BM 16 - vánoční Cancún II: hostel v obchoďáku, tubera a karibikové pláže

Cancún podruhé. Tentokrát to hned od samého začátku vypadá líp, poněvadž neprší, není zataženo a ani to nevypadá na nějaký uragány.

Tentokrát jsem věděla kde si na který bus v přístavu naskočit a dokonce jsem měla i jakousi představu, kde si vystoupit. Ale neznalost umístění zastávek mě zase trochu přechytračila. Už asi pět minut dopředu jsem si šla stoupnout s kufrem a všema věcma ke dveřím, aby se mi pak výstup povedl (nějak jsem předtím měla kufr uplně někde jinde, než jsem seděla, páč jsem se bavila s divnejma lidma co taky jeli z přístavu a kufr mi nějakej pán mezitím odnesl dozadu, aby to neblokovalo uličku jakože a já se pak paranoidně s přibývajícími lidmi v buse pořád otáčela a kontrolovala, že mi kufr nikdo neukradl) - a čudlík na zastavení jsem zmáčkla taky relativně dobře, ale bus zajel někam za roh a já pak nevěděla kde jsem. Naštěstí mi ze schodů pomohl jakejsi pan muzikant v bílém outfitu a upnutých kalhotech (oblažoval nás tam za jízdy jakousi pobožnou hudbou a bylo to hrozný) a já si to mohla štrádovat. Trochu opačným směrem, ale nevadí. Po asi pěti minutách jsem se konečně zorientovala a po (chatrné) paměti se vydala vstříc hostelu. Hrozný vedra, já celá opocená a uondaná a pořád mě nějací prodejci čehosi obtěžovali.

Pani recepční je trošku divoká, pokoj ještě prej není ready a já teda aspoň vyplňuju tunu papírů a dávám si šecky věci do jakési plesnivé komůrky a vyrážím na hon na jídlo. Jsem totiž teď tak luxusně umístěná, že jsem přímo v tom pidi centru, kde maj ten mega supermaket a všechno a je to teda náramně convenient. Po cestě s ňaminkami se mi dokonce jakousi náhodou podařilo objevit pidi veřejnou pláž (jak tady maj všude ty hotely a resorty, tak je docela fuška se na nějakou pláž dostat) a je to tam strašně fenomenální a já jsem z toho celá paf. Uplně něco jinýho, než když jsme byli v Cancúnu před pár dny. Ukrutně modrá karibiková voda, pláže strašlivě kochací a já tam teda sedím na zídce a číhám na to všechno při jídle.

Zase vytahuju tu moji knihu, která je nějaká začarovaná a i když pořád čtu, tak mi ještě kolikset stránek chybí, a krátím si tím čekání na check-in.

Hostel je to poměrně zvláštní, což je asi dáno tím, že je to jediný budget ubytování (a jedinej hostel vůbec) tady v té hotelové zóně a kupodivu není předraženej. Je v takové budově, která vypadá skoro až historicky. A celej ten setup je takovej hodně divokej. Můj pokojíček má asi 24 postelí, což mě předem malonko děsilo, ale je to udělaný tak šikovně, že to člověku ani nepřijde. Maj tam takový jakoby oddělení po 4 postelích se zídkama, takže cajk. Koupelna má několik sprch a záchodů a z druhý strany je na to napojenej uplně stejnej pokoj, takže to je vlastně jak kdyby 48 lidí dohromady (kupodivu na sprchu ani záchod nikdy čekat frontu nemusím).

Jelikož mám nějaký internetový resty (po té podivné wifi na metru čtverečním z posledního hostelu, kde jsem toho fakt moc neudělala), tak si sedám do křesílek na chodbě (wifi do pokojů nedosáhne, což je jedno z mála minus tohodle hostelu) a vyřizuju skype a šecky takový ty věci.

Po chodbě si to ke mně šine jakási pochybná postava, která se ukazuje býti polonahým holohlavým Němcem s podivným náhrdelníkem. Hrozně mě zdraví a haleká, esli si jako dám pivo a než stihnu něco říct, tak už se kamsi odebírá a za chvíli se vynořuje s plechovkou piva. Trošku mě jeho zjev a vyjadřování zneklidňuje, ale nedbám. Na chvíli si někam odskočil a já mezitím vypila to pivo, že jako mu uteču, abych se nemusela socializovat ale nějak mě přechytračil a vrátil se ještě než jsem stihla utéct a nebyl dojmu, že mi to pivo zapomněl přinést a vytasil teda další. To už mi bylo trošku blbý utíkat a tak se tedy s ním chvíli dávám do řeči. Je tam už asi dva a půl týdne, u toho trošku nějak pracuje nebo co (na mojí otázku co dělá velice vtipně odvětil že točí porno, což by mi k němu i celkem sedělo, ale pak se to snažil zahrát do autu s tím, že dělá něco na compu), k tomu pořád popíjí to pivo a celkově mi trošku připomínal takový ty lidi co jezdí do Chorvatska s plným autem paštik. Hrozně se vyznal ve všech okolních hotelech, kde člověk může sehnat day pass a tím pádem má přístup k all-inclusive a asi půl hodiny mi líčil, co kde jedl. Ve volných chvílích navštěvuje food court v tom mega supermarketu a to je asi tak všechno. Ani nevím, jestli vlastně někdy chodí na pláž nebo tak.

