Saigon (HCMC)

Saigon. Ho Chi Minh City. Furt to samý město. I když po “vítězství severu” bylo město oficiálně přejmenováno, tak místní (a vlastně skoro všichni) i nadále používají původní jméno. Takže Saigon, a hotovo.

Jelikož tenhle výlet se už od samého začátku nese ve znamení low cost a jelikož se toho nebojíme, tak už u letiště nasedáme na jakýsi místní bus. Jeho najití sice bylo trošku krkolomné a i po lokalizaci zastávky a jakéhosi busu na ní stojícího, jsme ještě neměly vyhráno. Busy tam sice byly dva, ale žádný se nijak neměl k odjezdu a řidiči nás neustále posílali kamsi jinam a ani čekající místňáci nevypadali, že by věděli co a jak. Všechno se to pak ale zařídilo a my už si to drandíme - za dvojnásobnou sazbu pod dozorem jakéhosi komunistického asistenta v zeleném munduru a o pět čísel větších botech - do neznáma. Nevíme totiž moc kam jedeme a jelikož angličtinou tu nikdo nevládne (a asistent nezvládá ani instrukce ve Vietnamštině), tak se spoléháme na vybité mobily s napůl funkční gps lokalizací.

Po zběsilém nákupu letenek jsem se totiž rozhodla, že by nebylo od věci si vyzkoušet zase po delší době couchsurfing a tak jsem nám domluvila jakousi místní postarší pani, která sice nemluví anglicky, ale zato má spousty pozitivních recenzí. Vzhledem k nefunkční komunikaci ale máme jenom jakousi ulici (kterou ani google nezná a já si ji teda upravila podle svého znaleckého uvážení) a číslo, na které nejde zavolat.

Zachránila nás jakási dvojice, která zaslechla naše zoufalé pokusy a prosby o upozornění, kde si jako vystoupit, od asistenta a jelikož to taky byli turisti, tak nás navedli kudy kam.

A aby to nebylo moc snadný, tak nás hnedle jako první úkol čeká přejití kruháku. Ono totiž přecházení ulic ve Vietnamu (a speciálně v Saigonu) je tak trochu adrenalinový sport. A jelikož my netroškaříme, tak si jako první dáváme hned divokej kruhák. Desítky busů a aut jsou doplněny tisíci motorek a nikdo (ale jakože vůbec nikdo) nezastavuje ani nezpomaluje. Na Youtube jsme to sledovaly, kterak člověk prostě musí jít stabilním tempem a nehledět vpravo vlevo. Jenže to se snadno řekne, když se na vás (ne zrovna pomalu) řítí taková masa provozu. Všema rukama jsem chytla Barýnka, popotáhla slzičku, společně jsme se rozloučily se životem a řekly jsme si, že holt jednou to přijít muselo, a vyrazily. První asi tři odvážná vkročení do provozu byla následována zbrklým útěkem na výchozí pozici, ale nakonec se zadařilo. On totiž pak taky nějakej místňák začal přecházet a my tedy odvážně vyrazily za tím odvážlivcem. Adrenalin a tep na max. A po asi miliardě let jsme, světe div se, na druhé straně. Sice na špatné (jak následně zjišťujeme), ale nevadí.

