Máme tentokrát se sleeping busem skutečně štěstí. Nejenže si k nám na trojpostel nikdo nepřilehnul (i když se o to pod jakousi záminkou pokoušel L, ale to jsme s díky odmítly), ale hlavně nás po příjezdu nechali spát. On totiž příjezd měl být kolem 6 hodiny ranní, ale přijeli jsme ze záhadných důvodů už lehce po třetí a řidič nás tam prostě nějak všechny nechal asi až někdy do té šesté, což jsme nejvíc ocenili.
Po vystoupení z busu trošinku trneme, neboť nejenže je ukrutná zima (což jsme čekali, jsme přecijenom dost vysoko v horách), ale hlavně je šílená mlha a není vidět na víc než pár metrů dopředu.
Opouštíme D a L, kteří mají ubytko jinde a kteří tu plánují pobýt o dost déle než my dvě a vydáváme se do neznáma. Jelikož je nejenom mlha, ale i do toho jakoby mrholí, tak můj mobil si klasicky ťuká kam chce a je teda poměrně složité se nějak snažit zorientovat v mapě. Barýnek má jako vždy vybito a navíc ani nevidíme vůbec nikam, takže netušíme, kde jsme, kde jsou nějaký ulice, na které ulici jsme a tak. Divočiny v mlze právě začínají.
Ubytování se nám po asi 15 minutách a troše bloudění nějakým zázrakem daří najít a snažíme se asistentce na recepci vysvětlit, že jsme si objednaly early check-in (ještě nám s tím pomáhal ten chudák asistent v Hanoji), ale ona nějak nechápe. Dokonce voláme i manažerovi, ale jenom se dozvídáme, že maj všechny pokoje plné a že tedy bohužel. Tropíme scénu, neboť se nám skutečně nechce někde v mlze mrznout dalších asi 7 hodin a nakonec nás tedy slečna recepční strká do jakéhosi pokoje (který, jak později zjišťujeme, je její a dalších recepčních) a my se tam po chvilce ostychu zavrtáme do použitých peřin. Zima je totiž monstrózní, topení tu z neznámých důvodů nemají a my na tohle rozhodně nejsme vybavený ani připravený.
Po několika hodinách je náš pokojíček ready a my se tedy můžeme přesunout. K našemu zděšení je v pokoji ještě větší zima a nějak tam nemají ty ultra chundelaté dekopeřiny, jak v tom pokoji v přízemí. Snažíme se z nich na recepci vydyndat co nejvíc vrstev, čímž je dost děsíme, ale moc úspěšné nejsme a odcházíme jenom s jednou pidi dekou navíc. Po změně recepčního se o stejný trik pokoušíme ještě jednou, ale tentokrát už mají jenom povlak na deku, páč hotel je plnej a nic extra nemaj (oháněj se tím, že máme ve skříni náhradní deku, o které samozřejmě moc dobře víme a ve snaze o získání extra deky jsme její existenci popřely).
Navíc mlha vypadá, že spíš houstne, než aby mizela, a my teda nevíme. Já se klepu už docela fest (i pod všema těma dekama), ale je potřeba sehnat něco k snědku a tak. Navlíkáme tedy tunu vrstev a vyrážíme do víru města. Město vlastně ani není vidět, mlha by se dala krájet a občas se akorát zjeví nějaký zmatený turista a to je tak všechno. Ještě teda tu maj ty tradiční místní lidi, kteří jsou tu docela fešný, hlavně ty ženský maj správně barevné outfity (asi aby v mlze byly vidět) a tak. Sice jsou všechny ty ženský dost otravný, protože jak vidí turistu, tak se ho snaží uhnat na jakejsi výlet do jejich vesnice (to je tu mimo hory a plantáže hlavní atrakcí) a jsou docela drsný. My se ale nedáme (teda Barýnek by se dal, ale já to zachraňuju) a se seznamem restaurací doporučovaných na tripadvisoru se řítíme dál. Akorát ouha, ani jednu z těch restaurací jsme nenašly (teda jednu jo, ale ta byla nad naše limity), což bylo docela psycho, páč jsme prošly celý město asi třikrát, navíc v tý zimě.
