peru, pereš, pereme

Jelikož jsme v Guayaquilu zběsile zakoupili ty letenky neplánovaný, tak se nám mění itinerář (kompletně) a spěcháme přes hranice. Z Cuency jsme chtěli odjet už hnedle ráno, aby se to šecko stihlo, ale ouha, bus jsme propásli a máme teda jízdenečky na noční bus (první noční bus, za celej tedle výlet, nějak si troufáme, navíc přes hranice).

Po grandiózní večeři uháníme na busák, kde se snažíme v poslední minutě pošéfit nějaký ubytko a J zběsile přes Skype volá na šelijaký místa a divokou španělštinou (těch jeho 5 slov co zná a s pomocí mojeho pochybnýho slovníku na mobilu) to hrozně zařizujeme, i když si vlastně nejsme moc jistý, co přesně jsme zařídili a nasedáme na bus. Prvně teda máme komplikace s tím se vůbec dostat k busu, neboť tam maj jakýsi turnikety, kdy člověk musí hrozně platit nějaký ty centy aby ho pustili na nástupiště a my zrovna neměli dost drobných a J naštěstí předtím ukradl (neplánovaně, holt nenašel nikoho komu by zaplatil a spěchali jsme) žvejky a máme teda aspoň nějaký větší peníze a někdo nám nakonec přes turniket pomáhá. Docela psycho, neboť v buse je nás asi 8 bělochů a to je celý. Navíc ten bus otevřel jakejsi klučina, kterej vypadá asi tak na 11 a domníváme se, že on je teda řidičem. Ať už to vozidlo řídí kdokoli, rychlostní limity zřejmě dané osobě nic neříkají. Drandíme nadzvukovou rychlostí, lidem vypadávaj věci z těch přihrádek nad hlavama, předjíždíme šecky busy a jiný vozidla a na zpomalovací prahy skoro nezpomalujeme. J je z toho malonko nesvůj a projistotu usíná. Mě se spát nedaří, neboť pořád slítávám ze sedačky – zběsilá to jízda.

Po několika hodinách nás bus vysazuje kdesi v posledním městě před hranicemi a další bus má přijet co nevidět. Nic však nepřijíždí a my teda sedíme v jednu ráno kdesi ve špinavý čekárně v pochybnym městě a trneme, kdy nás někdo zabije. Ostatní běloši taky nevědijou. Po asi hodině nějakej bus skutečně přijíždí, nicméně je to vozidlo tuze zafuněné, jak tam v něm šici ti lidi spí. Ale nasedáme odvážně a hyjé na hranice. Po asi 20 minutách si vyskakujeme na ekvádorské straně, pro exit razítko, ale zase hrozný čekačky všude a vyplňování jakýchsi lejster a navíc nikdo nemá tužku a celý je to únavný. Razítko nakonec obdržíme a vydáváme se na peruánskou stranu. Nikdo moc neví co a jak a kudy kam, ale nějak to nacházíme a před třetí hodinou ranní, po vyplnění dalších lejster, dostáváme razítko a hyjé zpátky do busu. Aspoň nikdo neprudí s žádnými letenkami a dalšími náležitostmi. A ty fronty uprostřed noci jsou údajně nejkratší, takže asi jako si nemůžeme moc stěžovat. Před pátou ranní nás bus vysazuje v naší destinaci a nakonec se nám nějak podaří sehnat někoho z hostelu našeho, kdo si pro nás zajede a celý to dobře dopadlo a jsme tuze peruánští!

Přežili jsme první noční bus, přežili jsme (údajně) ne uplně bezpečnej hraniční přechod, nikdo se nás nesnažil ožebračit ani ukrást, máme šecky potřebný razítka a kolem šestý ráno se chystáme hají.

Cuenca

Cuenca, jako další UNESCO site, je jedním z nejfešnějších míst, co jsme v Ekvádoru navštívili.

Příjezd tentokrát šéfujeme v rozumnou hodinu, máme dokonce i nějaký ubytko booknutý předem. Hostel je fešnej, v pokoji jsou čerstvý růže a ohromná zima. Vyrážíme na decentní obhlídku města a hned je nám jasný, proč je to top destinace pro expaty. Tuze fešný město, fešný uličky (skoro jak v Itálii) a celý je to takový malebný. Akorát teda jak je to v horách, tak večer najednou strašlivá zima, navlíkám šecky možný šály a všechny mikiny co mám a stejně tuze omrzávám. Maj tu velikou jazz society a večer teda dáváme „koncert“. Koná se to nahoře v jedný z restaurací a je to dost podivná záležitost, kdy přicházíme asi tak v polovině a nikde nikdo (jakože z muzikantů), tak tam jako číháme, všude samí běloši pochopitelně. Po asi půl hodině se někdo přištrachá a během další půl hodiny už jich tam vyhrává asi 5. Velice nenápadně maj všude na stolech nastražený obálky na veliký donations (kdy maj dokonce tu drzost napsat, že minimum je 5 USD), ale my se nedáme a J tvrdí, že tím, že si tam dáváme to kafe a pomerančovej džus, tak tím jim vlastně hrozně přispíváme. Chlapi hrajou docela dobře, zpěvačka se sice nějak neukázala, ale i tak je to dobrý. Vede to tam takovej obstarožní Američan a vypadá to, že půlka kapely jsou jeho synové od různých matek. Nebo aspoň něco takovýho pán povídal. Nenápadně se krademe pryč před koncem, aby nás náhodou někdo nezastavil, že jako nic v obálčičce není. Zpátky skoro běžíme, neboť jako ziminka veliká.

Druhej den (taková zima, že i přes asi 6 dek se třeseme) vyrážíme na profesionální obhlídku města socka style, která spočívá ve sledování trasy hop on hop off autobusu dle letáku, kterej jsme pošéfili na recepci (jelikož pochopitelně na opravdivou tour nemáme peníze, že). Město je ještě fešnější než včera a překvapivě je dost hic a J samozřejmě má asi 8 vrstev, jelikož plašil a i když jsem mu řikala, že není taková zima, tak nedbal a teď funí po půl minutě chůze a po zbytek dne se vláčí se všemi těmi mikinami a bundami a svetry. Navíc maj fešačkou řeku, se spoustou zeleně okolo a lidi tam hrozně sportovně běhaj a tak a celý je to jak z pohádky. Po obhlídce centra se vydáváme na mirador, což spočívá ve výšlapu takovýho docela kopce (navíc zase ta nadmořská výška na kterou nejsme zvyklý po všech těch pobřežních destinacích, takže jako nejvíc opocený čelíčka a veliký funění), a jako teda umíráme na tom pařáku a J sundává další vrstvy a uplně z něj leje a já sem nucena vykasat tričko (černý, aby toho málo nebylo). Mirador je nicméně fešnej a vidíme šecky ty kopečky okolní a tuze je to všechno kochací.

Hrozně mě to nahecovalo a chci dát mirador číslo 2, kterej je ale na druhým konci města a není to uplně blízko a nemáme toliko času a nevíme kterak odchytit bus a nic. Nakonec valíme zpátky do centra a přes řeku, kde nám někdo povídá, že tam jezdí ten bus na mirador 2, ale že jenom tak dvakrát do hodiny. Sedáme teda na zastávku a číháme. Furt nic a nic a už tam čekáme asi deset let a J už třikrát usnul. Po nekonečně dlouhý době se rozhodujeme naskočit na jinačí bus, kterej vypadá, že by nás mohl dovézt víc jak půl cesty, ale ouha, bus náhle zatáčí a my navíc stojíme a čeká nás zběsilá jízda opačným směrem, kdy ale pořád naivně doufáme, že to ten bus někde stočí zpátky, když přeci měl tu naší stanici vysněnou napsanou na čelním skle. A vono ne. Po asi hodině nás řidič vyhání kdesi v kopcích, že jako konečná a nazdar. Netušíme kde jsme a snažíme se dostat na nějakej další bus ale celý je to dost ošemetný a už se stmívá. Nakonec se nám podaří nějakej bus odchytit, opět je zde nápis na čelním skle s tou naší destinací, ale J je celej z toho na prášky a vyhání mě z busu jen co spatříme něco povědomýho, že jako nic nebude a hotovo, že tam ty busy nejezdí a nazdar.

Vydáváme se splašit večeři a ouha, šecko zavřený! Nějak tu ty neděle hrotí. Jsme uplně zoufalí, neboť tuze hladík a nikde nic. Nakonec nacházíme nějaký pochybný místo, který už taky zavírá a má teda jenom jednu papací možnost ale daj nám teda nějaký ty rejže s čímsi a je to. A to jsme si pomýšleli na steak.

Další den si velice pomýšlíme na odjezd, ale ouha, zjevně je tu potřeba šecko šéfovat předem a my teda bus propásli a další je až v noci. Tak nenápadně zůstáváme na pokoji, i když už je asi 4 hodiny po check-outu a děláme jakoby nic, ale ouha, pani uklízečka nervózně klopká, že co jako bude a vyhání nás. Balíme teda saky paky a dáváme poslední šanci miradoru 2. Opět se vydáváme na tu pochybnou busovou zastávku, opět tuze čekáme, J opět usíná, když tu najednou, kdese vzal tuse vzal, zázračný bus přijíždí! Vydáváme se na drncavé dobrodružství a za půl hodiny už se kocháme výhledy z druhé strany a ofoukáváme tuze, neboť je zcela zima na kopci a my tentokrát máme jenom asi 2 vrstvy a J si stěžuje, že ho nikdo nevaroval.

Po návratu z kopce se chystáme na poslední večeři (páně), a zavádíme tím novou tradici. Vydáváme se do italský restaurace, kterou jsme onehdá viděli a kde to tuze vonělo. A jako nejvíc nejlepší večeře, ukrutný ňaminky, dobrý víno a šecko a hrozně pupíkatíme a pak se valíme a málem nestíháme přesun na autobusák. Hlavně J pořád na zmíněnou večeři teskně vzpomíná („that bomb ass dinner in Cuenca!“)

V Cuence maj takový ty tradiční lidi – hlavně ty starý pani – ukrutně roztomilý, v barevnejch hábitech, s kloboučkama a dekama a košíkama na zádech.