Po asi půl hodině chození sem a tam se nám náhodně povede lokalizovat danou ulici a i dům. Jenže ouha, nějak nejsou na dveřích jmenovky a my tedy nevíme, na která vrátka klepat. Klepeme proto na všechny a snažíme se z vyjukaných lidí vymámit, kdepa ta naše pani žije, ale nikdo ničemu nerozumí a my začínáme být trošku frustrované. Vylučovací metodou zbydou jedny dveře, před kterými se usídlujeme. Pani se dovolat nejde, ale aspoň chytám jakousi wifinu a tak se snažíme najít hostely. Když už jsme odhodlané odejít (po asi hodině čekání a trnutí, neboť po stříšce běhala krysa), tak se pani zničehonic zjevuje. Je nám teda blbý zmizet (hlavně když jsme se všema zavazadlama rozložený před jejím prahem) a i když si nerozumíme ani slovo, tak poslušně do bytu vkračujeme. Pobydlení je šílený, náš pokojíček je asi v třetím patře (kam se musí přes tři žebříky a střechu, takže máme podezření, že to je v nějaký jiný budově, nebo možná i jiným městě a hrozně na tajňáka. Navíc se na ty žebříčky vratký nemůžeme vejít a za stropy se nám zasekávaj baťůžky), ale co už. Hnedle, jak se vzpamatujeme z toho šoku, se vydáváme hledat cestu zpět (což není tak snadné, jak by se mohlo zdát, neboť jsou všude nějaký dveře, žebříčky a plechy a šecko je to nechutný, páč se tam musí chodit na boso, jelikož se boty nechávaj na chodbě před dveřma), že jako vyrazíme do ulic. Pani (která v tom našem pokojíčku asi normálně bydlí nebo co a teď se teda přesunula do jakési pece ve výklenku za kuchyní) se nám snaží vysvětlit, že máme být v sedm doma, což nás trochu znepokojuje, ale nedbáme.

Jelikož nemáme moc času, tak vyrážíme obhlídnout hlavní náměstí, kterému dominuje socha strýčka Ho Chi Minha. Maj to tam docela fešný - takovej prostornej boulevard, a celý to je ještě fešnější díky blížícímu se svátku Tet (nějakej Novej rok). Samý světýlka a opice (rok opice) a výzdoba a k tomu vyhrávají komplikované hity s textem “tet tet tet” a my se odvážně ke zpěvu připojujeme.

Ve zbývajícím čase si unáhleně dáváme slavnou polévku Pho. A taky to jejich vyhlášený kafe. Jelikož jsme včera v Kuale trénovaly s hůlkama, tak to dneska je jenom 90% křeč.

Po návratu do našeho příbytku zjišťujeme, že tam jsou další dva couchsurfeři, což se ukazuje být dobrou zprávou, neboť pani nám všem navařila večeři a jelikož si s ní nikdo nerozumí, tak se aspoň bavíme s těma couchsurferama. My jsme bohužel po té pochybné polévce trošku plný, ale nedá se nic dělat a s klouzajícíma hůlkama se pouštíme do dvaceti mističek, co pani zatim na stůl nanosila. Pani nám během jídla neustále vytírá pod nohama, což je trošku nepohodlný a hlavně divný, poněvadž vytřela asi před dvaceti minutama, ale tak co už.

Na závěr prvního dne už zbývá jen zmínit naše lapálie se záchodem. Totiž, nevíme kterak to přesně používat. Vedle sporáku je jakási špeluňka, kde teda se jako záchod nachází, ale pak tam k tomu je několik sprch na stěně a celý je to trošku matoucí. Později zjišťujeme, že to tady holt tak maj. Na toaleťák se tu obecně nehraje a jeho roli zastupuje sprcha - ta nižší, s největším proudem (kterou já od té doby používám na nohy, poněvadž během vteřinky jsou ťapinky a pantoflíčky jako nový). A sprcha sprchovací je pak obyčejně hned vedle a všechno to prostě teče všude (teda kromě té sprchy, jelikož málokde maj silnej proud, takže to spíš kape).

Druhý den po probuzení usuzujeme, že je potřeba dneska odjet. Sice tu máme u pani domluvenou ještě jednu noc, ale je to celý nějaký takový šelijaký a na Barýnka v noci vyskočila nějaká babice, když šla čůrat, a já si kvůli panice ze žebříčků musela čistit zuby na střeše a plivat to někomu vedle prádelních šňůr.

Vybíráme teda rychlej okruh po hlavních památkách, balíme baťůžky a vyrážíme do tepla. Krásných 35 stupňů překvapivě není nikterak strašných (žádný nechutný vlhko jako v Thajsku apod.). Pravidelný přísun adrenalinu hned po ránu nám zabezpečují motorkáři, kteří nejenže okupují celou silnici (každý centimetr mezi auty), ale kteří usoudili, že je cool, když budou jezdit i po chodníku a kličkovat mezi chodci. Zmatečné úskoky do stěn jsou tedy na pořadu dne několikrát do minuty. Moc fajn. A ten smog se všema těma splodinama je taky na ty moje nefunkční plíce moc příjemnej.

