První dny stonáme, asi z tý zimy, co byla v Quitu,
takže žádná velká akce. Ani na tu pláž skoro nedojdu a to od ní bydlíme jenom
asi minutu chůze. Je totiž nějak podivně pod mrakem pořád a to já nerada. Takže
jenom občas vyrazíme někam na jídlo a to je tak celý.
Stravovacích podniků tady nemáme na výběr úplně moc.
Zezačátku se dycinky nějak dostaneme do surf shacku, kde se samozřejmě schází
většina bledých tváří. Většina bambusových domečků na pláži je zavřená během
týdne, pár jsme jich vyzkoušeli, ale člověk nikdy neví. Dalším oblíbeným
podnikem je jakýsi hostel, kterej vlastní španělská rodinka a vaří tam dobře.
Uplně se z nás stávají pravidelní hosté. Aspoň že už bydlíme ve městě a
nemusíme se sem pro jídlo štrachat skoro půl hodiny po neosvětlený silnici.
Posledním podnikem, kam jsme chodili víc než dost je mega lokál, kterej
familiárně nazýváme „the pile of fish place“, jelikož při první návštěvě jsme si
objednali jakousi rybu ala marinara a oni donesli ultra porci rýže s tisíci
mořskými plody i rybou a šelijakýma dalšíma věcma a je toho dost pro dva. Byla
i nějaká snaha o vaření, ale přecijenom podmínky byly malonko polní, takže tak
jako jednou za dva dny.
V surf shacku jsme se dozvěděli o cock fights, který údajně
organizovala nějaká další Američanka a měli tam bejt prostitutky a gamblování a
šecko a J rozhodl, že musíme jít. Jelikož už tu šecky po prvním dni známe, tak
nebylo těžké se dohledat potřebných informací, jako kdy a kde. Nicméně v den
konání se dozvídáme, že se celá akce ruší, neboť se o tom nějak domákla policie
a prekérka. Byla snaha o náhradní termín, ale nepovedlo se. Veliké zklamání, já
už se skoro i těšila.
První týden bydlíme u Miguela v hlavním domě, jelikož
neměli žádnou cabaňu available. Celej pozemek má asi pět cabaňas a pak ten
hlavní dům velikej a spoustu palem okolo. Zezačátku si to velmi pochvalujeme,
neboť pokoj je docela velkej a šecko, ale kvůli dalším obyvatelům, jejichž
zvykem bylo pustit si televizi na plný pecky ráno v sedm a my to šecko
slyšeli (páč to bylo hned vedle nás) a nemohli spinkat. Sprcha, jak jsem
zjistila hnedle první den, měla slanou vodu. Dost mě to polekalo a nezvykla sem
si na to do konce. Takový čištění zubů byla vyloženě lahůdka. Něco nás navíc
začalo požírat v noci. Teda spíš mě. Obecně jsem tu zatím měla celkem
štěstí a komáři a jiná havěť šli spíš na J, ale tady došlo už i na mě. Asi že J
byl celej pokousanej od něčeho přes den a začínal po pár dnech panikařit, páč
už měl ty kousance skoro uplně všude. Na mě šlo něco jinýho, jenom v noci,
strašlivě to svědilo, že sem spát nemohla a pak ráno po nějakým pokousání ani
památky a J mě obviňoval, že si vymýšlím.
Až sem ho jednou musela probudit a ukázat mu štípance o velikosti asi
2cm, celý napuchlý a rudý. Pak mi trošku uvěřil.
Tohle všechno nás donutilo změnit ubytování a vzhledem k tomu,
že Kanaďani odjížděli, tak jsme šéfli jejich domeček. Míň místa, vlastní kuchyň
a sprcha, co mi občas dávala elektrický šoky. Samozřejmě vlažná a slaná voda s nulovým
proudem a navíc hlavice mířila jak kdyby na stěnu, tak sem se musela plazit tam
šíleně, abych nějakou vodu vůbec chytla. J na to neměl nervy, sprchu bojkotoval
a chodil se koupat do oceánu (tvrdil, že slaná voda jako slaná voda a aspoň jí
odchytí víc tam). Prekérní situace nastala při stěhování, neboť náš velkej
kámoš Miguel, kterej s námi velmi rád vedl šelijaké konverzace, i přes
naší nulovou španělštinu (a jak už to tu tak bývá, tak si i on myslel, že já z nějakýho
důvodu jsem velice pokročilá a strašně to šecko budu pro J překládat), se na
nás tuze pohněval, kvůlivá penězům, kdy najednou strašně šolichal, že tu rate
co nám dal nemůžeme použít, když se stěhujeme a strašnýho dohadování kolem toho
bylo, až se do toho musela vložit ta majitelka a nějak ho usměrnit a zaonačit
to celý. Miguel už pak s náma do konce pobytu nemluvil.
Večer, kdy Kanaďani odjížděli, tak paní majitelka pochystala
pizza párty (mívali tam pizzerii kdysivá a v kuchyni pořád maj tu pec a
jsou to nějací skoro Italové nebo co) a to bylo ukrutný obžerství, neboť
servírovali jednu pizzu za druhou (pan manžel to tam ládoval ty ingredience a
strkal pizzu do pece každých 10min) a my prvně celí hin šecko hltali, ale po
asi patnáctým kousku už nám začalo být trošku těžko. Nicméně asi nejchutnější
pizza co sem kdy jedla. Pořád na ní vzpomínáme.
První týden se nějak pozapomnělo na slavné lekce
španělštiny, ale po stěhování jsme si to domluvili s tou střelenou
Francouzkou. První lekce byl ultimátní propadák, neboť asi pět minut po začátku
se J zvedl, s teatrálním přednesem, že je mu z toho na blití a
odkráčel. Dokopala jsme ho druhej den na další lekci, že jako ať nedělá mařku a
vydržel tentokrát minuty dvě, aby nám opět pověděl, kterak je mu z toho všeho
fyzicky zle a že se asi pobleje. Tím to pro něj skončilo. Já si ještě pár lekcí
dala, J začal studovat něco online a já ho musela učit to, co sem se dozvěděla
na lekcích a šecko to bylo únavný. Nakonec jsme po dvou týdnech Miguelův
pozemek opustili a bylo po španělštině.
Víkendy byly malonko akčnější – ne ani tak pro nás, jako pro
městečko – většina bambusových domečků na pláži byla otevřená, na pláži byla
pochystaná sedátka a stínítka pro šecky ty davy a místní cluby – 3 tuším,
velice neprakticky poskládaný jeden vedle druhýho (bambusový domečky) – tam nejvíc
dávaly šecky hity. Ale tím, jak šecky ty cluby byly vedle sebe naňahňaný, tak
se ta hudba hrozně mísila a bylo to dost šílený. Nějak se teda tanyny nekonaly
pro mě moc. Navíc, když mi Francouzka řekla na začátku, že bych neměla po
setmění být u pláže sama, neboť tuze nebezpečný je to a strašně mě tam znásilní
a šecko.
Jelikož náš „plán“ víceméně končil v Canoa, tak odteď
je to opravdická improvizace. Poslední večer musíme sledovat finále baseballu
nebo čehosi, pochopitelně, v surf shacku, kdy velmi fandíme SF (nevím proč)
a nakonci si hrozně chceme koupit brownies, ale šecky peníze padly na večeři a
máme jenom 79c a brownies stojí 2 USD. Zkoušíme to na týpka, esli by nám je neprodal a překvapivě po asi pěti minutách ztrapňování se, odcházíme
vítězoslavně s ňaminkou.
Je těsně před velice festive víkendem, kdy maj jakože Halloween
a nějakej jejich místní svátek, takže spousta akcí a vyrážíme teda do tuze
vhodné lokality – Montaňita.
Žádné komentáře:
Okomentovat