BM 8 - poslední den v Belize, divočiny na autobusáku a další přechod hranic

Poslední den v Belize. Asi.

Dopoledne si dáváme procházku po pláží ve snaze najít nějakou společnost, která nás dopraví do Belize City (v noci jsme googlili nejlepší cestu do Mexika, ve snaze eliminovat ježdění sem a tam, ale ve výsledku stejně nejlíp vycházela původní varianta - lodí zpátky do Belize City a pak nočním autobusem) a mezitím si dáváme snídani v nějaké nejvíc populární restauraci, která je hrozně cool, nemá meníčka (jenom nějakou ceduli uvnitř, na které je nečitelně cosi naškrábáno) ale zato má číšníky se smyslem pro humor a děsně dobrý jídlo.

Nakonec se nám povedlo lokalizovat jenom dvě společnosti a podle nabízených časů se rozhodujeme jet s tou, s kterou jsme zatím jeli pokaždé. Jelikož Belize City nemá nejlepší pověst a my budeme mít všechny ty kufry a krosny, tak plánujeme strávit co nejvíc času tady a přesun dáme až odpoledne.

Po checkoutu z hotelu se ještě stavujeme naposled na ty včerejší popusas, který si i S nějak oblíbil a pak už se jenom tak poflakujeme, dokud nám nejede loď.

Jako profíci jsme si tentokrát zabrali nejlepší místa, ale ouha, po asi deseti minutách si nás dva vybral nějakej jejich pohůneka prej ať si přesedneme, asi aby byla loď vyvážená. Po zbytek cesty se tedy mlátím hlavou o okýnko a nějakou tyč a vůbec si to neužívám. Ale aspoň jsem si zakoupila svoje oblíbený ňaminky od pána, co si pěkně z košíkem ňaminek nasedl na loď (jak v Jižní Americe, uplně mi chybělo) a jel provozovat business na další ostrov.

Původní plán jít z přístavu na autobusák pěšky S velmi rychle zamítá, když vidí všechny ty pochybný lidi, co se okolo poflakujou, a bereme teda divnej taxík, co beztak vůbec není taxík. Btw zase tu mají ty podivný trafiky, který jsou strašlivě za mřížema. Tentokrát ale ty oplocení mají nějak bytelnější, asi aby jim někdo neukradl ty žvýkačky, nebo co to tam prodávají. Připadáme si jak v nějakém ghetto safari, kdy to všechno pozorujeme zpoza okýnka.

Autobusák je vyhlášen tím, že jeho okolí není nejbezpečnější a ani nejfešnější. Podle informací z netu se jakési magické okénko s lístky otevře v pět hodin a je potřeba tam být včas, aby člověk ukořistil lístek na autobus, který následně odjíždí kolem půl osmé. My jsme tam už ve čtyři a sedáme si tedy odevzdaně do čekárny, neboť týpek v magickém okénku je neoblomný a povídá, že prodej skutečně začne až s úderem páté hodiny.

Já se po chvíli rozhoduju jít na pidi procházku po okolí, což se S moc nelíbí, ale má smůlu. Uvazuju si foťák na zápěstí gumičkou a nic jinýho si neberu, aby mě jako vůbec neměli o co okrást, žejo. Po asi deseti minutách zjišťuju, že nejen že v okolí absolutně není nic k vidění, ale hlavně že jsem na tenhle nejbrhůd moc bílá. Točím to tedy zpátky a akorát přes plot nakukuju na jakési tržniště, které s autobusákem sousedí a které má tolik pravidel, že se bojím jít dovnitř.

S blížící se pátou hodinou se v čekárně začínají objevovat další bledé tváře. Nám už se lístky ukořistit podařilo, i když to teda byla docela operace, kde bylo potřeba všech pasů a tisíců peněz, který pak vlastně nikdo nepotřeboval a který si prý máme schovat na hranice nebo co. Ono teď se totiž platí jenom první část lístku, k hranicím, a pak se bude na mexické straně doplácet zbytek. Navíc ale prý potřebujeme spoustu peněz na těch hraničních přechodech nebo co, divočiny.

Zjevně vypadáme hrozně bezpečně, páč si u nás jakejsi týpek nechává všechny svoje batohy a kytaru na pohlídaní. Dáváme si high five na to, jaký jsme důvěryhodní a že týpek nemá nejmenší tušení, s kým má co do činění.

Trend se však začíná nějak rozmáhat a po chvíli se k nám blíží jakýsi pomatený starší pán, který už předtím upoutal naši pozornost, když se na autobusák vřítil s mávajícíma rukama a u toho na nás pomrkával a halekal “fuck, did you see that? people are crazy”. No esli je tu někdo blázen, spíš bych si vsadila na pána, ale budiž. Už je ale u nás a kulišáckým mrknutím nám sděluje, že si potřebuje skočit pro pivo a esli mu ten jeho baťoh pohlídáme a esli pijeme pivo. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsme ani nestihli nic říct a už byl fuč. Docela se nám tam ten úschovnovej business rozjíždí - už máme kolem sebe asi deset zavazadel.

Po nějaké době se bláznivý pán vrací s dvěma lahvemi místního piva. Já se tedy pro jedno natahuju a on je z toho celej hin, páč myslel, že já si pivo nedám a on teda vzal jenom dvě a teď si musí dojít pro další. Zase byl tak rychlej, že jsme mu ani nestihli říct, že nikam chodit nemusí, že S nepije a to druhý pivo teda nepotřebujeme. No co už.

Moc nevíme co dělat s tím druhým pivem (já to pít nechci, páč bych se pak v autobuse počůrala) a S nechce vypadat marně a tak mi strká to svoje plný pivo a ode mě si bere to napůl vypitý, když se ten tajtrlík bláznivej vrací. Největší sranda týdne právě začíná.

Tajtrlík je z Kanady, je uplně mimo, hrozně blábolí a občas mezi řečí kamsi odbíhá.Jezdí si takhle po světě a moc neví která bije, pořád dává k dobru nějaký historky o tom, kde byl a jak vlastně nevěděl nic a občas zničehonic okolo projde nějaká osoba a všichni tajtrlíka znají. My z toho moc nemůžeme, a po chvíli už se ani nesnažíme zadržovat smích. Tajtrlík stejně neví, že se smějeme jemu a ne těm historkám, tak je to fuk.

S se ho v jednom momentě ptá, zdali má manželku a to tedy udeřil hřebík na hlavičku. Tajtrlík se začíná rozhořčovat, že "hell no", že ženský jsou hrozný, že pořád dělaj jenom samý bla bla bla bla bla a uplně je u toho celej rozpálenej a my se můžeme smíchy počůrat a já si to začínám natáčet na mobilu.

Na scénu vstupuje další osoba v podobě místní uklízečky, která z nějakého důvodu vypadá, že tajtrlíka zná a přisedá si tedy k nám (mezitím okolo občas proběhne ten týpek, co si u nás nechal ty baťohy a kytaru a nevypadá, že by ho to nějak zajímalo) a už máme docela skupinku. Když se k nám připojí ještě jakási místní feťačka/bezdomovkyně (která je vyzáblá na kost a nemá zuby a vypadá docela děsivě), tak už to přestáváme zvládat a řikáme si, esli se to fakt všechno skutečně děje.

Tajtrlík se o něčem s bezdomovkyní dohaduje (opět vypadají, jako že jsou staří známí) a následně jí strká obří bankovky, ať mu prej dojde koupit rum. K našemu velkému překvapení se ženština vrací a skutečně nese láhev rumu, kterou nám tajtrlík začíná vnucovat, že je potrřeba si před dlouhou cestou připít, což nenápadně odmítáme.

Už je skoro čas se odebrat k autobusu, týpek už si naštěstí přisel pro baťohy a kytaru a i tajtrlík už se chystá. Máme sice hrozně místenky, ale autobus je poloprázdnej a my se proto hrneme skoro dozadu, abychom měli co nejvíc místa okolo a nikdo si na nás nesklápěl sedačky. Jaké je však naše zděšení, když po dosednutí se dvě sedačky za námi zničehonic vynoří tajtrlík, který se tam jaksi pod vlivem rumu krčil, že ho nebylo vůbec vidět. Snaží se nás nalákat, abychom si přesedli přímo před něj, což nečekaně odmítáme a opět nám nutí ten rum. Tentokrát si tedy flašku bereme, aby měl radost a předstíráme, že pijeme.

Když už si myslíme, že nás ten večer nic nepřekvapí, tak nastává haluz největší. S do mě šťouchá a strašně se mi v záchvatu zděšení snaží na něco ukázat. Rozhlížím se tedy okolo a ouha - skoro přes uličku nesedí nikdo jiný než selfie týpek! O tom že to je on není pochyb, neboť se nečekaně fotí a následně si aplikuje jakýsi podivný krém na tvář (asi aby byl ready na zítřejší selfíčka) a nasazuje ten svůj safari klobouček.

Tohle je fakt divnej večer.

