Ráno si dáváme snídani v hostelu a a J velice diskutuje
s panem majitelem o tenisu (pan Belgičan tam prodává rakety a šecko,
zasloužil se o postavení kurtu a takhle asi hledá nějaký tenisový partnery) –
bohužel odjíždíme, tak z toho nic nebude.
Jako vždy jsme pomalý, takže na autobusák přijíždíme skoro
ve stejnou dobu, jako jsme včera vystupovali a rveme si vlasy, že jsme
nepokračovali rovnou včera, místo trávení noci v džungli. Obvyklé drama se
smlouváním cen jízdenek si tentokrát dáváme intenzivněji, neboť pan taxikář nám
řekl kolik by to tak mělo koštovat a samozřejmě, že se nás jako bělochy snaží
šiči natáhnout. Velice smlouváme (dokonce i já, páč sem z toho vedra a
vlhka celá nervózní) a když už se nám povede něco usmlouvat, tak to jsou akorát
blbý sedadla. Navíc sem četla nějakej blog, kde psali o týdle cestě, která je
jednou z nejnebezpečnějších v Ekvádoru (Camino del muerte), kdy víceméně
většina cesty je jakási prašná cesta na kraji útesu a že tam jezdí dva typy
busů, buď něco mezi minivanem a minibusem, a nebo nějaký pic kup auta, kde
člověk sedí pod jakousi plachtou na dřevěný lavici vzadu a kufry kdesi visí.
Druhá varianta se mi ani trochu nepozdávala.
Po asi půl hodině se nám podaří usmlouvat přijatelnou cenu a
přijatelný sedátka. Akorát teda odjezd je až za 45minut. Nu co už. Aspoň na pidi tržišti nakupuju
nejlevnější banány. 4 malý v přepočtu za asi 5 korun.
Cesta je to ukrutná, poněvadž asi po 30 minutách se
dostáváme do hor znova, uši zalejhaj, navíc ten útes je fakt nějakej pochybnej
a cesta není úplné určená pro obousměrný provoz + ten jejich styl řízení sám o sobě.
Pravidlem zjevně je se řítit dostatečně rychle do slepých rohů a když se tam
náhodou objeví vozidlo v protisměru (což se stává víceméně pořád), tak to
nějak vycouvat nebo prosvištět. Aby toho málo nebylo, tak padla nějaká
zlověstná mlha, nic není vidět, ale řidič nedbá. Po hodině jízdy už se
nevzrušuju, však ono to nějak dopadne (a navíc poslední bus jim do propasti
spadl hodně let zpátky). Po asi 6 hodinách na útesu v mlze a dešti se
blížíme k Pastu konečně. Za námi sedí nějakej dredatej Ir pofidérní, co se
mu začíná dělat fest šoufl, páč si vzal před jízdou tu ayahuascu a teď se
velice shání po blicím pytlíčku. Nakonec to asi nějak udržel, nebo já nevim. Má
pocit, že my jsme velice pro a snaží se k nám vecpat, páč tentokrát máme
rezervaci do hostelu (pan Belgičan z Mocoy tam cinknul a pošéfil to), ale
v Pastu na autobusáku je průtrž mračen a my nějak nechápeme systém fronty
čekání na taxíčky a stojíme tam tisíc let. Já cela zandaná v dece, abych
zaprvý neomokla a navíc aby mi neomokla elektronika a ostatní věci v baťůžku
(i přesto, že stojíme pod jakýmsi přístřeškem). Ir se pořád ptá na ty samý věci
(má asi 5 otázek) a už z něj začínáme být nesví. Naštěstí to nevydržel a
vydal se deštěm kamsi do neznáma.
Hostel je podivnej, my máme nějaký trable s vybráním peněz
a jsme zase celí chudí a navíc předpověď počasí hlásí pršení i na další den a
já tuze chtěla vidět tu sopku jejich a nic z toho nebude zase. Pozdě v noci
se teda rozhodujeme, že si ráno tuze přivstaneme a vydáme se přes hranice. Tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat