Popayán

Původní plán byl pokračovat ze Salenta do Neivy a očekovat poušť (jejíž obrázky sem viděla v magazínu v buse z Bogoty do Medellinu a strašně mě to nadchlo), ale J je línej a přemluvil mě, že to vynecháme a zajedeme místo toho do Popayánu, který je také nazýván bílým městem – ne snad až tak kvůli nějakým rasistickým pohnutkám, ale poněvadž a protože z dob dávno minulých se dochovalo mnoho bílých budov. A centrum je víceméně složeno výhradně z bílých budov.

Cesta nám samozřejmě, jak už to tu tak bývá, zabrala celý den. Po nalezení hostelu Park hostel na hlavním náměstí hned vedle kostelíčku se vydáváme na výpravu za street food. Nějaký maso na tyčce pro J a já si konečně dávám salchipapas – tyhle jsou z opravdových pidi brambor (takový ty kuličky) a k tomu nějakej ten párek nakrájenej. Ukrutně stará pani s ukrutně starým pánem co tam ten stáneček měli, byli děsně roztomilý a pomalý a pani mi tam strkala šelijaký omáčky na to, nechutnost. Snažili jsme se ještě najít nějakou restauraci, která by se nám vešla do budgetu, ale jediný, co bylo otevřený, byla nějaká hotelová restaurace tuze fancy, takže máme po ptákách a dáváme si ještě jedno kolo u stánečku s masama na tyčce a salchipapas (tentokrát sem skončila s piňa dressingem a bylo to dobrý!).

Máme okno na náměstí a zrovinka se jim tam ráno koná nějaký veliký shromáždění (nebo stávka, nebo snad povstání či co, nevíme vůbec), tak to strašně čekujeme asi hodinu a připadáme si tuze privilegovaně a v centru dění. Občas jim tam do toho vystřelí nějaký dělobuchy, což nás zpočátku leká, ale už si zvykáme. Náměstí plný lidí!

Když se tam to shromáždění rozpustilo, tak vyrážíme sehnat něco k snědku. Nevíme moc kudy kam a mapa, co nám dali v hostelu, už nemůže bejt horší (absolutně na ní není nic k přečtení, ani názvy/čísla ulic, ani názvy podniků, ani naše lokace) a tak jen tak vyrážíme tou nejošklivější uličkou, že jako uvidíme. A viděli jsme.  Úplnou náhodou nacházíme nějakou hotelovou jídelnu nebo co, narvanou lidma (že musíme i frontu vystát) s nejvíc nejlepším meníčkem za tuze výhodnou cenu.

(Nevim, esli už byly meníčka zmiňovaný, ale maj tu takový almuerzos a meriendas – obědy a večeře, kdy někdy člověk má na výběr z více položek, někdy ne, ale obvykle je tam polívka, pak nějaký maso s rýží, fazolema, salátem nebo tak něco, občas pidi desert a kelímek džusu. A cenově je to fest výhodný, poněvadž se to obvykle dá pošéfit pod 4 dolary. Někdy jsou to dost ňaminky, někdy je to spíš marnější, ale rozhodně je to super věc, pro náš budget. Měli bychom to jíst častějc. Jedinou stinnou stránkou těhle meníček jsou patacones. Takový ty falešný banány, který jsou nějak napresovaný a osmahnutý nebo co a je to ukrutně nechutný a ani jeden z nás není schopnej dát víc než sousto. Věčná škoda, páč patacones jsou součástí snad všech jídel tady. Občas, když se poštěstí, tak je tam místo patacones opravdovej smaženej banán, kterej já naopak tuze zbožňuju a J ho samozřejmě nejí, takže zbyde víc pro mě.)

Tohle meníčko bylo ultimátní, polívka byla děsně dobrá a pak byl na výběr z 3 mas, rýže, fazole, brambory, salát a pak nějaký sladký cosi na závěr a džusík a celý to stálo 3 dolary (a byl tam opravdovej banán!). Strašně jsme se nafutrovali a skoro jsme nemohli ani chodit. Tak jsme tak popocházeli a poposedávali skoro půl dne, a potom jsme se vydali na výpravu na kopeček s kostelíkem (spíš to byl kostel na konci schodiště s asi miliardou schodů) a na konci něco hořelo, takže všude děsnej dým a lítal tam popel. Výprava za všechny prachy.

Vyrážíme (jako ostatně každý druhý nebo třetí den) do bankomatu a opět sledujeme velikou kolumbijskou záhadu, tentokrát ve větším. Lidi tu stojí obrovský fronty před bankami. Všude. Nepodařilo se nám zatím vysledovat, esli jako jenom v některé dny, nebo jak to funguje, ale zatím se tento jev vyskytl v každém větším městečku. Domníváme se, že tam asi rozdávají peníze zadarmo nebo tak něco, jinak si ty fronty vysvětlit neumíme. Párkrát se i chystáme se do fronty přidat a vyzjistit co a jak, ale přecijenom, s naší nulovou španělštinou by nám stejně nikdo žádný peníze beztak nedal.

Rozhodujeme se poprvý využít místního laundry servisu, přecijenom, už cestujeme dva týdny. I když tedle hostel má laundry service nejdražší co jsme za celou dobu viděli, odvážně se rozhodujeme to zkusit. Celá procedura prý trvá 24 hodin, poněvadž nemají dryer (nějak mě ty Státy rozmazlily) a suší to pěkně po staru na šňůře. Velice se těšíme, jak budeme mít šecko čistý a pochystaný před odjezdem ale ouha. Půlka věcí je vlhká, několik položek vyloženě mokrých a vrcholem všeho je absence veškerého mého spodního prádla a ponožek (což byl ostatně hlavní důvod celého praní, že). Trošičku panikařím (víc než trošičku) a snažíme se tomu přijít na kloub. J tvrdí, že tam ten můj pytlík prádelní rozhodně donesl a správce, co měl to praní na starosti, tvrdí, že tam šecky ty naše pytlíky naládoval. Tak se přeptávám, esli se jim to už někdy stalo a nebo esli to omylem nemohli dát někomu jinýmu, kdo taky v tu dobu pral (přecijenom jim to šecko visí na jedný šňůře) – nicméně tato možnost je vyloučena a že by se tam objevil nějakej fetišista, co by šel i po ponožkách se mi taky nezdá moc pravděpodobný.

Záhada se nakonec vyřešila, a inkriminovaný pytlík se našel pohozený vedle pračky, pff. Týpek se velice omluvil, že se mu to ještě nikdy nestalo a malonko nám slevil z přemrštěné ceny. Hmm, vypadá to, že asi začnu bezponožkovou módu.