Ráno raníčko u snídaně (kdy J snědl chleba, kterej nebyl
jeho a pani z airbnb pak lamentovala, že co se jako s tím chlebem
stalo) nám další lidi co tam jsou ubytovaný doporučujou nějakou lanovku na
kopeček s výhledama, ale povídaj, že bychom si prvně pár dnů měli zvyknout
na tu nadmořskou výšku, než se tam vydáme. Další slečna ale pak povídá, že jim
tu dost pršelo poslední dobou a že dneska by byl dobrej den a my se tuze
nadchneme a vyrážíme i bez aklimatizace. Nějak se tam dopravujeme taxíkem (pořád
žádný zbraně ani přestřelky, nevíme o čem to ti blogeři mluvili) a čeká na nás
víc jak dvouhodinová fronta, než si konečně můžeme sednout do lanovkového
vozítka.
Jen co si nahoře vystoupíme, tak se ukrutně ochlazuje,
přecijenom jsme v 4100m.n.m. a i Quito samotný (nejvýše položené oficiální
hlavní město světa – Bolívie to tam trošku komplikuje) není uplně nejteplejší
destinací. Strašlivě nasazujeme šálu a čepici ale nejsme uplně vybavený a po
asi 5 minutách se zatahuje a ochlazuje ještě víc a tak se schováváme pod
střechu a číháme, neboť já strašlivě chci další fotky. Po asi půl hodině se
zadařilo, pofotili jsme co se dalo a vydali se nazpátek.
Naskakujeme na nějakej bus, poněvadž jsme tuze local a týpek
v buse se tvářil že jako centro histórico no problem, ale ouha. Jedeme a
jedeme a samozřejmě vůbec netušíme, kde si vystoupit a tak nějak zneklidňujeme
časem. Vedle nás sedí nějací běloši, tak se tážeme, zda oni vědí, páč tam maj
obří mapu a oni překvapivě moc nevědí, tak si aspoň fotíme jejich mapu, což se
následně ukazuje být velice chytrým krokem.
Řidič busu zničehonic zešílel a zrychluje tuze moc, málem
vráží do zdí nějakýho tunelovýho mostu a my trneme, že jako co to má herdek
bejt a hrozně si chceme vystoupit ale nende to. Nakonec belgičani nějak prchají
a my v poslední vteřině taktéž opouštíme bus, páč nejenže se řidič vrací
na původní místo nějak, ale J trvá na tom, že belgičani ví víc než my a že je
teda budeme sledovat. Nenápadně se k nim hrneme, a strašně přátelsky jim
líčíme, kterak půjdeme s nima. Sledujeme je s obtížemi až na „hlavní“
náměstí. Tisíce lidí, tak to malonko
obíháme a pofocujeme a vyrážíme na papu – než dojíme, tak se strhává průtrž
mračen (Quito je známý tím šíleným počasím, kdy v jedný minutě svítí
sluníčko, v druhý se zvedne vítr a začne pršet a pak skoro mrzne a pořád
dokola a člověk se teda nestíhá oblíkat a svlíkat). Čekáme, dokud se to nějak
neuklidní a pak už je skoro noc zase a my teda se směřujeme dom, i když nevíme
vlastně jak. Nějak se nám to nakonec s mapou povedlo najít všechno a těsně
po soumraku za sebou zamykáme vrátka (troje) na osm západů.
Večer však přišel hladík a J měl skypové dostaveníčko a byl
línej jít ven, tak sem se zakuklila do černý mikiny s kapuckou, nažhavila
nervy a lejtka a vyrazila do ulic něco sehnat. Docela psycho, nikde nikdo
skoro, neděle večer, a každý auto co projíždělo kolem a přibrzdilo mi
přivozovalo infarktové stavy. Po asi pěti minutách už panikařím a skoro utíkám,
i když nevím kam. Po dalších pěti minutách, kdy už si řikám, esli nebude lepší
kručící pupíček než riskovat kdoví co, se rozhoduju to otočit zpátky a nakonec
šéfuju nějaký banánový chipsy v grocery storu kde nic jinýho nemaj.
Vytahuju klíče a chystám strategii jak šecky ty brány co
nejrychleji odemknout, než mě ti pochybní lidi na rohu přepadnou a ukradnou,
když v tom ouha, vrátka se otevírají a v nich stojí naši airbnb lidi,
nejvíc vyděšený a okamžitě mě tlačí dovnitř a hrozně spěchaj a šecky brány zase
zamykaj. Moc nevím co se děje a v tom už je tam i J, kterýho zburcovali
vteřinu po mým odchodu. Nestihli mě zastavit, páč jim vůbec nedošlo, že bych
mohla bejt tak šílená jako se vydat sama po soumraku do ulic Quita a když si to
uvědomili – po cvaknutí dveří – tak už sem byla fuč prej a tak děsně za J
vlítli a tuze ho sprdli, že co to jako je, že kam si jako myslím že jdu a jakto
že on nejde se mnou a šici tři tam pak číhali u těch vrátek celou dobu, aby kdybych
se náhodou živá vrátila, aby se to šecko urychlilo. Velice nás znovu pokárali a
zdůraznili, že obvykle takovýdle šílenosti se jim s airbnb lidma nestávaj.
