Salento

Coffee region. Další zastávkou podle průvodce je Salento, které se nachází v coffee regionu. Opět nás nemine další autobusová cesta, tentokrát s několika přestupy, ale zvládli jsme to. (Arménia, jako jedno z přestupních měst nás zaujala nejen svým názvem, ale hlavně tím, že po příjezdu to vypadalo jako fest moderní město, samý fešný domy za bránama a se security, ale jak jsme se přiblížili k centru města, tak to bylo klasický ošklivý město.. vůbec většina měst v Kolumbii je o dost větší než by člověk čekal.. asi že maj tolik lidí.).

První večeře, jak brzo zjišťujeme, udává trend celému pobytu. Trucha (nějaká ta ryba říční)! Nacházíme restauraci s meníčkem, které sestává z polívky s banánem (jakože vedle položeným), truchy na sto (1-5) způsobů, pitíčka a tak. Docela ňaminka.

Další den vyrážíme na coffee tour – veliká výprava, asi dvě hodiny trajdání, než se vůbec dostáváme k těm coffee plantážím nebo co to je (takový pidi farmy nějaký) – nějakej týpek nás odchytává, že jako jeho tour je nej. Opět jsme se nechali nachytat, neboť při vstupu na pozemek už nás nějaká žena popohání, že jako honem honem, tour že už běží (ani mě nenechala koupit si pití a já přitom byla celá žíznivá po tý štrapáci). Týpek co to vedl nás taky začal popohánět, že další lidi na něj čekaj za třetím banánovníkem. Osazenstvo čítá nějaký 3 izraelce a nás dva. Týpek průvodce je dost nejapnej a pořád se přeptává, esli to chápeme šecko (a přitom na nás hledí jak na retardy) a kdykoli má někdo otázku, tak zásadně neodpoví a jenom to zamete pod stůl s tím, že to nám poví až za chvíli, že nám mezitím musí něco ukázat. Povětšinou nám však nic neukáže a otázce se tak šibalsky vyhne. Já teda moc netuším co se děje, jediný co stíhám, je nějakej rozdíl mezi banánovníkama (tím dobrým žlutým a tím hnusným zeleným).

Ukazuje nám ty rostliny, na kterých káva roste, něco mele o cyklech, ale tím, že oni jsou organická farma, tak to nedává moc smysl. Pak nám ukazuje, kterak zbavujou ty kávový zrna šlupky, jak to suší děsnou dobu, jak to pomelou a tak. Občas nám na požádání dá něco ochutnat, ale tváří se u toho tak jako že můžeme klidně umřít, když to kávový zrno dáme do pusy a jedinej dostatečně odvážnej je ten světlej izraelec. Nakonec nám dá koflíček kávy (nic moc teda, musim říct) a doluje z nás peníze za tour. Veliké zklamání, já věděla, že jsme se neměli nechat zlákat a jít místo toho na tu druhou tour, co měla po cestě barevný značky v angličtině. Zpátky se nám vůbec trajdat nechce, páč by to teď celý bylo do kopce a navíc začíná pršet. Izraelci nějak sehnali jeep a za malej peníz nás nějakej místní týpek veze zpátky do Salenta. Aspoň že tak.

Vyrážíme na papu a ouha – zjišťujeme, že trucha skutečně udává směr tadyk. Skoro všechny místa kam vcházíme nás vítají se slovy: „máme truchu“. Po asi půl hodině zjišťujeme, že trucha to tedy bude muset být.

Během pobytu v Salentu máme ještě asi tak 15x šanci si truchu dát (=neexistuje téměř jiná kulinářská možnost a tudíž trucha imrvére) a jsme tedy trošinku už z toho nesví.

Obhlížíme místní mirador, kterej je zapeklitě na konci asi 700schodů, kdy já sem duši vypustila už asi na schodu desátém. Nahoře obhlížíme pidi městečko, fešný mraky nad horama a retardovanýho psa. A houpačky, které tentokrát nikam nepadají.

Náměstí v Salentu je docela roztomilý (a občas, během víkendu se jim i rozsvítí veřejné osvětlení), kostelíček, palmy, restaurace. V další ulici (moc jich nemaj) je tisíc uměleckých krámků s cetkami. Jednou odpoledne u kafíčka se nám poštěstí sledovat nějakej místní pohřeb nebo co – vypadá to, že všichni se přišli podívat a tak polovina z nich nemá černý oblečení. Asi veliká událost.

Pořídili jsme si asi 6 psů celkem během těch pár dnů – všude se tu psi prohání, ale tihle byli extrémně cute a pár si nás adoptovalo a následovalo nás po dlouhou dobu. Speciálně jeden z nich byl uplnej ňufík a skoro mě až mrzelo, když jsme ho museli setřást.