné, neboť mi ještě před pár týdny líčil, kterak je nature guy a jak si hrozně tu přírodu všechnu užívá. Ukazuje se, že přírodou myslel nějakou hezkou pláž v nějakém pěkném resortu, kterou by obdivoval zpovzdálí z hotelové restaurace.
Já teda osobně fanynkou nějakých pralesů vůbec nejsem a nebýt jakýchsi plantáží, kde pěstují plesnivé staré pomeranče divné barvy (S tvrdí, že to je jedovatý, že to viděl v dokumentu, což mi přijde jako kolosální blbost, vzhledem k tomu, že tu nic jiného snad ani nepěstují a mají tu desítky kilometrů těch sadů a mám naopak pocit, že jsem o tom někde četla, že to jsou jakoby pomeranče a že čím ošklivější, tím chutnější), tak bych se asi začala během nekonečné cesty nudit.
Po asi sto hodinách (a nemilém zjištění, že ten jeep snad plive benzín z okýnka nebo co, páč ta spotřeba je skandální) se konečně blížíme k začátku toho podivného poloostrova, na jehož konci se bájná Placencia nachází.
Žádné komentáře:
Okomentovat