cesta z mlhy k hranicím a Dien Bien Phu

Na ráno máme domluveno, že nás vyzvednou u hotelu, takže se aspoň nikam nemusíme hnát. Mlha je pořád stejná (ne-li horší) a trošku poprchává, takže nás odjezd rozhodně mrzet nemusí.

Jelikož už jsme trochu paranoidní a nevěříme nikomu, tak když v určenou hodinu žádné vozidlo nevidíme (číháme se všema zavazadlama nedočkavě u dveří hotelu), tak voláme do cestovky, kde nás pani uklidňuje, že to určo přijede. A skutečně, zanedlouho už se tou naší podivnou blátivou uličkou řítí jakýsi obstarožní minivan. Když se přes kaluže snažíme naskočit, tak jsou nám odebrány baťůžky a vhozeny kamsi mezi pytle s rýží nebo čím na zadní sedadlo. Minivan je pidi a nemá žádnou uličku, což je základ úspěchu, neboť to znamená, že určo dostaneme minimálně část regulérního sedátka. Jelikož touhle variantou jezdí převážně místňáci (turisti jezdí tim nočním busem), tak je to trošku hegeš. Ale aspoň se tam chlapi přeskupili a my mohly s Barýnkem sedět spolu. Každá máme sedátko (i když teda trochu tlačíme nebohého souseda na okno, páč to přecijenom nejsou zrovna velký sedátka) a já dokonce pošéfila jakousi bedýnku, na kterou si hnedle strkám všechny kábošky a igelitky a vedle bedýnky mám i okýnko, který jde otvírat (což není moc výhoda, páč místňáci jsou švihlí a maj všechny okýnka vepředu otevřený i přes ty mrazy venku) a bude to teda na focení těch scenérií jak dělaný.

Cesta probíhá standardně, řidič drandí jak ďas a předjíždí zásadně do slepejch zatáček a ani trochu ho neodrazuje všudepřítomná mlha, díky které je vidět asi tak na dva metry dopředu. O infarktové situace tedy není nouze (Barýnek má radši zavřený oči, páč na to nemá nervy) a vycouvávání kamionů do srázů (páč jsme je naším předjížděním odřízli a holt my nezastavujeme) je stejně jako permanentní troubení takovým pravidelným rozptýlením.

Nejenže je mlha (takže žádný výhledy se nekonaj, leda tak do tváře smrti), ale je ukrutná zima a díky otevřeným okýnkům je teplota v minivanu naprosto nesnesitelná. Máme zase spoustu vrstev, ale vůbec to nestačí (nemáme bohužel všechny vrstvy, poněvadž jsme nějak zaváhaly a nenapadlo nás, že bude ve vozidle větší zima než venku) a tak vytahujeme pochystané roušky, šátky a já i deku (kterou strategicky mám v kábošce, jako správná fancy cestovatelka) a přemýšlíme, esli by se nám nějak nepovedlo dostat se k baťohům a vyndat zbytek oblečení.

Jak už bylo zmiňováno, tento spoj využívají především místńáci a díky tomu vezeme snad víc náklady než pasažérů. Všudypřítomné pytle rýže už nás nezaskočí, ale obří sklenice plné jakýchsi embryí a kýble s hodně pofidérním obsahem, které máme nastrkané všude kolem sedačky, už trochu exotické jsou. Hlavně ty embrya, který mám já jakoby pod nohama (společně s pytlema rejže) a všechny ty ostatní věci, díky kterým máme kolena proklatě vysoko (jak Barýnek hned v úvodu znalecky prohlásil). Celkově je to taková pohodová komfortní jízda (kdy já střídavě chytám padající bedýnku s káboškou, kutálející se sklenice s kdovíčím a deku, která ze mě vlaje).

Abychom si to mohly dosytosti užít, tak máme navíc jet asi tak 11 hodin, takže je před námi nepochybně moc fajn den.

Cestou jsme ještě nabrali postarší bělošský pár, který vypadal hodně zděšeně (a jejich nóbl kufry si určitě házení přes pytle rýže taky moc užily), hlavně když nějací místňáci začali lézt přes sedačky k řidiči, aby jim jako uvolnili místo (protože místňáků se na sedadlo vejde nekonečně mnoho). Pani navíc po několika hodinách jízdy potřebovala čůrat a snažila se to sdělit řidiči, ale on vůbec nedbal (pani byla prvně taková decentní, ale po asi pěti neúspěšných pokusech už vyloženě kvičela, kdykoli zahlídla nějakou restauraci nebo něco u cesty). Asi tu maj klasicky zastávky nějak domluvený a zastavovali jsme teda kdesi, kde vůbec nebyly žádný výhledy (jak klesá nadmořská výška, tak i mlha už skoro zmizela a občas se mi podaří něco zahlédnout a fakt by to tady asi bylo hodně epesní). Mohli jsme ale ocenit absenci řidičova chrupu (obecně tu platí pravidlo, že čím míň zubů, tím větší kámoš, ale v případě, kdy se jedná o řidiče dopravního prostředku, tak čím míň zubů, tím zběsilejší jízda) a taky jeho šílenost, kdy asi po pěti minutách se rozhodl odjet a vůbec ho nezajímalo, že nám chybějí pasažéři (Barýnek byl čůrat a já panikařila, páč řidič hrozně cosi křičel a startoval a nedbal na moje posunky, že ještě nemůžeme jet).