Navíc maj na hlavním náměstí takovou katedrálu monstrózní a v parčíku maj maxipsa fíka a nějaký koně dřevěný (asi dvacet), který nevim moc jakou maj funkci, esli si jako lidi na ně sedaj nebo co, bůhví. Když jsem něco málo o Cuence před příjezdem četla, tak dotyčný pán zmiňoval svůj malý rituál, kdy pokaždé kdy přijede do Cuency, tak si jde sednout do toho parčíku/náměstí před katedrálu a sleduje maxipsa fíka, kterej nese v tlamě košík, když s páníčkem odchází a ty koně. Hrozně jsem to J líčila, že jako chci vidět šecky ty věci a pak když jsme se tam konečně dokodrcali, tak jsem celá tam radostí poskakovala (dokonce větší radostí, když jsem zjistila, že zmiňovaný koně jsou dřevěný) a on to vůbec nechápal a neocenil a já si připadala, jak kdybych byla ve filmu.

Kolem a dokola, Cuenca je jedno z nejfešnějších měst co jsme doposavaď navštívili.

Guayaquil

Guayaquil je největším a nejlidnatějším městem Ekvádoru. Přístav a takový ty věci.

Není to nikterak oslnivé město, nicméně ta jejich hlavní promenáda kolem řeky (Malecón, nebo jak tomu říkaj) je dost fešácká. Celou jí projít trvá přes hodinu, maj tam takový šelijaký námořní pochystání a hlavně trošku větřík tam pofukuje, tak se člověk tolik nepaří. Město je taková Florida, nějaký bažiny nebo co, takže vlhko takový otravný a navíc docela hic – no žádný velký pošušňání.

Velice couchsurfingujeme, u nějakýho Jorgeho, kterej je ultimátní divoch a trošku holčičí a děsně emotivní a neustále říká místo „really“ „truly“.  Jorge má na starost od tetičky docela velikej barák, takže dostáváme vlastní pokojíček, nafukovací matraci a to je tak celý. V koupelně nefunguje světlo, tak je to dost takový napínavý, když se tam odebíráme s telefony a nedostali jsme polštáře ani deky, takže já opět velice upotřebuju svojí cestovní plyšovou deku (kterou jsem použila už asi stokrát na tomhle výletě) a nafukovací polštářek (a to už sem ho chtěla vyhodit). Vedle v pokoji bydlí jakejsi ekvádorec-američan, kterej pusu nezavře a furt se chvástá jakej je úžasnej a co všecko v životě dokázal. Mě to teda moc neohromuje, páč má taky jenom nafukovací matraci a navíc je dost pochybnej, takže jakmile si nás vždycky v chodbičce odchytne, aby se vychválil trošku víc ještě, tak utíkám a nechávám tam J. Obvykle mi to dá hned několik hodin klidu od obou.

Původní plán byl asi tři dny, ale jsme socky a tím, že si tu bydlíme zadarmo, tak se furt nějak nemáme k odjezdu, i když o tom pořád mluvíme a nakonec tam šolicháme víc jak týden. Což je docela psycho, páč obvykle ani nikam nejdeme, J sedí někde na mramorovým posezení u nefunkčního bazénu a já se peču v pokoji. První večer nás teda Jorge děsně na vycházku vzal, pěkně na Malecón, nějaký ulice a na závěr štrapác čítající 444 schodů a pak ještě dalších asi 30 na jakejsi maják, s ultra výhledama. Jelikož už je noc a já to hrozně chci šecko vidět i ve dne, tak si tu celou výpravu (a ještě třikrát tolik) dávám druhej den znova (j je línej a válí si šunky radši) a cestou do těch dementních schodů, kdy už jsem dávno celá vyčerpaná a opocená z celodenního drandění, si nadávám, esli to mám jako zapotřebí todle. Nicméně výhledy za to stojí a nakonec tam nahoře na kopečku pobíhám dokola asi dvě hodiny.

Pochopitelně tam čekám i na západ slunce, což se následně ukazuje být zapeklitou záležitostí, neboť než se zase doštrachám dolů a než najdu zastávku busu, tak už je dávno tma. Mám instrukce od Jorgeho, na kterej bus tam naskočit, ale ouha, čekám hodinu a furt se moje kýžené číslo ne a ne objevit. Trošinku trnu, páč už se připozdívá, ale jak jsem na frekventované ulici a spousta lidí okolo, tak nedbám. Po další půlhodině čekání už však jako moc nevim a tak naskakuju na jinačí bus, kterej vím, že jede do našeho hoodu ale někam jinam než to znám. Nějakým zázrakem se mi podaří vystoupit relativně dobře (klasicky tu zastávky nikde nemaj napsaný a busy staví kde se jim zachce), ale ouha, ulice neznámý mě přechytračily a já se ztratila. To že sem ztracená, sem zjistila asi po půl hodině svižný chůze, kdy furt nic nevypadalo povědomě. Mapu nemám, jenom jakousi fotku pár ulic v mobilu a tak se začínám ptát lidí (kterých tam ale moc není v tuhle hodinu) že jako kudy kam. Lidi nevědí a já nervózním. Nakonec se dostávám do jakéhosi pochybného hotelu, tak se na recepci ptám, že co a jak a oni že jsem šílená a ani nevědijou kde jsme na mapě. A taxíček prej ať si neberu, ž by mě zabili nebo co. Velice mě to uklidnilo celý a drandím ještě svižněji kamsi dál. Ptám se další osoby co potkávám a mezitím mě dohání jakejsi cyklista a jak vidí, že moje španělština to moc nedává, tak se mi snaží nějak pomoct s překladem a v závěru se nabízí, že mě doprovodí na nějakou křižovatku a ukáže mi směr, že jako nebezpečný šecko. Jdeme asi minutu a von, že ať posečkám, že si dá kolo domů a půjde se mnou celou cestu, aby se mi něco nestalo. Nevim moc komu věřit, ale nic jinýho mi nezbývá, tak celá nervní čekám na ulici před jeho barákem. Pán je z Kolumbie. Po pěti minutách se objevuje a povídá, že vezmeme auto, neboť on by se pak bál jít sám pěšky domů, že by ho strašně zabili. To už vůbec teda nevím, nakolik je rozumný si sedat do auta k někomu koho vůbec neznám, v cizím městě v noci, ale nějak se mi zdá, že mě snad uplně neplánuje zabít, tak se nakonec rozhoduju to risknout. Strašlivě se mi pořád omlouvá, že určo smrdí potem, že jako byl na tom kole a kdesi cosi a já nevim. On pořádně nezná ty ulice tam, ale veze mě k mormonskýmu kostelu (můj orientační bod, ale stejně nevím jak se odtama dostat domu) a nakonec volá Jorgemu a Jorge a J si pro mě celý vyplašený jdou ke kostelu a kolumbijec nás šecky veze k Jorgemu dom. Strašlivě mě sprdávaj a mám zákaz kamkoli znovu chodit po setmění. Dramata. Kolumbijec ještě Jorgemu povídá (dobře sem jim to španělsky rozuměla), že jako pěkná holka v minikraťáskách a ještě s mobilem v ruce, loca loca! Jorge prej plašil už asi 3 hodiny, i ten chvástavej týpek byl nějakej neklidnej a oni oba znervózněli J. Furt nějaký nebezpečenství tadyk, jeden nemá chvilku klidu!

Kromě nočního dobrodružství mezi další highlighty patří krádež jablek (ne úmyslná – zase jsme byli bez peněz a pani nechtěla naší 5 dolarovku a že prej ať přijdeme zaplatit odpoledne a my už nikdy nepřišli a to jsme tam byli ještě minimálně další 3 dny a já pořád J ponoukala, ať tam jde ty jablka zaplatit ale on se nějak ostýchal), výlet lodí (kterej teda byl dost marnej, páč řeka je odporná a šedivo hnědá a loď jela kamsi, kde nebyly žádný výhledy), několikanásobná návštěva pizza hut, kde nás pokaždé ožebračili a jídlo bylo hnusný a většinou ani nedali žádnou salsu na pizzu a Jorge si myslel, že jsme milionáři.

Až podezřele často se nám stává, že jsme uplně bez peněž, páč J je marnej a nikdy nedovede převést peníze v čas, i když ho obvykle urguju tak týden dopředu, pokaždý má na všechno dost času a my pak máme asi tak dolar na 3 dny. V Guayaquilu jsme to v jeden moment dovedli až do absurdnosti, kdy jsme neměli ani na autobus do města, kde by bylo možný platit kartou. Nicméně to mělo i světlou stránku. J se chtěl dát ostříhat a Jorge povídal, kterak jako 3 dolary to bude stát. Nějak jsme obešli pár míst a všude to bylo víc, až jsme našli nějaký místo, kde se J s panem kadeřníkem nějak domluvil, že jako 3 dolary, což nás velice potěšilo, páč to vypadalo jako profi místo a pán i ukazoval 3 na prstíčkách. Sedím si tam teda a sleduju celou operaci, kdy ani jeden z nás není schopnej pánovi říct, co za sestřih by to mělo bejt, ale nějak se to nakonec povede a i to vypadá fešně. Jenže pak ouha, J se vydává platit, nonšalantně tam pánovi dává 5 dolarovku (tu, kterou pani od jablek odmítla) a pán se nějak čertí a cosi se snaží říct a my si myslíme, že nemá na vrácení (což se tu stává naprosto všude, nechápu c o s těma drobnýma všichni dělaj) ale ouha, šecko jinak! Cena za sestřih nebyla 3 dolary, ale 13. My ovšem máme jenom těch 5, karty pán nebere a my nemůžeme nic vybrat. Štrachám v kabelce a panu kadeřníkovi se očka lesknou, ale velice je zklamán, když vyštrachám asi 17 centů a slavnostně mu to nesu. Hrozně se horlí, odmítá ty drobný, bere 5 dolarovku a vyhání nás. No, co už. Aspoň J pošéfil kvalitní sestřih za výhodnou cenu. Malonko nervózníme, když se kolem pana kadeřníka proháníme po ulici během dalších dnů (tentokrát už s penězi).

