Medellin

Pozor, tady se to nevyslovuje jako Medejín ale je to Medežín.

Ráno raníčko se pakujeme a vyrážíme opět na autobusák – tentokrát projistotu taxíkem. Málem nám to ujelo. Autobus je velikej, s extra místem na nohy a docela pohodlnej. Na začátku to tam týpek celý prošel a natáčel nás na kameru, nějaký security reasons asi nebo co. Všichni byli velmi casual, jenom my, jako asi jediní běloši, jsme mávali jak retardi, no. Nicméně docela zima tam a týpek vedle přes uličku si tam i přesto seděl bez trička. Chlupáč. Cesta má trvat asi deset hodin. Nakonec to bylo krapet víc. Ale aspoň nám udělali přestávku na oběd – docela chaotický to bylo, servírka na nás nějak zapomněla, takže jsme snědli sotva půlku, když se autobus začal pomalu rozjíždět.

Šílená bouře se strhla cestou, ale naštěstí se vyčasilo než jsme dojeli. Docela tu máme zatím štěstí s počasím – před příletem jsem to strašlivě monitorovala a mělo pršet celou dobu, každej den. Je sice zataženo povětšinou, ale žádný velký popršení.

Taxi byla jasná volba (tentokrát máme úplnější adresu, tak to nejsou takový dramata). Protože máme celkem low budget, tak J si musel vydupat nějakej chic penthouse s padesáti pokojema za šílenou cenu. A projistotu rovnou tři noci. Moje kreditka krvácí. Ale tak co už. Osazenstvo penthousu jsou nečekaně bílí Američani, z nichž většina tu je už skoro měsíc.

Airbnb osobu opět nepotkáváme (zdá se to být pravidlem) a zpočátku ani nevíme, který pokoj je náš a tak vyrážíme na večeři. Město vypadá mnohem líp než Bogota, o dost víc organizovaně a tak nějak bezpečněji (a to byl Medellin v roce 1990 nejnebezpečnějším městem světa, kvůlivá Escobarovi atd. – nicméně teď je to jedno z nejinovativnějších měst) a lidi jsou tu o poznání fešnější a dokonce to vypadá, že se i oblíkají barevněji.

Cestou se stavujeme obhlídnout supermarket, ale je dost pidi, takže nic nevykoukáme. Placení je však pořádnej adrenalin, trávíme u kasy minimálně 15minut. Naštěstí jsem vyčetla v pochybnym průvodci (kterej jsem omylem zcizila na recepci hostelu v Bogotě), že se u placení kartou ptají na nějaký quotas nebo co a máme říct 1 (jakože na kolik plateb to chceme rozložit nebo co), ale slečna pokladní měla otázek nepočítaně a my tam na ní civěli jak dva retardi, tak si přivolala pomoc (která vůbec nepomohla) a nakonec nás nechali bejt a něco tam prostě sami pošéfili.