Valentýýýn.
Jelikož už se nám s Barýnkem na tomhle výletě povedl sehnat náhradní novej rok (tet tet tet), na opravdický vánoce jsme se taky jakžtakž viděly, tak Valentýn už je uplně jasnej. A aby to jako bylo dneska všechno patřičně spešl, tak jsme si pořídily romantickej výlet a šecko a tak.
Jak už to na tomhle výletě ale chodí, tak nic nejde podle plánu a co se může zkomplikovat, to se zkomplikuje. Ale popořádku
Z včerejší návštěvy cestovky jsme si odnesly celej pekidž - výlet do Halong Bay, což je taková komerční turistická destinace, ale nešlo to vynechat + lístky na noční sleeping bus (yay) do další destinace, abychom tu nemuseli zůstávat další noc a pěkně to všechno navazovalo.
Ráno nás měl autobus nabrat u cestovky (neboť centrum Hanoje je malonko chaotické a my stejnak s Barýnkem netušily, v které z těch pidi uliček bydlíme a nebo jak se vlastně náš hotel jmenuje) s tím, že nám pan cestovkář proplatí taxík. To znělo fér a my tedy za kuropění vstali (neuvěřitelně unavení, ale taky dost natěšení - teda minimálně já s Barýnkem jsme se zase tetelily při pomyšlení na velikej výlet, klasika) a s předstihem se dokodrcali na smluvené místo. Cestovka sice byla ještě zavřená, ale byl na nás připraven jakýsi asistent, který se postaral o zaplacení taxíku a pozval nás na křesílka. Měli jsme totiž domluveno, že si tam rovnou necháme všechny baťůžky, aby se pak po návratu nemuselo drandit sem a tam zbytečně.
Hodina odjezdu se přiblížila, ale bus nikde. Mezitím jsme si aspoň zařídili ubytko v další destinaci (v čemž byl asistent nápomocen při vyjednávání check-inu ve velice brzkou hodinu ranní), ale už jsme začínali být malonko nervózní, že jako kde to vázne a esli se na nás nezapomnělo.
Po hodině a půl se asistent celej potěšil, že už máme odvoz tady (chudák byl námi v pravidelných intervalech sprdáván, že co to jako je a ať zjistí co se děje a jak chudák moc nemluvil anglicky a taky jak poznamenal, byl to jenom “asistent” tak netušil teda co s námi). Jaké však bylo naše překvapení, když místo slibovaného deluxe busu na ulici čekal obstarožní minivan, odkud navíc v ten moment vystoupila jakási dvojice a křičela, že takovejhle servis si teda nezaplatili a že odmítají v jízdě pokračovat. Malonko nás to zarazilo, ale budiž. Dalším překvapením byl nedostatek sedátek. Totiž, všechna sedátka už byla obsazena a na naše protesty nikdo nedbal a dali nám jakési vyklápěcí plošiny mezi sedadla do uličky (jediný štěstí, že si ti dva předtím vystoupili, neboť takhle jsme se jen tak tak vešli). Tato VIP “sedátka” měla výhodu v tom, že člověk se neměl vlastně o co opřít, nebo kam si dát nohy nebo nic. A jelikož cesta byla poměrně divoká a řidič řídil zběsileji než je tu standardem, tak to bylo dost dramatický. Já neustále padala na lidi za mnou na poslední sedačce, ale zase jsem měla super výhled na Barýnka, kterej si to moc dával, na D, kterému ten den nebylo nějak dobře a jak se tam absolutně se svojí výškou nemohl vejít, tak si prostě lehal na sedadla lidí okolo nějak a v neposlední řadě na L, kterýmu došlo asi až po 15minutách, že takhle teda pojedeme celou dobu (on si nějak s optimismem sobě vlastním myslel, že to je jen jakýsi svoz k busu) a začal se hrozně durdit. Inu, čekala nás 3hodinová jízda.