V průběhu hledání jsme se několikrát musely zastavit na svařák, aby nám uplně neupadly omrzlé údy. Svařák tu docela frčí, což není žádné překvapení, vzhledem k tomu klimatu. Ono totiž obecně je tu asi takhle hnusně skoro pořád, jenom občas se vyjasní a to je pak naprosto něco jinýho. Jsou tu fenomenální výhledy na ty rýžové plantáže, člověk může skotačit po kopcích a chodit okukovat ty tradiční vesnice a všechny ty věci. Akorát teď tedy se žádné vyjasnění nekoná, i přes to, že předpověď počasí slibovala aspoň malou viditelnost odpoledne. Ale houby.
Zapadáme nakonec do jakéhosi podniku na meníčko (to tu docela frčí, takový ty set menu, kdy má člověk na výběr z několika variant, které mají vždy předkrm, hlavní chod a dezert) a litujeme, že jsme tu neuváženě zabookovaly dvě noci, páč tohle se fakt nedá. Ani hořící banán nás na duchu moc nepozvedl.
Na pokojíček se nám vůbec nechce, protože tam bude stejná zima jak venku. Barýnek nadhazuje myšlenku, že koupíme na zahřátí rum, což se ukazuje být ne zrovna snadnou záležitostí, ale uspěly jsme.
K rumu jsme koupily i jakýsi zázvorový čaj - to zahřívání rozhodně nepodceňujeme. Po návratu na pokoj zjišťujeme, že sice máme varnou konvici, ale její kabel nedosáhne do žádné zásuvky a jelikož Barýnek byl pomalejší, tak vyhrál soutěž o dvorního vařiče a musí tedy sedět na kraji postele a propalovat si nohy při držení konvice na koleni. Zázvorovej čas píše neuvěřitelně, já mám pocit, že se mi asi propálí hrdlo a vypadnou oči z ďůlků a zapíjím to litry vody. Barýnek se mezitím chopil nestřeženého Hero rumu a než jsem se stihla zavrtat do všech těch peřin, tak byla čtvrtka pryč.
Jelikož není co dělat, tak se snažíme dlouhou chvíli ukrátit sledováním seriálů (naštěstí internety jakžtakž fungujou, i když jenom na jednom místě v posteli).
Zatímco Barýnek usilovně pracuje na Hero rumu (já jsem pořád nějaká hotová z toho čaje), tak si začínáme všímat, že na nás tu a tam něco kápne. Prvně jsme si myslely, že se nám to zdá, že už zimou ztrácíme cit v obličeji, ale ouha. Frekvence kapání se navíc zvětšuje. Po bedlivém průzkumu okolí zjišťujeme, že nám asi protíká strop. Bydlíme totiž nahoře a jak venku prší, tak asi třetina stropu je pokryta ne zrovna malými kapičkami, které nečekaně kapou.
Sledování seriálů, zneškodňování Hero rumu a balení se do všech možných vrstev si tedy zpříjemňujeme i občasným posouváním postele, podle toho kde to zrovna míň kape. Kdyby někdo ten náš pokojíček viděl, asi by nechápal, neboť všechen nábytek je přestěhován a vypadá to dost divně.
.."Město je v mlze, krůpěje kapek, beatujou na střechu na čtyři doby"..
Noc jsme nakonec nějak přežily, i přes to, že jsme měly mokré polštáře a kus dek. Po rozhrnutí závěsů ale zjišťujeme, že počasí je asi ještě horší než včera a naše smělé plány na výpravy po okolí a případě i do nějaké vesnice se rozplývají.
