Autobusák v Pastu zvládáme v klidu, nezvykle brzo
i. A za hodinu už si to uháníme směr Ipiales, poslední město před hranicemi.
Bus je plnej Ekvádorců, je strašná zima a J okamžitě usíná, i přesto, že to má
bejt šecko strašně nebezpečný. Asi jak je 9 ráno, tak se nám nebezpečenství
vyhnulo, nikdo na nás pistolí nemířil a za necelý dvě hodiny už jsme v Ipiales
a hledáme taxíček na hranice. Taxíček nacházíme, za chvilenku už jsme na
hranicích (Cestou jsme na prvních semaforech ukrutně sledovali tuze roztomilýho
psa, kterej strašlivě štěkal a dorážel na nějakej taxík a nakonec za ním běžel
asi deset minut a nás to velmi fascinovalo. Ale po deseti minutách pes i jím
pronásledované auta zahnuli někam a my měli po srandě.), šlapeme do schodů pro
exit stamp z Kolumbie a za vteřinku už si to mezi kapkami deště štrádujeme
na Ekvádorské imigrační. Mysleli jsme, že jako pošéfíme razítko a hyjé taxíčkem
do nejbližšího města, ale ouha!
Fronta naštěstí minimální, ale když se po 5 minutách
dostáváme k okýnku a J dostává razítko, tak nastává prekérka, kdy pani za
okýnkem není vůbec nadšená, že se snažím dostat do Ekvádoru s pasem, který
nemá to exit razítko z Kolumbie (který je v mým druhym pasu, kterej
nechci používat a chci používat ten první) a odmítá pochopit, proč jako mám dva
český pasy a co to je za šolichy a moje španělské vysvětlení se jí nepozdává a
žádá J aby jí to vysvětlil, i když on umí dohromady asi 5 slov španělsky a sám
si není moc jistej co tam jako šolichám s tolika pasama. Asi 15 minut se
tam s ní dohaduju, až nakonec teda svoluje, že jako to půjde, ale musím jí
donýst kopii obou pasů a kopii toho razítka kolumbijskýho. Tak se hrozně vydávám
najít copy place, který jsou obvykle na každým rohu (doslova), ale jak
naschvál, tady jsou šecky zavřený. Pobíhám si tam v tom pohraničním pásmu
asi 10 minut, než konečně nacházím nějaký copy place a nastává další drama, kdy
nebohá žena nechápe, že potřebuju šecky ty tři stránky okopírovat na jednu
stránku. Nakonec se nám to nějakým zázrakem daří a já vyrážím znovu na
imigrační. Tentokrát už se pani za okýnkem ani nepokouší o nějaký zdvořilosti a
hodí mi tam razítko a nazdar. Welcome to Ecuador.
Další prekérka nastává při čekání na taxi, jelikož žádný
taxíčky nevidíme. Navíc tak nějak prší a celý je to tuze nepohodlný. Zůstávám
někde pod jakýmsi přístřeškem a J se vydává hledat taxík. Podaří se a už jsme
na cestě kamsi. Kdesi si konečně dáváme oběd, tentokrát za tvrdou měnu (v
Ekvádoru maj dolary) a šecko tudíž vypadá levně (přecijenom ceny kolem 5
vypadají mnohem líp než ceny kolem 6000). Vydáváme se na busák a jsme skoro v šoku,
neboť tu maj opravdový busy, ne jak ty pidi auta co měli v Kolumbii většinou.
Naskakujeme do nějakýho, kterej vykřikuje, že Quito za 5 dolarů (ceny tu maj
prej bejt kolem 1USD za hodinu jízdy, fešnost). Jsme v buse jediný a
vybíráme si fešný sedátka. Nadšení však netrvá dlouho, neboť se bus začíná
plnit lidma, co maj opravdový jízdenky (my nemáme nic a ani jsme neplatili) –
opakovaně nás lidi vyhazují z našich sedátek, že jako maj místenky a já
opakovaně vysílám J aby zašel ven koupit jízdenky a on se bojí. Nakonec ho
vyženu, ale ouha, v tu chvílí se bus rozjíždí a já trnu, co jako teď. Naštěstí
si stihnul naskočit a jízdenky se pořídily cestou.
Cesta je napínavá a scenérie tuze fešná. Uplně jak jiná země
hnedle. Fešný kopečky a šecko a já nestíhám fotit (doslova, šecko je to nějaký
rozmazaný). Sledujeme fascinující záležitost, kdy ne jen jeden prodejce, ale
celá skupina (7 lidí tuším) se nahrne do busu a prochází uličkou ve snaze
prodat šelijaký druhy jídla. Velice vzrušující.
Navíc, aby nebylo málo dramat, tak hnedle kousek za tim
prvním městem nás zastavila jakási policie nebo military a pochopitelně z celýho
busu si museli vybrat můj kufr na random prohlídku. Ani bych to nevěděla, kdyby
J (kterej seděl vepředu) je neviděl náhodou – tak si mě přivolali, abych jako
kódovej zámek otevřela a začali štrachat. Moc nevěděli, páč kufr byl velice
pečlivě spakován a po 30s mě nechali jít. Uff, nenašli všechny ty ilegály co v tom
kufru pašuju :X
Hrozně se mi chce spát, ale ty scenérie jsou fascinující a
tak to hrozně celý monitoruju. Cesta měla trvat asi 5 hodin, nicméně jak se
blížíme ke Quitu, tak se dostáváme do jakési kolony (sobota večer – Saturday night
fever, clearly) a skoro se nehýbeme. Mezitím padá tma a my nevíme, páč jsme
nebyli online celej den a netušíme tedy, zda nás airbnb lidi akceptovali nebo
co jako. Cesta nakonec trvá asi milion let a na autobusák, kterej je tuze daleko
od centra se dostáváme po devátý večerní. Wifi se nám vůbec nedaří najít, tak
nakonec bereme taxík do jediný lokality co si já pamatuju (páč J ani nemá
adresu těch lidí z airbnb) a taxikář nám staví někde tam na wifi. Následně
zjišťujeme, že lidi nás akceptovali a vyrážíme teda k nim. Na poslední
chvíli, jak brzo zjišťujeme (bejt tam o půl hoďky později, tak by nám to prej
zrušili, lidi jedni, páč od nás neslyšeli celou dobu), ale podařilo se a už
jsme v domečku. Chceme se vydat pro papu a dostáváme instrukce, že i
přesto, že je sobota večer, tak maj nějakej svátek tam a měli bychom bejt max
do 11 doma, jinak děsně nebezpečný šecko a už i teď je to dost na hraně. Dáváme
teda nějaký papu rychlý a uháníme zpátky, než nás ukradnou a zabijou.
Žádné komentáře:
Okomentovat