Jeho angličtina je trošku kostrbatá a podobně (ne-li) hůř jsou na tom jeho přátelé, kteří se tam čas od času odněkud objeví. Vypadá to, že se blíží jeden z výletů do food courtu, kam jsem samozřejmě velmi zvaná. Jelikož už jsem slyšela víc než dost a nějak mě ta jejich společnost neláká, tak se pod jakousi záminkou utíkám schovat na pokoj, kde pak číhám u dveří a sleduju, esli už z křesílek zmizeli a jestli je teda vzduch čistej. Trošku mi plán nevyšel, jelikož když konečně křesílka opustili a já se tedy chystala, že uteču, tak jsem se nějak neprozřetelně ochomejtala u koupelny (ta moje sekce spací je hned naproti těm koupelnovejm dveřím) a Němec mě tam zahlídnul. Ale nedbám a utíkám.

Nějak jsem netušila, že jejich food courtové výpravy jsou nekonečné, jelikož když se do mega supermarketu na večer odebírám pro nějaký ňaminky, tak je tam pořád vidím sedět a musím se pak plížit přikrčená mezi regály a lidi na mě divně koukaj.

Jo a od Němce jsem se dozvěděla nějaký další zajímavosti o tomhle hostelu. To, že ta budova vypadá jak nákupní centrum mi samozřejmě neuniklo (má to dvě patra a takový chodby děsně dlouhý, který by jakoby byly lemovaný těma obchůdkama, který tam ale nejsou a k tomu celkový dojem dokreslují eskalátory, který nefungujou a po kterejch se mi blbě chodí), ale teď aspoň vim celou historii. Nějak jak tu před pár lety měli ty tajfuny a bouře a všechno, tak se jim spousta budov poničila a mimojiné to i zničilo střechu u této shopping mall a nějak to pak už neprošlo bezpečnostníma kontrolama nebo co, takže už tam nemůžou ty obchůdky mít, ale nějak se jim tam povedlo udělat ten hostel (a nějaký další věci, o kterých ale nevím, jelikož se po těch chodbách víc jak 100m neodvažuju chodit) a má to teda takovou speciální atmosféru.

Jelikož se mi nějak začíná zhoršovat ta moje tubera, co jsem si před dvěma dny pořídila, tak navštěvuju lékárnu, kde se snažím porozumět španělským popiskům léků (což samozřejmě nemám šanci, když sotva zvládám asi pět vět a 30 slov) a hrozně nakupuju medicínku. Ona ta tubera totiž začala tak nějak uplně nenápadně, trošku jsem se zakuckala a už mi to pak zůstalo celou noc. Zatím teda přes den v pohodě, ale jakmile si večer lehnu, tak to přijde. A jelikož bych teď vlastně budila 24-48 lidí, tak jsem usoudila, že je potřeba si na to něco pořídit.

Druhej den si ráno neprozřetelně sedám do křesílek, kde mě během 5 minut objevuje rozjařený Němec a přeptává se, zda-li bych si dala german coffee a než stíhám cokoli říct, tak přede mě strká plechovku piva. Tentokrát mu jí ale honem strkám zpátky a něco blekotám o tom, že před desátou nepiju a radši se honem pakuju. Nějak jsem si nedošla na snídani (která i tady je v ceně), jelikož mi jaksi na recepci včera neřekli kde je ta kuchyň vlastně a když jsem se vydala na průzkum, tak už bylo po snídani.

Vyrážím radši ven na vycházku teda. Tentokrát mám v plánu najít nějakou jinačejší pláž. Drandím si to tedy po starém známém chodníčku (který však tentokrát při tom sluníčku vypadá mnohem přitažlivěji) a sleduju ty vzdálenosti - oni totiž na chodníčku mají po 500m patníčky, který ukazujou na kterým km člověk je. Jak je to všechno vlastně jenom jedna ulice (nečekaně nazvaná zona hotelera), tak ty vzdálenostní patníčky jsou jediným orientačním bodem (tzn. adresa hotelu pak je třeba zona hotelera km 8,5).

Nacházím jakousi uličku, která vypadá, že by mohla vést na pláž a tak se tam teda hrnu a nedbám, že to je asi spíš jenom nějaká pěšinka, kudy by normální lidi neměli chodit. Na jejím konci skutečně nacházím vodu. Je to tam snad ještě fešnější než na té pláži včera a já se tedy opět kochám těmi karibikovými výhledy. Plánuju si, jak to tam vlastně podél té vody prodrandím až kam to půjde. Sice se prvně musím dostat přes jakési křoví a zídku, ale nedbám. Kdo ale dbá víc než dost je jakejsi týpek, kterej mě hned po vynoření se zpoza křoví zbystřil a hned se ke mě hrne s jakýmsi seznamem a přeptává se na číslo pokoje a jméno. Tak se mu snažím vysvětlit, že tam sice nebydlím, ale že se jenom snažím projít podél vody k majáku, který se skví v dáli. Týpek ale nejenže anglicky umí asi pět slov, ale navíc je fest retardovanej, takže ta komunikace je dost zběsilá a marná. Pořád něco mele o tom, že minulý týden se tam kdosi takhle vkradl a že ho praštil do hlavy a pořád mi to ukazuje, kterak ho praštili a mlátí se zboku do hlavy, což mě dost znepokojuje a hlavně mám co dělat, abych se nezačala smát. Pořád mu anglicko-španělsko-rukama-nohama líčím, jak jenom proběhnu k tomu majáku, ale on nedbá a jelikož už tam stojíme dost dlouho, tak se k nám ubírá další člen ochranky. Už na to nemám nervy tam, takže se tedy ptám, kudy se dostanu z areálu ven, zpátky na chodníček. Týpek retardovanej ale pořád mele, že nesmím nikam jít, nikudy procházet a kdesi cosi a já už začínám chytat nervy, páč zpátky přes tu zídku už se asi nedostanu a nevím kudy teda odejít. Nakonec jsem se tam protáhla přes jakousi škvíru mezi zdí a s potěšením se vrátila na starý známý chodníček. Drandím si to tedy dál a snažím se zbystřit nějakou další pěšinku, která by mě k pláži dovedla, ale nikde nic. Pitomý hotely.