J, kterej měl mezitím taky hlad, měl smůlu a záviděl mi moje chipsy během
skajpování.
Divočiny!
-----
Druhej den po snídani (tentokrát si to pani pohlídala, aby
se tam žádnej chleba neztratil) vyrážíme na free walking tour, která je pro
změnu (na rozdíl od Bogoty, kde to byl propadák) zajímavá a průvodce dredatej
mluví dobře anglicky. Chlapec povídá, kterak je původně z Baňos (záchody)
a má šelijaký zajímavý průpovídky. Celá tour trvá skoro tři hodiny, cestou
vbíháme do nějakýho kostela, sledujeme střídání stráží, náhodou se připojujeme
k čokoládové tour (Někdo za ní zjevně zaplatil a my se tam celá grupa
nahrnuli a J a já a další Američan jsme snědli většinu věcí co posílali na
okoukání. Velice fajn), zastavujeme na tržišti v ňaminkářství a vůbec je
to celý dost zajímavý. Já sem teda malonko netrpělivá, páč sem si na odpoledne
naplánovala výpravu na rovník (jakože ten monument a muzeum) a po včerejším
extempore je J nervózní a přikazuje mi, že max do 6:30 musím bejt doma a já
teda nemám už moc času (navíc když ani pořádně nevím jak se tam dostat).
Nakonec se rozhoduje, že pojede se mnou, páč stejně nemá nic lepšího na práci a
vyrážíme teda najít busovou zastávku.
Cesta busem je nějaká nekonečná, psali na
netu že půl hoďky, ale my už jedeme snad hodinu a pan průvodčí (nebo co to je)
má jinačí systém tady – lidi platí až při vystupování. On jakože dycinky
vyskočí za nima a oni mu zaplatí a až když se dostaneme na okraj města, tak
zkasíruje ten zbytek uvnitř. Zastávku naší jsme nějak přejeli, i když měla bejt
poslední a jsme kdesi v kopcích v mlze a mracích a ztrácíme
drahocenné minuty.
Po velikým netovým průzkumu, co sem včera provedla, vím, že
maj ten hlavní monument rovníkovej a nějaký srandy okolo a že je to celý
falešný, páč když to postavili, tak nevěděli, že ten pán se spletl malonko a je
to teda o pár desítek metrů mimo. Když začali používat GPS, tak vyzjistili, kde
to vlastně je a lidi tam pochystali jinačí muzeum, ne tak fancy, ale víc
interaktivní a já pochopitelně chci vidět oboje.
Začínáme falešným rovníkem, velikej monument, spousta businessmanů
se tam fotí, nevíme proč, maličký obchůdky a restaurace a šecko a celý to
vypadá dost podivně, páč jak je to malonko za městem, tak tam není moc lidí.
Začíná se stmívat a tak honem uháníme do toho druhýho muzea (Itiňan nebo tak
něco), kam nás málem nepustí, páč už je pozdě, ale nakonec to zvládáme,
dostáváme anglicky mluvícího průvodce, kterej evidentně už se těší dom a tak to
bere fest hopem. Celý je to takový fešnější, maj tam povídání o kmenech odkudsi
a o tom, jak usekávali lidem hlavy a pak s nima cosi dělali, že ty hlavy
byly míň jak poloviční a spoustu ilustrací. Maj tam i interaktivní fígle, kdy
člověk balancuje vajíčko na hlavičce hřebíku (levou zadní!) a pak rozdíly ve
víru vody, kdy na severní a jižní polokouli je to naopak, jedno je ve směru
hodinových ručiček a druhý proti směru. Taky nějaký balanční cvičení a silový
věci, kdy zjišťujeme, že při stání na rovníku jsme dost slabý a motáme se a
týpek z nás má srandu.
Do města se dostáváme po setmění velice, ale dneska jsme postěhovaný
do hostelu, tak už nás nikdo nesprdává. Šéfujeme večeři (nejvíc ňaminkózní
argentinskej steak si dávám a J trvá na tom, že si dá sandwich a polívku a pak
mi celou dobu ten steak závidí a viní mě, že jsem jako ho nechala jíst sandwich..
amatér), pakujeme se a jsme v šoku, že zítra konečně vyrážíme směr Canoa,
kde jsme původně měli být už před dvěma týdny. J navíc začíná mít příznaky
altitude sickness, tak je nejvyšší čas zajet na pobřeží.
Žádné komentáře:
Okomentovat