Cesta z Dalatu je hodně krutopřísná. Opět na ní platí to varování, aby tam jako lidi nejezdili, žejo, kvůlivá těm horskejm průsmykům a všemu, ale to jsme vůbec netušili, jak moc velká divočina to bude.
Nám osobně to nepřijde nijak dramatický, řidič to ani moc do zatáček neřeže (a to sedíme vzadu na pětce, takže žádný vip sedátka), ale místní (opět jsme jediní běloši) tento názor zjevně nesdílí.
Celé to začalo asi dvacet minut po odjezdu. Všichni sice máme sluchátka, ale najednou se nám zdá, že slyšíme divné zvuky. S Barýnkem na sebe tázavě hledíme a v tom momentě zjišťujeme, co, nebo spíš kdo, je původcem těch zvuků. Asi tak třetina autobusu začala zvracet. Ale to nebylo žádný normální zvracení - zvuky to připomínalo chrčení divé zvěře prolínané s podezřelým bubláním.
Vidíme, že asi tak půlka pasažérů je v dost podezřelé pozici, opřená o sedadlo před nimi a svírající pytlíky. Bublání se stupňuje a zanedlouho už zvrací snad každej druhej. Kupodivu nic moc nesmrdí, ale ty zvuky jsou natolik strašlivý, že musíme dávat volume na max, abychom to aspoň trošku přehlušili. Prvně jsme z toho měli záchvaty smíchu, ale pak nám těch lidí začalo být spíš líto, páč je před námi ještě několik hodin horské jízdy. Navíc trošku trneme, esli jim nedojdou pytlíky a nebo co až to někdo do pytlíku nestihne.
Moc nechápeme, proč to všichni tak špatně nesou, když my necítíme vůbec nic. Asi to nejsou místňáci, ale třeba lidi co byli na návštěvě u příbuzných kvůlivá těm svátkům a nejsou na to teda zvyklí a letadlo je pro ně drahé. Ale i tak je to divný. Takovýhle překotný zvracení doprovázený celou plejádou zvuků jsme snad ještě nikdo nezažili.
Příjezd do Nha Trang byl doprovázen dramatickou změnou okolní scenérie. Kopečky, vesničky a péřovky vystřídaly vysoké budovy hotelů, davy turistů a přecpaná atmosféra. Jo, jsme v regulérní komerční přímořské destinaci. Jo, a vyslovuje se to “ňatrank”, což nás hodně baví.
Na autobusáku si naskakujeme do taxíku, jehož řidič asi fičel na něčem nesmírně kvalitním, neboť neustále rozhazoval rukama, dostával ukrutné záchvaty smíchu a vykřikoval nesmyslné hlášky o tom, jakej mají v kterém hotelu nábytek. Celkově to byl docela zážitek a to hlavně pro mě na předním sedadle. Po chvíli už jsem to nevydržela a propukla v hysterický smích. Pan taxikář ale vůbec nedbal a aby ještě trošku podráždil moje nervy, tak si začal za jízdy vystupovat. Zjistili jsme totiž, že vlastně neví, kam jedeme a on se to snažil horečně zamaskovat.
Po příjezdu na hotel vyrážíme s Barýnkem na pláž, poněvadž hrozně potřebujeme vidět opravdický mořátko. Samozřejmě nemáme opalovací krém (ono obecně tu je docela problém sehnat základní kosmetiku - viz pobíhání po celém Saigonu v marné snaze sehnat sprcháč), takže nám nadšení z válení se v písku dlouho nevydrží a my se spálené (zatim ještě netušíme jak moc) odebíráme na obhlídku vnitřní části města. Pláž je ale nicméně dost dobrá, připomíná mi slavnou Waikiki beach v Honolulu (asi těma vysokejma budovama a hlavně kopečkama v pozadí, který celej ten záliv dělaj tuze fešnej).