Při mém dalším nepodařeném pokusu kamsi vniknout se ochranky přeptávám, kudy se člověk jako proboha na tu pláž má dostat a oni něco melou o jakémsi coco cosi a ukazují do dáli. Jelikož stejně nemám nic lepšího a práci, tak tedy drandím dál, až jakousi náhodou skutečně zmiňované coco cosi nacházím a hle, je tam public access na pláž! Pláž je obří, opět poměrně fešná a já jsem celá z toho hin, že jsem zase u vody.

Drandím si to tedy podél vody zpátky a číhám na ty vlny. Maj tady totiž všude docela vlny (a to jsem přitom ještě pořád jakoby v té horní části 7 - zona hotelera je jakoby ve tvaru 7 - a veliký vlny by měly být spíš až v té dolní části), který vypadaj poměrně divoce a já bych se tu do vody asi bála. Navíc ty vlny pak dosahujou hrozně moc metrů na pláž a když to jeden neví a myslí si, že půjde pět metrů od vody a bude to v cajku a ono ouha, najednou je po kolena ve vodě. Pár lidí tam ve vodě skotačí, ale plavat nevidím nikoho. Spíš všichni dovádí v těch vlnách u kraje (což je asi tak jediný, co se tu dá dělat, s těma proudama jejich) a já se teda chvíli bavím tím, že sleduju jak je to dycinky povalí a oni se tam pak celí div že netopí.

Tu a tam u toho dělám přestávky s knihou. Ta pláž je totiž těma vlnama tak vykousnutá, že je tam jakoby přirozenej asi 1-2 metrovej schod, takže když sedím nahoře, tak jsem aspoň v bezpečí.

Taky u toho sleduju pana záchranáře, kterej to tam v jedný sekci celý dozoruje a dyicnky na lidi píská, když jsou od břehu moc daleko nebo když se snaží plavat.

Došla jsem strašlivou štreku přes tu pláž až nahoru k nějakému hotelu jen abych zjistila, že mě tamní ochranka dál nepustí a že jedinej exit z pláže je tam, odkud jsem přišla. Pecka. Takže zase drandím všechny ty kilometry zpátky a řikám si, jakej to je dementní systém.

Takovej docela ťapací Štědrej den.

U exitu se rozhoduju, že to ještě očíhnu trochu na druhou stranu (ta pláž je hrozně nekonečná) a nacházím si super spot na nějaké pidi skále, která tam je uplně jak kdyby pro mě pochystaná a která poskytuje super výhledy. Ideální na tu mojí knihu zase. Akorát teda asi po půl hodině se nějak spouští déšť a já se tedy honem snažím najít nějaký přístřešek. Spolu se mnou tam zběsile pobíhají ještě asijští novomanželé a jejich fotografka a všichni tři vypadají hrozně naštvaně. Naštěstí nacházím jakýsi opuštěný bambusový slunečník a číhám tedy tam, dokud se to celý nepřeprší a u toho sleduju jakousi tuze vánoční rodinku.

Jelikož už to vypadá, že se moc do večera nevyčasí, tak během přestávky v dešti honem uháním zase k exitu a vyrážím pomalu zpátky na hostel. Je to docela štreka. Navíc se zase musím stavit v lékárně, jelikož tubera začíná nabírat na obrátkách a já prokuckala celou noc a už začínám občas i malonko kuckat přes den. Ještě teda sleduju jakéhosi Korejce, který je zjevně nováček a netuší, kterak se ta voda k břehu nečekaně přihrne a když si vyrazil vyfotit pláž, tak ho to celýho nějak zatopilo.

Na hostelu okukuju prádelní možnosti (jelikož už se můj odlet blíží a chci to mít šecko na cestu přepraný) a následně na recepci za poplatek získávám jakýsi žeton, kterým se údajně pračka spouští. Nic se ale nespustilo a já teda teď trnu, páč mám všechno v pračce zalitý gelem. Jakejsi hoch, co to moje snažení v kuchyni (pračka je v kuchyni) sleduje, se ukazuje být velikým gentlemanem a lámanou angličtinou povídá, že zajde na recepci a týpkovi to španělsky vysvětlí, že jako potřebuju novej žetonek zadarmo. Po velice dlouhé době se mi skutečně další žetonek daří získat, nicméně zase se nic nespustilo. Týpek na recepci (kam se tentokrát odebírám sama) na mě hledí jak na debila a že to je nějaký divný už. Po asi dvaceti minutách ho konečně přesvědčuju, ať jde se mnou a nějak to spustí, že já prostě nevim. Zase se to nějak nedaří a týpek recepční je celej z toho hin, že už mu došly žetonky a musí teda najít nějakej otvírák na tu pračku, aby je vyndal. Hrozná operace se nakonec daří a nějakým zázrakem se i pračka povedla spustit. Juhůůů. Akorát teda to pere asi tak sto hodin a pořád ne a ne se to přehodit na další světýlko a mně už to je nějaký divný a otvírám to potom a zjišťuju, že to vlastně až tak moc nepere. Sušička je pro změnu uplně pochybná a opět to pak celý musím otvírat za chodu a prádlo skoro hoří. Zábava asi na 6 hodin, ale tak stejně bych s tou mojí tuberou asi žádný velký akce nepodnikala, tak co už,

A je tu poslední den. To to zase uteklo.