Postupem času se už i trochu oteplilo a výhledy začaly bejt víc a víc výhledovitější (a já vůbec nestíhala otvírat to zaflusaný okýnko) a na pauze na oběd (zase jakási hegeš restaurace u cesty, kde se mi z nějakých záhadných důvodů vůbec nepovedlo pořídit nic k jídlu) jsme už i odložily pár vrstev. Taky se mi povedlo nějak rozkopnout tu sklenici s embryi (ono to tam pořád nějak popadávalo, takže to možná ani nebyla uplně moje vina) a obsah se tam malonko rozlil všude po zemi (a já zkušeně celou věc odkopla tak vehementně, že to přistálo u té pani, která vypadala, že jí vomejou).

Jelikož jsme drandili jak diví, tak máme dobrý mezičasy a do naší přechodné destinace se dostáváme dřív, než jsme čekaly (tzn. ne za tmy, jak je naším zvykem).

Điện Biên Phủ (jméno, který nám dalo dost zabrat, páč jsme vůbec netušily co to je nebo kde to je a když jsme zařizovaly tyhle jízdenky, tak se tam tím v cestovkách hodně oháněli, až jsem to nějak pochytila a pak i sama začala zkušeně používat). Jelikož jsme zvolily tu delší a složitější a míň komfortní variantu (jak taky jinak), tak tady musíme přenocovat a brzo ráno naskočit na connecting bus, kterej už nás převeze přes hranice (snad).

Hned po vystoupení na autobusáku nás obklopil nestandardně velký počet jakýchsi tuktukářů, zprostředkovatelů ubytování a dalších divnolidí. Nějak jsme se probojovaly, ale stejně nás hrstka vytrvalců pronásledovala. Jelikož nikomu nevěříme (každej dycinky tvrdí, že musíme jít s ním, z různých důvodů), tak chudák náš řidič nás tam pak musel docela nahánět, protože bylo potřeba vyměnit náš voucher z cestovky za regulérní lístek na ten zítřejší bus. Hned si připadáme líp, páč zaprvý nás o moc v cestovce neokradli a hlavně se vždycky cítíme bezpečněji, když máme v ruce opravdickej ticket a ne jenom jakejsi ručně psanej canc papíru.

Jeden z pronásledovatelů byl ale tak vytrvalej, že na nás pořád někde číhal a čekal (i když jsme mu několikrát jasně řekly, že od něj nic nechceme) a usoudil, že jsme teda domluvení. Jelikož se ale na nás hrnula další banda chlápků s nabídkama ubytka (když zjistili, že nás na tuktuky nenalákaj), tak Barýnek povolil a následovaly jsme ho teda. Trošku nás uklidnilo, že nás dovedl do skutečnýho penziónu (a ne k němu domů, jak jsme se domnívaly) a jelikož i cena by v pohodě, tak jsme to nechaly bejt.

Po ubytování se a dumáním nad jakýmsi seznamem pravidel, kterými se zde ubytovaní musí řídit (zákaz sociálního ďábelství, výbušniny je potřeba nechávat na recepci apod.) vyrážíme sehnat něco k jídlu a na rychlo procházku. Zjistily jsme totiž, že tu je jakýsi slavný válečný monument, odkud jsou prý hezké výhledy.

Vynechaly jsme několik stánků s nudlemi hned u našeho ubytka, což byla zásadní chyba, neboť v tomhle městě se člověk prostě nenají. Vůbec tu nefrčí restaurace a stánky s jídlem (jako kdekoli jinde ve Vietnamu), ale mají tu desítky obchodů s bílým zbožím (speciálně obří televize a pračky a ledničky, který tu beztak nikdo neumí používat), spoustu karaoke podniků a rádoby kasín a pak jakési opravny a prodejny smartphonů. Absolutně nechápeme, pro koho tu ty obchody maj a proč jim maj tolik. Navíc to většinou ještě nakupí podle kategorie vedle sebe, takže člověk má třeba pět lékáren hned jednu vedle druhý.

Normálně by nás asi bavilo zkoumat tohle město - který absolutně nedává smysl - víc, ale jelikož máme hrozný hlady, tak vbíháme na jakejsi zaprášenej místní trh, kterej je v temný uličce a snažíme se tam něco splašit. Podařilo se nám najít stánek s nudlema, kde vůbec nemaj ani žádnej oheň nebo něco a akorát vytahujou sběračky plné špinavé vody z jakéhosi mega hrnce (kde asi vaří celý prasata, podle chutě). Moje snaha o něco vegetariánského (na kousíčky prasat já prostě nemám odvahu a obecně maso co se válí na pultech v teple mě taky dvakrát neláká) se příliš nepovedla, ale co už, hlad je hlad.

Barýnek pak ještě potřebuje koupit banány (hodně si tu na nich ujíždí - asi preferuje tu asijskou velikost nebo co), čímž se opět dostáváme do situace, kdy se na ní sbíhaj tucty lidí, kteří si potřebujou šáhnout na její vlasy a operace nákup banánů se tím protahuje na půl hodiny. Obecně si tu na ní lidi dost potřebujou šáhnout, ale zrovna tady se seběhlo fakt hodně lidí, uplně bez zábran.

Posilněné odpornou nudlo-polívkou (po jejíž konzumaci jsme se začaly vsázet, zda přijde jako první otrava a nebo infekce) vyrážíme na slavný válečný monument. Je to trošku prekérka, protože k němu vede asi tak milion schodů (na kterých zmatení místňáci provozují jakousi spartakiádu a breakdance). Usuzujeme, že je potřeba se ještě posilnit nějakou kávičkou nebo džusem a usedáme do jakéhosi podniku, kde i přes to, že pani má asi tak tři druhy drinků (a všechny má vyobrazené na plakátu), tak je neskutečnej problém si něco objednat. Otázky typu “co v tom je” brzo vzdáváme, ale že i objednání kávy bude problém (káva se řekne prakticky stejně česky, vietnamsky i anglicky), to jsme nečekaly. Nějak se to ale zařídilo a pani nás pak okradla stejně jako ta předchozí pani s nudlo-polívkou. Navíc je docela zima (ne Sapa zima, ale už to není na ty naše trika) a tak se tedy vydáváme na ty schody, abychom se zahřály.

