Další destinací je Manizales. Ani ne tak kvůli něčemu spešl,
ale spíš abychom se vyhnuli dlouhému cestování a hlavně cestování v noci –
přecijenom, i když to tu nevypadá až tak nebezpečně jak sem si předtim myslela
a jak mě lidi varovali, tak nočním busům by se člověk vyhnout měl. Hlavně kvůli
banditům nebo co, kteří zastaví bus a okradou šecky. A tak.
Stmívá se tu už v 6 a vzhledem k tomu, že nejsme
úplně ranní ptáčata, tak nám ze dnů tady moc nezbývá. Obvykle i přes bedlivé
plánování se najednou setmí když ještě pořád jsme v buse a to pak trneme.
On i příjezd do města po setmění není uplně to nejlepší.
Z Guatapé musíme zpátky do Medellinu, přemístit se z jednoho
terminálu na druhej, což je fest napínavý, páč v rámci šetření výjimečně
nebereme taxi, ale naskakujeme na místní busíček, kterej je pochopitelně
vybavenej takovym tim kovovym aparátem, jakoby turniketem, co s tím člověk
musí točit aby prošel. Normálně už nás to tolik nevzrušuje (má to tu většina
MHD busů ve velkých městech), nicméně dostat přes to pochystání můj loďák se
zdá být nadlidským výkonem (ono i procpat tím mojí osobu s baťohem na
zádech a kabelkou v ruce je dost adrenalin). Snažíme se řidiči vysvětlit,
že otevření zadních dveří by tuze pomohlo, ale on nedbá a furt mává, že ať se
necrcáme. Nakonec za pomoci asi 6 místních gentlemanů (juch juch!) jsou kufry v buse,
usazený na sedátku (ulička je pidi, tam by se ani nevešly a navíc by to celý
blokovaly. Sice řidič není moc nadšenej, že blokujeme sedátka a navíc po půl
minutě jízdy je jasný, že kufry to samy nevybalancujou, ale místní gentlemani
se opět předvedli a kufry drží vší silou.) a my si můžeme vychutnat asi
45minutovou jízdu přes město. Už ten bus z Guatapé měl zpoždění, tedle se
taky nezdá být úplně nejrychlejší a my trneme, esli vůbec stihneme nějakej
rozumnej navazující bus.
Na druhym terminálu to začíná být napínavý, jelikož to
vypadá, že časy, kdy jsme si cestovali komfortními busy (1x) jsou za námi. Při
obvyklé proceduře, kdy navštěvujeme okýnka všech společností a snažíme se vyzjistit
(a případně usmlouvat – což se ale obvykle nedaří..surprise surprise, jsme
běloši a neumíme pořádně španělsky) cenu a čas odjezdu, začíná být jasné, že tentokrát
nepojedeme mega busem, ale ani pidi busem, nýbrž nějakým autem s asi 8
sedátkama nebo co. Moc se mi to nepozdává, ale mám smůlu. Po občerstvení v Subway
vyjíždíme (subway je v Kolumbii na každym rohu – ve velkých městech –
docela zajímavý.. a po včerejších koupelnových dramatech se i já bojim, aby na
mě nedošlo a místo lokálních pokrmů volím subway) – kufry se nám povedlo někam
zapakovat, takže teď jenom manipulujeme s baťohama a snažíme se udržet
aspoň 3 sedátka.
Po cestě samozřejmě nabíráme lidi postávající u cesty a hned
je nám jasný, že tady žádný bezpečnostní opatření očekávat nemůžeme a nezbývá
než se modlit, aby některý z těch pocestných nebyl bandita. Cesta má trvat
asi 4 hodiny, ale nakonec se to blíží spíš k 6,5. Původní plán příjezdu do
Manizales v 6 se teda absolutně nedaří plnit. Navíc cesta je pekelná, samý
zatáčky, řidič je nejzběsilejší (což je ostatně v Kolumbii velice obvyklé
a běžnou praxí je prostě jet fest rychle, na libovolné straně silnice a pak
zablikat nebo zatroubit a doufat, že se protijedoucí auto vyhne), mě se na
zadním sedátku začíná dělat šoufl (ale asi jediný štěstí, že sem vzadu a
nevidim šecky ty dopravní divočiny), spát se absolutně nedá, baterka v mobilu
mi dochází, a s každým poposkočením nebo přejetím zpomalovacího prahu
hrozí, že si načůrám do gatí.