Jelikož mi to letí až v noci, tak po sbalení kufru a umístění všech věcí do té plesnivé komůrky vyrážím na poslední velevýpravu. Jsem vybavena seznamem veřejně přístupných pláží, na které se údajně dá dostat v pohodě, když člověk ví, kde se ta která přístupová pěšinka skrývá. Pochopitelně jsem celá hin na ťapání a tak autobus nepřichází v úvahu.

Dávám si tedy chodníček v tom vedru a kochám se projíždějícími auty a cedulemi varujícími před krokodýly. V tý lagunový části prej se jaksi vyskytujou (a asi docela hojně) a já skoro doufám, že se nějakej odváží vylézt na chodníček, abych se mohla patřičně děsit, ale bohužel.

Nějak jsem ale podcenila ty vzdálenosti (resp. moje časové možnosti) a když ani po dvou hodinách drandění se pořád nikam neblížim, tak to začíná bejt trošku prekérní. Zastavuju se teda aspoň v nějakém nákupně-jídelním středisku, kde se osvěžuju happy mealem a na netu kontroluju, kterak jsem asi daleko od té první pláže. No, je to ještě docela štreka, ale nedbám. Pláž nakonec bez problémů nacházím, neboť přístupová pěšinka je docela neskrytá a hlavně jako orientační bod tam mají jakousi Luxury avenue (všude samý shopping malls, jak naschvál, když člověk nemá ani na palačinku).

Pláž je to docela pěkná, ale přecijenom, jak je to všechno tak nějak stejný, tak už mě to tolik neohromuje, jako ten první den. Ale stejně si tam teda sedám do písečku a vytahuju knihu na pár hodin. Pak už ale usuzuju, že nejenže nemám čas jít na žádnou další pláž, ale nemám šanci to dát pěšky zpátky do hostelu, pokud nebudu sprintovat.

Nasedám teda na bus, v plesnivé komůrce na hostelu nabírám zavazadla a vyrážím na letiště. Je to zase hrozně zmatený, páč i když by to z té zona hotelera bylo docela blízko, tak člověk musí jet opačným směrem do města, pak se dostat na autobusák a odtama na bus na letiště a pak ještě aby jeden věděl, z kterýho terminálu vůbec letí, páč to tam maj nějak moc rozprostřený a podivný.

Letím poprvé s Condorem a jsou to teda hrozný prekérky to na letišti přeorganizovat tak, abych se vešla do těch jejich dementních váhových limitů, zvlášť když já mám obecně problém se vejít do 23kg s kufrem a 10kg s baťůžkem. Tady to je pro změnu 20 a 7 nebo co. Navlíkám na sebe všechno možný a pak ještě projistotu strkám všechny těžký věci do kabelky, kterou následně schovávám pod kabát, což se ukázalo být velmi chytrým tahem, neboť týpek na check-inu mě požádal, abych na váhu kromě kufru dala i můj baťůžek a ten to jen tak tak dal. To že moje kabelka praská ve švech a má asi deset kilo a pak mi to láme ruku, když se to snažím nonšalantně pod tím kabátem pronést, to už je jiná věc.

Nadšení z toho, že jsem to tak zašolichala a prošla všema kontrolama střídá trochu zděšení, kdy všechny gate mají ceduli, jen ta moje tam nějak chybí. A taky maj nějak skoro všechny jídelní možnosti zavřený a já mám přitom hrozný hlady. Za poslední peníze si aspoň kupuju vodu (asi tak 20 dražší než normálně, to trošku přeháněj) a po nalezení gate se snažím hlad zajíst všema těma tabletkama a sirupama na tu mojí tuberu. Nejenže to ale s hladem moc nepomohlo, ale ani na tuberu to nemá valný účinek a já tedy posledních 30minut před boardingem bavím všechny spolupasažéry, kteří se na mě pohrdlivě otáčejí, kdykoli zakuckám. Já se teda prvně snažila sedět uplně daleko od lidí na jiný gate, ale pak už se blížil čas boardingu, tak jsem si přesedla. Jenže ono to bylo zase nějaký zpožděný a já si teda mohla vychutnávat ty všechny pohledy.

Jediný štěstí, že letadlo nebylo plný a já si hned po vzlítnutí našla místečko skoro vzadu, kde okolo moc lidí nebylo, poněvadž mi bylo líto tý slečny, vedle který jsem původně seděla, že by se jako kvůli mě nevyspala. A hlavně jsem cestou ukořistila asi pět dek a polštářů, takže jsem se tam pak na té dvousedačce náramně, skoro i pohodlně, rozvalovala Následujících prokuckaných 10+ hodin bylo jen předzvěstí toho, co mě po příletu domů bude čekat několik týdnů, ale to už je zase jinej příběh. Juhůůů.