Jelikož je J veliká slečna, tak ho bereme na nákupy (já nenakupovala ani nepamatuju, naposled někdy ve Státech v půlce léta), kdy si strašlivě pořizuje kšilt (jelikož ten předchozí někde zašantročil) a tričko Rodgera Federera a kdesi cosi a hrozně se z toho všeho raduje a vykračuje si po ulici s asi pěti igelitkami. Pro RF tričko a kšilt jsme se vydali na jakési tržiště, z kterýho se mi dělá šoufl, páč ty stánky jsou tam naňahňaný jeden na druhej, mucha gente a já se nerada mačkám.

Navíc tu všude po městě maj takový podivný obchody, kde prodávaj filmy. Jakože naférovku vypálený CD/DVD s filmy, obvykle kus za dolar. Tisíce filmů, je to docela psycho. Zjevně si tu z pirátství nikdo velkou hlavu nedělá. Skoro mě až mrzí, že můj noťas nemá slot na CD a J má marnej tablet jenom.

Další ultimátností je jeden z pidi parků v centru, kde se jim prohání desítky iguan (takový ti leguáni nebo jak se tomu říká) a J je z toho ukrutně vypsychovanej a kdykoli se nějaká začne hýbat, tak rozhazujeme rukama ve vzduchu a kvičí že pomóc, ono se to hýbe! Já se jich tolik nebojim, teda kromě jednoho stromu, kde jich sedí desítky na větvích a já akorát čekám, kdy mě nějaká potentuje.

Playas II

... V prvních dnech (ještě před velikým stonáním) vyrážíme na pláž, a jelikož jsme socky, tak si nekupujeme sedátka se slunečníkem, ale válíme se v písku na hotelových ručnících a během 3 minut zjišťujeme, že to nebylo moc chytrý rozhodnutí, neboť máme písek všude. Doslova. Hlavně mezi zubama a v uchu si to moc užívám. Největší plážovou atrakcí (teda hned po tom, co sem si něco vrazila do nohy v moři a přes všechen ten písek sem ani nebyla schopná to zkontrolovat) je borec, co drandí po pláži sem a tam v obří nafukovací kosatkou a já ji hrozně chci a J mi jí nechce koupit.

Návštěvu pláže opakujeme ještě v závěru pobytu (když už jsme dostonaný) a tentokrát platíme za sedátka a slunečník, ale opět nás přechytračili, neboť sedátka nejdou položit uplně - jsou to nějaký plachty na dřevě -  a nedá se tam teda ležet na pupíčku a musim stejně na zem.

Cestou z pláže se stavujeme na papu v jedný z těch plážových restaurací (konečně se nám po všech těch týdnech povedlo sehnat tu locro polívku, která je tak strašně typická, že ji člověk absolutně nikde nevidí) a při rozhodování o restauraci (je jich tuna a navíc ještě v rámci „budovy“ jich maj třeba 6) na nás neskutečně divoce mával číšník s tunou bižuterie, kytkou v culíku a dámských kalhotách. Jasná volba. Většina míst má totiž takový ty naháněče, co strašlivě mávaj meníčkem a lákaj lidi dovnitř. Občas je to fakt sranda pozorovat, páč na člověka mává třeba pět lidí stojících vedle sebe a všichni se můžou přetrhnout. Tak hrozně nás borec dostal, že jsme k němu zašli ještě druhej den.

Nezapomenutelnou událostí je i návštěva cirkusu. Hnedle někdy zkraje si tak stojíme na ulici a kolem projíždí auto divoký s balónkami, týpek vyskakuje a cpe nám jakýsi leták, že jako cirkus je tu a s tím letákem dostaneme slevu.  Jako vždy nemáme žádný plány, tak si řikáme, že tam asi zajdem. J snad nikdy v cirkuse nebyl a má nějaký naivní představy. Za veliké pomocí místních cirkus nacházíme, kupujeme vstupenky v pochybným okýnku, kdy týpek prvně zmizel s naší 20dolarovkou, až jsme si mysleli, že už ho nikdy neuvidíme, ale asi po 15minutách se odněkud vynořil, i s lístkama.

Cirkus sám byl velice pikantní záležitostí, neboť jediným zvířetem byl jakejsi pudl, kterýho navíc málem uškrtili na vodítku, jak se ho snažili tahat dokola, aby to vypadalo, že tam jako dělá nějaký akrobatický věci. Následně ho donutili šplhat kamsi po žebříku a to bylo celý. Měli tam nějaký asi pětiletý děti, provádějící akrobacii na laně a vypadalo to dost divně. Cirkus samotnej byl potrhanej (jakože to šapitó), sedátka špinavý, smrdělo to močí a publikum bylo převážně složeno z rodin s dětmi – což jako není nic nečekaného - ale vzhledem k tomu, že to celý začalo až někdy v deset a jelo se ještě o půlnoci, tak jako já už bych dávno spala v tu dobu, kdyby mi bylo šest.

Pořád jsme čekali na toho tygra a polárního medvěda, co měli venku vyobrazený, ale nějak se to nekonalo. Místo toho se tam nahnal podivnej akrobat v leginovitém overalu se zvířecími vzory, kterej ale už byl zjevně za zenitem, páč museli zhasnout skoro šecky světla když se tam začal prohánět po laně, asi aby nikdo neviděl, jak mu to nejde.

Nějakej pupkáč tam hopsal na trampolíně, ale taky mu to moc nešlo. Ani vrhání nožů (na který se J tuze těšil) se nekonalo, ani nikoho neřezali vejpůl. Na závěr se tam nahrnul jakejsi klaun, kterej se prolamoval v kolenech a nutil lidi tancovat a celý to bylo dost patetický a J se několikrát snažil odejít, že jako todle von nemá zapotřebí a že si nepamatuje, že by si bral nějaký drogy předtím a že teda nechápe, proč vidí to, co vidí.

Nutno podotknout, že já sem si to náramně užívala šecko. Ani ne tak kvůli cirkusu samotnýmu, ale kvůli týpkovi, co tam prodával hotdogy (nebo co to bylo), neboť ten byl ultimátní, a jak J podotknul, retardovanej. Týpek totiž měl takovej jakoby velikej tác plnej těch hotdogů a jeho prodejní styl byl the best ever. Spočívalo to v tom, že se vytipoval lidi (asi ne úmyslně) a těm pak po celej večer cpal ty hotdogy do obličeje (doslova) a oni se ho snažili odhánět, ale on vůbec nedbal. Když se ten incident opakoval asi potřetí, tak jsme si začali řikat, že asi něco není v pořádku a pak při každým dalším kole (přibližně každých 10minut – kromě scény s trampolínou a pupkáčem, která ho natolik nahecovala, že se snažil s tim tácem nacpat pod trampolínu a zapomněl na šecko ostatní) jsme si to nejvíc užívali, páč jsme přesně věděli který 4 skupinky lidí se vydá obtěžovat.

Po většinu času jsme netušili co se děje, protože to bylo buď celý až podezřele bizarní, a nebo proto, že účinkující hovořili španělsky. V jednom momentě se mi skoro povedlo nastrčit J na pódium, aby soutěžil s desetiletými chlapci v jakési pochybné soutěži, ale on to nějak v poslední chvíli prokoukl a snažil se to celý španělsky zaonačit a šici se hrozně smáli, takže si myslím, že ten klaun si z nás dělal šoufky a my klasicky nic nerozuměli.

Circus de Kiko byl zakončen velikým fotografováním a rozdáváním autogramů samotným Kikem (jak jsme vyzjistili, Kiko byl ten klaun co měl syslí tváře a podlamovaly se mu kolena) a lidi strašlivý fronty tvořili a já taky chtěla foto tuze moc, ale J mi to nedovolil. Veliká chyba, jak jsme se později dozvěděli!!

Pravidelnou „zábavou“ se překvapivě stala návštěva shopping centra. Ne že by to byla nějaká velká mall, ale byla fest moderní (takže jako pěst na oko, vedle pláže, na konci hlavní třídy, vedle všech těch bambusových domečků a pochybných hotýlků) a J si tam hrozně musel zajít na burger z Carls Jr. A hlavně to bylo šecko strašlivě vánoční, neboť ve food courtu pouštěli koledy.

Při druhé návštěvě jsme odhalili v supermarketu grilovaný kuře a samozřejmě jsme se vůbec neudrželi a celý to nakoupili (i přesto, že tu kuře jíme skoro furt, nebo aspoň J skoro dvakrát denně) a k tomu nejlepší kafe v celý historii latinskoamerickýho výletu a aby toho málo nebylo, taky divnej sejra a ukradli jsme bagetu (která pochopitelně byla z celýho nákupu nejlevnější, ale při procházení kasou J trval na tom, ať se tvářim, jakože jsme za ní platili u kafe). No hrozný jako. Kuřecí výpravu jsme po pár dnech zopakovali, i když vůbec nevim proč, neboť kromě ceny, to byl docela propadák už při prvním pokusu – tuze moc jídla, šoufl nám bylo a tak a podobně. Nicméně bagetu jsme ukradli i napodruhé. Tentokrát už se nám nedaří to do sebe šecko nacpat a bereme teda igeliťák, že to jako dáme potulnej psům cestou, ale žádní psi se nějak moc nekonaj a když už se jeden koná, tak se J celej leká, že se pes moc blíží k němu (neasi, když mu hází maso). Zbytek masa hází po nějaký kočce, která vůbec nechápe, místo aby byla vděčná.

A aby tý kultury málo nebylo, tak se ještě nachomýtáme u jakýsi slavnosti, která čítá obrovský množství dětí, který tancujou nebo co a je to šecko velice barevný.

Playas I

Zmatkujeme s couchsurfingem, a nakonec jedeme trochu nadivoko do Playas. Nasedáme na moderní bus směr Guayaquil, abychom si po hodině a půl komfortu přesedli na jakýsi lokální špinavý bus, kde musíme stát víc jak hodinu v uličce, kde se tlačí asi padesát lidí a neustále se někdo cpe přese mě dál.

Po nekonečně dlouhý době si konečně půlka busu vystupuje, tak si nadšeně sedáme, jenom abychom po dalších 15minutách zjistili, že jsme opět přejeli naši zastávku (tu, kde si šici vystoupili) a pan průvodčí (blbec jeden) nás neupozornil dřív. Takže si vystupujeme někde u silnice kdoví kde.

