Cuenca

Cuenca, jako další UNESCO site, je jedním z nejfešnějších míst, co jsme v Ekvádoru navštívili.

Příjezd tentokrát šéfujeme v rozumnou hodinu, máme dokonce i nějaký ubytko booknutý předem. Hostel je fešnej, v pokoji jsou čerstvý růže a ohromná zima. Vyrážíme na decentní obhlídku města a hned je nám jasný, proč je to top destinace pro expaty. Tuze fešný město, fešný uličky (skoro jak v Itálii) a celý je to takový malebný. Akorát teda jak je to v horách, tak večer najednou strašlivá zima, navlíkám šecky možný šály a všechny mikiny co mám a stejně tuze omrzávám. Maj tu velikou jazz society a večer teda dáváme „koncert“. Koná se to nahoře v jedný z restaurací a je to dost podivná záležitost, kdy přicházíme asi tak v polovině a nikde nikdo (jakože z muzikantů), tak tam jako číháme, všude samí běloši pochopitelně. Po asi půl hodině se někdo přištrachá a během další půl hodiny už jich tam vyhrává asi 5. Velice nenápadně maj všude na stolech nastražený obálky na veliký donations (kdy maj dokonce tu drzost napsat, že minimum je 5 USD), ale my se nedáme a J tvrdí, že tím, že si tam dáváme to kafe a pomerančovej džus, tak tím jim vlastně hrozně přispíváme. Chlapi hrajou docela dobře, zpěvačka se sice nějak neukázala, ale i tak je to dobrý. Vede to tam takovej obstarožní Američan a vypadá to, že půlka kapely jsou jeho synové od různých matek. Nebo aspoň něco takovýho pán povídal. Nenápadně se krademe pryč před koncem, aby nás náhodou někdo nezastavil, že jako nic v obálčičce není. Zpátky skoro běžíme, neboť jako ziminka veliká.

Druhej den (taková zima, že i přes asi 6 dek se třeseme) vyrážíme na profesionální obhlídku města socka style, která spočívá ve sledování trasy hop on hop off autobusu dle letáku, kterej jsme pošéfili na recepci (jelikož pochopitelně na opravdivou tour nemáme peníze, že). Město je ještě fešnější než včera a překvapivě je dost hic a J samozřejmě má asi 8 vrstev, jelikož plašil a i když jsem mu řikala, že není taková zima, tak nedbal a teď funí po půl minutě chůze a po zbytek dne se vláčí se všemi těmi mikinami a bundami a svetry. Navíc maj fešačkou řeku, se spoustou zeleně okolo a lidi tam hrozně sportovně běhaj a tak a celý je to jak z pohádky. Po obhlídce centra se vydáváme na mirador, což spočívá ve výšlapu takovýho docela kopce (navíc zase ta nadmořská výška na kterou nejsme zvyklý po všech těch pobřežních destinacích, takže jako nejvíc opocený čelíčka a veliký funění), a jako teda umíráme na tom pařáku a J sundává další vrstvy a uplně z něj leje a já sem nucena vykasat tričko (černý, aby toho málo nebylo). Mirador je nicméně fešnej a vidíme šecky ty kopečky okolní a tuze je to všechno kochací.

Hrozně mě to nahecovalo a chci dát mirador číslo 2, kterej je ale na druhým konci města a není to uplně blízko a nemáme toliko času a nevíme kterak odchytit bus a nic. Nakonec valíme zpátky do centra a přes řeku, kde nám někdo povídá, že tam jezdí ten bus na mirador 2, ale že jenom tak dvakrát do hodiny. Sedáme teda na zastávku a číháme. Furt nic a nic a už tam čekáme asi deset let a J už třikrát usnul. Po nekonečně dlouhý době se rozhodujeme naskočit na jinačí bus, kterej vypadá, že by nás mohl dovézt víc jak půl cesty, ale ouha, bus náhle zatáčí a my navíc stojíme a čeká nás zběsilá jízda opačným směrem, kdy ale pořád naivně doufáme, že to ten bus někde stočí zpátky, když přeci měl tu naší stanici vysněnou napsanou na čelním skle. A vono ne. Po asi hodině nás řidič vyhání kdesi v kopcích, že jako konečná a nazdar. Netušíme kde jsme a snažíme se dostat na nějakej další bus ale celý je to dost ošemetný a už se stmívá. Nakonec se nám podaří nějakej bus odchytit, opět je zde nápis na čelním skle s tou naší destinací, ale J je celej z toho na prášky a vyhání mě z busu jen co spatříme něco povědomýho, že jako nic nebude a hotovo, že tam ty busy nejezdí a nazdar.

Vydáváme se splašit večeři a ouha, šecko zavřený! Nějak tu ty neděle hrotí. Jsme uplně zoufalí, neboť tuze hladík a nikde nic. Nakonec nacházíme nějaký pochybný místo, který už taky zavírá a má teda jenom jednu papací možnost ale daj nám teda nějaký ty rejže s čímsi a je to. A to jsme si pomýšleli na steak.

Další den si velice pomýšlíme na odjezd, ale ouha, zjevně je tu potřeba šecko šéfovat předem a my teda bus propásli a další je až v noci. Tak nenápadně zůstáváme na pokoji, i když už je asi 4 hodiny po check-outu a děláme jakoby nic, ale ouha, pani uklízečka nervózně klopká, že co jako bude a vyhání nás. Balíme teda saky paky a dáváme poslední šanci miradoru 2. Opět se vydáváme na tu pochybnou busovou zastávku, opět tuze čekáme, J opět usíná, když tu najednou, kdese vzal tuse vzal, zázračný bus přijíždí! Vydáváme se na drncavé dobrodružství a za půl hodiny už se kocháme výhledy z druhé strany a ofoukáváme tuze, neboť je zcela zima na kopci a my tentokrát máme jenom asi 2 vrstvy a J si stěžuje, že ho nikdo nevaroval.

Po návratu z kopce se chystáme na poslední večeři (páně), a zavádíme tím novou tradici. Vydáváme se do italský restaurace, kterou jsme onehdá viděli a kde to tuze vonělo. A jako nejvíc nejlepší večeře, ukrutný ňaminky, dobrý víno a šecko a hrozně pupíkatíme a pak se valíme a málem nestíháme přesun na autobusák. Hlavně J pořád na zmíněnou večeři teskně vzpomíná („that bomb ass dinner in Cuenca!“)

V Cuence maj takový ty tradiční lidi – hlavně ty starý pani – ukrutně roztomilý, v barevnejch hábitech, s kloboučkama a dekama a košíkama na zádech.

Navíc maj na hlavním náměstí takovou katedrálu monstrózní a v parčíku maj maxipsa fíka a nějaký koně dřevěný (asi dvacet), který nevim moc jakou maj funkci, esli si jako lidi na ně sedaj nebo co, bůhví. Když jsem něco málo o Cuence před příjezdem četla, tak dotyčný pán zmiňoval svůj malý rituál, kdy pokaždé kdy přijede do Cuency, tak si jde sednout do toho parčíku/náměstí před katedrálu a sleduje maxipsa fíka, kterej nese v tlamě košík, když s páníčkem odchází a ty koně. Hrozně jsem to J líčila, že jako chci vidět šecky ty věci a pak když jsme se tam konečně dokodrcali, tak jsem celá tam radostí poskakovala (dokonce větší radostí, když jsem zjistila, že zmiňovaný koně jsou dřevěný) a on to vůbec nechápal a neocenil a já si připadala, jak kdybych byla ve filmu.

Kolem a dokola, Cuenca je jedno z nejfešnějších měst co jsme doposavaď navštívili.