BM 15 - Isla mujeres II a S dělá pá pá

S zítra odlítá a plánuje noc na letišti (páč už stejně sotva má na autobus) a já při poslední návštěvě Isla mujeres objevila super hostel, kde se mi naštěstí povedla udělat rezervace na dvě noci, kam se hodlám hned odebrat, jelikož ten Cancún je pořád marnej a původní plán vysedávat tam někde s S do večera, než pojede na letiště už mi tak lákavej nepřipadá. Nakonec S jede na ostrov se mnou, že bude vysedávat tam a pak poslední lodí dojede zase zpátky a odebéře se na to letiště.

Cestu k přístavu už máme zmáknutou a dokonce i timing nám vychází skvěle. Kupodivu se počasí směrem k ostrovu zase lepší a my si tak užíváme další z prosluněných cest na lodi za doprovodu hudby (tentokrát tam mají pána co hraje na nějakej saxofon nebo co). Už jsme hrozně ostřílení a víme i kudy kam. Ten hostel jsme totiž při minulé návštěvě objevili náhodou, když jsme kolem procházeli a děsně se nám líbilo to umístění - hned jakoby u vody a s velikou oplocenou “zahradou” plnou palem a houpacích sítí.

Po hození všech krosen a kufrů ke mě na pokoj se odebíráme na stranu ostrova, kterou jsme minule nějak zanedbali a ouha. Je tam naprosto nejvíc nejfenomenálnější pláž, uplně jak z obrázků z katalogu. Strašlivej karibik a všechno a já se můžu ujuchat.

Náležitě to tam samozřejmě fotíme.

Po lehčím obědu (s výhledem na pláž, páč se toho nemůžeme nabažit) se odebíráme do písku, kde pak několik hodin vysedáváme a číháme na tu fešnou barvu vody. Taky číháme na zmrzlináře, co tam občas kolem s vozíčkem projede. Je tam teda docela dost všelijakých prodejců čehosi, kteří člověka pořád ruší, ale stejně se nám tam nejvíc líbí (pro mě jednoznačně jedna z nej pláží tohodle výletu).

Po zbytek dne už se teda jenom tak šineme po pláži až na “roh” ostrova a pak se nostalgicky stavujeme na hlavním náměstí u týpka s papacím stánkem, kde má ty tacos. Já sice tacos nerada, ale jelikož se to tu dá nabírat na mističku jakoby, tak si z toho dělám regulérní porci (ryba, rýže, avokádo a šelikajký další pochystání) za velmi slušnej peníz.

Pak už si S musí vyzvednout saky paky a celej rozesmutnělej teda dělá pá pá a vyráží vstříc Cancúnu.

Já si to tam tak oblíbila, že se nakonec snažím tam mít tři noci (což je hrozně komplikovaný zkoordinovat, neboť už mám pak další rezervaci v hostelu v Cancúnu, kterej jsme taky objevili při procházce a kterej je naprosto geniálně umístěnej, ale jelikož už mám v rámci rezervace první noc zaplacenou, tak jsou to teď hrozný šolichy po telefonu to nějak španělsky dohodnout), což se nakonec daří a já jsem z toho celá hin.

Ne že by hostel samotnej byl až tak super, ale pokoje jsou ucházející, maj tam dokonce snídani v ceně a hlavně je tam tam zahrada s palmama. A taky je tam každej večer nějaká akce typu magic show, vystoupení fenomenálních muzikantů a podobně. Wifi sice mají jenom u recepce a to ještě jenom asi na jednom metru čtverečním to funguje, takže je docela problém se tam nasardinkovat. Ale tak kvůli internetům tady nejsem, letenku a šecko mám zařízený, takže mi to nervy nedrásá.

Druhej den vytahuju knihu, kterou s sebou vozím už asi rok a pokaždý si ji z neznámým důvodů “šetřím” na horší časy a teď už je mi blbý ji dovézt zase domu, takže se odebírám na pláž, kde se měním v knihomola.

Nicméně kdykoli se objevím v blízkosti hostelu, tak na mě vždycky někde číhá Lena z Ruska, na kterou jsem narazila první den a která by si pořád povídala. Ona teda na mě číhá pravidelně i na pokoji, jelikož bydlí na vedlejší posteli. Je to veliká cestovatelka (poslední dobou) a já mám teda aspoň společnost na pravidelné večerní výpravy k papacímu stánečku s tacos a následně na program na hostelu.

Nějak tam ty dny utíkaj hrozně (asi jak pořád někde vysedávám s tou knihou - na houpacích sítích na “zahradě” v hostelu, na všech plážích, na molu při západu slunce) a tu najednou nadešel čas odjezdu. Jelikož i Lena míří do Cancúnu, tak ještě ve společnosti dalších dvou obyvatel hostelu vyrážíme všichni společně na loď (už si připadám jak místní a hlavně to je moje asi stodvacátá jízda lodí na téhle trase) a já je pak šecky směřuju v Cancúnu, páč se tam v těch busech už uplně vyznám, a sklízím za to uznalé pohledy.

No jo, když někdo jezdí jak blázen sem a tam furt dokolečka...

BM 14 - Cancún I: chodníček a veliké zklamání

Tentokrát už jsme trošku víc připravení a víme, že se z přístavu dostaneme rovnou busem R1 až do hotelové zóny. Jelikož nemáme moc času, tak jsme vybrali ubytko v zona hotelera, abychom jako byli u těch pláží všech z katalogů. Z Isla mujeres jim tam i jezdí přímo loď, ale nečekaně je šíleně předražená a my to tedy bereme levnou oklikou, která ale nakonec je docela easy a ani to není tak časově náročné, jak jsme se báli.