Přes ulici je nějaký ubytko, ale nakonec se rozhodujeme, že bude lepší se dostat do města, neboť nikde v okolí nevidíme žádný papací možnosti. Stopujeme a pochybnej týpek nás veze do města a vysazuje nás u pochybnýho ubytovacího zařízení, který vypadá, že ještě není ani dostavěný a všude je prach a igelitový přehozy. Odoláváme a vyrážíme na obhlídku, ale mezitím nás staví ten týpek, co nás vezl, že jako peníze peníze a hrozně nás ožebračuje.

Velice trajdáme sem a tam, jsme z toho celý unavený a furt nenacházíme nic vhodnýho. Už se stmívá, a nakonec kotvíme v jakýmsi hotelu, kterej je z půlky staveniště a náš pokoj nemá okna, což je bezva, páč se tam dobře spí, ale na druhou stranu je to malonko depresivní.

Naštěstí máme velice vykutáleného uklízeče (prvně jsme mysleli, že je to paní uklízečka, ale pak jsme ošemetného pána spatřili na vlastní oči jednoho dne) – strašlivě přendává špinavý spodní prádlo a fusekle a věší je po pokoji a vůbec to tam celý aranžuje divoce.

Původní plán byl zůstat tu jenom pár dní, ale nakonec (ne tak uplně naší vinou) tu zůstáváme víc jak týden. Poněvadž a protože stonáme velice. J stoná zezačátku, už cestou sem a na mě to přichází po dvou dnech a stonám ukrutně. Čímž to ovšem vůbec neulehčujeme panu uklízeči, neboť já dva dny téměř neopouštím pokoj a on se tedy nemůže vkrást dovnitř a přendávat šecky věci. Jakmile se tam ale dostane, tak celej divočí a jeden den mi aranžuje knihu a přes ní mi motá sluchátka a brýle, a náramně to koresponduje s přebalem knihy. Rošťák!.

Ze začátku se snažíme hromadit ručníky, páč já si je chci šetřit na výpravy na pláž, ale pan uklízeč asi můj evil plan prokouknul a najednou nemáme ručníky skoro žádný. Navíc máme opět monstrózní klíč, takže ho necháváme na recepci a asi jsou tam z nás celkem nesví, páč zaprvý jsme beztak jediní hosté, zadruhý si to tam pořád prodlužujeme a snažíme se ještě víc ošolichat cenu (neúspěšně) a navíc málokdy opouštíme pokoj a když už se tak stane, tak zásadně nechodíme s J spolu nikam, ale pěkně separé.

Další pikantností jsou probíhající rekonstrukce, kdy nám sice pan recepční první den tvrdil, že jako ráno nic, ale ouha, pěkně o půl sedmý tam chlapi se sbíječkami naběhnou a dovádí skoro celej den. Takže jako bez špuntů se spát nedá vůbec. Navíc se nám tam nějak dostali komáři a i když jsme je začali chladnokrevně vraždit (a tímpádem nechávali krvavý fleky všude po pokoji a stěnách – pan uklízeč to asi moc neocenil a šoupal nám s kuframa), tak se nějak množí pořád a jsou to bestie, který si dycinky počíhaj a jen co zhasneme, tak vyráží na lov. Jednu noc už sem to absolutně nedala a utekla sem s hysterickým povykem do koupelny a seděla 4 hodiny ve sprše a mrzla, zatímco sem se snažila usnout, ale najednou bylo šest ráno, všude hrozný světlo (koupelna totiž okýnko na rozdíl od pokoje má) a já na prášky.

Jednou vyrážíme na kafíčko hnedle vedle hotelu a ouha. Moje klasická objednávka cafe con leche (s mlíkem, neasi) se zvrhává zcela uplně, neboť týpek mi donesl hrnek vařícího mlíka a pikslu s instantním kafem a vůbec nedovedl pochopit, že jako sem chtěla vodu, kafe a k tomu mlíko. Strašný dramata, kdy si nakonec musím objednat druhý kafe, tentokrát normální, což znamená, že mi donese hrnek horký vody a já tam teda šolichám s těma všema hrnkama a mlíkama a snažím se z toho nějaký kafe vyrobit, zatímco on na mě nevěřícně zírá, že co to jako má bejt. J se může radostí zbláznit, páč mu to připadá náramně humorný. Amatér si pije to zředěný americano, tak to má v pohodě. V závěru mi ještě uletěl špinavej ubrousek a nedopatřením se začal vznášet vevnitř v restauraci a přistál někomu na stole a to už sem fakt čekala, že to ten číšník dementní nedá.

Salinas

Další destinací jsou Salinas. Bus šéfujeme téměř bez problémů (i s přestupem), jenom poslední „mhd“ nás malonko přechytračilo, poněvadž nevíme kdy si vystoupit – klasicky nemáme žádnou rezervaci nikde – a jedeme a jedeme, až už v buse nikdo není a vypadá to, že se točíme nazpátek, tak si radši vystupujeme a bloudíme s kuframa po liduprázdném městě. Salinas mají být něco jako Miami, jenom teda uplně není ještě sezóna, takže nikde nikdo. Jakože uplně. Po asi hodině kotvíme v Hotelu Salinas nebo tak něco, kterej smrdí chlórem a klíč od pokoje je větší než moje kabelka.

Vyrážíme na obhlídku města a jako skoro jsem až v šoku. Samý mrakodrapový hotely (fest šok, po všech těch bambusových domečcích a tak) a docela věřim tomu, že v sezóně (která začne asi za měsíc) to tam žije. Pláže fešácký a upravený (takový ty zálivy, takže téměř žádný vlny) a lidi (převážně běloši) tam běhaj po večerech po promenádě.

Nakupujeme ňaminky v místním supermarketu (moderní šecko se security) a i přesto, že nevlastníme klubovou kartičku, tak se nám při každým nákupu podaří dosáhnout ceny dokonce nižší než pro členy, velice zajímavé.

Sledujeme místní vychytávku, solmáforo, což je takovej sluneční semafor, kterej ukazuje, jak nebezpečný je sluníčko a kolik minut se člověk může na pláži povalovat.

Další den si dáváme výpravu, kdy se chci dostat na nejzápadnější bod, páč se domnívám, že by to mohl být nejzápadnější bod Ekvádoru, ale uplně se to nedaří, páč nevíme kudy kam a už se připozdívá. Cestou však vidíme asi tři fešný pláže, jakýsi vojsko, který má trénink nebo co, páč tam chlapi pobíhaj po silnici se samopaly nad hlavou, fotíme se (J se fotí, jak malej) s tanky a podobnou mašinérií a hrozně trneme, že nás někdo asi brzo zastřelí.

Potkáváme parkoviště plný bot, pásků a čepiček – taky jakýsi vojsko asi a hrozně si chceme nějaký pučit, ale bojíme se. Tak aspoň spekulujeme, kdo je jaká osobnost, podle umístění bot ve skupině a podle zarovnanosti pásků a čepiček.

Vrcholem výpravy je jakýsi kostel, kterej je tuze moderní a za oltářem má Ježíše za námořním kormidlem. Strašně je to šecko bizarní. J se odvazuje, leze na kazatelnu a strašlivě tam rozjíždí nějaký hity Michaela Jacksona nebo co a já trnu, kdy někdo na nás vlítne, že co tam jako děláme za bordel. Nikdo na nás nevlítl a po asi půl hodině kostelního skotačení se chystáme k odchodu.

Mezitím se začíná stmívat a my teda zjišťujeme, že žádnej západní bod se konat nebude, neboť to vypadá, že je tam nějaká military zóna do který nemůžeme vstupovat a navíc se bojíme a J má klasicky hladík, takže musíme zpátky.

Další den se rozhodujeme, že jako stačilo (přecijenom, skoro šecko je zavřený a i přes fešný baráky a pláže, je to docela město duchů) a zase se vydáváme na cestu.

Montaňita - party town

Montaňita je údajně nejvíc párty place z celýho západního pobřeží Jižní Ameriky. Což samo o sobě zní ukrutně, navíc když je to vesnička jenom o trošku větší než Canoa.

V Canoa naskakujeme na bus a čeká nás asi dvacet přestupů, kdy vlastně ani nevíme kdy a kde přestupujeme, ale šecko se to nějak, jako vždy, podaří ošéfit a lehce po setmění se blížíme k Montaňitě. Jelikož jsme nenašli žádnej hostel online, kterej by měl volno na tedle spešl víkend, plán byl zaject do Olónu, což je vesnička hned vedle, do jakéhosi hostelu Surf. Ale i přesto, že výběrčí peněz v posledním busu dobře věděl, kam se chceme dostat, tak nedbal a v jednom momentě k nám nakráčel a říká Olón? a my že jasný a von že to jsme už přejeli. Rošťák jeden. Tak jsme si vystoupili v Montaňitě. J to tam během 5 minut oběhnul okolo a sehnal nějaký bydlení.

V posledním buse, kterej navíc trval nejdýl ze všech, se nám naskytla spousta zajímavostí na pozorování. Nejpeprnějším momentem bylo, kdy mladík sedící před námi se štěnětem, měli zjevně průjmovou nehodu a celá sedačka potentovaná od ňufíka a týpek si vystoupil a nikomu neřekl nic. Pár lidí si do toho sedlo (než jsme je stihli varovat), pár si málem sedlo, až nakonec asi po hodině si toho všiml chlapec výběrčí peněz a nějak se o to postaral (prvně na to však šáhl a olíznul si prst, asi že to vypadalo jak čokoláda a já si málem ublinkla). J byl celou dobu ukrutně paranoidní, že to prej proteče až na nás a pak že jedna ze slečen co si do toho sedla to má určo na baťohu, kterým se ho skoro dotýkala, když pak stála vedle nás v uličce. Pořád máchal rukama ve vzduchu a vykřikoval „eee-eee“.

Montaňita je skutečně velice festive a párty a tak a hudba nějaká divoká tam vyřvává do tří do rána. Počasí se moc nevytáhlo, pořád bylo tak nějak pod mrakem a poprchávala po většinu času. Takže opět nejsme skoro vůbec plážoví.