Při drandění po promenádě podél pláže pozorujeme, že místňáci jsou nějací tmaví (nejtmavší z celého Vietnamu, jak si později uvědomujeme). Nevim jestli je to tím, že tu možná občas chodí na pláž (oni Vietnamci nejsou moc blázni do sluníčka, stejně jako většina Asiatů, a buď jsou někde schovaní a nebo se kryjí spoustou vrstev oblečení), nebo je to nějaká jinačejší odrůda.
Navíc tu lidi, a to převážně místní omladina, vypadají nějak drsněji. Hoši mají samý drsňácký outfity a skoro to až občas vytváří shady dojem. Taky tu hodně frčí nejrůznější punčocháče a přebytek flitrů a glitrů. To asi aby se tím doladily ty všechny roušky a nesmyslný podpatky.
Město samotné je docela šok. Nějak jsem netušila, že Nha Trang je celkem výrazně orientovaný na ruskou klientelu. Tzn. že skoro všechny cedule a menu jsou v ruštině (občas i na úkor angličtiny), člověk tu slyší ruštinu na každém kroku (on už ten samotný pohled na ruské plážové turisty není dvakrát oblažující, o jazyku nemluvě) a celkově to je prostě všechno špatně. Neznalost ruštiny se tu ukazuje být docela překážkou a nám se tedy dostává hodně mizivého servisu v cestovkách (kde se snažíme sehnat nějaký ty lístky na bus, klasika), jakmile promluvíme anglicky (ani ignorace není uplně vzácná, holt kdo není rus, jakoby nebyl).
Jsme z toho trošičku psychicky vyčerpané a Barýnek má navíc hlady a tak zaplouváme do první restaurace, která nemá menu výhradně v azbuce. Volba se to ukázala být velmi strategickou, neboť zanedlouho objevujeme zlatý hřeb menu - rum s kolou za 15000 dongů (cca 15 korun) - a o dalším programu dne je rozhodnuto. Nejdřív začínáme decentně, po jednom, ale po chvíli (vzhledem k pomalosti obsluhy) už to objednáváme dvakrát či čtyřikrát, čímž vzbuzujeme nejen vyděšené pohledy, ale i docela poprask.
Po nějaké době usuzujeme, že by bylo záhodno se ještě trochu projít, než bude večer a vyrážíme tedy na druhou stranu pláže, kde jsme předtím nebyly. Avšak není až tak moc o co stát, písek je nějakej horší a i celkově je to trošku už hegeš. Jedinou světlou stránkou této výpravy je sledování desítek žen (místňačky), které botičky na podpatcích a platformách neodkládají ani při vstupu na pláž a to jejich zápolení s pískem a vodou je hodně komické.
Jelikož nemáme na práci nic lepšího, tak se po procházce vracíme zpět na místo činu (i když teda nám dalo zabrat tu naši restauraci najít, páč město není nejmenší a všechny uličky vypadají stejně a vůbec to všechno bylo zapeklitý a my už myslely, že po našem odchodu putyku zavřeli a odstěhovali). Překvapivě jsme jim zásobu rumu předtím ještě nevypily a už i obsluha vypadá, že si zvykla na naše několikanásobné objednávky. Abychom ale jenom nepily, tak samozřejmě testujeme i jejich kuchyni - maj super burgry s geniálníma hranolkama (člověk to zvlášť ocení po všech těch nudlích).
Sedíme hned jakoby u vchodu, takže můžeme vesele sledovat dění na chodníku a navíc se lokalita našeho podniku ukazuje být velmi strategickou, neboť během těch několika hodin co tam sedíme kolem prochází postarší francouzští manželé z oslavy Tet u Mr. Thiena v Dalatu a pak dokonce i ten bláznivej nahluchlej fitness trenér. Všichni nás samozřejmě vidí, poznávají a zastavují se na pokec a tak tam z toho máme takovou setkávací office uplně. Aby toho nebylo málo, tak nás slyší jakýsi Čech, co seděl u vedlejšího stolu a přisedá si k nám na několik (desítek) rumů a vyměnění zážitků. A když už je to takovej meeting point, tak tam na chvilenku vylákáváme i D, který přichází ve stejné chvíli jako jakejsi člověk s opicí, s kterou si Barýnek nejvíc musí jít hrát a navzájem se tahaj za vlasy (jó to byly časy, kdy se Barýnek s opicema kamarádil).
