Ráno raníčko máme budík a je to teda drama, poněvadž S je jak malej a mezitim co já si dávám sprchu, tak místo toho aby si pobalil saky paky, tak usíná a já pak na něj musím pokřikovat, aby si máknul. Máme totiž hrozně nabitej program a není čas ztrácet čas.
Jelikož jsme včera ty slavný mayský ruiny nestihli, tak tam chvátáme teď. I přesto, že to otevírá v 8 a my jsme tam před devátou, tak je to už přecpaný lidma a hrůza.
Ale hned po příchodu do areálu nám vysvitlo sluníčko, tak aspoň můžeme ty mayan ruins obdivovat v plné kráse. Samozřejmě ale moc netušíme co přesně obdivujeme a tak se to po chvíli zvrhává v okukování výhledů na moře a šelijaký jiný nehistorický věci.
Navíc tam strašlivě fouká vítr (což je ještě umocněno tím, že to je na kopci na útesu takovym) a to vůbec ale vůbec není kompatibilní s mými šaty, které jsem pro dnešek zvolila (aby jim to jako nebylo líto, že se jenom vozí v kufru). Takovejch těch momentů, kdy jsem neprozřetelně pustila lem, abych kupříkladu něco našla v kabelce nebo něco vyfotila a šaty byly rázem skoro u krku, bylo nemálo. Pff, přesně proto nejsem fanynka šatů. S se tím děsně bavil a navrhoval, že bychom za to mohli vybírat peníze. Tak jsem si tam potupně cupitala s oběma pěstičkama pevně kolem lemu šatů a bylo po srandě.
Naštěstí S není moc historickej a zase začíná skučet, že proč jsem ho sem vlastně tahala, a tak tedy relativně brzo celý areál opouštíme. Jelikož už jsme zase strašlivě hladoví (včerejší obědo-večeře už dávno nefunguje), tak se zastavujeme na kupodivu nepředraženou snídani hned vedle parkoviště a S si k tomu ještě dává ten kokos, kterej ho pořád lákal, jelikož to tu všichni popíjí. A taky tam vidíme skupinku pomalovanejch lidí, kteří vypadají, jak kdyby nejvíc kuli nějaký pikle a mě to hrozně fascinuje a musím si je vyfotit.
Po jídle už zase strašlivě spěcháme, jelikož toho musíme ještě hodně stihnout. Trošku nám to spěchání komplikuje fakt, že se ne a ne strefit na správnou silnici (našla jsem nějakou zkratku), jelikož směrovky vždy nečekaně zmizí a my tam teda kroužíme asi čtyřikrát kolem dokola. Nakonec se zadaří a my si to několik hodin můžeme drandit nudnou krajinou.
Další zastávkou je Chichen Itza, další významná mayská památka/zřícenina. Strašlivě tam odevšaď pořádají tours a my to tedy nesíme vynechat, když už jsme tady, žejo, a máme to auto. Opět bychom to ale nebyli my, kdybychom to nemohli najít. Nějak nám unikla cedule, jelikož jsme přijeli po té zkratkovité silnici a ne po hlavním tahu a my tedy kroužíme po stejnojmenné vesničce, kde ale nic není. Pořád nás někdo někam směřuje, ale vždycky špatně. Jedno z těch směrování nás navedlo na jakousi polňačku, kde by se dvě auta rozhodně nevešla (a my tedy máme štěstí, že celou dobu nikoho nepotkáváme - což ostatně později dává smysl) a my po ní pokračujeme asi 20km, což je moc fajn, vzhledem k mexickému zvyku všude nenápadně strkat zpomalovací prahy, který člověk vetšinou vidí až na poslední chvíli. Jeden jsme dali tak solidně, že jsme mysleli, že nám upadl podvozek. Moc se mi to nezdálo, že by touhle pěšinkou jezdily všechny ty velký autobusy plný turistů, ale S nedbá. Pochopitelně když dojedeme do “cíle”, tak tam kromě asi 5 domků nic není a jakýsi zmatený člověk, co tam jezdí na kole a kterého jsme málem smetli nám španělsky vysvětluje, že k Chichen Itza musíme po té pěšince zpátky. Nečekaně jsme tedy opět ve vesničce, ztratili jsme asi tak 45minut, ale tentokrát už se nikoho neptáme a souhrou náhod správnou odbočku nacházíme.
