Montaňita - party town

Montaňita je údajně nejvíc párty place z celýho západního pobřeží Jižní Ameriky. Což samo o sobě zní ukrutně, navíc když je to vesnička jenom o trošku větší než Canoa.

V Canoa naskakujeme na bus a čeká nás asi dvacet přestupů, kdy vlastně ani nevíme kdy a kde přestupujeme, ale šecko se to nějak, jako vždy, podaří ošéfit a lehce po setmění se blížíme k Montaňitě. Jelikož jsme nenašli žádnej hostel online, kterej by měl volno na tedle spešl víkend, plán byl zaject do Olónu, což je vesnička hned vedle, do jakéhosi hostelu Surf. Ale i přesto, že výběrčí peněz v posledním busu dobře věděl, kam se chceme dostat, tak nedbal a v jednom momentě k nám nakráčel a říká Olón? a my že jasný a von že to jsme už přejeli. Rošťák jeden. Tak jsme si vystoupili v Montaňitě. J to tam během 5 minut oběhnul okolo a sehnal nějaký bydlení.

V posledním buse, kterej navíc trval nejdýl ze všech, se nám naskytla spousta zajímavostí na pozorování. Nejpeprnějším momentem bylo, kdy mladík sedící před námi se štěnětem, měli zjevně průjmovou nehodu a celá sedačka potentovaná od ňufíka a týpek si vystoupil a nikomu neřekl nic. Pár lidí si do toho sedlo (než jsme je stihli varovat), pár si málem sedlo, až nakonec asi po hodině si toho všiml chlapec výběrčí peněz a nějak se o to postaral (prvně na to však šáhl a olíznul si prst, asi že to vypadalo jak čokoláda a já si málem ublinkla). J byl celou dobu ukrutně paranoidní, že to prej proteče až na nás a pak že jedna ze slečen co si do toho sedla to má určo na baťohu, kterým se ho skoro dotýkala, když pak stála vedle nás v uličce. Pořád máchal rukama ve vzduchu a vykřikoval „eee-eee“.

Montaňita je skutečně velice festive a párty a tak a hudba nějaká divoká tam vyřvává do tří do rána. Počasí se moc nevytáhlo, pořád bylo tak nějak pod mrakem a poprchávala po většinu času. Takže opět nejsme skoro vůbec plážoví.

Maj tu děsný ňaminky všude pochystaný (včetně nějakýho pekařství, kde jsme si dali do nosu a zapomněli zaplatit), empanady výborný a tak. Navíc to vypadá, že vesnička je rozdělená na bílou/turistickou část s odpovídajícími cenami a na místní část, kde maj ty jejich meníčka výhodný. Zkoušíme obě části a zbytečně utrácíme tisíce peněz za jídla, co ani nejsou dobrý. Zase nás přechytračili! Další specialitou je koktejlová ulička, která se skládá z desítek bambusových stánečků prodávajících šelijaký koktejly (s občas velice pikantním spellingem) za 3 USD. J si velice pochvaluje stáneček s burritos a dalšíma mexickýma pochutinami (jelikož mu to tu hrozně chybí, ta mexická kuchyně) a téměř se kamarádí s majitelem stánečku (nebejt jazykové bariéry).

Pořád se snažíme s panem správcem usmlouvat cenu za ubytko a on se kulišák moc nedá a my i přesto zůstáváme další a další dny (v jednom momentě dokonce plánujeme dramatický odjezd uprostřed noci bez placení, kdy ale J má moc odvážný představy, že jako pojedeme taxíkem někam 50km, což by nás nakonec asi vyšlo na víc než celý to ubytko a nedbá na moje doporučení, že taxíkem bychom prchali jen do dalšího města a dopravní prostředky střídali velice aby nás nikdo nenašel – nakonec jsme samozřejmě marný a nikam neprcháme a platíme šecko co máme na závěr).

Dopřáváme si i velikou párty sobotní noc, kdy se ale nakonec žádný velký tanyny nekonaj, neboť J zase šolichá a akorát vysedáváme v jednom z koktejlových stánečků a sledujeme davy (!) lidí a očíháváme šecko okolo a v mezičase se ládujeme street food. V jednom momentě se i snažíme do nějakýho clubu natlačit, ale týpek vyhazovač se nenechá ošálit a chce po nás peníze za vstupný a mezitím pouští šecky místní zadarmo. Moc se nám to nepozdává a tak nakonec dáváme nějaký tanyny s podivnou slečnou, co jí prsa z plavkového topu lezly mezi špeky, u jednoho z těch koktejlových stánečků. Slečny gay kamarád mi z neznámých důvodů kupuje lízátko a já sem z toho celá hin.

Jinak teda pochopitelně každý večer jsme oblažování směsicí hudebních žánrů z několika míst skoro až do rána. Pozorujeme i zajímavý jev, kdy při procházení se po ulici ta hudba až tak slyšet není, ale jen co vejdeme do pokoje, tak to je slyšet ukrutně (je to fest podezřelý).

Dáváme si i výlet v závěru našeho pobytu (abychom jako nebyli úplně marní, že tu vůbec ale vůbec nic neděláme) – a to do slavného Olónu. Vykračujeme si to po pláži k takový skále, ale ouha, skála se obejít podél vody nedá a ani vrchem ne, neboť je to soukromý pozemek. Drandíme teda oklikami a dostáváme se na kopeček s festovním křížem, kterej je velice fotogenickej a konečně i do Olónu. O nic jsme nepřišli, vesnička je to uplně mrtvá a ne zrovna blízko k Montaňitě, takže žádná škoda, že tam nebydlíme. A rozhodujeme se, že už je nejvyšší čas si sbalit saky paky a odjet.