I tak se ale snažíme být akční a po dvojité dávce krutopřísného zázvorového čaje (já to tentokrát ředím už od samého začátku) se začínáme oblíkat do všeho co máme. Já si dávám premiéru s 8mi trikama a elasťákama pod kalhotama (který jsem pak sotva zapla). Moje botičky ale moc nekooperují a i přes zběsilou snahu je vyfénovat (na recepci se nám povedlo ukořistit fén, kterým se v pravidelných intervalech navzájem ofoukáváme, abychom neměly omrzliny) nějak neuschly. Beru teda dvoje ponožky, papuče z letadla a to všechno soukám do Barýnkovejch sandálků, který jsou mi i tak trošku větší, ale aspoň nejsou mokrý.
Naši fešnost a propracovanost zvolených outfitů asi nemusím zdůrazňovat.
Úkol je jasný - najít cestovku a sehnat lístky na bus, ukořistit něco k jídlu a pošéfit několik svařáků.
Shánění lístků na bus se ukázalo být trochu problémem, neboť do naší zvolené destinace se jezdí obvykle nočním busem, aby se pak před hranicema stihnul ranní bus. Jelikož my ale máme ještě jednu noc zaplacenou, tak se nám to nechce uplně nechat, ale zůstávat další celý den taky nepřichází v úvahu. Po oběhnutí několika cestovek (a zjištění, že holt jiný možnosti prostě moc nemaj) se nakonec rozhodujeme pro nedoporučovanou cestu minivanem druhý den ráno, s tím, že pak holt přenocujeme v jakémsi městě po cestě. Ono totiž jak my jsme nezdolný optimistky, tak pořád doufáme, že třeba něco během cesty uvidíme. Tady totiž mají být nejlepší scenérie z celého Vietnamu a my se o to nechceme ošidit jízdou busem přes noc, žejo. Akorát teda logicky s mlhou ty výhledy uplně nejsou. Ale my se to rozhodujeme risknout, abychom si to pak nevyčítaly.
Zbytek dne už jenom bezcílně bloudíme po městě (všude mlha), okukujeme akvária s leklýma rybama před restauracemi (fresh seafood, neasi), ohrnujeme nos nad napíchnutými prasečími hlavami na roštech a celkově moc neoceňujeme místní nabídku. Ani to jejich slavný jezero nebylo vůbec vidět - jako podle gps jsme stály uplně u něj, ale fakt těžko říct, páč byly sotva vidět stromy za námi.
Odpoledne si zpestřujeme návštěvou asi deseti různých podniků, kde všude testujeme buď svařáky a nebo nějaká rýžová vína, která jsou dost hegeš (nějaká vodko-slivovice), ale my se snažíme nedbat a objednávat hned několik nášupů (což již tradičně způsobuje veliký povyk a zděšení personálu), ale jelikož je to neuvěřitelně nechutný, tak si k tomu musíme poručit ještě palačinky, abychom každé loknutí měly čím zajíst a je to docela složitá operace.
Kromě ochutnávky rýžových a jablečných vín se ještě snažíme ukořistit něco dobrého k snědku, ale ani na tomto poli neslavíme kdovíjaké úspěchy. Samozřejmě rozhodování o tom, kam zaplujeme nebylo podmíněno jenom cenou/meníčkem, ale především přítomností krbu (který je ale dycinky nejvíc obsazen a my pak stejně musíme sedět někde daleko a máme po ptákách). Člověk by navíc myslel, že nás aspoň ten nespočet drinků trošku zahřeje, ale kdepak. Já už ani kromě šátku nic neodkládám a je mi stejně furt zima.
Večer se nám povedlo vyměnit pokoj, když jsme si urputně stěžovaly na ty kapičky ze stropu, a vyfasovaly jsme dokonce vícepostelovou verzi pěkně v přízemí, kde máme i televizi a tak si balení a fénování (sebe i věcí) zpříjemňujeme pochybnými programy. Ale aspoň už nikde nejsou žádný kapičky a kaluže a je tu možná i o pár stupňů tepleji než v našem posledním působišti. Při stěhování jsme pochopitelně nenápadně pobraly všechny nestřežený deky a máme teď každá asi tři. I když to teda byl docela hotel hrůzy, tak jsme aspoň dohromady okupovaly hned tři pokoje a nespočet dek.
Žádné komentáře:
Okomentovat