Parkoviště, stejně jako celá vstupní budova, je přeplněné a my se v tom horku nejvíc těšíme na ty davy lidí. Logicky zase nemáme vodu nějak, jsme šíleně hladoví a žízniví, ale jelikož jsme teď nejvíc na budgetu, tak vyhrávají tekutiny a zakupujeme jakési super džusy. Po zjištění, že vstupné je asi tak 5x víc, než co psali na netu (je to 64 těch jejich pesos, ale oni si tu k tomu nenápadně přidávají asi 260 jako daň pro cizince, což je moc fajn. V Tulum to bylo těch 64 pro každýho a žádný šolichy), jsme malonko rozzuření, ale když už jsme ztrávili tolik hodin abychom se sem vůbec dostali, tak nám nic jiného nezbývá a vytahujeme šecky možný bankovky co nám ještě zbývají. Začíná jít finančně do tuhého.
Po vystání vstupní fronty na nás v archeologickém areálu tentokrát čeká docela zachovalá pyramida a pak nějaký pochybný zříceniny. Samozřejmě to musíme šecko pofotit a nezastaví nás ani déšť, který se z ničeho nic spustil. Celkovou turistickou atmosféru dolaďují místní prodejci, kteří tu mají své stánečky rozložené a kteří prodávají nejrůznější blbosti. Mají tu nějaký zařízení, který vydává zvířecí zvuky a i když je to naprosto strašný, tak si prodejci asi myslí, že to je hit a pořád z toho ty zvuky vyluzují (a člověku z toho po chvíli už začíná hrabat, obzvlášť když musí sedět hned vedle, než se přeprší).
Je hrozný vedro, my máme hlady a navíc už je odpoledne uplně a je tedy nejvyšší čas se vydat na zpáteční cestu. Když projíždíme městem Valladolid, tak zastavujeme na pozdní oběd (praktikujeme teď něco jako pozdní oběd-brzkou večeři, abychom eliminovali výdaje za jídlo a vydrželi co nejdýl, hrůza). Bohužel nemáme moc čas si to tam projít, ale jelikož jsme nějakou náhodou dojeli na (nejspíš) hlavní náměstí, tak vidíme šecky ty uličky, kostel a takový ty důležitý věci. A když jíme (sedíme venku, abychom mohli číhat na okolní ruch), tak si kolem jakobynic projde česká dvojice. Češi jsou fakt skoro všude, šici jsme děsní cestovatelé.
Jedeme si jedeme dál, když tu najednou (už se skoro setmělo) S ležérně prohlásí, že nemáme benzín (nenapadlo ho, že by možná bylo chytrý natankovat když jsme ještě byli v civilizaci) a přeptává se, kde na mapě vidím nejbližší větší město. Kromě naší cílové destinace (která je fest daleko) ale nevidím nic většího a přeptávám se, kolik benzínu teda ještě máme a S nevzrušeně odvětí, že už delší dobu jedeme na rezervu.
Míříme tedy do nejbližší vesnice a přeptáváme se lidí, kdepa najdeme nejbližší pumpu a oni nás posílají do další vesnice. Horko těžko tam ještě, už za tmy, dojedeme, ale ouha, pumpu nevidíme žádnou. Jakási osoba nám sděluje, že pumpu oni tady nemají, že nejbližší je přes 30km (což nemáme šanci v žádném případě dát), ale že prej tu kdesi někdo prodává benzín po litrech. Během relativně krátké doby se nám podaří dotyčnou osobu lokalizovat. Jaké je však naše překvapení, když zjišťujeme, že se jedná o asi sedmiletou holčičku, která přes poloviční plůtek menidžuje jakejsi kumbál, kam se po předání peněz odebírá a odkud se následně vynořuje s pet lahví benzínu.
