Jelikož jsme v Guayaquilu zběsile zakoupili ty letenky
neplánovaný, tak se nám mění itinerář (kompletně) a spěcháme přes hranice. Z Cuency
jsme chtěli odjet už hnedle ráno, aby se to šecko stihlo, ale ouha, bus jsme
propásli a máme teda jízdenečky na noční bus (první noční bus, za celej tedle
výlet, nějak si troufáme, navíc přes hranice).
Po grandiózní večeři uháníme na busák, kde se snažíme
v poslední minutě pošéfit nějaký ubytko a J zběsile přes Skype volá na
šelijaký místa a divokou španělštinou (těch jeho 5 slov co zná a s pomocí
mojeho pochybnýho slovníku na mobilu) to hrozně zařizujeme, i když si vlastně
nejsme moc jistý, co přesně jsme zařídili a nasedáme na bus. Prvně teda máme komplikace
s tím se vůbec dostat k busu, neboť tam maj jakýsi turnikety, kdy člověk
musí hrozně platit nějaký ty centy aby ho pustili na nástupiště a my zrovna
neměli dost drobných a J naštěstí předtím ukradl (neplánovaně, holt nenašel
nikoho komu by zaplatil a spěchali jsme) žvejky a máme teda aspoň nějaký větší
peníze a někdo nám nakonec přes turniket pomáhá. Docela psycho, neboť
v buse je nás asi 8 bělochů a to je celý. Navíc ten bus otevřel jakejsi
klučina, kterej vypadá asi tak na 11 a domníváme se, že on je teda řidičem. Ať
už to vozidlo řídí kdokoli, rychlostní limity zřejmě dané osobě nic neříkají.
Drandíme nadzvukovou rychlostí, lidem vypadávaj věci z těch přihrádek nad
hlavama, předjíždíme šecky busy a jiný vozidla a na zpomalovací prahy skoro
nezpomalujeme. J je z toho malonko nesvůj a projistotu usíná. Mě se spát
nedaří, neboť pořád slítávám ze sedačky – zběsilá to jízda.
Po několika hodinách nás bus vysazuje kdesi v posledním
městě před hranicemi a další bus má přijet co nevidět. Nic však nepřijíždí a my
teda sedíme v jednu ráno kdesi ve špinavý čekárně v pochybnym městě a
trneme, kdy nás někdo zabije. Ostatní běloši taky nevědijou. Po asi hodině
nějakej bus skutečně přijíždí, nicméně je to vozidlo tuze zafuněné, jak tam v něm
šici ti lidi spí. Ale nasedáme odvážně a hyjé na hranice. Po asi 20 minutách si
vyskakujeme na ekvádorské straně, pro exit razítko, ale zase hrozný čekačky
všude a vyplňování jakýchsi lejster a navíc nikdo nemá tužku a celý je to
únavný. Razítko nakonec obdržíme a vydáváme se na peruánskou stranu. Nikdo moc
neví co a jak a kudy kam, ale nějak to nacházíme a před třetí hodinou ranní, po
vyplnění dalších lejster, dostáváme razítko a hyjé zpátky do busu. Aspoň nikdo
neprudí s žádnými letenkami a dalšími náležitostmi. A ty fronty uprostřed
noci jsou údajně nejkratší, takže asi jako si nemůžeme moc stěžovat. Před pátou
ranní nás bus vysazuje v naší destinaci a nakonec se nám nějak podaří
sehnat někoho z hostelu našeho, kdo si pro nás zajede a celý to dobře
dopadlo a jsme tuze peruánští!
Přežili jsme první noční bus, přežili jsme (údajně) ne uplně
bezpečnej hraniční přechod, nikdo se nás nesnažil ožebračit ani ukrást, máme
šecky potřebný razítka a kolem šestý ráno se chystáme hají.
Žádné komentáře:
Okomentovat