Da lat. Dalat je vysoko v horách, takže změna klimatu je poměrně zřetelná.
Našli jsme ubytko u pana Thiena, za víc než výhodou cenu, které se ukázalo být nejlepší možnou volbou a velikou lokální zkušeností a zážitkem.
Po příjezdu jsme vyrazili na rychlou obhlídku města, u které jsme málem zmrzli, neboť se s blížícím se večerem ochladilo skoro na bod mrazu a naše mikinky to moc nezachránily.
Dalat je poměrně velké město, ale má uplně jinou atmosféru než třeba Saigon. Asi to dělá hlavně to klima. Lidi tu vypadají jinak (to asi dělají ty péřovky) a hlavně vzduch je tu o milion % lepší.
Kousíčky prasat na nás čekají i tady (a to i celé kusy), ale člověk už tu sežene i vege jídlo, na který já se teď trošku začínám přeorientovávat, protože ze způsobu, jakým tu zacházejí s masem, se mi malonko navaluje.
Večer nás lapil Mr. Thien. Sice jsme se jenom šli zeptat na půjčení motorek, nějaký busy a extra deky (poněvadž mrzne uplně tuze moc a Barýnek už začal stonat a my ostatní k tomu nemáme daleko), ale ten rošťák to zaonačil, že si dáme pivko. Pivek bylo asi pět, k tomu nám nosil nějakou svoji domácí pálenku (při jejímž zmínění se mu dycinky zaleskla očka) a další pochutiny, který neuměl moc vysvětlit co byly zač. Super pokec, až na tu pálenku a šílenou zimu. Když jsme se asi po dvou hodinách konečně odporoučeli s tím, že musíme zkontrolovat Barýnka, esli na pokoji zatim neumřel pod všema těma dekama, tak z nás vymámil příslib naší účasti na jakési hostině u jeho rodičů na další den. Svátek Tet už se konečně přiblížil ke své hlavní části (zmatení Vietnamci to slaví asi dva týdny a nikdo nám pořádně nebyl schopen říct, kdy je jako ten ústřední den) a Mr. Thien to tak dělává, že pozve lidi z guesthousu k jeho rodině, že to jako přináší štěstí nebo tak něco.
Druhé den jsme tedy odložili všechny naše plány a na recepci, pod velením Mr. Thiena, s další čtveřicí hostů vyčkali příjezdu taxíku. Vietnamské počty ani tentokrát nezklamaly a tak byl pro 10 lidí přivolán taxík, kam se s řidičem vešlo lidí asi tak 6. Ale nevadí, my se nějak poskládáme, žejo. Na zadní dvou a půl sedadlo jsme se tedy vmáčkli ve trojici já, Barýnek, D a L vyfasoval vip posezení na klíně u Barýnka. Netřeba zmiňovat, jak moc jsme si to všichni užili. Já a D namáčklí na dveřích, Barýnkovi odumíraly nohy a L se mlátil hlavou do střechy.
Jako správně vychovaní hosté jsme koupili krabici piv, avšak toto gesto se ukázalo být poněkud nadbytečným. Nejenže ostatní hosté taky nějaký piva vzali, ale hlavně hned po příchodu k hostitelské rodině jsme spatřili asi tunu krabic piv nachystaných všude možně. Mr. Thien (který kupodivu na Vietnamce má docela výdrž) už buď pil od rána a nebo měl ještě hladinku z předešlého večera, ale byl velmi žoviální a pořád všechny nutil aby pili a pili a pili. Kromě naší čtyřky s námi nabrali ještě mladší holandský pár a postarší francouzské manžele. Do toho tam běhaly nějaké ženy (asi manželka Mr. Thiena a nějaký další příbuzný) a začínaly na stůl nosit strašně moc mističek a talířů s jídlem.