Maj tu děsný ňaminky všude pochystaný (včetně nějakýho pekařství, kde jsme si dali do nosu a zapomněli zaplatit), empanady výborný a tak. Navíc to vypadá, že vesnička je rozdělená na bílou/turistickou část s odpovídajícími cenami a na místní část, kde maj ty jejich meníčka výhodný. Zkoušíme obě části a zbytečně utrácíme tisíce peněz za jídla, co ani nejsou dobrý. Zase nás přechytračili! Další specialitou je koktejlová ulička, která se skládá z desítek bambusových stánečků prodávajících šelijaký koktejly (s občas velice pikantním spellingem) za 3 USD. J si velice pochvaluje stáneček s burritos a dalšíma mexickýma pochutinami (jelikož mu to tu hrozně chybí, ta mexická kuchyně) a téměř se kamarádí s majitelem stánečku (nebejt jazykové bariéry).

Pořád se snažíme s panem správcem usmlouvat cenu za ubytko a on se kulišák moc nedá a my i přesto zůstáváme další a další dny (v jednom momentě dokonce plánujeme dramatický odjezd uprostřed noci bez placení, kdy ale J má moc odvážný představy, že jako pojedeme taxíkem někam 50km, což by nás nakonec asi vyšlo na víc než celý to ubytko a nedbá na moje doporučení, že taxíkem bychom prchali jen do dalšího města a dopravní prostředky střídali velice aby nás nikdo nenašel – nakonec jsme samozřejmě marný a nikam neprcháme a platíme šecko co máme na závěr).

Dopřáváme si i velikou párty sobotní noc, kdy se ale nakonec žádný velký tanyny nekonaj, neboť J zase šolichá a akorát vysedáváme v jednom z koktejlových stánečků a sledujeme davy (!) lidí a očíháváme šecko okolo a v mezičase se ládujeme street food. V jednom momentě se i snažíme do nějakýho clubu natlačit, ale týpek vyhazovač se nenechá ošálit a chce po nás peníze za vstupný a mezitím pouští šecky místní zadarmo. Moc se nám to nepozdává a tak nakonec dáváme nějaký tanyny s podivnou slečnou, co jí prsa z plavkového topu lezly mezi špeky, u jednoho z těch koktejlových stánečků. Slečny gay kamarád mi z neznámých důvodů kupuje lízátko a já sem z toho celá hin.

Jinak teda pochopitelně každý večer jsme oblažování směsicí hudebních žánrů z několika míst skoro až do rána. Pozorujeme i zajímavý jev, kdy při procházení se po ulici ta hudba až tak slyšet není, ale jen co vejdeme do pokoje, tak to je slyšet ukrutně (je to fest podezřelý).

Dáváme si i výlet v závěru našeho pobytu (abychom jako nebyli úplně marní, že tu vůbec ale vůbec nic neděláme) – a to do slavného Olónu. Vykračujeme si to po pláži k takový skále, ale ouha, skála se obejít podél vody nedá a ani vrchem ne, neboť je to soukromý pozemek. Drandíme teda oklikami a dostáváme se na kopeček s festovním křížem, kterej je velice fotogenickej a konečně i do Olónu. O nic jsme nepřišli, vesnička je to uplně mrtvá a ne zrovna blízko k Montaňitě, takže žádná škoda, že tam nebydlíme. A rozhodujeme se, že už je nejvyšší čas si sbalit saky paky a odjet.

Canoa II

První dny stonáme, asi z tý zimy, co byla v Quitu, takže žádná velká akce. Ani na tu pláž skoro nedojdu a to od ní bydlíme jenom asi minutu chůze. Je totiž nějak podivně pod mrakem pořád a to já nerada. Takže jenom občas vyrazíme někam na jídlo a to je tak celý.

Stravovacích podniků tady nemáme na výběr úplně moc. Zezačátku se dycinky nějak dostaneme do surf shacku, kde se samozřejmě schází většina bledých tváří. Většina bambusových domečků na pláži je zavřená během týdne, pár jsme jich vyzkoušeli, ale člověk nikdy neví. Dalším oblíbeným podnikem je jakýsi hostel, kterej vlastní španělská rodinka a vaří tam dobře. Uplně se z nás stávají pravidelní hosté. Aspoň že už bydlíme ve městě a nemusíme se sem pro jídlo štrachat skoro půl hodiny po neosvětlený silnici. Posledním podnikem, kam jsme chodili víc než dost je mega lokál, kterej familiárně nazýváme „the pile of fish place“, jelikož při první návštěvě jsme si objednali jakousi rybu ala marinara a oni donesli ultra porci rýže s tisíci mořskými plody i rybou a šelijakýma dalšíma věcma a je toho dost pro dva. Byla i nějaká snaha o vaření, ale přecijenom podmínky byly malonko polní, takže tak jako jednou za dva dny.

V surf shacku jsme se dozvěděli o cock fights, který údajně organizovala nějaká další Američanka a měli tam bejt prostitutky a gamblování a šecko a J rozhodl, že musíme jít. Jelikož už tu šecky po prvním dni známe, tak nebylo těžké se dohledat potřebných informací, jako kdy a kde. Nicméně v den konání se dozvídáme, že se celá akce ruší, neboť se o tom nějak domákla policie a prekérka. Byla snaha o náhradní termín, ale nepovedlo se. Veliké zklamání, já už se skoro i těšila.

První týden bydlíme u Miguela v hlavním domě, jelikož neměli žádnou cabaňu available. Celej pozemek má asi pět cabaňas a pak ten hlavní dům velikej a spoustu palem okolo. Zezačátku si to velmi pochvalujeme, neboť pokoj je docela velkej a šecko, ale kvůli dalším obyvatelům, jejichž zvykem bylo pustit si televizi na plný pecky ráno v sedm a my to šecko slyšeli (páč to bylo hned vedle nás) a nemohli spinkat. Sprcha, jak jsem zjistila hnedle první den, měla slanou vodu. Dost mě to polekalo a nezvykla sem si na to do konce. Takový čištění zubů byla vyloženě lahůdka. Něco nás navíc začalo požírat v noci. Teda spíš mě. Obecně jsem tu zatím měla celkem štěstí a komáři a jiná havěť šli spíš na J, ale tady došlo už i na mě. Asi že J byl celej pokousanej od něčeho přes den a začínal po pár dnech panikařit, páč už měl ty kousance skoro uplně všude. Na mě šlo něco jinýho, jenom v noci, strašlivě to svědilo, že sem spát nemohla a pak ráno po nějakým pokousání ani památky a J mě obviňoval, že si vymýšlím.  Až sem ho jednou musela probudit a ukázat mu štípance o velikosti asi 2cm, celý napuchlý a rudý. Pak mi trošku uvěřil.

Tohle všechno nás donutilo změnit ubytování a vzhledem k tomu, že Kanaďani odjížděli, tak jsme šéfli jejich domeček. Míň místa, vlastní kuchyň a sprcha, co mi občas dávala elektrický šoky. Samozřejmě vlažná a slaná voda s nulovým proudem a navíc hlavice mířila jak kdyby na stěnu, tak sem se musela plazit tam šíleně, abych nějakou vodu vůbec chytla. J na to neměl nervy, sprchu bojkotoval a chodil se koupat do oceánu (tvrdil, že slaná voda jako slaná voda a aspoň jí odchytí víc tam). Prekérní situace nastala při stěhování, neboť náš velkej kámoš Miguel, kterej s námi velmi rád vedl šelijaké konverzace, i přes naší nulovou španělštinu (a jak už to tu tak bývá, tak si i on myslel, že já z nějakýho důvodu jsem velice pokročilá a strašně to šecko budu pro J překládat), se na nás tuze pohněval, kvůlivá penězům, kdy najednou strašně šolichal, že tu rate co nám dal nemůžeme použít, když se stěhujeme a strašnýho dohadování kolem toho bylo, až se do toho musela vložit ta majitelka a nějak ho usměrnit a zaonačit to celý. Miguel už pak s náma do konce pobytu nemluvil.

Večer, kdy Kanaďani odjížděli, tak paní majitelka pochystala pizza párty (mívali tam pizzerii kdysivá a v kuchyni pořád maj tu pec a jsou to nějací skoro Italové nebo co) a to bylo ukrutný obžerství, neboť servírovali jednu pizzu za druhou (pan manžel to tam ládoval ty ingredience a strkal pizzu do pece každých 10min) a my prvně celí hin šecko hltali, ale po asi patnáctým kousku už nám začalo být trošku těžko. Nicméně asi nejchutnější pizza co sem kdy jedla. Pořád na ní vzpomínáme.

První týden se nějak pozapomnělo na slavné lekce španělštiny, ale po stěhování jsme si to domluvili s tou střelenou Francouzkou. První lekce byl ultimátní propadák, neboť asi pět minut po začátku se J zvedl, s teatrálním přednesem, že je mu z toho na blití a odkráčel. Dokopala jsme ho druhej den na další lekci, že jako ať nedělá mařku a vydržel tentokrát minuty dvě, aby nám opět pověděl, kterak je mu z toho všeho fyzicky zle a že se asi pobleje. Tím to pro něj skončilo. Já si ještě pár lekcí dala, J začal studovat něco online a já ho musela učit to, co sem se dozvěděla na lekcích a šecko to bylo únavný. Nakonec jsme po dvou týdnech Miguelův pozemek opustili a bylo po španělštině.

Víkendy byly malonko akčnější – ne ani tak pro nás, jako pro městečko – většina bambusových domečků na pláži byla otevřená, na pláži byla pochystaná sedátka a stínítka pro šecky ty davy a místní cluby – 3 tuším, velice neprakticky poskládaný jeden vedle druhýho (bambusový domečky) – tam nejvíc dávaly šecky hity. Ale tím, jak šecky ty cluby byly vedle sebe naňahňaný, tak se ta hudba hrozně mísila a bylo to dost šílený. Nějak se teda tanyny nekonaly pro mě moc. Navíc, když mi Francouzka řekla na začátku, že bych neměla po setmění být u pláže sama, neboť tuze nebezpečný je to a strašně mě tam znásilní a šecko.