Nejprve jsme trochu ostýcháví, aby to jako skutečně benzín byl a my tam do autíčka nenalili něco jinýho, ale vůně linoucí se z pet lahve nás povzbuzuje a my to tam tedy lejeme. Jelikož nám ještě nějaký drobný zbyly, bereme pro jistotu od holčičky ještě jednu lahev a následně už si to fičíme směr Playa del Carmen. Ano, opět. Jelikož se mi povedlo najít jakési levné ubytko hned na té páté avenue (takže budeme uplně nejvíc cool a centrální), tak se vracíme do PdC. Dokonce se nám povedlo najet na jakousi super moderní dálnici, kde se platí mýtné (a pak jsme celou dobu až do sjezdu trnuli, abychom vůbec měli na zaplacení) a my si tedy fičíme ještě rychleji. Máme totiž zpoždění, jelikož nás přechytračila změna času. Nějak jsem si nevšimla, že tan Chichen Itza byla v jiném státě, který je o hodinu posunutý od Quintana Roo a teď s velikým zneklidněním zjišťuju, že původní super timing (zase máme přes email dohodnutý sraz s jakýmsi člověkem, co nás pustí do budovy, jelikož to je nějaký pochybný a nemaj recepci) už neplatí a máme zpoždění. S na to teda pořádně šlápnul a naštěstí nás nikdo nechytil.
Dotyčný člověk, co nám má pustit do budovy, je jakýsi bodrý děda, který moc angličtinou nevládne, ale zato mu nechybí odvaha, když si laškovně hází můj kufr na hlavu (jakože fakt, takovej ten jejich styl nošení věcí) a táhne to tak do třetího patra. Občas to s ním trochu hází a my čekáme, kdy se mu podlomí noha, nebo zvrtne kotník, a děda se zřítí ze schodů, zlomí si vaz a ještě u toho povalí nás a všichni budeme celí polámaní a mrtví. Nějakým zázrakem jsme to ale všichni tři zvládli a už stojíme před bytem (je to jakási apartment building) a děda se snaží najít klíč, což mu trvá dost dlouho. Uvnitř zjišťujeme, že platba za ubytko nešla přes kartu (jak jsme doufali), a děda tedy po nás klasicky chce hotovost, kterou nemáme. Naštěstí jsme ho zmátli natolik, že tedy praví, že se staví pro peníze druhý den. Asi se nám ale trochu za to chtěl pomstít a tak nám zapomněl nechat ty klíče a vesele s nimi odešel. My se nemůžeme nikomu dovolat (už je docela pozdě asi) a na email nám odpovídají asi až za hodinu. Jsme tedy hrozně uvězněni (je tam hroznej systém bran, že i kdyby jeden z nás šel, tak druhej to nezvládne pak šecko pootvírat bez klíče), bez vody a s šílenými hlady.
Btw, s tou vodou - nějak jsme prvně nevěděla, že tu voda z vodovodu není pitná. Samozřejmě i tak jsme kupovali vodu balenou, ale jednoho dne jsme si chtěli udělat nějaký smoothies a nakoupili si kila ovoce (který jsme pak samozřejmě vůbec nestihli sníst a meloun nám prasknul už cestou ze supermarketu) a při výrobě jsme nějakým nedopatřením použili led, který předtím S vyrobil z vody z vodovodu (což jsem nevěděla a když jsem to zjistila, už jsem v sobě měla dobrýho čtvrt litru) a paranoia mohla začít. Ten večer jsem strávila googlením, jak přesně umřeme a nevypadalo to pro nás moc nadějně, nicméně nějakým zázrakem (a možná i preventivním požitím prášků) jsme to ustáli bez problémů. Ale od té doby se vody děsně bojím. Sice vodu z vodovodu pořád používám na čištění zubů (i když se to nedoporučuje), ale jinak nic.
Když se děda konečně po sto letech s klíči vrátil, tak honem pádíme pro vodu a něco malého k večeři - jelikož nemáme ty peníze, tak se odbýváme jakýmsi pidi pečivem a máme furt šílený hlady a pak to honem musíme zaspat. Navíc jsme kvůli tomu dementnímu posunu času nemohli vrátit auto už večer (že bychom si jako ušetřili vstávání), tak holt musíme až ráno. Kromě toho máme na zítra zase veliké objevovací plány (já mám,S není vůbec dobrodruh objevitel).
Žádné komentáře:
Okomentovat