Původní plán byl stihnout západ slunce, když už maj nahoře ty spektakulární výhledy, ale jelikož už se nějak připozdilo, tak musíme brát schody po dvou (a o mě se střídavě pokouší infarkt a astmatickej záchvat). Ale všechno se to nakonec stihlo. 

Výhled je odtama fakt dobrej. Trochu nám to sice komplikuje jakýsi hoch, který si s námi chce trénovat angličtinu, ale je dost otravnej a nudnej a my se mu tedy pořád někam schováváme za křoví, ale jinak moc fajn. Nahoru jsme si vzaly ještě ňaminky v podobě pufíků - taková děsivá záležitost, která nás odrovnala už v Kuale Lumpur, ale které jsme chtěly ještě dát šanci a pak jsme litovaly (teda já litovala, páč jsem to koupila a Barýnek mi s tim vůbec nechtěl pomoct a pak jsem jí to musela strkat v nestřežených chvílích na polštář) - a jakéhosi fake ferrero rocher, jež zakoupil Barýnek a které se jmenovalo success a se zmiňovanou ňaminkou mělo společnej jenom obal.

Večer už se jenom při sledování televize snažíme psychicky připravit na zítřejší přechod hranic a dumáme, kterak ještě honem spáchat nějaké to sociální zlo a ďábelství. Neúspěšně.

Sapa - město v mlze, tisíce vrstev, kapiček a rýžových vín

Máme tentokrát se sleeping busem skutečně štěstí. Nejenže si k nám na trojpostel nikdo nepřilehnul (i když se o to pod jakousi záminkou pokoušel L, ale to jsme s díky odmítly), ale hlavně nás po příjezdu nechali spát. On totiž příjezd měl být kolem 6 hodiny ranní, ale přijeli jsme ze záhadných důvodů už lehce po třetí a řidič nás tam prostě nějak všechny nechal asi až někdy do té šesté, což jsme nejvíc ocenili.

Po vystoupení z busu trošinku trneme, neboť nejenže je ukrutná zima (což jsme čekali, jsme přecijenom dost vysoko v horách), ale hlavně je šílená mlha a není vidět na víc než pár metrů dopředu.

Opouštíme D a L, kteří mají ubytko jinde a kteří tu plánují pobýt o dost déle než my dvě a vydáváme se do neznáma. Jelikož je nejenom mlha, ale i do toho jakoby mrholí, tak můj mobil si klasicky ťuká kam chce a je teda poměrně složité se nějak snažit zorientovat v mapě. Barýnek má jako vždy vybito a navíc ani nevidíme vůbec nikam, takže netušíme, kde jsme, kde jsou nějaký ulice, na které ulici jsme a tak. Divočiny v mlze právě začínají.

Ubytování se nám po asi 15 minutách a troše bloudění nějakým zázrakem daří najít a snažíme se asistentce na recepci vysvětlit, že jsme si objednaly early check-in (ještě nám s tím pomáhal ten chudák asistent v Hanoji), ale ona nějak nechápe. Dokonce voláme i manažerovi, ale jenom se dozvídáme, že maj všechny pokoje plné a že tedy bohužel. Tropíme scénu, neboť se nám skutečně nechce někde v mlze mrznout dalších asi 7 hodin a nakonec nás tedy slečna recepční strká do jakéhosi pokoje (který, jak později zjišťujeme, je její a dalších recepčních) a my se tam po chvilce ostychu zavrtáme do použitých peřin. Zima je totiž monstrózní, topení tu z neznámých důvodů nemají a my na tohle rozhodně nejsme vybavený ani připravený.

Po několika hodinách je náš pokojíček ready a my se tedy můžeme přesunout. K našemu zděšení je v pokoji ještě větší zima a nějak tam nemají ty ultra chundelaté dekopeřiny, jak v tom pokoji v přízemí. Snažíme se z nich na recepci vydyndat co nejvíc vrstev, čímž je dost děsíme, ale moc úspěšné nejsme a odcházíme jenom s jednou pidi dekou navíc. Po změně recepčního se o stejný trik pokoušíme ještě jednou, ale tentokrát už mají jenom povlak na deku, páč hotel je plnej a nic extra nemaj (oháněj se tím, že máme ve skříni náhradní deku, o které samozřejmě moc dobře víme a ve snaze o získání extra deky jsme její existenci popřely).

Navíc mlha vypadá, že spíš houstne, než aby mizela, a my teda nevíme. Já se klepu už docela fest (i pod všema těma dekama), ale je potřeba sehnat něco k snědku a tak. Navlíkáme tedy tunu vrstev a vyrážíme do víru města. Město vlastně ani není vidět, mlha by se dala krájet a občas se akorát zjeví nějaký zmatený turista a to je tak všechno. Ještě teda tu maj ty tradiční místní lidi, kteří jsou tu docela fešný, hlavně ty ženský maj správně barevné outfity (asi aby v mlze byly vidět) a tak. Sice jsou všechny ty ženský dost otravný, protože jak vidí turistu, tak se ho snaží uhnat na jakejsi výlet do jejich vesnice (to je tu mimo hory a plantáže hlavní atrakcí) a jsou docela drsný. My se ale nedáme (teda Barýnek by se dal, ale já to zachraňuju) a se seznamem restaurací doporučovaných na tripadvisoru se řítíme dál. Akorát ouha, ani jednu z těch restaurací jsme nenašly (teda jednu jo, ale ta byla nad naše limity), což bylo docela psycho, páč jsme prošly celý město asi třikrát, navíc v tý zimě.

