Manizales

Původní plán byl se ráno spakovat a jet dál, ale nějak se nám zalíbilo, že konečně taky jednou neplatíme za ubytko a tak píšeme Andrésovi zprávu, že jako zůstaneme nenápadně ještě jednu noc. Ráno jsou totiž všichni už fuč, i 3letá Franceska, kterou sme v noci beztak budili.

Po dobrodružné sprše – Andrés večer něco naznačil, že jako maj problémy se studenou vodou a pokud se nechceme opařit, musíme cosi šolichat se šroubovákem. A ono fakt. Lokalizovat šroubovák v koupelně mi však trvalo dýl, než bylo záhodno a tak sem se malonko opařila.

Kocháme se výhledem z kopečku a J se rozhoduje pohoupat se na houpačce, která je tam tak festovně přichystaná. Ale ouha! Při druhém zhoupnutí se houpačka řítí k zemi, J s vyděšeným výrazem čeká na nejhorší a než se stihnu začít chechtat, tak J i s houpačkou dopadá na zem a v mžiku se na něj řítí větev, na které byla houpačka zavěšená a kterou urval. V tu chvíli už to vůbec nedávám, chytám ukrutnej záchvat smíchu a polejvám se čajem, jak se celá smíchy třesu. Takový štěstí, že sem to viděla! J po zjištění že neumřel, je velice uraženej, že se akorát směju a vůbec ale vůbec sem se nestrachovala. Nemůžu si pomoct a směju se ještě asi 5 minut. Věčná škoda, že to nemám natočený na kameru. J má samozřejmě hrozný bebíčka a skučí. Dva kusy modřin a malonko sedřená noha, bóže. Couchsurfeři jak z pohádky. Přijíždíme skoro bez ohlášení, libovolně si prodlužujeme pobyt a ničíme vybavení domu. Franceska nebude nadšená.

Vyrážíme do města, obelstili jsme toho psa zuřivýho ze včera a už sedíme v busíčku nějakým. Nevíme moc kam jedem, ale pamatujeme si nějaký místo co Andrés zmínil a tak tam s pomocí náruživýho pána na vedlejší sedačce vystupujeme. Akorát je to děsně peligroso, tak se bojíme, děláme pár fotek a uháníme do centra, než nás někdo ukradne.

Vypadá to, že prodej motorek a pneumatik je tu nejvíc in a maj tu asi milion takových shopů. Hlavní náměstí a nějaký ty okolní kostelíky a tak máme zmáknutý jedna dvě a nevíme co dál. Bloumáme kolem a nacházíme nějaký prostranství, kde se lidi pozvolna začínaj houfovat na schodech, tak předpokládáme, že asi nějaká akce tam bude a zabíráme teda fleka na schodech taktéž.

Po asi hodině se skutečně něco začíná dít. Velmi rychle se dozvídáme, že je to akce pro staříky, u příležitosti mezinárodního dne seniorů. Tím se aspoň vysvětluje, proč jsou všichni ostatní účastníci v průměru o 50let starší. A taky proč na nás občas překvapeně hledí. Na pódiu se toho ujímá nejvíc nahecovaná pani, která i přesto, že má tak metr osmdesát (čili je asi dvakrát tak vysoká jak průměrný Ekvádorci), tak si to dává na ukrutných podpatcích a strašlivě chrčí (asi jak je celá dojmutá) a vypadá to, že se každou minutu rozbrečí, páč se chytá dramaticky za srdce (nebo prsa, těžko říct).

Senioři jsou zjevně v grupách podle nějaké oblastní příslušnosti nebo co a obvykle mají nějaký poster se sloganem a pani na pódiu ty slogany čte. My samozřejmě netušíme vůbec co se děje. Několik nahecovaných stařenek se vydává před pódium a šermujou jí těma plakátama před xichtem ale ona nedbá. Pár stařenek se však nevzdává a šermujou tak dlouho, až se nějakej chlapík na pódiu slituje a ty jejich plakáty přečte.

Dostáváme fruko a nějakou sušenčičku, super. A postarší pani vedle nás nám strašně něco vysvětluje po většinu času, my moc nevíme o co jde, ale nahazujeme šelijaký emoční výrazy a pani je spokojená. Najednou začíná něco divoce psát na kousek papíru, tak si myslíme, že chce dát J své číslo nebo tak něco, ale ouha, sundavá z ruky nějakej náramek, dává ho mě, slza málem ukápla, a strká mi ten papírek, kde je napsáno něco ve stylu, že jako přátelé od srdce a její číslo. Asi sem se pani líbila, páč mě ještě mucká trochu a my rozhodujeme, že se s ní J musí vyfotit.

Následuje taneční část, a senioři panečku jak laňky tam hopsaj (někteří nedbaj a trsaj přímo na schodech) a jak jsou někteří navlečeni v krojích, tak je to strašně roztomilý. Navíc se do tance dalo i pár policistů, co na celou akci dohlíželi (asi aby se senioři nepoprali o fruka) a speciálně jeden je nejvíc macho a umí velice kroutit boky, a ženy to samozřejmě šecky dobře vidí a tím pádem je na něj ukrutná fronta a pokaždý, jakmile novej song začne, tak stařenky uhání jak o závod, aby hocha čaply. Trochu se bojíme, aby se to nezvrhlo v nějakou wild after party a tak se po asi 2-3 hodinách balíme a mizíme.

Objevujeme další cable car (zdá se to být naše úchylka tadyk v Kolumbii, všude kde je vidíme, tak na ně lezeme) – a už si to drandíme nad městem. Fešácký zase, málem sme stihli i západ slunce. Po příjezdu dom zjišťujeme, že tam nikdo není a vypadá to, jak kdyby se už nikdy vrátit neměli. Číháme, ale nic se neděje. A internet přestal fungovat, tak už vůbec nevíme a spíme. Andrés se přikradl uprostřed noci, zapnul nám internet a asi zase zmizel. Divočiny.