Okukujeme znova to hlavní náměstí a jelikož ho strejda Ho Chi Minh pořád hlídá, tak se vydáváme k nějaké poštovně (vůbec nevim co to je za slovo) a cestou obdivujeme všudypřítomnou výzdobu a nastrojený Vietnamky v tradičních hábitech.

Všechno je to strašně barevný a fenomenální. A taky jsou skoro všude přichystaný srpy a kladiva, jež jsou pro nás zdrojem neutichající nadšení a tetelení se. Poručíme větru a dešti s rudou hvězdou. Tak.

Sice už jsme od včera trochu zkušenější v přecházení silnic, ale dneska je to nějakej větší hardcore, neboť provoz je (asi jako pořád) hodně hustej a řidiči splašení. Hopkáme sem a tam a snažíme se zaplašit infarkt. Notnou část dne nám z toho důvodu zabírá kalkulování, kudy přesně bychom měly cestu přejít a zdali je ta památka na druhé straně natolik důležitá, že kvůli jejímu spatření riskujeme naše drahocenné životy.

Následuje nepříliš úspěšný hon na oběd - vběhly jsme do několika restaurací, ale pokaždý tam byly nějaký komplikace. Nakonec nás lapili v jednom podniku, kde se nás ujal jakejsi manažer, kterej předstíral, že mluví anglicky a dělala ramena na asistenta, ale nikdo nerozuměl ničemu a dostaly jsme něco uplně špatně. Kousíčky prasat kam se podíváš. Dramata. Navíc jsme zjistily, že si tu skutečně účtujou ty vlhčený obrousky co dávaj s hůlkama, i když je člověk nechce/nepoužije.

Odpornej oběd teda vyrážíme zapít do baru v 52. patře, odkud maj bejt jakože spektakulární výhledy na město. Vzhledem k tomu, že město není zrovna hezký a je takovej šedivej špinavej vzduch, tak se žádný ochichání na vyhlídce nekoná. Zato nás ale rozparádil číšník, kterej se nemohl dopočítat kolik teda drinků (2 a navíc jsme si ještě daly to samý, ale to neměl složitý) a blekotal něco ve stylu “one and one, two, one..” a všichni 3 jsme se pak teda křečovitě smáli.

Pak už ale byl nejvyšší čas vyrazit nazpět. Ještě jsme si u toho obhlídly nějaký kraslice z melounů a budhistickej klášter, z kterýho jsme měly špinavý nohy ještě druhej den.

V plánu je totiž veliký přejezd do Mui Ne, jehož provedení nám ale komplikuje pitomý svátek Tet a vyprodaný vlaky na 2 týdny dopředu. Autobusů taky nějak moc nezbylo a ty co zbyly, tak stály asi 3x víc než měly. Nedbáme ale a po projití asi 30 cestovek (zase to tu celý frčí na cestovkách, kam se člověk musí jít dohadovat) se nám povedlo ukořistit jízdenky. Sice na uplně blbej čas, ale hlavně že dneska odjedeme.

Ve spěchu vyzvedáváme baťůžky a potkáváme pani, která nechápe, proč odjíždíme a my nemáme čas ani nervy na to jí něco zkoušet vysvětlit a tak se jenom děkujeme a mizíme. Bus je to spací (což tu taky hodně frčí a na další dva týdny bude “sleeping bus” pevnou součástí naší slovní zásoby) a překvapivě to není vůbec špatný. Maj jakoby tři lehátky vždycky, mezi kterejma je ulička a je to ve dvou patrech (jak postele na hostelu). Je tam teda fest zima, ale my máme všechny možný mikiny a deky a naštěstí nejedeme moc dlouho (asi 5-6hod), takže se to dá přežít.

Začíná tu hlavně trošku improvizační část výletu, kdy Barýnek netuší vůbec nic a já mám jenom letmou časovou osu v hlavě (ohraničenou poměrně pevnými daty odletu, žejo) a k tomu nějaký předvybraný destinace, ale jinak nic.