I přes řidičovo zběsilé drandění nám mezičasy pořád nějak neseděly a trošku jsme se teda báli, abychom to všechno stihli a včas se vrátili zpátky do Hanoje na noční bus. Na zastávce u soch (totiž, byla to jakási prodejna podivných věcí, které vévodilo několik desítek metrů čtverečních plochy se sochami šílených velikostí, který by si určitě nikdo soudnej a s aspoň špetkou vkusu nekoupil), kde se ani nebylo kde občerstvit pořádně, ale kde jsme museli půl hodiny stát, protože řidič kamsi ujel, jsme si všichni notovali, kterak je to celý pofidérní a jak jsme všichni měli přislíbený busy a ne tohle vozítko.
S velikým zpožděním se dostáváme do přístaviště, kde se nás ale nikdo nijak neujímá a jelikož řidič neumí ani slovo anglicky a hlavně ho moc nezajímá, co budeme dělat, tak jsou to malonko nervující chvíle. Pak to ale přišlo - objevil se náš vedoucí, pan rolák. Strašně tam pokřikuje a rádoby něco organizuje, ale místo toho se akorát věnuje jiným skupinám a nás jenom nutí se podepisovat na jakýsi papír (kde jsme beztak podpisy stvrdili, že si s námi můžou dělat co chtějí a že se vzdáváme svých práv). Hrozný čekačky všude a my už nevěříme, že se stihne slibovaných 6 hodin na lodi a následná cesta zpátky a už vůbec ne ten noční bus.
Loď, na kterou se skutečně po hodné chvíli dostáváme, moc nesplňuje popis, ale to už nás vůbec nepřekvapuje. Všechno je hrozně organizovaný a vzduchem lítaj časový rámce, který stejně nikdo nesplní.
Jediným světlým bodem byl oběd, který jsme si nezaplatili (byla volba s obědem a unlimited whiskey, pivem a soft drinkama a volba bez občerstvení, pro kterou jsme se nakonec s Barýnkem rozhodly). Kupodivu jídlo nebylo nejhorší. Zato ale všichni museli za drink platit (udělali to tak chytře, že to lidem strkali na stůl a pak jakmile si to všichni otevřeli, tak začali kasírovat), takže žádný unlimited nic se nekonalo pro nikoho.
Pak už ale byl čas se začít kochat výhledy. Halong Bay má prý takové 2 hlavní druhy počasí - mlhu a polojasno. Nás čekala docela modrá obloha a všechno to teda bylo fenomenální (měli jsme štěstí, protože dny před i po prý byly zase s mlhou). Kopečky, voda, lodičky okolo, šecko fešný.
Následovala první zastávka, kde měly proběhnout kajaky a takový, ale pan rolák usoudil, že polovina lidí to neměla included a měli teda smůlu, pokud si to nezaplatili extra. My to měli mít zahrnuté v ceně a dokonce jsme se pokusili i zavolat do cestovky, ale pan rolák, který hovor přebral, usoudil že nic nebude a pokračoval v nechutném pořvávání “not inklůůůdy!!”. Docela to tam byla sranda pozorovat (poté, co jsme si taky navzájem s rolákem na sebe všichni zařvali), jak se chudáci lidi hádali a jak se rolák nedal a nic ho nezajímalo, protože on měl rolák a on byl teda pán.
Jelikož ale na té plošině ve vodě kromě kochání se okolím nebylo nic moc jinýho co dělat, tak Barýnek s L si ten kajak zaplatili a já se dala do řeči s dalšími lidmi, kteří to taky neměli “inklůdyd”. Byl mezi nima i jeden týpek, kterýho jsme s Barýnkem viděly už v Saigonu (s modrejma vlasama a nejbarevnějším oblečením široko daleko bylo těžký si ho nevšimnout a nezapamatovat) a vyměňovali jsme si cestovní tipy.
Před odplutím se ještě stihlo skupinové i individuální focení, kdy speciálně Barýnek se nemohl udržet a všem na individuální fotky vbíhal.
Po návratu na loď pokračoval styl “předváděcí akce” (prvně ta zastávka u soch, kdy jsme všichni nabyli dojmu, že se pro nás řidič nevrátí, dokud si každej aspoň jednu sochu nekoupíme), tentokrát vsprodejci perel. Každý stůl byl obložen kufříky s perlami a ženský vytrvalý se nedaly odmítnout. D si k tomu radši dal šlofíka a my s Barýnkem vyrazily na záď na focení u kyblíků.