V průběhu hledání jsme se několikrát musely zastavit na svařák, aby nám uplně neupadly omrzlé údy. Svařák tu docela frčí, což není žádné překvapení, vzhledem k tomu klimatu. Ono totiž obecně je tu asi takhle hnusně skoro pořád, jenom občas se vyjasní a to je pak naprosto něco jinýho. Jsou tu fenomenální výhledy na ty rýžové plantáže, člověk může skotačit po kopcích a chodit okukovat ty tradiční vesnice a všechny ty věci. Akorát teď tedy se žádné vyjasnění nekoná, i přes to, že předpověď počasí slibovala aspoň malou viditelnost odpoledne. Ale houby.

Zapadáme nakonec do jakéhosi podniku na meníčko (to tu docela frčí, takový ty set menu, kdy má člověk na výběr z několika variant, které mají vždy předkrm, hlavní chod a dezert) a litujeme, že jsme tu neuváženě zabookovaly dvě noci, páč tohle se fakt nedá. Ani hořící banán nás na duchu moc nepozvedl.

Na pokojíček se nám vůbec nechce, protože tam bude stejná zima jak venku. Barýnek nadhazuje myšlenku, že koupíme na zahřátí rum, což se ukazuje být ne zrovna snadnou záležitostí, ale uspěly jsme.

K rumu jsme koupily i jakýsi zázvorový čaj - to zahřívání rozhodně nepodceňujeme. Po návratu na pokoj zjišťujeme, že sice máme varnou konvici, ale její kabel nedosáhne do žádné zásuvky a jelikož Barýnek byl pomalejší, tak vyhrál soutěž o dvorního vařiče a musí tedy sedět na kraji postele a propalovat si nohy při držení konvice na koleni. Zázvorovej čas píše neuvěřitelně, já mám pocit, že se mi asi propálí hrdlo a vypadnou oči z ďůlků a zapíjím to litry vody. Barýnek se mezitím chopil nestřeženého Hero rumu a než jsem se stihla zavrtat do všech těch peřin, tak byla čtvrtka pryč.

Jelikož není co dělat, tak se snažíme dlouhou chvíli ukrátit sledováním seriálů (naštěstí internety jakžtakž fungujou, i když jenom na jednom místě v posteli).

Zatímco Barýnek usilovně pracuje na Hero rumu (já jsem pořád nějaká hotová z toho čaje), tak si začínáme všímat, že na nás tu a tam něco kápne. Prvně jsme si myslely, že se nám to zdá, že už zimou ztrácíme cit v obličeji, ale ouha. Frekvence kapání se navíc zvětšuje. Po bedlivém průzkumu okolí zjišťujeme, že nám asi protíká strop. Bydlíme totiž nahoře a jak venku prší, tak asi třetina stropu je pokryta ne zrovna malými kapičkami, které nečekaně kapou.

Sledování seriálů, zneškodňování Hero rumu a balení se do všech možných vrstev si tedy zpříjemňujeme i občasným posouváním postele, podle toho kde to zrovna míň kape. Kdyby někdo ten náš pokojíček viděl, asi by nechápal, neboť všechen nábytek je přestěhován a vypadá to dost divně.

.."Město je v mlze, krůpěje kapek, beatujou na střechu na čtyři doby"..

Noc jsme nakonec nějak přežily, i přes to, že jsme měly mokré polštáře a kus dek. Po rozhrnutí závěsů ale zjišťujeme, že počasí je asi ještě horší než včera a naše smělé plány na výpravy po okolí a případě i do nějaké vesnice se rozplývají.

I tak se ale snažíme být akční a po dvojité dávce krutopřísného zázvorového čaje (já to tentokrát ředím už od samého začátku) se začínáme oblíkat do všeho co máme. Já si dávám premiéru s 8mi trikama a elasťákama pod kalhotama (který jsem pak sotva zapla). Moje botičky ale moc nekooperují a i přes zběsilou snahu je vyfénovat (na recepci se nám povedlo ukořistit fén, kterým se v pravidelných intervalech navzájem ofoukáváme, abychom neměly omrzliny) nějak neuschly. Beru teda dvoje ponožky, papuče z letadla a to všechno soukám do Barýnkovejch sandálků, který jsou mi i tak trošku větší, ale aspoň nejsou mokrý.

Naši fešnost a propracovanost zvolených outfitů asi nemusím zdůrazňovat.

Úkol je jasný - najít cestovku a sehnat lístky na bus, ukořistit něco k jídlu a pošéfit několik svařáků.

Shánění lístků na bus se ukázalo být trochu problémem, neboť do naší zvolené destinace se jezdí obvykle nočním busem, aby se pak před hranicema stihnul ranní bus. Jelikož my ale máme ještě jednu noc zaplacenou, tak se nám to nechce uplně nechat, ale zůstávat další celý den taky nepřichází v úvahu. Po oběhnutí několika cestovek (a zjištění, že holt jiný možnosti prostě moc nemaj) se nakonec rozhodujeme pro nedoporučovanou cestu minivanem druhý den ráno, s tím, že pak holt přenocujeme v jakémsi městě po cestě. Ono totiž jak my jsme nezdolný optimistky, tak pořád doufáme, že třeba něco během cesty uvidíme. Tady totiž mají být nejlepší scenérie z celého Vietnamu a my se o to nechceme ošidit jízdou busem přes noc, žejo. Akorát teda logicky s mlhou ty výhledy uplně nejsou. Ale my se to rozhodujeme risknout, abychom si to pak nevyčítaly.