Jelikož náš „plán“ víceméně končil v Canoa, tak odteď je to opravdická improvizace. Poslední večer musíme sledovat finále baseballu nebo čehosi, pochopitelně, v surf shacku, kdy velmi fandíme SF (nevím proč) a nakonci si hrozně chceme koupit brownies, ale šecky peníze padly na večeři a máme jenom 79c a brownies stojí 2 USD. Zkoušíme to na týpka, esli by nám je neprodal a překvapivě po asi pěti minutách ztrapňování se, odcházíme vítězoslavně s ňaminkou.

Je těsně před velice festive víkendem, kdy maj jakože Halloween a nějakej jejich místní svátek, takže spousta akcí a vyrážíme teda do tuze vhodné lokality – Montaňita.

Canoa I

Původní plán byl zůstat v Canoa (Canoe, bůhví jak se to skloňuje) asi měsíc a mít lekce španělštiny. Měli jsme tu být už před víc jak dvěma týdny, ale nějak jsme se pocrcávali neplánovaně v Kolumbii a každý 3 dny posílali emaily Donovi (správce Sundownu), že jako se ten náš slavný příjezd malonko opozdí.

Ovšem nic nejde podle plánu. Celej tedle trip je jedna velká improvizace, kdy ani jeden z nás moc neví co a jak. Počínaje Kolumbií (kam nejenže jsme vůbec neměli letět), kterou jsme měli prosvištět během 6 dnů trasou Bogota – Medellin – Cali – Ekvádor a místo toho jsme tam drandili sem a tam skoro 3 týdny.

Po probuzení vyrážíme podél pláže do vesnice (jakože fakt), je to celý nějak daleko a nám dochází, že nejenže je Sundown drahej, ale lokace je fest prekérní, páč kdo se má trajdat sem a tam třikrát denně pro jídlo. Navíc tu nemaj taxíčky ani colectivos, jakože vůbec. Zkoušíme najít zmiňovaného Miguela, ale nikdo neví kde by to jako mělo bejt (místo se má jmenovat Il Tramonto, ale kdykoli to někomu řekneme, tak se ptaj esli hledáme Toronto, nebo co). Canoa je plná Američanů, jelikož Ekvádor je teďka number 1 pro Američany, jako lokalita na důchod. Je to docela psycho, páč to vypadá, že je tam víc amerických důchodců, než místních. Vůbec, ale vůbec, z toho nejsem nadšená.

Celá vesnice je jaksi zaprášená, já se můžu upšíkat a ani se mi to nepozdává moc celý. Je tu celkem dusno a představa měsíce tady není až tak lákavá, jako se to zdálo předtím. Hlavní ulice je jakási písčitá prašná cesta podél pláže, lemovaná hostely/hotely a z druhý strany bambusovými domečky, který vypadaj jak pidi restaurace, ale jsou skoro šecky zavřený.

Nějakým zázrakem se nám po několika hodinách podaří najít slavný Miguelův pozemek. Miguel však má siestu zrovinka, jak se dozvídáme od Kanaďanů, co tam v jednom bambusovým domečku bydlí. Máme prej přijít za dvě hodiny. Dostáváme od nich tipy na další ubytovací možnosti. Šecko je to fest ohavný a po třetí návštěvě u Miguela ho konečně potkáváme (mezitím jsme tam potkali i tu střelenou Francouzku z busu), očíháváme možnosti a domlouváme stěhovaní na další den. Juhůů, aspoň je to levný.

Slavného Dona ze Sundownu jsem nikdy nepotkala. I přesto jsem si k němu vypěstovala silný emocionální vztah, neboť jsme tak pořád říkali celou dobu, že jedeme za Donem (a ne do Canoa, nebo do Ekvádoru, ale dycinky jakože za Donem). Trošku jsme trnuli, kterak to zaonačit, když jsme tu měli tu rezervaci na měsíc (už snad někdy ze srpna), včetně lekcí španělštiny, on nám chudák držel ten pokoj celou dobu a teďkonc mu po dvou dnech pláchneme. J to nějak svedl celý na mě, že jako kdesi cosi, ženská praštěná a že jedeme pryč.  No, co už.

-----

Během pobytu dáváme „veliký“ výlety do San Vicente, což je vedlejší vesnice, která však už má aspoň nějaký mercado, takže můžeme i nějaký ty suroviny zakoupit. Jinak je to strašně ošklivý tam.

Další výlet byl do Bahíi, která se tvářila moderně, neboť přes záliv vystavovala skoro mrakodrapy a šecko, ale po příjezdu veliký zklamání, páč je to ošklivý, nic tam není a kromě toho plážového výběžku marnost.

Samozřejmě jsme měli v plánu větší pocestování po okolí, nicméně se to celý nějak zapomnělo, jak už to tak bývá.

..to be continued

směr Canoa

Opouštíme hostel a chystáme se taxíček odchytit na ulici, což pani recepční ukrutně poděsí a tlačí nás zpátky, že to jako nemůžeme (je asi 10 ráno) a že pro taxíček zavolá a my ať posečkáme vevnitř. Tak já nevim, možná to je fakt ukrutně nebezpečný šecko a ti blogeři co popisovali dramatický jízdy taxíkem, kdy na každých semaforech řidič šahal pod kobereček pro pistoli, měli pravdu. Taxíky tu maj kamery (mysleli jsme, že jenom tu jednu vepředu, ale objevili jsme i další za sedadlem řidiče) – nevypadaj moc funkčně, ale kdo ví. Jízda na terminál (tentokrát ten jižní, severní je na druhym konci města, takže hodiny a hodiny jízdy) trvá snad sto let, krosíme nějaký lesy, tunely, dálnice a když už si myslíme, že nás řidič unesl, tak se zase za rohem objevuje Quito. J hrozně umírá, je tam zkroucenej za baťohem a vypadá, že to s ním šlehne každou minutu, a já mám hlad.

Na terminálu šéfujeme oběd – nějaká grande porce arroz con camarón a jsme velice local, páč k tomu zakupujeme u vedlejšího stánku avokádo (lidi vypadaj, že si tu nosí svoje vlastní avokáda a pak si je k jídlu přihazujou). Je toho tuna (i přesto, že jsme zakoupili jen jednu porci) a my nestíháme. Balíme to teda para llevar a myslíme si, jak jsme to ošéfili a aspoň neumřeme hlady v buse (milion hodin jízdy!), ale ouha – při nástupu do busu nám to paní zabavuje, že jako žádný takový. Vědět to, tak skovám rejži do baťohu. Pani je vůbec nějak přísná, snaží se nás donutit dát si i baťůžky do zavazadlovýho prostoru, ale to já se teda nedám, a po asi dvou minutách mě teda s tim pouští, J tak statečnej nebyl a má po srandě.

Cesta je to opět dlouhá, jak už to tu tak bývá. Míříme do Bahia de Caraquez nebo tak něco, kde máme přesednout na taxíček a ten nás má doručit k Donovi do Sundown hotelu. Ještě před Bahíou (už je tma) se dáváme do řeči s nějakou neurotickou Francouzkou, která si stěžuje, že řidič staví na každým rohu (není to tak úplně pravda, nestavěli jsme skoro nikde, jenom ke konci si začal řidič po cestě šéfovat svoje businessy, kupovat sýr a podobně) a ona už je celá nervní. Dozvídáme se, že už leta žije v Canoa, tak nám dává nějaký tipy a rady. Sundown je prej moc drahej a máme zkusit najít jakéhosi Miguela kdesi a on že má nějaký domečky z bambusu. Po asi dvaceti minutách jízdy to už vůbec nedává, je celá vyschýzovaná a vyskakuje z busu a nutí nás jít taky, že prej za náma jede bus do kterýho přesedneme. Moc nevíme, která bije, ale bereme teda šecky ty kufry a následujeme jí. Už uplně večer konečně stavíme před Sundown, kde je nějaká osoba co moc neví kdo jsme (a to tu máme rezervaci už asi z před 3 měsícema, krize), ale dostáváme teda pokojíček a ráno, že se to celý nějak pořeší.

Quito - nejvýše položené (oficiální) hlavní město světa

Ráno raníčko u snídaně (kdy J snědl chleba, kterej nebyl jeho a pani z airbnb pak lamentovala, že co se jako s tím chlebem stalo) nám další lidi co tam jsou ubytovaný doporučujou nějakou lanovku na kopeček s výhledama, ale povídaj, že bychom si prvně pár dnů měli zvyknout na tu nadmořskou výšku, než se tam vydáme. Další slečna ale pak povídá, že jim tu dost pršelo poslední dobou a že dneska by byl dobrej den a my se tuze nadchneme a vyrážíme i bez aklimatizace. Nějak se tam dopravujeme taxíkem (pořád žádný zbraně ani přestřelky, nevíme o čem to ti blogeři mluvili) a čeká na nás víc jak dvouhodinová fronta, než si konečně můžeme sednout do lanovkového vozítka.

Jen co si nahoře vystoupíme, tak se ukrutně ochlazuje, přecijenom jsme v 4100m.n.m. a i Quito samotný (nejvýše položené oficiální hlavní město světa – Bolívie to tam trošku komplikuje) není uplně nejteplejší destinací. Strašlivě nasazujeme šálu a čepici ale nejsme uplně vybavený a po asi 5 minutách se zatahuje a ochlazuje ještě víc a tak se schováváme pod střechu a číháme, neboť já strašlivě chci další fotky. Po asi půl hodině se zadařilo, pofotili jsme co se dalo a vydali se nazpátek.

Naskakujeme na nějakej bus, poněvadž jsme tuze local a týpek v buse se tvářil že jako centro histórico no problem, ale ouha. Jedeme a jedeme a samozřejmě vůbec netušíme, kde si vystoupit a tak nějak zneklidňujeme časem. Vedle nás sedí nějací běloši, tak se tážeme, zda oni vědí, páč tam maj obří mapu a oni překvapivě moc nevědí, tak si aspoň fotíme jejich mapu, což se následně ukazuje být velice chytrým krokem.