Jak se začíná stmívat a je tedy zřejmé, že nám zase s dobou
jízdy kecali, tak víc a víc trneme, kdykoli se řidič zběsilej rozhodne zastavit
uprostřed lesa pro nějaký lidi co se tak kdoví jak vzali. Občas si taky zastaví
tu a tam, aby si vyřídil nějaký osobní business nebo co. Asi je to pimp, neboť
se obvykle vrací se štosem bankovek, který si nebojácně počítá na veřejnosti. V jednom
momentě u cesty spatřil asi 9 chlapců a i když jsme neměli ani polovinu sedátek
pro ně, nějakým zázrakem je tam šecky napakoval. Tuším, že během celé cesty
neměl plnou obsazenost asi tak půl hodiny. Možná ani to ne. Holt kdo umí, ten
umí.
Nějakým zázrakem nakonec přijíždíme na terminál v Manizales,
neokradený a živý. Tím však ale dnešní dobrodružství zdaleka nekončí. Kvůli
budgetu (o jehož narušení se mimojiné postaral chic penthouse) se rozhodujeme
pro couchsurfing. Jak už to tak bývá
poslední dobou, poslala jsem 1 request a hnedle kladná odpověď. Týpek velice
zaslal adresu a instrukce kterak se k němu dostat a co říct řidiči taxi.
Nějak se ovšem zapomněl zmínit, že je to nějaká vesnice za městem, o které
absolutně nikdo neví kde je (po asi 30 taxi řidičích, co nám řekli, že netuší
kde to je, jsme začali být malonko nesví. Přecijenom už bylo skoro 9 večer) –
dovolat jsme se mu nemohli a tak nějak vůbec to bylo celý beznadějný. Nakonec
za pomoci nějakého policisty a já nevím koho všeho, se nám povedlo přesvědčit
jednoho řidiče, aby nás tam zavezl (tušil, kde přibližně to je, ale bál se!).
Tak si tak jedem v taxíčku, všude tma, město daleko za námi a říkáme si,
esli to byl dobrej nápad. Ale řidič vypadá vyděšeněji než my, tak asi dobrý.
Občas se někoho přeptá na cestu a nakonec nás vysazuje u kýženého kostelíčku v Malteria.
Následné instrukce jsou ještě
divočejší. Procházíme nějakou bránou jak na farmu, všude tma, cesta vůbec není
optimalizovaná pro kolečka u mojeho kufru a vrhaj se na nás divocí psi. Nakonec
kamsi přicházíme, jenže ouha, domy tu jsou dva a nemají žádné označení.
Zkoušíme tam tak pokřikovat, ale nikdo nedbá. Teda až na nějakýho psa, kterej
naopak dbá až moc a vůbec nevypadá, že by se bál nás pokousat. J se psů bojí a
já si taky nepřipadám moc odvážně a snažím se schovat za kufr. Ze dveří
vzdálenějšího domu kdosi vychází, tak halekáme, že hledáme Andrése, nicméně
osoba neví. Z toho usuzujeme, že to tedy musí být ten druhý dům. Znovu
klopkáme na vrátka a pani nějaká otevírá. Velice jí španělsky vysvětlujeme, že
hledáme Andrése a že jsme ti couchsurfeři. Moc neví, ale pouští nás dovnitř.
Nakonec z ní vypadne, že je to paní manželka a že se Andrés zapomněl
zmínit, že máme přiject a že ještě není doma. Naštěstí z ní taky vypadne -
po našich trapných pokusech o komunikaci - že umí celkem obstojně anglicky.
Jsme děsně uondaný, J má ještě pořád žaludek na vodě, ale držíme se a po asi
hodině se dočkáváme i samotného Andrése, kterej vypadá dost divoce, má strašně
rudý oči, navlíká na sebe nějaký pončo a vypráví nám pofidérní historky. No, umělci jsou to, tak je to šecko
takový free cool a in.
Žádné komentáře:
Okomentovat