Guayaquil

Guayaquil je největším a nejlidnatějším městem Ekvádoru. Přístav a takový ty věci.

Není to nikterak oslnivé město, nicméně ta jejich hlavní promenáda kolem řeky (Malecón, nebo jak tomu říkaj) je dost fešácká. Celou jí projít trvá přes hodinu, maj tam takový šelijaký námořní pochystání a hlavně trošku větřík tam pofukuje, tak se člověk tolik nepaří. Město je taková Florida, nějaký bažiny nebo co, takže vlhko takový otravný a navíc docela hic – no žádný velký pošušňání.

Velice couchsurfingujeme, u nějakýho Jorgeho, kterej je ultimátní divoch a trošku holčičí a děsně emotivní a neustále říká místo „really“ „truly“.  Jorge má na starost od tetičky docela velikej barák, takže dostáváme vlastní pokojíček, nafukovací matraci a to je tak celý. V koupelně nefunguje světlo, tak je to dost takový napínavý, když se tam odebíráme s telefony a nedostali jsme polštáře ani deky, takže já opět velice upotřebuju svojí cestovní plyšovou deku (kterou jsem použila už asi stokrát na tomhle výletě) a nafukovací polštářek (a to už sem ho chtěla vyhodit). Vedle v pokoji bydlí jakejsi ekvádorec-američan, kterej pusu nezavře a furt se chvástá jakej je úžasnej a co všecko v životě dokázal. Mě to teda moc neohromuje, páč má taky jenom nafukovací matraci a navíc je dost pochybnej, takže jakmile si nás vždycky v chodbičce odchytne, aby se vychválil trošku víc ještě, tak utíkám a nechávám tam J. Obvykle mi to dá hned několik hodin klidu od obou.

Původní plán byl asi tři dny, ale jsme socky a tím, že si tu bydlíme zadarmo, tak se furt nějak nemáme k odjezdu, i když o tom pořád mluvíme a nakonec tam šolicháme víc jak týden. Což je docela psycho, páč obvykle ani nikam nejdeme, J sedí někde na mramorovým posezení u nefunkčního bazénu a já se peču v pokoji. První večer nás teda Jorge děsně na vycházku vzal, pěkně na Malecón, nějaký ulice a na závěr štrapác čítající 444 schodů a pak ještě dalších asi 30 na jakejsi maják, s ultra výhledama. Jelikož už je noc a já to hrozně chci šecko vidět i ve dne, tak si tu celou výpravu (a ještě třikrát tolik) dávám druhej den znova (j je línej a válí si šunky radši) a cestou do těch dementních schodů, kdy už jsem dávno celá vyčerpaná a opocená z celodenního drandění, si nadávám, esli to mám jako zapotřebí todle. Nicméně výhledy za to stojí a nakonec tam nahoře na kopečku pobíhám dokola asi dvě hodiny.

Pochopitelně tam čekám i na západ slunce, což se následně ukazuje být zapeklitou záležitostí, neboť než se zase doštrachám dolů a než najdu zastávku busu, tak už je dávno tma. Mám instrukce od Jorgeho, na kterej bus tam naskočit, ale ouha, čekám hodinu a furt se moje kýžené číslo ne a ne objevit. Trošinku trnu, páč už se připozdívá, ale jak jsem na frekventované ulici a spousta lidí okolo, tak nedbám. Po další půlhodině čekání už však jako moc nevim a tak naskakuju na jinačí bus, kterej vím, že jede do našeho hoodu ale někam jinam než to znám. Nějakým zázrakem se mi podaří vystoupit relativně dobře (klasicky tu zastávky nikde nemaj napsaný a busy staví kde se jim zachce), ale ouha, ulice neznámý mě přechytračily a já se ztratila. To že sem ztracená, sem zjistila asi po půl hodině svižný chůze, kdy furt nic nevypadalo povědomě. Mapu nemám, jenom jakousi fotku pár ulic v mobilu a tak se začínám ptát lidí (kterých tam ale moc není v tuhle hodinu) že jako kudy kam. Lidi nevědí a já nervózním. Nakonec se dostávám do jakéhosi pochybného hotelu, tak se na recepci ptám, že co a jak a oni že jsem šílená a ani nevědijou kde jsme na mapě. A taxíček prej ať si neberu, ž by mě zabili nebo co. Velice mě to uklidnilo celý a drandím ještě svižněji kamsi dál. Ptám se další osoby co potkávám a mezitím mě dohání jakejsi cyklista a jak vidí, že moje španělština to moc nedává, tak se mi snaží nějak pomoct s překladem a v závěru se nabízí, že mě doprovodí na nějakou křižovatku a ukáže mi směr, že jako nebezpečný šecko. Jdeme asi minutu a von, že ať posečkám, že si dá kolo domů a půjde se mnou celou cestu, aby se mi něco nestalo. Nevim moc komu věřit, ale nic jinýho mi nezbývá, tak celá nervní čekám na ulici před jeho barákem. Pán je z Kolumbie. Po pěti minutách se objevuje a povídá, že vezmeme auto, neboť on by se pak bál jít sám pěšky domů, že by ho strašně zabili. To už vůbec teda nevím, nakolik je rozumný si sedat do auta k někomu koho vůbec neznám, v cizím městě v noci, ale nějak se mi zdá, že mě snad uplně neplánuje zabít, tak se nakonec rozhoduju to risknout. Strašlivě se mi pořád omlouvá, že určo smrdí potem, že jako byl na tom kole a kdesi cosi a já nevim. On pořádně nezná ty ulice tam, ale veze mě k mormonskýmu kostelu (můj orientační bod, ale stejně nevím jak se odtama dostat domu) a nakonec volá Jorgemu a Jorge a J si pro mě celý vyplašený jdou ke kostelu a kolumbijec nás šecky veze k Jorgemu dom. Strašlivě mě sprdávaj a mám zákaz kamkoli znovu chodit po setmění. Dramata. Kolumbijec ještě Jorgemu povídá (dobře sem jim to španělsky rozuměla), že jako pěkná holka v minikraťáskách a ještě s mobilem v ruce, loca loca! Jorge prej plašil už asi 3 hodiny, i ten chvástavej týpek byl nějakej neklidnej a oni oba znervózněli J. Furt nějaký nebezpečenství tadyk, jeden nemá chvilku klidu!