Zbytek dne už jenom bezcílně bloudíme po městě (všude mlha), okukujeme akvária s leklýma rybama před restauracemi (fresh seafood, neasi), ohrnujeme nos nad napíchnutými prasečími hlavami na roštech a celkově moc neoceňujeme místní nabídku. Ani to jejich slavný jezero nebylo vůbec vidět - jako podle gps jsme stály uplně u něj, ale fakt těžko říct, páč byly sotva vidět stromy za námi.

Odpoledne si zpestřujeme návštěvou asi deseti různých podniků, kde všude testujeme buď svařáky a nebo nějaká rýžová vína, která jsou dost hegeš (nějaká vodko-slivovice), ale my se snažíme nedbat a objednávat hned několik nášupů (což již tradičně způsobuje veliký povyk a zděšení personálu), ale jelikož je to neuvěřitelně nechutný, tak si k tomu musíme poručit ještě palačinky, abychom každé loknutí měly čím zajíst a je to docela složitá operace.

Kromě ochutnávky rýžových a jablečných vín se ještě snažíme ukořistit něco dobrého k snědku, ale ani na tomto poli neslavíme kdovíjaké úspěchy. Samozřejmě rozhodování o tom, kam zaplujeme nebylo podmíněno jenom cenou/meníčkem, ale především přítomností krbu (který je ale dycinky nejvíc obsazen a my pak stejně musíme sedět někde daleko a máme po ptákách). Člověk by navíc myslel, že nás aspoň ten nespočet drinků trošku zahřeje, ale kdepak. Já už ani kromě šátku nic neodkládám a je mi stejně furt zima.

Večer se nám povedlo vyměnit pokoj, když jsme si urputně stěžovaly na ty kapičky ze stropu, a vyfasovaly jsme dokonce vícepostelovou verzi pěkně v přízemí, kde máme i televizi a tak si balení a fénování (sebe i věcí) zpříjemňujeme pochybnými programy. Ale aspoň už nikde nejsou žádný kapičky a kaluže a je tu možná i o pár stupňů tepleji než v našem posledním působišti. Při stěhování jsme pochopitelně nenápadně pobraly všechny nestřežený deky a máme teď každá asi tři. I když to teda byl docela hotel hrůzy, tak jsme aspoň dohromady okupovaly hned tři pokoje a nespočet dek.

Ha Long Bay - Valentýnská edice, kde vůbec nic nebylo included

Valentýýýn.

Jelikož už se nám s Barýnkem na tomhle výletě povedl sehnat náhradní novej rok (tet tet tet), na opravdický vánoce jsme se taky jakžtakž viděly, tak Valentýn už je uplně jasnej. A aby to jako bylo dneska všechno patřičně spešl, tak jsme si pořídily romantickej výlet a šecko a tak.

Jak už to na tomhle výletě ale chodí, tak nic nejde podle plánu a co se může zkomplikovat, to se zkomplikuje. Ale popořádku

Z včerejší návštěvy cestovky jsme si odnesly celej pekidž - výlet do Halong Bay, což je taková komerční turistická destinace, ale nešlo to vynechat + lístky na noční sleeping bus (yay) do další destinace, abychom tu nemuseli zůstávat další noc a pěkně to všechno navazovalo.

Ráno nás měl autobus nabrat u cestovky (neboť centrum Hanoje je malonko chaotické a my stejnak s Barýnkem netušily, v které z těch pidi uliček bydlíme a nebo jak se vlastně náš hotel jmenuje) s tím, že nám pan cestovkář proplatí taxík. To znělo fér a my tedy za kuropění vstali (neuvěřitelně unavení, ale taky dost natěšení - teda minimálně já s Barýnkem jsme se zase tetelily při pomyšlení na velikej výlet, klasika) a s předstihem se dokodrcali na smluvené místo. Cestovka sice byla ještě zavřená, ale byl na nás připraven jakýsi asistent, který se postaral o zaplacení taxíku a pozval nás na křesílka. Měli jsme totiž domluveno, že si tam rovnou necháme všechny baťůžky, aby se pak po návratu nemuselo drandit sem a tam zbytečně.

Hodina odjezdu se přiblížila, ale bus nikde. Mezitím jsme si aspoň zařídili ubytko v další destinaci (v čemž byl asistent nápomocen při vyjednávání check-inu ve velice brzkou hodinu ranní), ale už jsme začínali být malonko nervózní, že jako kde to vázne a esli se na nás nezapomnělo.

Po hodině a půl se asistent celej potěšil, že už máme odvoz tady (chudák byl námi v pravidelných intervalech sprdáván, že co to jako je a ať zjistí co se děje a jak chudák moc nemluvil anglicky a taky jak poznamenal, byl to jenom “asistent” tak netušil teda co s námi). Jaké však bylo naše překvapení, když místo slibovaného deluxe busu na ulici čekal obstarožní minivan, odkud navíc v ten moment vystoupila jakási dvojice a křičela, že takovejhle servis si teda nezaplatili a že odmítají v jízdě pokračovat. Malonko nás to zarazilo, ale budiž. Dalším překvapením byl nedostatek sedátek. Totiž, všechna sedátka už byla obsazena a na naše protesty nikdo nedbal a dali nám jakési vyklápěcí plošiny mezi sedadla do uličky (jediný štěstí, že si ti dva předtím vystoupili, neboť takhle jsme se jen tak tak vešli). Tato VIP “sedátka” měla výhodu v tom, že člověk se neměl vlastně o co opřít, nebo kam si dát nohy nebo nic. A jelikož cesta byla poměrně divoká a řidič řídil zběsileji než je tu standardem, tak to bylo dost dramatický. Já neustále padala na lidi za mnou na poslední sedačce, ale zase jsem měla super výhled na Barýnka, kterej si to moc dával, na D, kterému ten den nebylo nějak dobře a jak se tam absolutně se svojí výškou nemohl vejít, tak si prostě lehal na sedadla lidí okolo nějak a v neposlední řadě na L, kterýmu došlo asi až po 15minutách, že takhle teda pojedeme celou dobu (on si nějak s optimismem sobě vlastním myslel, že to je jen jakýsi svoz k busu) a začal se hrozně durdit. Inu, čekala nás 3hodinová jízda.