My hosté jsme byli usazeni u jednoho stolu, zatímco oni baštili u jiného. Mezi tím pendloval Mr. Thien, aby se pravidelně ujistil, že všichni pijou a když se mu zdálo, že někdo pije málo, tak mu dal plechovky dvě.
Celá ta situace byla trošku bizarní, ale rozhodně se dostala do speciální kategorie “zkušenost a zážitek”.
Nejenže bydlíme skoro zadarmo,ale ještě máme “v ceně” takovouhle hostinu. A hlavně takovouhle slavnost, kam bychom se jinak těžko dostali. Dosavadní průběh tohohle výletu tedy hodnotíme víc než kladně.
“Poklidná” hostina se trošinku zvrhla v momentě, kdy se na gauč usadil otec rodiny, což byl takovej obskurní starej pán, s kterým jsme se museli jít na střídačku zdravit a připíjet na cosi. To ještě bylo celkem pod kontrolou, ale pak si nás starej pán všechny posadil na gauč k sobě a začal dělat velikýho match-makera, na což nebyl nikdo zvědavej. Navíc pán absenci angličtiny nahrazoval obscénními gesty. Vrcholem bylo to, kdy se vrhnul na Barýnka, kterej byl chudák nejblíž, a jal se ho muckat.
Pak už byl čas se zvednout a odporoučet se. Tentokrát Mr. Thien pošéfil taxík s dostatečným počtem sedátek, což bylo jediný štěstí, páč s těma nacpanejma pupíkama a hektolitrama vypitých piv by nějaký mačkání nebylo moc košer.
Celá ta akce nás natolik vyčerpala, že po návratu na guesthouse bylo potřeba si dát šlofíčka. Všichni spali jak zařezaní a já se pak začala nudit, tak jsem si dala procházku po městě a když jsem se asi za dvě hodiny vrátila, tak se ještě pořád spalo.
Slavnostní den ale ještě zdaleka nekončí, neboť nás ještě čekají ohňostroje. Prvně se ale musíme všichni zase sejít na recepci a vypít zbytek těch piv (tzn všechny ty piva, co jsme my hosté předtím vezli na hostinu a Mr. Thien je zase jaksi dovezl zpátky). U toho probíhá nějaká organizovaná zábava (Mr. Thienem, kým jiným) s nuceným zpěvem národních songů. L z kapsy vytahuje jakejsi zpěvník, z čehož usuzujeme, že se do podobných situací dostává často. Ještě se k nám přidali nějací noví hosté, tak už je nás docela skupinka.
Nikomu se moc ven do toho mrazu nechce, ale ohňostroje jsou ohňostroje.
Epesní podívaná na jezeru, nerušená petardami a podobnými blbostmi. Hrozně se mi to líbí, hlavně když jsem náš Silvestr nějak prostonala, tak si to aspoň teď můžu vynahradit.
Další den už ale musíme vyrazit za poznáváním okolních krás. Začínáme v jednom z mnoha budhistických klášterů, který je teď docela busy, vzhledem k tomu, že je to sváteční období.
Vyrážíme i do okolních vesniček na obhlídku kopečků, ale nějak se nám na ty kopečky nedaří dostat. Místo toho potkáváme jakéhosi fitness trenéra, co vypadá jak Bruce Willis v letech a který mě oblažuje všemožnými informacemi, páč tu už žije několik let. Konverzace ale malonko vázne, neboť pán má naslouchátka na obě uši, ale přes všechny ty bicepsy mu asi nějak nefungujou a tak volím taktiku přikyvování a na nic moc už se radši nevyptávám. Hroznej Američan, kterej má v Nha Trang jakousi centrálu sítě fitek. Asi poznal, že máme s Barýnkem ty fitness stehna a tak nám vnutil vizitku, že kdyby jako cokoli, ať se ozveme.
