Divoká noc v autobuse a všechny ty události a zážitky s prapodivnými lidmi nás docela uondaly a tak teď sedíme celí omrzlí na lavičce na autobusáku a nevíme moc co dál. Je asi pět ráno a my nejsme schopní najít nějakej telefon, abychom zavolali do hotelu, esli jako můžeme přiject dřív.
Trošku nás překvapuje, že na ulici je spousta lidí a šecko, což se později vysvětluje tím, že jelikož mi v Belize (jako druhé zemi zatím, první byla Jižní Korea) nefungoval mobil, tak jsem si dala změnu času ručně a tudíž se teď mobil sám neaktualizoval a já zapomněla, že ve státě Quintana Roo nedávno zavedli nějakou změnu času - tudíž je zde o hodinu víc, než si myslíme. Ale stejně tu ti lidi skotačí nějak moc brzo, šak se teprve akorát rozednívá.
V rámci hledání telefonu jsme se i vrhli do jakéhosi 7/11 (což ale vůbec nebyl 7/11, nicméně to bylo na stejným principu), kde jsem na týpka vybalila svojí (teď už víc než chatrnou) španělštinu a následně jsem byla zneklidněna, že mi nejspíš vůbec nerozumí, páč pořád kroutil odmítavě hlavou. Po chvíli jsme ale zjistili, že je asi jenom retardovanej, páč hlavou kroutil i na místní lidi.
Vracíme se tedy opět na autobusák a jelikož máme hrozný hlady, tak zakupujeme v trafice jakési párky v rohlíku, které jsou studené, ale nedbáme.
Po snídani už to moc nedáváme a tak se rozhodujeme, že prostě do toho hotelu zajedeme a třeba nás nechaj se vyspat u bazénu nebo někde.
Slečna recepční angličtinou taky moc nevládne a na pomoc si bere google translator. Víc už teda rozumím když na mě mluví španělsky, než když na nás otáčí monitor z podivnými překlady. Ale dáváme to nějak dokupy a za menší poplatek nám slečna pořídila ten náš pokojíček už teď. Vyštrácháme se tedy s kufry a krosnami do třetího patra po uzounkých schodech a jdeme hají.
Celkový dojem trochu kazí jakési stavební práce, které probíhají hned vedle hotelu a chlapi se sbíječkami už jsou tam nastoupení pěkně takhle zrána (později zjišťujeme, že chlapi se sbíječkami a dalším náčiním jsou tam nastoupení každý den celý den, a když zrovna v noci pracovat přestanou, tak ten hluk nahrazuje jakési samočištění bazénu), ale nedbáme.
Po šlofíčku (ještě pořád by nebyla doba check-inu, nejvíc jsme to vychytali) vyrážíme obhlídnout město. Prvně ale S potřebuje kamsi pro peníze a jelikož si na netu našel jakejsi podnik, odebíráme se právě tam. Nikde ale nic není, kroužíme tak kolem tří bloků asi dvacetkrát a ani místní nic nevědí.
Vůbec tu maj ty ulice zajímavý - maj tu takovej ten jakoby logickej systém číslování, kdy avenidas jsou rovnoběžně s mořem a jsou po pěti (Avenida 1ra, 5ta ..) a kolmo pak mají calles, kdy ty se sudým číslem jsou od středu města na sever jakoby a ty liché na jih. Do toho samozřejmě pak pletou další ulice, ale v centru to člověku stačí. Jediná důležitá ulice je stejně jenom pátá avenue (čili Avenida quinta), kde jsou všechny ty restaurace a obchody a turistické blbosti a je to hrozně fancy (čím blíž k té nulové calle, tím víc busy) a maj tam i shopping malls a šecko a člověk si vůbec nepřipadá, že je Mexiku, což je docela škoda. Ale je to parádně živý, ve dne v noci a dá se tam poflakovat hodiny. A taky je to super na people watching, hihi.
Ještě před západem slunce stíháme dojít na pláž, z které je S zase nějakej zklamanej (on mi totiž celou dobu v Belize tvrdil, jak už se nemůže dočkat do Mexika, páč tam to teprv bude největší karibik a šecko a nedbal, když jsem mu řikala, ať si to moc nemaluje, že víme jak ta realita je pak dycinky trošku jiná než vyphotoshopované obrázky na googlu), ale mně se to docela líbí. Moc teda nevidíme, ale písek vypadá skoro bílej a je tam vodička a vlny a šecko a to mi stačí.
Chvíli tam teda sedíme na molu (tentokrát opravdický molo pro velký lodě, ne jak ty mola v Belize) a pozorujeme lidi. Jeden týpek mě tam docela dostává unikátním stylem pózování, že si ho taky musím vyfotit.
