Druhý den už ale musíme vyrazit do Hoi An, poněvadž kvůli tomu jsme primárně tady, žejo.
Hoi An je krásně zachovalým koloniálním městečkem a díky tomu je jednou z hlavních turistických destinací Vietnamu.
Hned po příjezdu nás trošku děsí davy turistů, ale tak to se dalo čekat. Celkový dojem přecpanosti je tu umocněn přítomností pidi uzounkých uliček, kde má člověk vůbec problém se na šířku vejít. A jelikož jsou tu turisté, tak je to samozřejmě nadbytek všelijakých prodejců kabelek, oblečení, občerstvení a dalších turistickejch blbin. Barýnek se do toho vrhá bezhlavě (stejně jako figuríny) a nechává se strhnout proudem a nakupuje asi čtyři kabelky, který pak štosuje jednu do druhý a pořád nemá dost.
Jelikož toho ale máme na dnešek naplánováno ještě dost, tak máme stanovenej rozchod asi jenom na 2,5 hodiny a musíme teda drandit.
Okukujeme nazdobený most, všelijaký pani na lodičkách, který jsou jak stvořený na focení, slepice a tak. S Barýnkem si dopřáváme asi igelitku nejrůznější deep fried ňaminek (pro mě teda spíš banánový, ale Barýnek se nebojí ani kousíčků prasat) a k tomu hektolitry nápojů, neboť je ukrutnej hic a u mě dokonce to došlo až to bodu, kdy jsem si musela vyhrnout tričko nad pupík, což si obvykle schovávám jenom jako mimo civilizace, víme jak.
S Hoi An se loučíme u posledního mostečku (uplný Benátky) a už je čas se shromáždit u motorek a vyrazit zase o dům dál.
Další destinaci vybral Barýnek, neboť byl tuze okouzlen obrázky na googlu a i přesto, že to není uplně blízko, tak nedbal a prostě si trval na svém a my tam tedy museli zaject.
My Son.
Jedná se o jakési ruiny, hrozně je to všechno archeologický a docela i famózní. Sice opět musíme hrozně s prohlídkou spěchat, protože zanedlouho celý komplex zavírají, ale i přes rozlehlost areálu to svižnou chůzí všechno stíháme zkontrolovat. Od vstupu je to k samotným památkám docela štreka, ale máme štěstí, že zrovna kolem projíždí jakési turistické vozítko, do kterého naskakujeme a připadáme si hrozně profi.
Nastolujeme tu takový trend, že kdykoli se někdo z naší čtveřice někde fotí, tak si ho začneme fotit všichni a vytváříme tím takovej celebrití dojem. Ale samozřejmě se především kocháme, žejo.
Je tu docela vlhko, které to horko výrazně zhoršuje a moje tričko už tedy zůstává vyhrnuté už celkem pořád a v mezičase mezi focením se všichni pořád otíráme a celý je to trošku hegeš. I přes to přesevšechno si pořizujeme několik fanoušků, kteří se s námi chtějí fotit (páč asi ještě nikdy neviděli nikoho tak opocenýho).
Cestou zpátky už musíme drandit fest rychle, neboť máme na večer pošéfenej sleeping bus (jak taky jinak) a už se spousta hodin. V jednom momentě nás trochu zpomalí přechod krav přes cestu, ale jinak to dáváme docela bravurně a fičíme rychlostí větru.
Na hotelu honem popadáme všechny baťůžky, Barýnek se převlíká, já se do toho snažím si aspoň osprchovat nohy na záchodě, k tomu voláme taxík a celý je to dost chaotický.
Jelikož jsme nějak nestihli večeři a posledním jídlem byly pro mě a Barýnka ty smažený věci v Hoi An, tak se ještě u autobusáku snažíme splašit nějaký bagety. Tentokrát se nám povedlo eliminovat kousíčky prasat a kůží tím, že jsme si dali jenom vajíčko.
S Barýnkem se pak ještě rychle snažíme dopřevlíct do našich sleeping bus outfitů (který spočívaj v blíže nespecifikovatelném počtu vrstev všeho možného) a nějak přeorganizovat věci co budeme potřebovat do busu a D a L se nám mezitím nějak ztrácejí a jelikož my nemáme lístky a netušíme ani s kým jedeme, tak tam trochu zmateně pobíháme a vytváříme paniku. Překvapivě nikdo z personálu neví odkud jezdí který bus, což je trošinku stresující. Nakonec nás zachraňuje bandička sekuriťáků na cigárku a navádí nás správným směrem. U busu už je mega fronta a nám je hned jasný, že se bude opakovat situace z minula a pasažérů bude víc než lehátek.
Lidi v uličce nejenže jsou nebezpeční v případě nějaké emergency, ale hlavně když člověk chce z postele seskočit, tak nemá kam, páč podlaha je plná a je to celý trošku psycho. V tomhle buse jsou odborníci a asistent tam ty lidi v uličce po nějaké době začíná rovnat, aby vždycky leželi buď hlavama a nebo nohama k sobě (těžko říct, jestli to je kvůli bezpečnosti a nebo hygieně a nebo z úplně jiného důvodu).
Aspoň ale tentokrát máme všichni samostatná lehátka a pěkně poblíž. Každý k těm nočním jízdám přistupuje jinak a s odlišnou dávkou nadšení.
Tentokrát by to měla být ultra dlouhá cesta, ale všechno je nakonec uplně jinak.
Jedeme totiž asi přes třetinu země a když D a L kupovali lístky, tak jim bylo řečeno, že cesta bude trvat asi 13-15hod a my tedy do naší další destinace přijedeme před polednem následujícího dne. Žádný ubytko jsme teda nebookovali, páč ještě přesně nevíme, co se po příjezdu bude dít.
Neskutečně dlouhou cestu se snažíme krátit spaním (Barýnek), koukáním na TV (D), posloucháním hudby (L a já). Při zastávce na čůrání a občerstvení uprostřed noci si většina z nás bere tabletky na spaní, abychom si aspoň trochu odpočali. Já to trošku nevychytala, páč jsem si dala větší dávku až pak pozdějc a ouha, příjezd se nekonal před polednem, jak bylo slibováno, ale na autobusáku nás vysadili v uplný tmě před pátou ráno a my netušili. Já netušila vůbec, protože jsem měla co dělat, abych aspoň trošku rozběhla mozek a někde se tam nesložila.
Rozčílení, naštvaní, rozespalí a zmatení jsme se tedy vydali kamsi do neznáma v rámci honu na ubytko. Je totiž moc brzo a naše ostatní plány tím pádem ustupují do pozadí.
Po asi dvou hodinách obcházení všech možných ubytek (skoro všechno je ještě zavřený) se nám povedlo sehnat jakejsi pokojíček, a jelikož se nás pani recepční zželelo, tak nás tam nechala se rovnou ubytovat a spinkat i bez nějakýho placení za dvě noci, jako to na nás zkoušeli jinde.
Žádné komentáře:
Okomentovat