Bus je to ten normální, velikej, což teda pro nakládání všech krosen a kufrů není nej, ale aspoň se nikde netísníme.

Moc netušíme, kde si vystoupit (zastávek tam nemají až tak moc v té hotelové zóně), a když zahlídnu náš hotel, tak se honem ženu k řidiči, esli nám jako zastaví a on na mě kouká jak na blázna (zjevně jsou tu civilizovanější než v okolních zemí a staví pouze na určených zastávkách), ale naštěstí zastavujeme nedaleko, tak to není až taková štrapác.

Hotel je fešnej, akorát teda výhled na moře je spíš výhledem na jakousi šedivou lagunu nebo co, ale budiž. Navíc tam je docela kaluž uprostřed pokoje, jejíž původ identifikujeme v mokrém fleku na stropě (zřejmě klima), a jelikož předstíráme, že jsme fancy, tak voláme na recepci a stěžujeme si. Oni údajně někoho pošlou. Nikdo ale během 20min nepřišel a my tedy rozhořčeně voláme znova. Situace se opakuje. Po další půl hodině už voláme ještě rozhořčeněji a tentokrát se jakási babuška s vozíkem objevuje a celou situaci řeší tím, že na zem do té kaluže položí malej ručník a že prej bueno. Hm a my si mysleli, jak ztropíme scénu a necháme se přemístit do jinýho pokoje (ne že by nám nějaká voda tak drásala nervy, ale chtěli jsme předstírat, že jsme fancy, i když už jsme uplně bez peněz), ale babuška anglicky nehovořila a ani španělsky se nedala a že prej je to v cajku.

Rezignujeme tedy a vydáváme se na vycházku. Malonko nám ale nepřeje počasí, je uplně zataženo a fučí tam nějakej šílenej uragán, takže občas to člověka trošku smete z chodníku, což není uplně nejlepší. Mají tu totiž silnici, která vypadá spíš jak dálnice, páč to tam všichni valí neuvěřitelně rychle a je docela problém všechny ty pruhy vůbec přejít. A podél toho všeho teda mají chodníček - aspoň že tak, po krajnici bychom se asi báli jít.

Jenom teda jak jsou tam všude ty hotely, tak se člověk na tu pláž skutečně nějak vůbec nedostane. Užíváme si tedy několikakilometrové drandění podél silnice (to, že S zase skučí, že ho bolí nohy asi není ani potřeba zmiňovat), které si zpříjemňujeme jednou pidi veřejnou pláží, která je teda hodně marná a vůbec nevypadá jak z těch katalogů.

Po asi dvou hodinách se konečně dostáváme do jakéhosi centra, kde mají jídelní možnosti, velikej supermarket (nejhustější věc, maj tam takovou spešl sekci s pečivem, kdy si člověk nabírá na tácy a tak a je to všechno docela nepředražený a my odcházíme s plnou igelitkou), a další pochystání. Už je ale tma a S ke svému uondání přidává i strachy, že zpátky nemůžeme jít po tmě a tak si nasedáme na bus, který jim tu naštěstí jezdí docela často a vezeme se zpátky k hotelu.

Docela zklamání z Cancúnu teda. Jako věřim, že se sluníčkem a bez uragánů by to bylo o něčem jiným, ale stejně. Nějaký silnice můžu vidět kdekoli, na to nemusím jezdit sem.

Druhý den už se stěhujeme jinam (další nouzové ubytování) a i přes to, že počasí je snad ještě horší než včera, tak vysedáváme asi dvě hodiny u bazénu. Se všema krosnama a kuframa, samozřejmě, neboť už byl čas check-outu a do check-inu v dalším místě ještě zbývá spousta času. A když začne poprchávat, tak si roztáhneme slunečník a nedbáme.

Naskakujeme zase na bus a tentokrát nás řidič opět přechytračil. Ptáme se ho, kde je to naše další ubytování a esli nás upozorní, kdy si vyskočit a on že jo. Nicméně nás upozornil asi 3,5km dopředu a my si to tedy šineme se všemi zavazadly po chodníčku vedle silnice. Moc fajn.

Tohle pobydlení už je trošku jiná kategorie než náš včerejší hotel (kterej teda i v rámci Cancúnu byl jeden z těch slabších, žejo), recepční se s námi vůbec nepáře, někam nás posílá a ať prej vyčkáme. Jediným světlým bodem bylo vyslání pikolíka, který nám naložil zavazadla na jakousi kárku a dovezl je k naší budově a následně to tahal po schodech do 3. patra, což jsem mu vůbec nezáviděla (hlavně když jsme neměli ani žádný drobný co bychom mu za služby dali. My teda neměli vůbec žádný peníze momentálně, neboť poslední padly za autobus a proto jsme pak nemohli ani naskočit na další a museli to dojít pěšky).

Výhled bych řekla že tu je lepší než v předchozím hotelu, nicméně pokojíček je dost psycho, všechno je takový nějaký pofidérní a všude jsou cedule o tom, jak se tam krade.