Kromě nočního dobrodružství mezi další highlighty patří krádež jablek (ne úmyslná – zase jsme byli bez peněz a pani nechtěla naší 5 dolarovku a že prej ať přijdeme zaplatit odpoledne a my už nikdy nepřišli a to jsme tam byli ještě minimálně další 3 dny a já pořád J ponoukala, ať tam jde ty jablka zaplatit ale on se nějak ostýchal), výlet lodí (kterej teda byl dost marnej, páč řeka je odporná a šedivo hnědá a loď jela kamsi, kde nebyly žádný výhledy), několikanásobná návštěva pizza hut, kde nás pokaždé ožebračili a jídlo bylo hnusný a většinou ani nedali žádnou salsu na pizzu a Jorge si myslel, že jsme milionáři.

Až podezřele často se nám stává, že jsme uplně bez peněž, páč J je marnej a nikdy nedovede převést peníze v čas, i když ho obvykle urguju tak týden dopředu, pokaždý má na všechno dost času a my pak máme asi tak dolar na 3 dny. V Guayaquilu jsme to v jeden moment dovedli až do absurdnosti, kdy jsme neměli ani na autobus do města, kde by bylo možný platit kartou. Nicméně to mělo i světlou stránku. J se chtěl dát ostříhat a Jorge povídal, kterak jako 3 dolary to bude stát. Nějak jsme obešli pár míst a všude to bylo víc, až jsme našli nějaký místo, kde se J s panem kadeřníkem nějak domluvil, že jako 3 dolary, což nás velice potěšilo, páč to vypadalo jako profi místo a pán i ukazoval 3 na prstíčkách. Sedím si tam teda a sleduju celou operaci, kdy ani jeden z nás není schopnej pánovi říct, co za sestřih by to mělo bejt, ale nějak se to nakonec povede a i to vypadá fešně. Jenže pak ouha, J se vydává platit, nonšalantně tam pánovi dává 5 dolarovku (tu, kterou pani od jablek odmítla) a pán se nějak čertí a cosi se snaží říct a my si myslíme, že nemá na vrácení (což se tu stává naprosto všude, nechápu c o s těma drobnýma všichni dělaj) ale ouha, šecko jinak! Cena za sestřih nebyla 3 dolary, ale 13. My ovšem máme jenom těch 5, karty pán nebere a my nemůžeme nic vybrat. Štrachám v kabelce a panu kadeřníkovi se očka lesknou, ale velice je zklamán, když vyštrachám asi 17 centů a slavnostně mu to nesu. Hrozně se horlí, odmítá ty drobný, bere 5 dolarovku a vyhání nás. No, co už. Aspoň J pošéfil kvalitní sestřih za výhodnou cenu. Malonko nervózníme, když se kolem pana kadeřníka proháníme po ulici během dalších dnů (tentokrát už s penězi).

Jelikož je J veliká slečna, tak ho bereme na nákupy (já nenakupovala ani nepamatuju, naposled někdy ve Státech v půlce léta), kdy si strašlivě pořizuje kšilt (jelikož ten předchozí někde zašantročil) a tričko Rodgera Federera a kdesi cosi a hrozně se z toho všeho raduje a vykračuje si po ulici s asi pěti igelitkami. Pro RF tričko a kšilt jsme se vydali na jakési tržiště, z kterýho se mi dělá šoufl, páč ty stánky jsou tam naňahňaný jeden na druhej, mucha gente a já se nerada mačkám.

Navíc tu všude po městě maj takový podivný obchody, kde prodávaj filmy. Jakože naférovku vypálený CD/DVD s filmy, obvykle kus za dolar. Tisíce filmů, je to docela psycho. Zjevně si tu z pirátství nikdo velkou hlavu nedělá. Skoro mě až mrzí, že můj noťas nemá slot na CD a J má marnej tablet jenom.

Další ultimátností je jeden z pidi parků v centru, kde se jim prohání desítky iguan (takový ti leguáni nebo jak se tomu říká) a J je z toho ukrutně vypsychovanej a kdykoli se nějaká začne hýbat, tak rozhazujeme rukama ve vzduchu a kvičí že pomóc, ono se to hýbe! Já se jich tolik nebojim, teda kromě jednoho stromu, kde jich sedí desítky na větvích a já akorát čekám, kdy mě nějaká potentuje.