Řidič busu zničehonic zešílel a zrychluje tuze moc, málem vráží do zdí nějakýho tunelovýho mostu a my trneme, že jako co to má herdek bejt a hrozně si chceme vystoupit ale nende to. Nakonec belgičani nějak prchají a my v poslední vteřině taktéž opouštíme bus, páč nejenže se řidič vrací na původní místo nějak, ale J trvá na tom, že belgičani ví víc než my a že je teda budeme sledovat. Nenápadně se k nim hrneme, a strašně přátelsky jim líčíme, kterak půjdeme s nima. Sledujeme je s obtížemi až na „hlavní“ náměstí.  Tisíce lidí, tak to malonko obíháme a pofocujeme a vyrážíme na papu – než dojíme, tak se strhává průtrž mračen (Quito je známý tím šíleným počasím, kdy v jedný minutě svítí sluníčko, v druhý se zvedne vítr a začne pršet a pak skoro mrzne a pořád dokola a člověk se teda nestíhá oblíkat a svlíkat). Čekáme, dokud se to nějak neuklidní a pak už je skoro noc zase a my teda se směřujeme dom, i když nevíme vlastně jak. Nějak se nám to nakonec s mapou povedlo najít všechno a těsně po soumraku za sebou zamykáme vrátka (troje) na osm západů.

Večer však přišel hladík a J měl skypové dostaveníčko a byl línej jít ven, tak sem se zakuklila do černý mikiny s kapuckou, nažhavila nervy a lejtka a vyrazila do ulic něco sehnat. Docela psycho, nikde nikdo skoro, neděle večer, a každý auto co projíždělo kolem a přibrzdilo mi přivozovalo infarktové stavy. Po asi pěti minutách už panikařím a skoro utíkám, i když nevím kam. Po dalších pěti minutách, kdy už si řikám, esli nebude lepší kručící pupíček než riskovat kdoví co, se rozhoduju to otočit zpátky a nakonec šéfuju nějaký banánový chipsy v grocery storu kde nic jinýho nemaj.

Vytahuju klíče a chystám strategii jak šecky ty brány co nejrychleji odemknout, než mě ti pochybní lidi na rohu přepadnou a ukradnou, když v tom ouha, vrátka se otevírají a v nich stojí naši airbnb lidi, nejvíc vyděšený a okamžitě mě tlačí dovnitř a hrozně spěchaj a šecky brány zase zamykaj. Moc nevím co se děje a v tom už je tam i J, kterýho zburcovali vteřinu po mým odchodu. Nestihli mě zastavit, páč jim vůbec nedošlo, že bych mohla bejt tak šílená jako se vydat sama po soumraku do ulic Quita a když si to uvědomili – po cvaknutí dveří – tak už sem byla fuč prej a tak děsně za J vlítli a tuze ho sprdli, že co to jako je, že kam si jako myslím že jdu a jakto že on nejde se mnou a šici tři tam pak číhali u těch vrátek celou dobu, aby kdybych se náhodou živá vrátila, aby se to šecko urychlilo. Velice nás znovu pokárali a zdůraznili, že obvykle takovýdle šílenosti se jim s airbnb lidma nestávaj. J, kterej měl mezitím taky hlad, měl smůlu a záviděl mi moje chipsy během skajpování.

Divočiny!

-----

Druhej den po snídani (tentokrát si to pani pohlídala, aby se tam žádnej chleba neztratil) vyrážíme na free walking tour, která je pro změnu (na rozdíl od Bogoty, kde to byl propadák) zajímavá a průvodce dredatej mluví dobře anglicky. Chlapec povídá, kterak je původně z Baňos (záchody) a má šelijaký zajímavý průpovídky. Celá tour trvá skoro tři hodiny, cestou vbíháme do nějakýho kostela, sledujeme střídání stráží, náhodou se připojujeme k čokoládové tour (Někdo za ní zjevně zaplatil a my se tam celá grupa nahrnuli a J a já a další Američan jsme snědli většinu věcí co posílali na okoukání. Velice fajn), zastavujeme na tržišti v ňaminkářství a vůbec je to celý dost zajímavý. Já sem teda malonko netrpělivá, páč sem si na odpoledne naplánovala výpravu na rovník (jakože ten monument a muzeum) a po včerejším extempore je J nervózní a přikazuje mi, že max do 6:30 musím bejt doma a já teda nemám už moc času (navíc když ani pořádně nevím jak se tam dostat). Nakonec se rozhoduje, že pojede se mnou, páč stejně nemá nic lepšího na práci a vyrážíme teda najít busovou zastávku. 

Cesta busem je nějaká nekonečná, psali na netu že půl hoďky, ale my už jedeme snad hodinu a pan průvodčí (nebo co to je) má jinačí systém tady – lidi platí až při vystupování. On jakože dycinky vyskočí za nima a oni mu zaplatí a až když se dostaneme na okraj města, tak zkasíruje ten zbytek uvnitř. Zastávku naší jsme nějak přejeli, i když měla bejt poslední a jsme kdesi v kopcích v mlze a mracích a ztrácíme drahocenné minuty.

Po velikým netovým průzkumu, co sem včera provedla, vím, že maj ten hlavní monument rovníkovej a nějaký srandy okolo a že je to celý falešný, páč když to postavili, tak nevěděli, že ten pán se spletl malonko a je to teda o pár desítek metrů mimo. Když začali používat GPS, tak vyzjistili, kde to vlastně je a lidi tam pochystali jinačí muzeum, ne tak fancy, ale víc interaktivní a já pochopitelně chci vidět oboje.

Začínáme falešným rovníkem, velikej monument, spousta businessmanů se tam fotí, nevíme proč, maličký obchůdky a restaurace a šecko a celý to vypadá dost podivně, páč jak je to malonko za městem, tak tam není moc lidí. Začíná se stmívat a tak honem uháníme do toho druhýho muzea (Itiňan nebo tak něco), kam nás málem nepustí, páč už je pozdě, ale nakonec to zvládáme, dostáváme anglicky mluvícího průvodce, kterej evidentně už se těší dom a tak to bere fest hopem. Celý je to takový fešnější, maj tam povídání o kmenech odkudsi a o tom, jak usekávali lidem hlavy a pak s nima cosi dělali, že ty hlavy byly míň jak poloviční a spoustu ilustrací. Maj tam i interaktivní fígle, kdy člověk balancuje vajíčko na hlavičce hřebíku (levou zadní!) a pak rozdíly ve víru vody, kdy na severní a jižní polokouli je to naopak, jedno je ve směru hodinových ručiček a druhý proti směru. Taky nějaký balanční cvičení a silový věci, kdy zjišťujeme, že při stání na rovníku jsme dost slabý a motáme se a týpek z nás má srandu.

Do města se dostáváme po setmění velice, ale dneska jsme postěhovaný do hostelu, tak už nás nikdo nesprdává. Šéfujeme večeři (nejvíc ňaminkózní argentinskej steak si dávám a J trvá na tom, že si dá sandwich a polívku a pak mi celou dobu ten steak závidí a viní mě, že jsem jako ho nechala jíst sandwich.. amatér), pakujeme se a jsme v šoku, že zítra konečně vyrážíme směr Canoa, kde jsme původně měli být už před dvěma týdny. J navíc začíná mít příznaky altitude sickness, tak je nejvyšší čas zajet na pobřeží.

velice dobrodružná cesta přes kolumbijsko-ekvádorské hranice

Autobusák v Pastu zvládáme v klidu, nezvykle brzo i. A za hodinu už si to uháníme směr Ipiales, poslední město před hranicemi. Bus je plnej Ekvádorců, je strašná zima a J okamžitě usíná, i přesto, že to má bejt šecko strašně nebezpečný. Asi jak je 9 ráno, tak se nám nebezpečenství vyhnulo, nikdo na nás pistolí nemířil a za necelý dvě hodiny už jsme v Ipiales a hledáme taxíček na hranice. Taxíček nacházíme, za chvilenku už jsme na hranicích (Cestou jsme na prvních semaforech ukrutně sledovali tuze roztomilýho psa, kterej strašlivě štěkal a dorážel na nějakej taxík a nakonec za ním běžel asi deset minut a nás to velmi fascinovalo. Ale po deseti minutách pes i jím pronásledované auta zahnuli někam a my měli po srandě.), šlapeme do schodů pro exit stamp z Kolumbie a za vteřinku už si to mezi kapkami deště štrádujeme na Ekvádorské imigrační. Mysleli jsme, že jako pošéfíme razítko a hyjé taxíčkem do nejbližšího města, ale ouha!

Fronta naštěstí minimální, ale když se po 5 minutách dostáváme k okýnku a J dostává razítko, tak nastává prekérka, kdy pani za okýnkem není vůbec nadšená, že se snažím dostat do Ekvádoru s pasem, který nemá to exit razítko z Kolumbie (který je v mým druhym pasu, kterej nechci používat a chci používat ten první) a odmítá pochopit, proč jako mám dva český pasy a co to je za šolichy a moje španělské vysvětlení se jí nepozdává a žádá J aby jí to vysvětlil, i když on umí dohromady asi 5 slov španělsky a sám si není moc jistej co tam jako šolichám s tolika pasama. Asi 15 minut se tam s ní dohaduju, až nakonec teda svoluje, že jako to půjde, ale musím jí donýst kopii obou pasů a kopii toho razítka kolumbijskýho. Tak se hrozně vydávám najít copy place, který jsou obvykle na každým rohu (doslova), ale jak naschvál, tady jsou šecky zavřený. Pobíhám si tam v tom pohraničním pásmu asi 10 minut, než konečně nacházím nějaký copy place a nastává další drama, kdy nebohá žena nechápe, že potřebuju šecky ty tři stránky okopírovat na jednu stránku. Nakonec se nám to nějakým zázrakem daří a já vyrážím znovu na imigrační. Tentokrát už se pani za okýnkem ani nepokouší o nějaký zdvořilosti a hodí mi tam razítko a nazdar. Welcome to Ecuador.