Jelikož je hnusně a ten pokoj je ukrutnej, tak se rozhoduju vyrazit na výpravu. S předstírá únavu a schovává se pod dekou. Vyrážím tedy sama (a aspoň se nemusím tolik crcat). Prvně obhlížím pláž, která by asi za lepšího počasí byla relativně ucházející (tentokrát jsme na straně u moře a ne u laguny) a pak už se dál jít nedá přes ty jejich soukromý pozemky všude a já se teda ubírám na náš známý chodníček podél silnice. Mám hlady a normálně bych si naskočila na bus do toho centra, kde jsme byli včera, ale jak nejsou peníze, tak nebude ani bus. A pěšky je to teď už moc daleko. Konzultuju teda gps v mobilu a následně se vydávám do samotného Cancúnu. Procházka to je nakonec překvapivě fajn, páč aspoň není takovej hic a cesta hezky odsejpá. Za hodinu už jsem na kraji města, kde získávám peníze a hned jsem o něco klidnější. Sice teda začíná poprchávat a na prohlídku města moc není čas ani chuť ale nedbám a nacházím další mega supermarket, kde pořizuju igelitku ňaminek a na zpáteční cestu naskakuju na bus (přecijenom by igelitka asi cestu nepřežila), kdy se mi povedlo lokalizovat nejen zastávku ve městě, ale dokonce jsem si i vystoupila přesně před naším ubytkem (taky to byly nervy sledovat zpomalenou tečičku na gps, abych zavčasu stihla zmáčknout čudlík a bus zastavil) a řidič busu mi dokonce galantně zablokoval všechny pruhy v jeho směru, abych mohla pěkně přes silnici skotačit.

S je stále pod dekou, kde se snaží zaspat hlad a je tímpádem neskutečně juchací, když po něm začínám házet ty jeho oblíbený koblihy.

Celej ten náš pobyt v Cancúnu byl teda uplně odvěci, nic jsme neviděli (kromě chodníčku) a je to celý nějaký divný.

BM 13 - Isla Mujeres I

Nadešel čas opustit námi milovanou Playu a vydat se zase o dům dál. Jelikož odteď už to je jedna velká improvizace, poněvadž jsme trošku neplánovaně bez peněz a S už měl odlítat skoro ale nějak si nemá za co vlastně koupit letenku, tak bookujeme nějaký random ubytko a vydáváme se na další ostrov. Oni tu zase tolik těch ostrovů nemají, takže je zvládneme skoro všechny.

Bereme tedy bus do Cancúnu (kde běží v TV jakejsi španělsky dabovanej film a já jsem celá hin, že občas i trošku chytám, o co tam jde), cestou trneme, jelikož se nějak uplně zatáhlo a začal fest slejvák (kterej ale jak zázrakem ustal, když jsme si vystoupili) a na autobusáku pak nevíme kudy kam. Někdo nám radí, že autobusy do přístavu staví vedle přes ulici (takže si to náramně drandíme přes asi dvacet pruhů s těma všema krosnama a kuframa. Na nějaký zastavování tu totiž nikdo nedbá a už vůbec vám auto nezastaví na přechodu, takže čekačky jsou monstrózní a následný běh je docela adrenalin), kde sice jakési stanoviště nacházíme, ale jsou to zase ty jejich mini vozítka (colectivos), který maj na předním skle vypsáno pár destinací a nazdar. Asi patnáct minut se tam snažíme všechny zastavit a přeptat se, esli jedou do přístavu, ale nikdo tam údajně nejede, nicméně všichni potvrzují, že stojíme správně. Už rezignujeme, že vezmeme taxíka (a od retardovaného prodavače oříšků se snažím vyzvědět přibližnou cenu, aby nás zase neožebračili jako vždy), ale i o taxíky je tu docela boj a když už nějakej ukořistíme, tak nás tam zase nechtěj vzít. Nějaký celý pofidérní to je.

Jelikož jsme ale asi dobrou atrakcí pro místní, tak najednou nám kdosi klepe na rameno, že jako vedle pro nás zastavili to správný colectivo. Pecka.

Na netu se to tvářilo, že tam přístavy budou dva, nějak hned u sebe a z jednoho to mělo být o dost levnější, ale nic samozřejmě nevidíme a už jsme rádi, že aspoň nějakej přístav se teda koná, takže bereme ten žlutej Ultramar.

Plavba na Isla mujeres trvá ani ne půl hodinky a celé nám to zpříjemňuje pan muzikant, který s námi sedí nahoře (nechtěli jsme dovnitř, kde maj tu hroznou klimu jak ve Státech, takže sedíme nahoře na vyhlídce) a dává jeden hit za druhým.

Cestou vidíme Zona hotelera - to je ta část Cancúnu, kde jsou všechny ty hotely (ve městě samotným toho moc není, pláže taky nějak nemají a celý to je jedno velký pofidérní, přecpaný, upatlaný město), fešáckou barvu vody a i Isla Mujeres, kam míříme. Šecko to tu maj hezky pohromadě.

Adresu ubytka nám mapa moc nenachází, ale podařilo se nám aspoň najít ulici stejného jména a vypadá to, že bychom to mohli dát pěšky a tam si to tedy šineme po chodníčcích plných turistů. Má to tu takovou fešnou atmosféru. Je tu sice plno šelijakých obchůdků s turistickými cetkami, ale jinak to je moc pěkný.

Ale to bychom nebyli mi, aby nás zase nepřechytračili. Ulici jsme našli, ale to naše ubytko tam nějak ne a ne bejt. Přeptáváme se tedy jakýchsi místních pohůnků a oni nám líčí, kterak je to naše ubytko na druhý straně ostrova uplně. Zjevně tu tedy na neopakující se názvy ulic moc nehrajou.

