Mui Ne a písečné duny

Není čas ztrácet čas - musíme přejet zemi od jihu až na sever. Navíc už se nemůžeme dočkat, až ze zběsilého Saigonu odjedeme.

Kvůli nákupu jízdenek na poslední chvíli, a kvůli hloupému nočnímu příjezdu, jsme si nějak nepořídily žádný ubytování. Ale nevadí, neboť se o to postarali noví členové expedice.

Nějakou shodou náhod se mi povedlo na mobilu vysledovat, kde asi budeme bydlet a hlavně se nám povedlo za velikého povyku autobus skutečně zastavit, a to dokonce uplně přesně před dveřma ubytování. Oni tu totiž mívaj autobusáky dost neprakticky uplně daleko a tady moc nevím, jak bychom se v noci lowcostově přesouvaly.

Před spaním ještě dáváme rychlou poradu s D a L, díky kterým se naše výprava rozrostla o 100%. Už se ale nejvíc těšíme na ty postele (2 kusy! komfort!), páč to je naše první “normální” noc od odletu.

Ráno šéfujeme motorky (my jsme sice marný, ale jelikož se naše expedice rozrostla o zkušené jezdce, tak budeme drandit jak se na Vietnam sluší a patří) a vyrážíme na písečné duny. Na duny já se ukrutně těším, jelikož jsem je při poslední návštěvě u Sahary nějak nestihla, a proto se Mui Ne dostalo na “must visit” list. Aby toho nebylo málo, tak tu mají duny hned dvoje. Jedny bílý a jedny červený. V praxi to spíš je světle žlutá a oranžová, ale nevadí.

Cestou ještě obhlížíme jakejsi rudej kaňon, kam Barýnek odvážně vbíhá a šecko to zblízka kontroluje. Taky na nás číhá jakejsi opuštěnej chrám s armádou soch, veliká socha na kopečku a jakejsi kadící Vietnamec v roští.

Pak už ale fičíme na bílé písečné duny, které jsou naprosto geniální a my tam pobíháme jak malí. To by jeden nečekal, že budou mít takovouhle vymoženost ve Vietnamu. Pískoviště non plus ultra.

Když se dostatečně vydovádíme, tak míříme přes hřbitov plný svastik na jakousi pláž, která je dost pochybná a navíc je to moře nějaký špinavý a vůbec to nejsou žádný karibiky. To ale neodradí L od toho, aby tak skotačil ve vlnách. Vlny málem smetly i Barýnka.

Další na programu jsou červené duny, které jsou menší než ty bílé, ale neméně famózní. Hned zkraje tam probíhá jakési svatební focení a zatímco se nevěstě sype písek do závoje, tak fotograf tam leží jak zajíček v jamce a fotí a fotí. My taky tuze fotíme a Barýnek se tak rozvášnil, že mě povalil a já byla celá zasypaná a nemohla jsem se z pod ní dostat a písek jsem měla všude ještě asi týden.

Už se připozdívá a tak je potřeba se zase vydat na cestu.

Zastavujeme v jakési vesnici na tu pověstnou vietnamskou kávu, která už je tentokrát alright (narozdíl od toho fiaska v Saigonu). Pití kávy je tu docela rituál. Donesou člověku skleničku s ledem, pak další, s kondenzovaným mlíkem, do které se překapává ta káva. Když se to všechno překape, tak se to smíchá s tím ledem (teplá káva tu bohužel moc nefičí a já se teda poprvé v životě musím chtě nechtě přeorientovat na kávu ledovou, která v tomhle podání naštěstí není vůbec špatná). K tomu člověk dostane zdarma skleničku nějakýho čaje a občas i nějaký zobání. Navíc je to všechno za hodně lidovou cenu a několikeré zastávky na kávu se tak stávají pevnou částí našich dnů a dokonce i nekafař Barýnek si to tuze oblíbil a popíjí snad víc kafe než kafař já.

Cestou na večeři opět obdivujeme ten místní provoz (je jedno, esli je člověk v Saigonu nebo na vesnici, provoz je pořád šílenej a všude je miliarda lidí na motorkách, kteří si jezdí jak se jim zamane) a to, jak lidi vozí na motorkách náklad. To, že na motorkách obvykle jezdí 2-5 lidí, to nás nepřekvapuje, ale když občas vidíte někoho, jak si veze strom, pytle mouky, obří krabice nebo nějakej pomerančovník, to už je přecijenom trošku zajímavější.

Taky velice obdivujeme jednu takovou zátoku, kde je děsně moc lodiček a necek (mega necek). Obdivovali jsme jí už cestou na duny, ale teď je to ještě fešnější snad, neboť se k tomu pochystal západ slunce a je to všechno tuze růžovoučký.

Jelikož jsme u moře, tak hrozně potřebujeme k večeři mořské plody, což vůbec není problém sehnat, neboť jsou všude pochystaný restaurace s obří nabídkou fresh seafoodu. My vybíráme restauraci u krokodýla. Přecijenom, nahatej krokodýl je velikým lákadlem.

Bohužel už zase musíme popojet a tak druhý den jenom rychle okukujeme místní pláž , která je o poznání lepší než ta pochybnost včera, ale stejně, karibiky to moc nejsou a nikdo tam není a ani to nevypadá na koupání. Ale zase tam maj ty veliký necky, takže za to jim jdou plusový body.

Máme pošéfenej bus, kterej ale po příjezdu nějak nedisponuje volnými sedátky, takže jsou tam zase veliký dohady. A bus navíc není bus,ale minivan. Což je ve výsledku asi jedno, neboť u téhle trasy na internetech lidi dost varujou, aby jako lidi nejezdili busy, páč jim to prej jako docela často padá z útesů nebo co. Rozuměj, Vietnamci totiž neumí řídit. Když jde o motorky, tak je to ještě celkem oukej, páč si prostě nějak jedou (po směru, v protisměru, ve všech směrech), ale když se jedná o minivany a busy, tak je to o něčem jiným. Zásadně se tu předjíždí do zatáček a to ideálně slepejch. Řidiči údajně nedodržují přestávky nebo nějaké maximální vzdálenosti, které by měli jet na jeden zátah a tak se holt něčím nadopujou a pak fičí o sto šest. Navíc dopravní prostředky nebývají pravidelně servisované a často mají poškozené brzdy. Tohle všechno ve spojení s vietnamskou logikou, když jde o řízení, je poměrně zlověstnej recept na nehody. A nehody jsou tu prý víc než časté.

Ale jelikož vlaky jsou vyprodané a soukromej tryskáč taky nějak nevlastníme, tak vyrážíme odvážně do hor s minivanem. Rizika se snažíme trošku eliminovat denním přejezdem, který by snad měl být o dva chlupy bezpečnější než ten noční.

Výhledy se moc kochat nestíháme (a beztak žádný nejsou) a tak jediným zpestřením cesty je pauza u občerstvovací stanice, kde maj na řetězu opičáka.