I přes řidičovo zběsilé drandění nám mezičasy pořád nějak neseděly a trošku jsme se teda báli, abychom to všechno stihli a včas se vrátili zpátky do Hanoje na noční bus. Na zastávce u soch (totiž, byla to jakási prodejna podivných věcí, které vévodilo několik desítek metrů čtverečních plochy se sochami šílených velikostí, který by si určitě nikdo soudnej a s aspoň špetkou vkusu nekoupil), kde se ani nebylo kde občerstvit pořádně, ale kde jsme museli půl hodiny stát, protože řidič kamsi ujel, jsme si všichni notovali, kterak je to celý pofidérní a jak jsme všichni měli přislíbený busy a ne tohle vozítko.

S velikým zpožděním se dostáváme do přístaviště, kde se nás ale nikdo nijak neujímá a jelikož řidič neumí ani slovo anglicky a hlavně ho moc nezajímá, co budeme dělat, tak jsou to malonko nervující chvíle. Pak to ale přišlo - objevil se náš vedoucí, pan rolák. Strašně tam pokřikuje a rádoby něco organizuje, ale místo toho se akorát věnuje jiným skupinám a nás jenom nutí se podepisovat na jakýsi papír (kde jsme beztak podpisy stvrdili, že si s námi můžou dělat co chtějí a že se vzdáváme svých práv). Hrozný čekačky všude a my už nevěříme, že se stihne slibovaných 6 hodin na lodi a následná cesta zpátky a už vůbec ne ten noční bus.

Loď, na kterou se skutečně po hodné chvíli dostáváme, moc nesplňuje popis, ale to už nás vůbec nepřekvapuje. Všechno je hrozně organizovaný a vzduchem lítaj časový rámce, který stejně nikdo nesplní.

Jediným světlým bodem byl oběd, který jsme si nezaplatili (byla volba s obědem a unlimited whiskey, pivem a soft drinkama a volba bez občerstvení, pro kterou jsme se nakonec s Barýnkem rozhodly). Kupodivu jídlo nebylo nejhorší. Zato ale všichni museli za drink platit (udělali to tak chytře, že to lidem strkali na stůl a pak jakmile si to všichni otevřeli, tak začali kasírovat), takže žádný unlimited nic se nekonalo pro nikoho.

Pak už ale byl čas se začít kochat výhledy. Halong Bay má prý takové 2 hlavní druhy počasí - mlhu a polojasno. Nás čekala docela modrá obloha a všechno to teda bylo fenomenální (měli jsme štěstí, protože dny před i po prý byly zase s mlhou). Kopečky, voda, lodičky okolo, šecko fešný.

Následovala první zastávka, kde měly proběhnout kajaky a takový, ale pan rolák usoudil, že polovina lidí to neměla included a měli teda smůlu, pokud si to nezaplatili extra. My to měli mít zahrnuté v ceně a dokonce jsme se pokusili i zavolat do cestovky, ale pan rolák, který hovor přebral, usoudil že nic nebude a pokračoval v nechutném pořvávání “not inklůůůdy!!”. Docela to tam byla sranda pozorovat (poté, co jsme si taky navzájem s rolákem na sebe všichni zařvali), jak se chudáci lidi hádali a jak se rolák nedal a nic ho nezajímalo, protože on měl rolák a on byl teda pán.

Jelikož ale na té plošině ve vodě kromě kochání se okolím nebylo nic moc jinýho co dělat, tak Barýnek s L si ten kajak zaplatili a já se dala do řeči s dalšími lidmi, kteří to taky neměli “inklůdyd”. Byl mezi nima i jeden týpek, kterýho jsme s Barýnkem viděly už v Saigonu (s modrejma vlasama a nejbarevnějším oblečením široko daleko bylo těžký si ho nevšimnout a nezapamatovat) a vyměňovali jsme si cestovní tipy.

Před odplutím se ještě stihlo skupinové i individuální focení, kdy speciálně Barýnek se nemohl udržet a všem na individuální fotky vbíhal.

Po návratu na loď pokračoval styl “předváděcí akce” (prvně ta zastávka u soch, kdy jsme všichni nabyli dojmu, že se pro nás řidič nevrátí, dokud si každej aspoň jednu sochu nekoupíme), tentokrát vsprodejci perel. Každý stůl byl obložen kufříky s perlami a ženský vytrvalý se nedaly odmítnout. D si k tomu radši dal šlofíka a my s Barýnkem vyrazily na záď na focení u kyblíků.

Druhá, a poslední, zastávka se konala u jakýsi skály, kde byla schovaná jeskyně. Člověk sice musel vyšlápnout docela dost schodů a všechno bylo hrozně honem honem kvůli zpoždění, ale uvnitř to bylo tak fenomenální, že nám to hned výrazně zvedlo náladu. Šelijaký krápníky a šecky ty jeskynní věci, spektakulárně barevně nasvícený. Ochichání na max.

Při zpáteční cestě jsem opět zkoušela volat do cestovky a zjistit, co to jako je za podfuk všechno, že nic není jak bylo slíbeno a že nestíháme a šecko a pan cestovkář mi povidal, že je to šecko zařízený a že nás řidič vysadí jako první a všechno se stihne. Dokonce si i s rolákem něco řekli, i když kdoví co to bylo.

Západ slunce jsme si užívali na horní palubě a s Barýnkem jsme si dávaly romantiku na přídi.

Po návratu do přístavu jsme nic neponechali náhodě a u minivanu jsme byli jako jedni z prvních a ukořistili jsme teda sedátka. Protože zpáteční cestu bychom už v uličce určitě nedali.

Jak jsme ale teď seděli vepředějc, tak jsme s Barýnkem byly svědkem řidičova šíleného chování, kdy nebylo pochyb o tom, že fičí na něčem hodně silným, protože řídil jak ďas, povídal si pro sebe a neustále tuberkulózně chrchlal a do toho si něco dával a pak to plival z okýnka a vůbec to celý bylo docela ukrutný.

Při obligátní zastávce u soch jsme se snažili na řidiče číhat, abychom se ujistili, že jako ví, že nás má vysadit jako první, páč spěcháme, ale když se nám ho konečně povedlo za rohem vystopovat, tak po mojí první větě na mě cosi plivnul a utekl. Nechuťárna.

Po velkém zpoždění (ale pořád s šancí na stihnutí nočního busu) přijíždíme do Hanoje a místo aby řidič někoho někde vysazoval, tak nás prostě všechny vyhodil kdesi na kruháku a nazdar. Nikomu se moc z minivani nechtělo, páč nikdo moc netušil kde jsme, ale smůla.

Z mapy jsme zjistili, že nejsme až tak daleko od cestovky, ale žádnej taxík nás nechtěl vzít (asi že to nebylo moc daleko a že by teda z nás moc nevytřískali), na chůzi nebyl čas a všichni jsme teda začali nervózně stresovat. Nakonec se nám povedlo si naskočit k jakémusi nebohému taxikáři, na kterého jsme pořvávali instrukce kudy a jak rychle jet a on vypadal že se nás trochu bojí.

Domluvili jsme s ním, že si jenom vezmeme baťůžky a že nás pak odveze na autobus, ale to nám překazil asistent (pan cestovkář se asi, oprávněně, bál, že bychom ho sprdli a tak tam zase nebyl), kterej tvrdil, že pro nás přijede svoz a na bus nás zaveze. Donutili jsme ho teda zaplatit tohohle taxíka a asi pětkrát se ujistili, že skutečně pro nás někdo přijede. Chudák za to nemohl, ale jelikož nikdo jinej po ruce nebyl, tak jsme ho sprdli na dvě doby a on byl celej vyděšenej. Tvrdil, že ještě chvíli máme a my si teda mezitím šli sehnat něco k jídlu. V okolí byl akorát Barýnka oblíbený fastfood, jakási burgrárna, v které ale došly burgery (nechápu) a náš výběr byl tím pádem víc než limitovaný.

Po návratu do cestovky se ale žádnej svoz pořád nekonal, my už byli celí převlečení a nachystaní a asistent přiznal, že asi nic nepřijede. Seřvali jsme ho znova a on že zavolá taxíka. Tak jsme na něj řvali znova, že co to je za debilní organizaci, že jsme taxíka měli a on nás donutil ho pustit a teď nestíháme. Taxík navíc pořád nějak nejel a asistent, jak už nás bál, tak ho šel radši vyhlížet ven. Už jsme chtěli odejít, že si prostě zkusíme někde něco chytit na nějaký větší ulici, když tu konečně něco přijelo. Asistent už nemohl být šťastnější.

Bus jsme stihli jen tak tak. Naštěstí ale nebylo plno (asi poprvé) a my si tedy mohli vybrat sedátka. S Barýnkem jsme zariskovaly a zabraly trojku vzadu a doufaly, že k nám nikoho nepřidaj. Je to totiž taková manželská postel jakoby. Nabraly jsme cestou i víc dek a polštářů a udělaly si to tam hezký. Valentýnskou atmosféru pomohly navodit svíčky, které se tam z neznámých důvodů nacházely (no, ono asi tím důvodem byl záchod, který s naší postelí tak trochu sousedil a který trochu smrděl, ale naštěstí jiným směrem) a které jsme zapálily a nedbaly ani malej krapet na nějaké riziko požáru.

Jel s námi i jakejsi Ital, kterej si nás vyhlídnul už při nastupování a jelikož to byla jeho první jízda nočním busem, tak si asi myslel, že budeme kámoši a tak, ale to se přepočítal, protože my na nějaký povídání si nejsme zvědaví. Všichni nasazujeme sluchátka a hotovo. Barýnek mi pak ještě před usnutím pouští jakýsi obskurní hity jedné brněnské skupiny a romantika je tedy kompletní.

Přese všechny lapálie, komplikace a fakt, že nic vlastně nebylo podle plánu, hodnotíme tento Valentýn jako nadmíru vydařený. Kategorie “zkušenost a zážitek” jak vyšitá..

Hanoi - dobývání hlavního města

Hlavní město Vietnamu, z jihu jsme to zvládli až sem na sever, v rekordním čase, panečku.

I přes obrovskou únavu (a u mě i takovej dost divnej pocit po tom nočním extempore se spacíma práškama bez spaní) se po asi 3 hodinách s Barýnkem budíme a snažíme se namotivovat, že jako je potřeba vyrazit do ulic za poznáním. D a L už tu byli, takže ty necháváme spát a vyrážíme.