On jako ten ostrov je docela pidi, na šířku se dá přejít za 10-15 minut, ale na délku už je to horší a my tedy musíme vzít taxíček.

Umístění našeho ubytka je velice nepraktické (nějak jsme se v tom spěchu při bookování nepodívali kde to je, páč jsme mysleli, že to je jedno, když je to pidi ostrov, ale kdeže), okolo nejenže nic není, ale do “města” je to docela štreka. Jelikož jsme tu jenom na jednu noc a něco jsme chtěli vidět, tak se snažíme aspoň vypůjčit golfové vozítko, ale jelikož už je 6, tak je všude zavřeno a pan recepční nám tedy sděluje, že smůla. Stejně to bylo šíleně drahý, takže možná dobře že tak.

Bereme tedy taxíček zase zpátky do “města”, páč máme hlady. Tam to lehce okukujeme, nacházíme i supermarket (na ňaminky do tý naší izolace), palačinky (konečně, asi po týdnu jsem se dočkala) a pak ještě lokální stánečky s jídlem, který jsou hrozně zábavný na pozorování. Druhý strana ostrova má zase přichystanou divočejší nepláž a promenádu.

Na hlavním náměstí u kostela se koná jakási akce s muzikou, tak to chvíli okukujeme, ale jelikož jsem S přesvědčila, že zpátky půjdeme pěšky, tak už musíme pomalu vyrazit.

Nejdeme ani 5 minut a S už se začíná ošívat, že to vlastně vůbec není bezpečný (což je podle mě blbost, protože jsme furt v civilizaci a i potom je ta silnice hezky osvětlená, nikde žádný zákoutí a i to je celý docela frekventovaný), po dalších 5 minutách ho už klasicky zase hrozně bolí nohy a já si řikám, esli vůbec někam dojdeme.

Když tu najednou kolem jedou důchodci na golfovém vozítku a nevim proč, ale začali nám hrozně fandit a S na ně na oplátku začal zoufale pořvávat, ať zastaví. Oni vyděšeně zastavují a že nás tedy svezou. Nějací Američani, co už sem 30 jezdí na dovču (což moc nechápu, ale budiž). S si pochvaluje, jak jsme to zařídili a když vidí, jakej úsek by nás ještě čekal (tak neasi, když jsme šli sotva 10 minut), tak si strašlivě oddechuje.

Ráno se jim konečně rozjely internety, takže honem dáváme operaci letenky. Sice jsme měli v plánu obhlídku ostrova, ale stejně nemáme na čem, tak co už. S už asi třetí den v řadě obesílá všechny svoje známý s jakousi báchorkou, že ho okradli a esli by mu někdo pučil na letenku. Dneska je jeho den a konečně někoho uhnal, kdo mu tu letenku koupí. Já se teda taky hecuju, že si nějakou pořídim. Původně jsem si nebyla jistá, esli náhodou ještě se tam nebudu poflakovat nějakou dobu, nebo se případně nepřidám ke známému, co plánuje jakousi cestu tam na pár týdnů, ale jelikož to je s financema nějaký divoký a já bych se tu taky mohla zaseknout (jak se mi to tak poslední dobou stává), tak se odhodlávám a letenečku si taky pořizuju. Tak, naše dny jsou sečteny. Teda naše dny tady, jinak snad ještě ne.

Celí spokojení a pyšní, kterak jsme to ošéfili se tedy už se všemi zavazadly vydáváme naposled do “města”. Jelikož je tu hezky a v Cancúnu to vypadá že prší (člověk to šecko vidí odsud, jak tam maj ty tmavý mračna a tak), tak se chvíli povaluju na pláži a S sedí s krosnami a kufry ve stínu a vypadá jak movitej bezďák. Pláž je to docela fešná a dokonce tam maj někde cedulku, že jako blue flag.

Pak už ale je pomalu čas vyrazit, tak se stavujeme na oběd, v nějaký lokálně vypadající restauraci (na ty opravdický restaurace samozřejmě nemáme peníze a i tady se S rozmejšlí, esli ještě radši nebude chvíli o hladu, neboť je ještě docela brzo na naši obligátní obědo-večeři) a dáváme si super rybu s výhledem na lodičky. Mezitím už se ten deštík nějak přihnal i sem, tak jsme tam pak trošku uvěznění.

Cestou se ještě musíme zastavit (už podruhé) u jakéhosi tequila panáka, s kterým jsme se včera za tmy chtěli fotit a fotíme se teda teď. Tentokrát to je docela haluz, neboť všude vedle na schodech posedávají ti majitelé obchůdků a my se prvně trošku ostejcháme na to focení (aby po nás jako nechtěli nějaký peníze a nebo nás nevehnali do obchůdku, žejo). Chlapům to ale vůbec nevadí a dokonce jsou po chvíli tak akční, že nám začínají nosit rekvizity. Dodali špinavé a nechutně zaprášené sombréro, jakousi pistoli a v závěru ještě na S navěsili nějakou zástěru, která se při zvednutí jakéhosi plátýnka mění v cosi hodně obšourného, což S neví, páč tam nevidí a já se můžu počůrat, když to fotím.

Pak už je ale zase čas nasednou na loď, poslechnout si jiného muzikanta (asi to je nějakej jejich side business tady), pokochat se barvou vody a oddechnout si, že zrovna neprší.