Medellin má takový klima nějaký jarní, nebo jak tomu oni
říkaj (spring all year long), ale docela mě přechytračili, páč byl fest hic a
já měla po většinu dne opocený čelíčko.
Vyrážíme na výpravu, aniž bychom tušili, kam přesně se
snažíme dostat. Free walking tour totiž byla brzo ráno a v neděli (další
den) není, tak máme po srandě. Po asi půl hodině ťapání sem a tam se konečně
dostáváme na stanici metra. Lidi srovnaný v řadách na nástupišti nás
dostávaj. Bedlivě monitorujeme situaci – zaměstnankyně dopravního podniku občas
lidi nasměrují, aby jako řady byly zformovaný na správným místě. Velice
pokrokové.
Směřujeme se do zona rosa (což, jak se později dozvídáme, je
označení pro párty oblast) – skoro šecko je zavřený, ale umím si představit, že
v noci to tu asi fest žije. Spousta barevnejch barů a jinejch pochystání.
„mi plan es bailar hasta que todo se solucione“
Vracíme se zpátky na uspořádanou stanici metra a obhlížíme
okolní domečky a sousoší (špekatý lidi, psy a koně)
Výprava za „těma pilířema“ je další na programu. Někde sem
totiž zahlídla obrázky k té free walking tour a měli tam nějaký pilíře
(pillars of hope) a já je tuze potřebuju vidět. Zahlídli sme je onehdá
z metra, ale skutečně je najít se zdá být docela problémem. Po asi hodině
drandění kolem dokola a navrácení se do výchozí pozice asi pětkrát se konečně
poštěstilo. Se západem slunce to vypadá ještě líp.
---
Medellin má ukrutnou síť lanovek. A chystaj se další. Dáváme
na radu jednoho z amíků, co bydlí v našem penthousu (další amík co tam
je a co tvrdí, že je nějakej dobrodružnej/cestovní spisovatel je fest
pochybnej, páč nám tvrdí kterak jsou šecky busy nebezpečný a že hranice
s Ekvádorem by krosil jenom šílenec – a my dobře teďkonc už víme jak se
věci maj) a vyrážíme na cable car výpravu. Nástup a přestup na metru
s menšími komplikacemi zvládáme a nakonec se dostáváme na kýženou lanovku
číslo jedna. Jede to nad těma jejich barrios - takový ty čtvrtě pro chudý lidi
– což je ostatně docela zajímavý, protože v Evropě, nebo ve Státech
většinou na kopcích bydlí lidi bohatý, páč to má ty fešný výhledy a tak..ale
tady je to přesně naopak – kopce jsou obydlený chudšíma lidma a domečky jsou
namačkaný jeden na druhej. Nevim jestli tu lanovku využívaj obyvatelé těhle
míst a nebo spíš turisti, ale je to hodně fešácká jízda. Přestupujeme na další
lanovku, která má bejt ještě fešnější, ale uplně tomu tak není. Najednou opouštíme
město, jedeme nad nějakym pralesem, je fest zima a my trneme, že co to jako je.
Lidi, co jedou s náma v kabince se taky tváří docela vyděšeně, což nám
na klidu nepřidává. Asi po dvaceti minutách konečně dojíždíme kamsi. Obhlížíme
pidi farmářskej market a rozhodujeme se zkusit bus na cestu zpátky, i když
netušíme moc co a jak. Cesta busem je ještě zběsilejší než ta lanovka. Ukrutný
zatáčky a tisíce hrbolů a zpomalovacích prahů.
Při večerní cestě další lanovkou už jsme zkušenější a
jelikož je tma a asi bychom si ani uplně netroufli se prohánět nějakýma barrios
kdesi v kopci, tak si pěkně na konečné zastávce dovolíme nevystoupit a
jedeme za cenu jednoho lístku zpátky. Docela fešácká vyhlídková jízda, páč jak
je Medellin velikej, tak je všude tisíce světýlek a je to takový roztomilý.
Po návratu do chic penthousu měníme kompletně plány a celý
je to napínavý. Původní „plán“ byl jen tak jakože project Bogotu, Medellin,
Cali a hyjé dolů na hranice, ale já sem se celá rozochichala, že vlastně vůbec
neprší každej den jak hlásili a že to vlastně nevypadá až tak ukrutně
nebezpečně jak mě lidi strašili a že jako teda bych ráda i něco z tý Kolumbie
viděla a tak. Víme jak. No a s pomocí ukradenýho kapesního průvodce sem
začala horečně plánovat trasu výletní. Juhůůů, pojedeme na výlet!
Jo a v Medellinu maj takovou spešl záležitost, kdy lidi
na přechodech, když maj auta červenou, vyváděj šelijaký skopičiny, jako
žonglování, break dance a podobně. Nejsem si uplně jistá, co to má za cíl, esli
jako si myslí, že dostanou nějaký peníze nebo tak, páč jen co tam skočí zelená,
tak se auta rozjedou, že.
Další roztomilostí jsou prodejci šelijakých ňaminek, co se
kde se vzali tu se vzali, a in the middle of nowhere si naskočí do busu,
obejdou uličku při vykřikování názvu toho daného produktu co zrovna maj (kromě
vody a coly jim nic nerozumim, takže dycinky tuze nahecovaně nakukuju copa že
to nesou) a po pár minutách si zase z busu vyskočí. Většinou kromě nápojů mívaj nějaký sladký
cosi, platanový chipsy (ten falešnej banán) a tak. Lidi si tu vůbec do busů
naskakujou jak se jim zachce. A vystupujou si taky dost nadivoko. Dalo by se
říct, že takovým základním pravidlem je, že si člověk může vystoupit kdekoli po
cestě, kde se mu to nejvíc hodí (za předpokladu, že je schopen to řidiči nebo
jeho poskokovi sdělit a za předpokladu, že ví, kam jede – čili my nemáme
nejmenší šanci). Kromě těch větších společností a tímpádem dražších jízdenek
(ono vlastně vždycky, kromě té první busové cesty se nám to stávalo) – si lidi
občas na bus počíhaj hnedle za bránou autobusáku a pak prostě daj cash řidiči
(předpokládám, že míň než je ofišl cena a tím pádem je to win win). Případně si
tidle lidi počíháváj vlastně kdekoli podél cesty a tak.
Obvyklým uspořádáním tu je model řidič + výběrčí peněz. U
MHD jsme to vysledovali tak, že když Bogotá a Medellin, kde maj ty colectivos
pidi busy, většinou jede jenom řidič – páč už by se tam nikdo další nevešel a
peníze se dávají jemu, obvykle při nástupu. V dalších městech v MHD obvykle
figuruje zmíněný výběrčí, který se prohání busem a a), v centru města vyskakuje
na každé zastávce a vybírá peníze od lidí, co vystupují a b)mimo centrum
obchází uličku a vybírá peníze od všech.
V meziměstských busech se obvykle dají jízdenky
zakoupit předem, ale záleží na tom, kde člověk je. Ale o tom zase někdy jindy :X
Žádné komentáře:
Okomentovat