Počasí se tu od začátku měsíce výrazně zlepšilo (když tu byli D a L, tak prej dost jako zima a nějaký pršení nepříjemný) a je docela příjemný teplo.

Jelikož nemáme moc času a jsme uondaný ještě před začátkem sightseeingu, tak vybíráme při testování místních kafíček rychlotrasu. Kavárny tu docela frčí (a to i takový ty opravdický) a my jsme uplně vyděšený z meníčka, neboť to chceme uplně všechno (a taky si to následně skoro všechno objednáváme). Hlavně bych vyzdvihla jogurtový kafe, který jsme se pak ještě několikrát ten den snažily sehnat, a kafe vajíčkový. Uplný kafeorgasmy tam.

Takhle posilněný (a Barýnek trošku motající se, neboť na takovej přísun kofeinu přecijenom není uplně zvyklej) se odvážně vydáváme do jakési lokální jídelny (většinou se snažíme jídla z ulice eliminovat, kvůli těm hygienickým podmínkám, ale jelikož je to stejně hegeš všude a jak někdo na netu trefně prohlásil, že na ulici aspoň víš, že to nebude kdovíjaká hitparáda, zatímco v restauracích je to sázka do loterie a nikdy nevíš jak jejich kuchyň vypadá a můžeš tímpádem platit několikanásobky za to samý jídlo jako na ulici). Posezení je samo o sobě výzvou, neboť jsou to ty jejich pidi plastový židličky co jsou nám asi do půlky lejtek a po usednutí (za předpokladu, že to hned nerozsedneme, žejo) máme tedy kolena proklatě vysoko (asi tak v úrovni uší) a rozhodně by to nebylo na sukni. Stůl je taky jak pro trpaslíky a my přemítáme, esli je to jako dobrý pro zažívání, bejt takhle seštosovaný, ale jelikož většina lidí je tu výrazně menších a skladnějších než my, tak jich se podobné úvahy asi netýkají.

I samotné objednávání je zážitkem, páč to nemaj v angličtině zrovna moc a my už zapomněly, co na googlu psali že si jako máme dát. Rukama nohama to tam dohadujeme s jakýmsi asistentem a pak stejně čekáme, co vlastně dostaneme. A ono se zrovinka zadařilo a po chvíli se nám na mističce skví docela ňaminka.

Jelikož už jsme vlastně takhle lokální, tak usuzujeme, že netřeba se honit po památkách (kterých tu stejně nemají zrovna moc) a vyrážíme za Mekongem. Vybraly jsme jakýsi most, přes který se chystáme přejít a u toho obdivovat slavnou řeku. Nejdřív si ale děláme zastávku na nádraží, protože naivně doufáme, že možná už nejsou všechny vlaky vyprodaný, ale ouha. Jsme tedy už navždy odkázány na autobusy jak to tak vypadá.

Most není nikterak malebný (i když ukotvení je peckovní a moc se mi díky tomu vybavujou vzpomínky na Budapešť a obsesi mosty s Hoschíííkem). Výhledy z mostu jsou ještě horší, řeka je nějaká vyschlá a celý je to divný. Navíc je most fest dlouhej a jak tam kolem nás pořád sviští motorky a auta, tak se ani nejedná o dvakrát romantickou procházku. V poslední třetině to tedy otáčíme, páč na nás přišly hlady, Barýnek je ještě pořád motá po všech těch kafích a navíc už je moc hodin.

Hlavním bodem cesty na most nakonec bylo sledování jakési pani, která se nejspíš rozhodla přestěhovat celý krám na jakémsi věšáku a suverénně si to krosila prostředkem křižovatky a nedbala ani malej krapet.

Už nám zase trochu chybělo běhání po cestovkách a tak se tedy do několika cvičně vydáváme, v rámci honu na výlet a jízdenky na bus. Jeden pán nás nakonec uhnal, páč jako jedinej mluvil obstojně anglicky a ještě se nám povedla usmlouvat celkem dobrá sleva. To jsme ještě nevěděly, že se jednalo o ukrutné přechytračení, ale o tom až příště.

Cestou k jezeru (opět, ráno jsme u nějakýho byly a nic moc teda, všude takový nějaký šedo) narážíme na českou hospodu Zubr, kterou si samozřejmě musíme vyfotit a ouha, v tu chvíli se na nás vyřítil majitel a začal hrozně povykovat “poď na pííívo, póóóď” a my dostaly záchvat smíchu. Bohužel jsme na to neměly čas (což pán odmítal pochopit), protože jinak by to určitě bylo správně bizarní. Dáváme tedy alespoň selfie, abychom ho ukonejšily a dekujeme se.

Jezero ani teď není kdovíjaké (i když už je aspoň něco trošku vidět) a my tedy míříme na hlavní část našeho zmateného okruhu - Hočiminův památník. Je to docela ukrutná stavba s ještě ukrutnějším okolím. Celý je to hrozně prostorný a vzdušný a všechno a vypadá to trochu jako nějaká běžecká dráha (což taky asi je, co to je, poněvadž tam odhodlaní spartakiádníci i v tuhle večerní hodinu usilovně běhají a cvičí a celý to má takovej správnej šmrnc).

Už je ale skoro noc, my nevíme moc kde jsme a nebo kde bydlíme (nějak nevíme jméno hotelu a nedařilo se nám to vygooglit a tím pádem nějaký lokalizování je trošku ošemetný) a tak už jenom v rychlosti kontrolujeme pagodu na kuří noze, šéfujeme večeři v temné postranní uličce (kde taky jinde), fotíme se s výborně rudým plakátem a vyrážíme kamsi, kde si myslíme, že bychom mohly bydlet.