Naší touhou byla návštěva karaoke, ale jelikož s náma nikdo nechtěl jít, tak jsme to nakonec nechaly bejt, páč samy bychom se bály.
Další den musíme opatrně, poněvadž jsme s Barýnkem divně spálený (jakože fakt divně - kupříkladu já mám ve výstřihu bílej puntík a celkově jsme nějak divně flekatý). Barýnek s klukama vyráží na jídlo a já si zatím ve stínu palem čtu nalezenou knihu. Akorát se mi stín pořád přesouvá a já se tam stěhuju na patníčku co 5 minut. U toho sleduju místňáky, kteří dycinky obsadí všechen stín pod stromy a pak se tam válí v těch všech vrstvách.
I přes to, že pláž je tu fajnová, tak jsme se rozhodli večer odjet, páč ten ruskej vliv nám tu trochu drásá nervy a stejně nemáme čas. S Barýnkem proto ještě musíme obejít pláž až úplně na druhou stranu, což nás hrozně uondává (je to tuze daleko) a po cestě zpátky musíme nabrat energii na palačinkách. Jsme dneska slušný a snažíme se oklikou vyhýbat včerejší putyce, páč nám je jasný, že kdybychom tam zase nakráčely, tak už možná nikdy neodjedem (a to i přes ty milionové útraty). A vono zrovna jako naschvál se tam u toho podniku dycinky odněkud vynoříme (nechápeme, když včera byl takovej problém to najít a dneska je to rázem všude).
Cestou na bus (opět náš oblíbený sleeping bus) máme trošku stresy, neboť doprava je nějaká extra pomalá a taxikář nás navíc zavezl někam jinam a my mysleli že to nestihneme. Bus je klasickej, ale jeho osazenstvo už tolik ne. Tentokrát už totiž došlo na věci zmiňované v recenzích na internetech. Totiž, řidiči ve snaze o snadný výdělek po naplnění lůžek naberou místňáky, kterým nevadí ležet/sedět v uličce.
(Tady by se asi hodilo zmínit něco málo o sleeping busech. Jak jsou rozdělené na tři lůžka a dvě patra, tak vzhledem k tomu, že dolní patro je vlastně uplně na zemi, tak zde není klasická ulička, ale je to všechno polstrovaný stejně jako ty lůžka a lidi se teda u vstupu musí zouvat a dostanou na botičky pytlík a ten si pak někam přivazujou. Lůžka zrovna velká nejsou a moc věcí se tam člověku kromě toho pytlíku s botama a vyfasované půllitrovky s vodou nevejde. Já mám štěstí, že se tam vůbec vejdu celá. Ostatní takové štěstí nemají a musí mít různě srolovaný nohy. Problémem občas bývá silná klima, které já se snažím uniknout tím, že se pokouším mít lůžko ve středním pruhu. Nepatrně slabší klima je ale zase vykoupena tím, že se nemám o co opřít/zapřít a trošku teda jako vlaju a vypadávám do uliček, jelikož na nějaký zábradlíčka tam moc nehrajou.)
Navíc máme tentokrát místa vzadu na pětce, což nás trošku děsí, páč to bude asi docela hegeš tlačení, ale nakonec je to celkem v pohodě. L ukořistil spot na spodní pětce a my tedy s Barýnkem a D ležíme nad ním. Já mám nějakou vyklápěcí sedačku (asi aby si tam lidi přese mě mohli nahoru lézt) a tím pádem žádnou takovou tu komůrku na věci a pytlíček s papučema si teda musím vázat k Barýnkovi a zbytek věcí strkám za sedačku, kde už je docela kopec všelijakejch věcí a podezřelejch bund a doufám, že tam v tom hegeši kábošku ještě někdy najdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat