směr Canoa

Opouštíme hostel a chystáme se taxíček odchytit na ulici, což pani recepční ukrutně poděsí a tlačí nás zpátky, že to jako nemůžeme (je asi 10 ráno) a že pro taxíček zavolá a my ať posečkáme vevnitř. Tak já nevim, možná to je fakt ukrutně nebezpečný šecko a ti blogeři co popisovali dramatický jízdy taxíkem, kdy na každých semaforech řidič šahal pod kobereček pro pistoli, měli pravdu. Taxíky tu maj kamery (mysleli jsme, že jenom tu jednu vepředu, ale objevili jsme i další za sedadlem řidiče) – nevypadaj moc funkčně, ale kdo ví. Jízda na terminál (tentokrát ten jižní, severní je na druhym konci města, takže hodiny a hodiny jízdy) trvá snad sto let, krosíme nějaký lesy, tunely, dálnice a když už si myslíme, že nás řidič unesl, tak se zase za rohem objevuje Quito. J hrozně umírá, je tam zkroucenej za baťohem a vypadá, že to s ním šlehne každou minutu, a já mám hlad.

Na terminálu šéfujeme oběd – nějaká grande porce arroz con camarón a jsme velice local, páč k tomu zakupujeme u vedlejšího stánku avokádo (lidi vypadaj, že si tu nosí svoje vlastní avokáda a pak si je k jídlu přihazujou). Je toho tuna (i přesto, že jsme zakoupili jen jednu porci) a my nestíháme. Balíme to teda para llevar a myslíme si, jak jsme to ošéfili a aspoň neumřeme hlady v buse (milion hodin jízdy!), ale ouha – při nástupu do busu nám to paní zabavuje, že jako žádný takový. Vědět to, tak skovám rejži do baťohu. Pani je vůbec nějak přísná, snaží se nás donutit dát si i baťůžky do zavazadlovýho prostoru, ale to já se teda nedám, a po asi dvou minutách mě teda s tim pouští, J tak statečnej nebyl a má po srandě.

Cesta je to opět dlouhá, jak už to tu tak bývá. Míříme do Bahia de Caraquez nebo tak něco, kde máme přesednout na taxíček a ten nás má doručit k Donovi do Sundown hotelu. Ještě před Bahíou (už je tma) se dáváme do řeči s nějakou neurotickou Francouzkou, která si stěžuje, že řidič staví na každým rohu (není to tak úplně pravda, nestavěli jsme skoro nikde, jenom ke konci si začal řidič po cestě šéfovat svoje businessy, kupovat sýr a podobně) a ona už je celá nervní. Dozvídáme se, že už leta žije v Canoa, tak nám dává nějaký tipy a rady. Sundown je prej moc drahej a máme zkusit najít jakéhosi Miguela kdesi a on že má nějaký domečky z bambusu. Po asi dvaceti minutách jízdy to už vůbec nedává, je celá vyschýzovaná a vyskakuje z busu a nutí nás jít taky, že prej za náma jede bus do kterýho přesedneme. Moc nevíme, která bije, ale bereme teda šecky ty kufry a následujeme jí. Už uplně večer konečně stavíme před Sundown, kde je nějaká osoba co moc neví kdo jsme (a to tu máme rezervaci už asi z před 3 měsícema, krize), ale dostáváme teda pokojíček a ráno, že se to celý nějak pořeší.