Na další den máme v plánu velikou aktivitu, na kterou mě S lákal už několik týdnů před odletem a na kterou se teda tuze těším. Delfíni!
Nebyl by to ale S, aby zase něco nezkazil a tentokrát jim tedy nějak nedal vědět, že pro nás mají přijet k hotelu a my to pak málem nestihli. Museli jsme brát předraženej taxík, kdy taxikář předstíral, že ví kam jede, ale nevěděl nic a pořád jsme se akorát na dálnici museli otáčet (aspoň že tam maj takovej docela šikovnej systém toho otáčení) a pak když jsme to konečně našli, tak nás zase pan vrátnej nechtěl pustit do areálu, protože jsme neměli vytištěnej papír a samý dramata a my začali pěstičkama lomit a nakonec nás teda pustil. Přijeli jsme pozdě, ale naštěstí nás dali na jinej čas, takže šecko v cajku.
Tohle delfinárium není z těch největších (to kdybych věděla, že S zase nic neví, tak jsem to dala někde jinde, ale co už), delfínů tam mají asi deset. Oni maj nějakou síť těch delfinárií nebo co, že jako ty delfíny každýho půl roku rotujou, aby jako ti, co jsou v bazénech umělých se dostali i do přírodních bazénu.
Dostali jsme rozverného Marca, který nám teda dal strašlivýho infa o delfínech a na dvou nám ukazoval šelijaký fígly a furt jim z ledvinky házel mražený ryby. Oni delfíni prej nepijou, ale tu vodu získávaj z těch ryb (ukazoval nám to, ale já jak jsem slepá, tak jsem nějak moc neviděla, co ten delfín s tou vodou dělá nebo nedělá, tak jsem Marcovi věřila). Taky maj delfíni na tý horní ploutvi jakési značky, podle kterých se dají rozeznat - něco jako otisky prstů u lidí. A taky když je delfín ve vztahu, tak si partner partnerku (nevim už esli je to i naopak) značkuje, jakože je jeho. A to jsou pak takový jakoby čárky/škrábance na těle.
Mezitím nám občas Marco poslal delfíny proplavat kolem nás a my jsme je mohli lechtat na pupíčku a nebo na zádech - nejvíc fér.
Spousty dalších info jsme si vyslechli a v mezičase jsme si i my mohli vyzkoušet nějaký ty triky. Dycinky jsme si museli nakráčet do hlubší části bazénu a dělat co nám Marco poručil.
Delfíni nás pusinkovali, vyskakovali na povel, tančili s námi a šelijaký další věci. Já z toho byla celá hin a mrzelo mě, že tam nemůžeme být celý den.
Pak jsme omrkli místní pláž (Playa Maroma), kam se jinak moc dostat nedá, jenom když je člověk na těch aktivitách co tam provozují a nebo bydlí v resortu. Zase ale že by to bylo něco spešl, to teda ne. Větší než v Playa del Carmen, ale fešnější ani ne.
Jelikož nemáme dost peněz (když se nám včera nepovedlo najít ten peněžní kiosek), tak se nám nechce platit taxík zpátky a zkoušíme na ně tedy, že chceme ten odvoz (on jako ten shuttle by byl zdarma, tam i zpátky, kdyby to S nezapomněl nahlásit 24h předem). Moc nás ale nikdo nechápe a pořád si nás akorát předávají mezi sebou a kde nic tu nic. My se ale nevzdáváme a po několika nedorozuměních a asi dvouhodinovém čekání skutečně dostáváme řidiče a minivan jenom pro nás a jedeme.
Další den si řikáme, že už je načase taky pořádně okouknout tu místní pláž a vyrážíme tedy na obhlídku. Nacházíme jakýsi vstup, který vypadá, že je hojně využívaní místními (ono totiž jinak se tam přes ty hotely nedá moc dostat, jenom na pár místech) a následně i pláž, která je dost busy - horší jak nějaký Bulharsko, lidi napytlíkovaný jeden na druhym. Ona ta pláž by jako byla fest fešná (a skoro by i vypadala jak na obrázcích), kdyby tam ale nebyly ty tuny jakéhosi bordelu z moře. Nějaký divný hnědý bordely uplně všude, i před těmi dražšími hotely, ostuda. Nevim esli to tu mají pořád a na fotkách to prostě jenom nějak vymazávaj, a nebo je zrovna nějaká sezóna.
Ani nás to moc neláká na to si tam sedat a tak se radši odebíráme na oběd (tentokrát dáváme restauraci v patře s geniálním výhledem na tu rušnou avenue a šecky lidi) a pak už je zase skoro tma (nějak tu ty dny utíkaj, když člověk nestává za rozbřesku) a jdeme tedy obligátně na molo očíhnout západ slunce.
Žádné komentáře:
Okomentovat