San Agustín

Z Popayánu máme namířeno do Pasta, ale na poslední chvíli měníme plány. Klasika. Někdo zmiňoval San Agustín, jako must-see místo, ale nám se to nepozdávalo, páč tam vede nějaká divoká cesta. Nicméně při check-outu z hostelu nám týpek recepční cpe do hlavy, že jako jenom 5 hodin a žádný drama a že jako San Agustín nesmíme vynechat (I wouldnt go as far as to say it is one of the top places in South America, but in Colombia, it is definitely top) a my teda po napínavé cestě taxíkem na autobusák (řidič se nějak rozvášnil a nabyl dojmu, že mu rozumíme a neustále na nás pokřikoval jakési humorné věci a celej se chichotal a my nevěděli a já chytala záchvaty smíchu) se rozhodujeme pro San Agustín.

Tentokrát si ten autobusákovej zážitek malonko opepřujeme a J ztrácí jízdenky během 2 minut od nákupu (nechápu!). Když se snažíme vysvětlit týpkovi v budce, že jako nám musí vytisknout nový, páč jsme ty naše ztratili (a on samozřejmě vůbec nerozumí co řikáme a my na něj furt valíme nějaký slovo, co nám slovník v mobilu nabídnul), tak se nesetkáváme s velikou odezvou a zkoušíme tedy štěstí při průchodu přes security na nástupiště. Pani nedbá a furt opakuje, že musíme mít lístek. Velice jí vysvětlujeme, že lístek byl, ale už není. Po asi pěti minutách, když už ztrácíme nervy (páč se blíží odjezd našeho pidi vanu), tak se nám nějak povede jí přesvědčit, že pustí J a já tam posečkám se zavazadlama, zatímco on to zkusí pošéfit z druhý strany. Nic nepošéfil a pani se nakonec obměkčila a pustila i mě. J je celej překvapenej, jak jsem přes ní prošla. Řidič autobusu taky neprojevuje kdovíjaký pochopení, ale když jsem mu prstíčkama ukázala, kterak lístek byl, ťapi ťapi a lístek není, a že jsme imbecilové, tak se rozesměje a naloží nám kufry a pustí nás dovnitř. Wow, měli bychom to zkoušet častějc a ušetřit za jízdenky.

Odjezd měl bejt před pěti minutama, ale furt se nic nehýbe. V „autobuse“ hic, naštěstí sem poblíž dveří. Na děsivou jízdu vyrážíme za asi 20minut až a my celou dobu trneme, že někdo přinde pro ty naše ztracený lístky a vyhodí nás.

Vjíždíme zase do nějakých hor, najednou je strašná zima, já sem oblečená ve všem co mám v baťohu a zamotaná v dece a ručníku a stejně to nepomáhá. To bude jízda panečku. Ještě se do toho rozpršelo a furt někdo drandí tou metrovou uličkou přes můj baťoh (Jeden týpek, co jsme ho pochopitelně nabrali cestou, dokonce zjevně usmlouval, že bude stát. Docela psycho v těch křivolakých zatáčkách a furt tam přese mě vlaje.) a tuze je to celý nepohodlný. Když se blíží západ slunce, tak zastavíme kdesi u cesty, abychom po přestávce a minutové jízdě stavěli hnedle znova, jelikož tam čeká veliké vojsko. Šici musí z busu ven, asi 12 sněďochů a čtyři běloši. Snědý hochy šacujou fest pořádně a snědým hochům i dívkám prohledáváj zavazadla. Bílý holky nechaj bejt, bílý hochy šacujou, ale neprohledávaj zavazadla. Celá sem z toho hin a ani nedutám.

Podobných kontrol potkáváme ještě několik, ale naštěstí už nás nechávaj projet. Po příjezdu do San Agustínu se dáváme do řeči s těma dalšíma bělochama (Zélanďani), kteří jsou víc profi a maj booknutej hostel (jediný co máme my, je jakási kartička z hostelu předešlého, ale je to na ten samej hostel, tak si řikáme, že to zkusíme) – bereme s nima taxík a míříme do kopce děsivýho. Vůbec to nemaj kompatibilní s kolečkama od kufru tu cestu tam šílenou. A ani pořádný fešný pokojíčky nemaj, ale nakonec tam zůstáváme, páč je tma a ten krpál bysme dolů bez taxíčku nedali.

Jsme poučeni o hlavní atraktivitě místní – jízda na koni kolem těch ruin a míst památnejch. Už sem o tom někde četla předtím a je mi jasný, že to já teda podnikat nebudu. J se tedy vydává druhej den na výpravu na koňském hřbetu, zatímco já si dávám pěšky archeologickej park a následně skoro tu samou trasu co tam na ní maj ty koně. Park super, jenom jak ničemu nerozumím a logicky nemám průvodce, tak spíš jen tak drandím sem a tam a číhám na ty „sochy“ fešný. Veliká výprava přírodou se ukazuje být větším dobrodružstvím, než bych čekala. Mapu uplně nemám a ukazatele si tam dávaj jak se jim zachce, tak je to šecko dost takový nadivoko. V jednom momentě narážím kdesi in the middle of nowhere na asi 30člennou skupinu těžkooděnců a po prvotním infaktu, že teď už mě určo někdo zastřelí, se vydávám k nim se jako přeptat kudy kam. Když jsem se otočila jejich směrem, chlapi velmi zpozorněli, někteří i chytli zbraně, ale já nasadila turistickej kukuč a velikou španělštinu a chlapi se mohli přetrhnout v poskytování informací o tom kudy kam kudy. Ne že by věděli, ale byli ochotní. Nicméně co tam tak strašně strážili na poli mi jasný není doteď.

Drandím si tak polema a cestičkami prašnými, pochopitelně sem tam jediná, jenom občas projedou nějaký motorky, ale já nedbám. Jenže pak to přišlo – prvně cesta nějak skončila, neboť přes ní tekla řeka a já celá neatletická nevěděla jak to tam přes ty větve přeskotačit. Ale povedlo se. A pak přišli divocí psi. Strašlivě za mnou vybíhali z domů a hrozně mě chtěli pokousat a já měla na krajíčku a říkala jsem si, jaká jsem pitomá, že se vydávám na takovýdle dobrodružství, když jsem takovej strašpytel. Nakonec jsem se ještě ztratila (překvapivě jenom jednou). Po asi pětihodinové výpravě, kdy jsem málem duši vypustila, jsem se konečně dokodrcala zpátky na hostel, kde už J dávno byl a stěžoval si, že si narazil a odřel zadek z toho koně nebo co. Tak jsem o nic nepřišla.

Nějací sousedi hosteloví nám vyprávěli o kokainové tour, která vůbec nebyla tour (člověk by myslel, že je třeba vezmou do těch údolí a natrhaj tam ty listy nebo tak něco, ale vůbec), a vlastně je jenom týpek odvedl do baráku za rohem, kde jim ukázal, kterak se kokain vyrábí. Kanaďan jeden to šecko nafotil, tak nám ukazoval, jak to celý podomácku probíhá. Docela zajímavý. V závěru dostali pytlíček toho co si tam vyrobili a pá pá.

Ti samí sousedi nám taky líčili, kterak je okradli/přepadli v buse u hranic s Ekvádorem (kam se my velice chystáme za pár dnů) a J je z toho celej neklidnej a říká, že na nás už taky brzo dojde, že jsme se nějak moc uklidnili a už nejsme tak opatrný. Já zachovávám optimismus.