Další prekérka nastává při čekání na taxi, jelikož žádný taxíčky nevidíme. Navíc tak nějak prší a celý je to tuze nepohodlný. Zůstávám někde pod jakýmsi přístřeškem a J se vydává hledat taxík. Podaří se a už jsme na cestě kamsi. Kdesi si konečně dáváme oběd, tentokrát za tvrdou měnu (v Ekvádoru maj dolary) a šecko tudíž vypadá levně (přecijenom ceny kolem 5 vypadají mnohem líp než ceny kolem 6000). Vydáváme se na busák a jsme skoro v šoku, neboť tu maj opravdový busy, ne jak ty pidi auta co měli v Kolumbii většinou. Naskakujeme do nějakýho, kterej vykřikuje, že Quito za 5 dolarů (ceny tu maj prej bejt kolem 1USD za hodinu jízdy, fešnost). Jsme v buse jediný a vybíráme si fešný sedátka. Nadšení však netrvá dlouho, neboť se bus začíná plnit lidma, co maj opravdový jízdenky (my nemáme nic a ani jsme neplatili) – opakovaně nás lidi vyhazují z našich sedátek, že jako maj místenky a já opakovaně vysílám J aby zašel ven koupit jízdenky a on se bojí. Nakonec ho vyženu, ale ouha, v tu chvílí se bus rozjíždí a já trnu, co jako teď. Naštěstí si stihnul naskočit a jízdenky se pořídily cestou.

Cesta je napínavá a scenérie tuze fešná. Uplně jak jiná země hnedle. Fešný kopečky a šecko a já nestíhám fotit (doslova, šecko je to nějaký rozmazaný). Sledujeme fascinující záležitost, kdy ne jen jeden prodejce, ale celá skupina (7 lidí tuším) se nahrne do busu a prochází uličkou ve snaze prodat šelijaký druhy jídla. Velice vzrušující.

Navíc, aby nebylo málo dramat, tak hnedle kousek za tim prvním městem nás zastavila jakási policie nebo military a pochopitelně z celýho busu si museli vybrat můj kufr na random prohlídku. Ani bych to nevěděla, kdyby J (kterej seděl vepředu) je neviděl náhodou – tak si mě přivolali, abych jako kódovej zámek otevřela a začali štrachat. Moc nevěděli, páč kufr byl velice pečlivě spakován a po 30s mě nechali jít. Uff, nenašli všechny ty ilegály co v tom kufru pašuju :X

Hrozně se mi chce spát, ale ty scenérie jsou fascinující a tak to hrozně celý monitoruju. Cesta měla trvat asi 5 hodin, nicméně jak se blížíme ke Quitu, tak se dostáváme do jakési kolony (sobota večer – Saturday night fever, clearly) a skoro se nehýbeme. Mezitím padá tma a my nevíme, páč jsme nebyli online celej den a netušíme tedy, zda nás airbnb lidi akceptovali nebo co jako. Cesta nakonec trvá asi milion let a na autobusák, kterej je tuze daleko od centra se dostáváme po devátý večerní. Wifi se nám vůbec nedaří najít, tak nakonec bereme taxík do jediný lokality co si já pamatuju (páč J ani nemá adresu těch lidí z airbnb) a taxikář nám staví někde tam na wifi. Následně zjišťujeme, že lidi nás akceptovali a vyrážíme teda k nim. Na poslední chvíli, jak brzo zjišťujeme (bejt tam o půl hoďky později, tak by nám to prej zrušili, lidi jedni, páč od nás neslyšeli celou dobu), ale podařilo se a už jsme v domečku. Chceme se vydat pro papu a dostáváme instrukce, že i přesto, že je sobota večer, tak maj nějakej svátek tam a měli bychom bejt max do 11 doma, jinak děsně nebezpečný šecko a už i teď je to dost na hraně. Dáváme teda nějaký papu rychlý a uháníme zpátky, než nás ukradnou a zabijou.

Mocoa - Pasto, zběsilá jízda a poslední hodiny v Kolumbii

Ráno si dáváme snídani v hostelu a a J velice diskutuje s panem majitelem o tenisu (pan Belgičan tam prodává rakety a šecko, zasloužil se o postavení kurtu a takhle asi hledá nějaký tenisový partnery) – bohužel odjíždíme, tak z toho nic nebude.

Jako vždy jsme pomalý, takže na autobusák přijíždíme skoro ve stejnou dobu, jako jsme včera vystupovali a rveme si vlasy, že jsme nepokračovali rovnou včera, místo trávení noci v džungli. Obvyklé drama se smlouváním cen jízdenek si tentokrát dáváme intenzivněji, neboť pan taxikář nám řekl kolik by to tak mělo koštovat a samozřejmě, že se nás jako bělochy snaží šiči natáhnout. Velice smlouváme (dokonce i já, páč sem z toho vedra a vlhka celá nervózní) a když už se nám povede něco usmlouvat, tak to jsou akorát blbý sedadla. Navíc sem četla nějakej blog, kde psali o týdle cestě, která je jednou z nejnebezpečnějších v Ekvádoru (Camino del muerte), kdy víceméně většina cesty je jakási prašná cesta na kraji útesu a že tam jezdí dva typy busů, buď něco mezi minivanem a minibusem, a nebo nějaký pic kup auta, kde člověk sedí pod jakousi plachtou na dřevěný lavici vzadu a kufry kdesi visí. Druhá varianta se mi ani trochu nepozdávala.

Po asi půl hodině se nám podaří usmlouvat přijatelnou cenu a přijatelný sedátka. Akorát teda odjezd je až za 45minut.  Nu co už. Aspoň na pidi tržišti nakupuju nejlevnější banány. 4 malý v přepočtu za asi 5 korun.

Cesta je to ukrutná, poněvadž asi po 30 minutách se dostáváme do hor znova, uši zalejhaj, navíc ten útes je fakt nějakej pochybnej a cesta není úplné určená pro obousměrný provoz + ten jejich styl řízení sám o sobě. Pravidlem zjevně je se řítit dostatečně rychle do slepých rohů a když se tam náhodou objeví vozidlo v protisměru (což se stává víceméně pořád), tak to nějak vycouvat nebo prosvištět. Aby toho málo nebylo, tak padla nějaká zlověstná mlha, nic není vidět, ale řidič nedbá. Po hodině jízdy už se nevzrušuju, však ono to nějak dopadne (a navíc poslední bus jim do propasti spadl hodně let zpátky). Po asi 6 hodinách na útesu v mlze a dešti se blížíme k Pastu konečně. Za námi sedí nějakej dredatej Ir pofidérní, co se mu začíná dělat fest šoufl, páč si vzal před jízdou tu ayahuascu a teď se velice shání po blicím pytlíčku. Nakonec to asi nějak udržel, nebo já nevim. Má pocit, že my jsme velice pro a snaží se k nám vecpat, páč tentokrát máme rezervaci do hostelu (pan Belgičan z Mocoy tam cinknul a pošéfil to), ale v Pastu na autobusáku je průtrž mračen a my nějak nechápeme systém fronty čekání na taxíčky a stojíme tam tisíc let. Já cela zandaná v dece, abych zaprvý neomokla a navíc aby mi neomokla elektronika a ostatní věci v baťůžku (i přesto, že stojíme pod jakýmsi přístřeškem). Ir se pořád ptá na ty samý věci (má asi 5 otázek) a už z něj začínáme být nesví. Naštěstí to nevydržel a vydal se deštěm kamsi do neznáma.

Hostel je podivnej, my máme nějaký trable s vybráním peněz a jsme zase celí chudí a navíc předpověď počasí hlásí pršení i na další den a já tuze chtěla vidět tu sopku jejich a nic z toho nebude zase. Pozdě v noci se teda rozhodujeme, že si ráno tuze přivstaneme a vydáme se přes hranice. Tak.

Mocoa

Ze San Agustínu jsme chtěli doject do Pasta rovnou, ale pan recepční (ne pan majitel Francouz, ale ten pochybnej týpek, co mi zkazil filet mignon a i když sem to vrátila na opravu tak to furt bylo hnusný) nám povidá, že to jako nende, že musíme na noc do Mocoy a že si to tam náramně užijeme, že je to brána do džungle (a pan majitel Francouz nám v den odjezdu cpe kartičku hostelu v Mocoa, kterej vlastní jeho kámoš Belgičan a kterej je prázdnej) a kdesi cosi a zase nás přechytračili všichni.

Nasedáme teda na nějakej bus kamsi, kdesi přesedáme na bus do Mocoy - veliký drama na autobusáku, kdy jsme odhalili, že lidi si tu vybíraj sedátka v těch minivanech a nás vždycky strčí na ty nejhorší. Páč tentokrát sem si šéfla dobrý a prvně pani koordinátorka a pak i pan řidič se mě snažili přendat na sedátko nepohodlný, ale já nedbala a pořád jsem opakovala, že proč bych tam nemohla sedět já (navíc když nás vždycky natáhnou a platíme nejvíc z celýho busu) a po asi deseti minutách to vzdali a nechali mě tam sedět, juhůůů. Můžu si natáhnout nožičky a dám si baťoh do uličky, takže nemusím mít tu tunu na klíně celou cestu.

Po příjezdu do Mocoy bereme taxíček, páč hostel je prej daleko (a taky že jo, nějaký 3km za městem) a děsíme se, že kde jako splašíme papu teďkonc, když bydlíme in the middle of nowhere. Navíc je tam nějaký vlhko – po všech těch horách a velkých nadmořských výškách jsme teďkonc skoro na nule (nějakých 600m.n.m. nebo co) a asi 10 vteřin po sprše se znovu potíme a J rozhoduje, že teda se nedá dělat nic jinýho než si dát nějaký piva z hostelový recepce a objednat si delivery papu. Jídlo je hnusný, piva jsme vypili skoro šecky co tam měli a furt to nestačilo. Navíc tu máme souseda, kterej s náma byl na pokoji v San Agustínu a po chvíli vidíme další známou tvář. Ten druhej divoch je nějakej nahecovanej hipík, co si jede ayahuascu (nějaká místní droga, po který člověk strašně zvrací a to je asi tak jedinej efekt – děsně vzrušující) a strašně na mě pomrkává a i přes velikou jazykovou bariéru si s ním náramně konverzujeme.  Ayahuascu nám nabídl (ten první soused sem asi přijel jenom kvůli tomu a zkusí to poprvý nebo co), ale když jsme se dozvěděli, že nesmíme jíst předtim moc hodin a my měli hladík a navíc to celý zvracení nezní kdovíjak lákavě, tak odoláváme.

Hejna mravenců se na nás sbíhaj. Opice tam skotačí po palmě před barákem a my se těšíme, až odjedeme hnedle ráno.