Salinas

Další destinací jsou Salinas. Bus šéfujeme téměř bez problémů (i s přestupem), jenom poslední „mhd“ nás malonko přechytračilo, poněvadž nevíme kdy si vystoupit – klasicky nemáme žádnou rezervaci nikde – a jedeme a jedeme, až už v buse nikdo není a vypadá to, že se točíme nazpátek, tak si radši vystupujeme a bloudíme s kuframa po liduprázdném městě. Salinas mají být něco jako Miami, jenom teda uplně není ještě sezóna, takže nikde nikdo. Jakože uplně. Po asi hodině kotvíme v Hotelu Salinas nebo tak něco, kterej smrdí chlórem a klíč od pokoje je větší než moje kabelka.

Vyrážíme na obhlídku města a jako skoro jsem až v šoku. Samý mrakodrapový hotely (fest šok, po všech těch bambusových domečcích a tak) a docela věřim tomu, že v sezóně (která začne asi za měsíc) to tam žije. Pláže fešácký a upravený (takový ty zálivy, takže téměř žádný vlny) a lidi (převážně běloši) tam běhaj po večerech po promenádě.

Nakupujeme ňaminky v místním supermarketu (moderní šecko se security) a i přesto, že nevlastníme klubovou kartičku, tak se nám při každým nákupu podaří dosáhnout ceny dokonce nižší než pro členy, velice zajímavé.

Sledujeme místní vychytávku, solmáforo, což je takovej sluneční semafor, kterej ukazuje, jak nebezpečný je sluníčko a kolik minut se člověk může na pláži povalovat.

Další den si dáváme výpravu, kdy se chci dostat na nejzápadnější bod, páč se domnívám, že by to mohl být nejzápadnější bod Ekvádoru, ale uplně se to nedaří, páč nevíme kudy kam a už se připozdívá. Cestou však vidíme asi tři fešný pláže, jakýsi vojsko, který má trénink nebo co, páč tam chlapi pobíhaj po silnici se samopaly nad hlavou, fotíme se (J se fotí, jak malej) s tanky a podobnou mašinérií a hrozně trneme, že nás někdo asi brzo zastřelí.

Potkáváme parkoviště plný bot, pásků a čepiček – taky jakýsi vojsko asi a hrozně si chceme nějaký pučit, ale bojíme se. Tak aspoň spekulujeme, kdo je jaká osobnost, podle umístění bot ve skupině a podle zarovnanosti pásků a čepiček.

Vrcholem výpravy je jakýsi kostel, kterej je tuze moderní a za oltářem má Ježíše za námořním kormidlem. Strašně je to šecko bizarní. J se odvazuje, leze na kazatelnu a strašlivě tam rozjíždí nějaký hity Michaela Jacksona nebo co a já trnu, kdy někdo na nás vlítne, že co tam jako děláme za bordel. Nikdo na nás nevlítl a po asi půl hodině kostelního skotačení se chystáme k odchodu.

Mezitím se začíná stmívat a my teda zjišťujeme, že žádnej západní bod se konat nebude, neboť to vypadá, že je tam nějaká military zóna do který nemůžeme vstupovat a navíc se bojíme a J má klasicky hladík, takže musíme zpátky.

Další den se rozhodujeme, že jako stačilo (přecijenom, skoro šecko je zavřený a i přes fešný baráky a pláže, je to docela město duchů) a zase se vydáváme na cestu.