Jako hlavní bod programu se chystáme na jakousi lanovku, která má vést k nějakému jezeru a klášternímu komplexu. Lanovku se nám prvně moc nedaří vystopovat a když už jí konečně nacházíme, tak usuzujeme, že asi bude stejně lepší tam dojet na motorkách k tomu jezeru. Od lanovky ale aspoň máme docela super výhledy, když je to tak šikovně na kopci, žejo.
Komplex je uplně super, všude maj pochystaný nějaký roztomilý budovy a mnichy holohlavý a všechno a aby toho málo nebylo, tak nás jakási pani lapila a pozvala nás na ňaminky. Pani byla taky turistka, která se tam jenom na deset dnů zasekla. Jídlo bylo super, nikde žádný kousíčky prasat a hlavně to všechno bylo zadarmo. Nejvíc se to hodilo, páč už jsme měli všichni hlady.
Po O si ještě dáváme procházku k jezeru, kde Barýnek rozerval plakát a kde se konala další kávová zastávka (která ale nebyla tak epesní jako ta dopoledne, kdy jsme obdrželi strašlivě moc jídla ke kafi - šelijaký kokosový proužky, oříšky a ovoce).
Na večer ještě úplnou náhodou vjíždíme do jakési další destinace, kterou jsem někde měla napsanou, ale už jsme nikdo nevěděli co tam mělo bejt. A ono ouha, nejvíc nejukrutnější záležitost tam na nás číhala.
Opět jakýsi chrámový komplex, ale tentokrát neuvěřitelně bizarní a přeplácanej a nejbarevnější a nejtřpytivější.
Nevěděli jsme kam se dřív podívat a vrhnout a běhali jsme tam až skoro do tmy (a běhali bychom tam asi ještě doteď, kdyby nás nevyhnal mráz). Mezi hlavní vychytávky patřila jakási kaple s obří zlatou sochou (a tunou dalších menších soch, zlatejch i nezlatejch), jakejsi sloup, kam si člověk mohl nalepit na papírku svoje nějaký přání a pak do toho bušil kladivem, a všechny ty dračí podobizny a věžičky.
I přes absenci nějakých směrovek tam bylo narváno a docela nás překvapilo, že se nikde nevybíralo vstupný.
Po západu slunce už jsme ale museli odjet, neboť jak je to v horách, tak padly hrozný mrazy a ten šlehající ledovej vítr jízdu na motorce moc příjemnou nedělal. Navíc nás ještě čekala trošku nepříjemné situace, kdy jsme se potřebovali odstěhovat od Mr. Thiena. Sice to pobydlení bylo děsně super a Mr. Thien byl ultimátní kulišák, ale nějak se rozhodl si na tenhle sváteční den zvednout ubytovací sazbu o asi 500% a i když nás pozval na hostinu a na všechno, tak to je hodně přes náš rozpočet. Tvrdil, že to tak mají všichni, poněvadž to je vládní nařízení, ale to vůbec nebyla pravda a nám se povedlo sehnat jiný pobydlení (v hotelu s výtahem!) za poměrně nízkou cenu.
Po odstěhování se jsme museli udělat něco s těmi ukrutnými hlady a vydali se tedy do mrazivých ulic. Nějak jsme se ale přesunuli do “nóbl” čtvrti a všechny restaurace najednou byly nějak předražený a zbytek byl zavřenej. Akutní hlad jsme zaplácli na tržništi, kde jedna pani dělala bezva rádoby palačinky, který já si dala asi 3 a pak už jsem ani nepotřebovala další večeři.
Věčná škoda, že musíme ráno brzo brzičko vstávat, protože tohle pobydlení je dost luxusní a maj i teplou vodu a fén a všechno. Ale máme od Mr. Thiena zařízenej autobus na ráno raníčko, a musíme se tím pádem zase přemístit zpátky před jeho guesthouse.
Cestu nám zpříjemňuje východ slunce, kterej přichystal geniální barvy a já se pořád kochám a zbytek výpravy mi mizí v dáli a já pak musím s baťohem hrozně drandit.
Žádné komentáře:
Okomentovat