Z toho všeho dění jsem celá neposedná a nedaří se mi usnout a tak jedním okem sleduju cirque du soleil co jim běží v televizi a druhým sleduju dění u silnice (což v té tmě moc nejde, ale stejně občas zahlídnu podivnosti jako deset cyklistů, co v úplné tmě bez světel kamsi jedou, nebo lidi čekající na zastávkách v úplné tmě, kde navíc nevypadá, že by někdy něco stavělo). Velice záhy mi navíc dochází, že jsem si kvůli tajtrlíkovi, co nás rozptyloval, zapomněla přendat teplé oblečení z kufru do baťůžku a teď tu teda sedím v šílené zimě v kraťasech a marně se snažím zabalit do šátku. To bude teda jízda.

Za několik hodin už jsme naštěstí na hranicích (prvních z mnoha) a já tedy po čekání na nějaké zemědělské razítko za spoustu peněz ukecávám řidiče (který vůbec nemluví anglicky - asi první člověk v Belize) aby mi otevřel zavazadlový prostor a vedle autobusu se převlíkám do džínů a beru mikinu a deku a šecko.

Další zastávka už jsou opravdické hranice, kde zase musíme čekat frontu (naštěstí tím, že jedeme uprostřed noci, tak tam moc provoz není) a S zjišťuje, že nějak ztratil ten exitovací papírek, ale naštěstí to tentokrát není žádná tragédie, protože tam žádný kód nebyl a může si tedy vyplnit nový.

Všichni jsme celí rozespalí - teda kromě tajtrlíka, který si tu sehnal kamarádku (nějaká vyšinutá postarší pani, která nic nevidí a cestuje se synem, který se snaží dělat, že k ní nepatří) a navzájem na sebe povykujou a popíjí spolu rum. Selfie týpek na sobě má pořád ten krém a vypadá to spíš jak zubní pasta a ty bílý fleky mu jenom dodávaj na podivnosti.

Po obdržení exitovacích razítek popojíždíme konečně na mexické hranice (ach, jak mi tyhle přechody hranic nechyběly). Tam je to najednou hrozně seriózní a my musíme všechny věci z busu vyndat a všechno projíždí takovým tím skenovacím tunelem jak na letišti. A jelikož už jsem dlouho nebyla náhodně vybraná na kontrolu (jako onehdá v Kanadě, kdy mě náhodně vybrali asi třikrát během jednoho dne), tak se jim pro změnu nepozdává můj kufr a musím ho otevřít a pani se dožaduje vidět moje botičky (nic jinýho ji nezajímá) a já jsem z toho malonko nesvá. Zjišťuju, že problémem je botičkový podpatek, který z nějakého záhadného důvodu nejde proskenovat a oni si teda myslí, že v tom něco pašuju. Pořád nosí botičky sem a tam a strkají je pětkrát do tunelu, ale nic nende. Oficír mi povídá, že je tedy budou muset rozřezat, což se mi ani trochu nelíbí a tak jim tam lomím pěstičkama tak dlouho, dokud teda nerezignují a nenechají mě jít. Pff, řezat mi botičky, to tak.

Po všech těch asi třiceti hraničních zastávkách už nás naštěstí čeká jen jediná, a to na zakoupení zbytku jízdenky. Mají tu nějak vyšší ceny než nám bylo oznámeno v Belize a jediný štěstí, že já mám tu mojí mega obálku s hotovostí a dáváme to teda dohromady. (Selfie týpek neměl dost a někdo to za něj doplácel).

Když už jsme zase všichni v buse, tak tajtrlík si přisedá ke své nové kamarádce (která sedí hned před selfie týpkem - vypadá to, že všechna akce se koná kolem nás) a společně vyrušují celý autobus hlasitým popíjením rumu.

My jsme ale celí nadšení z toho úspěšného překročení hranic a taky jsme tak uondaní, že nedbáme a spíme dál.

Posledními divočinami tak už jsou jen zastávky v Mexiku, kdy se dycinky staví asi na pět minut, což tajtrlík využívá k tomu, že celej zmatenej začne vyřvávat na celý kolo “where the fuck are we?!” (což je ostatně jeho oblíbená kratochvíle, kterou praktikoval na každé zastávce, včetně těch hraničních. Ono se mu člověk asi nemůže divit, vzhledem k tomu, že z lahve rumu už nezbývá ani třetina.) a následně si běží ven na cigárko.

Kolem páté hodiny se objevuje naše zastávka a my se celí nejvíc rozespalí snažíme pobrat všechny saky paky a vystoupit si. K našemu zklamání si selfie týpek nevystupuje (zjevně jede až do Cancúnu). Týpek s baťohy a kytarou si naopak vystupuje náramně a tentokrát už bez ptaní rovnou hází svoje věci k naší lavičce, kterou jsme hned zabrali a někam odchází.

Tak jo, jsme v Mexiku.