Druhá, a poslední, zastávka se konala u jakýsi skály, kde byla schovaná jeskyně. Člověk sice musel vyšlápnout docela dost schodů a všechno bylo hrozně honem honem kvůli zpoždění, ale uvnitř to bylo tak fenomenální, že nám to hned výrazně zvedlo náladu. Šelijaký krápníky a šecky ty jeskynní věci, spektakulárně barevně nasvícený. Ochichání na max.
Při zpáteční cestě jsem opět zkoušela volat do cestovky a zjistit, co to jako je za podfuk všechno, že nic není jak bylo slíbeno a že nestíháme a šecko a pan cestovkář mi povidal, že je to šecko zařízený a že nás řidič vysadí jako první a všechno se stihne. Dokonce si i s rolákem něco řekli, i když kdoví co to bylo.
Západ slunce jsme si užívali na horní palubě a s Barýnkem jsme si dávaly romantiku na přídi.
Po návratu do přístavu jsme nic neponechali náhodě a u minivanu jsme byli jako jedni z prvních a ukořistili jsme teda sedátka. Protože zpáteční cestu bychom už v uličce určitě nedali.
Jak jsme ale teď seděli vepředějc, tak jsme s Barýnkem byly svědkem řidičova šíleného chování, kdy nebylo pochyb o tom, že fičí na něčem hodně silným, protože řídil jak ďas, povídal si pro sebe a neustále tuberkulózně chrchlal a do toho si něco dával a pak to plival z okýnka a vůbec to celý bylo docela ukrutný.
Při obligátní zastávce u soch jsme se snažili na řidiče číhat, abychom se ujistili, že jako ví, že nás má vysadit jako první, páč spěcháme, ale když se nám ho konečně povedlo za rohem vystopovat, tak po mojí první větě na mě cosi plivnul a utekl. Nechuťárna.
Po velkém zpoždění (ale pořád s šancí na stihnutí nočního busu) přijíždíme do Hanoje a místo aby řidič někoho někde vysazoval, tak nás prostě všechny vyhodil kdesi na kruháku a nazdar. Nikomu se moc z minivani nechtělo, páč nikdo moc netušil kde jsme, ale smůla.
Z mapy jsme zjistili, že nejsme až tak daleko od cestovky, ale žádnej taxík nás nechtěl vzít (asi že to nebylo moc daleko a že by teda z nás moc nevytřískali), na chůzi nebyl čas a všichni jsme teda začali nervózně stresovat. Nakonec se nám povedlo si naskočit k jakémusi nebohému taxikáři, na kterého jsme pořvávali instrukce kudy a jak rychle jet a on vypadal že se nás trochu bojí.
Domluvili jsme s ním, že si jenom vezmeme baťůžky a že nás pak odveze na autobus, ale to nám překazil asistent (pan cestovkář se asi, oprávněně, bál, že bychom ho sprdli a tak tam zase nebyl), kterej tvrdil, že pro nás přijede svoz a na bus nás zaveze. Donutili jsme ho teda zaplatit tohohle taxíka a asi pětkrát se ujistili, že skutečně pro nás někdo přijede. Chudák za to nemohl, ale jelikož nikdo jinej po ruce nebyl, tak jsme ho sprdli na dvě doby a on byl celej vyděšenej. Tvrdil, že ještě chvíli máme a my si teda mezitím šli sehnat něco k jídlu. V okolí byl akorát Barýnka oblíbený fastfood, jakási burgrárna, v které ale došly burgery (nechápu) a náš výběr byl tím pádem víc než limitovaný.
Po návratu do cestovky se ale žádnej svoz pořád nekonal, my už byli celí převlečení a nachystaní a asistent přiznal, že asi nic nepřijede. Seřvali jsme ho znova a on že zavolá taxíka. Tak jsme na něj řvali znova, že co to je za debilní organizaci, že jsme taxíka měli a on nás donutil ho pustit a teď nestíháme. Taxík navíc pořád nějak nejel a asistent, jak už nás bál, tak ho šel radši vyhlížet ven. Už jsme chtěli odejít, že si prostě zkusíme někde něco chytit na nějaký větší ulici, když tu konečně něco přijelo. Asistent už nemohl být šťastnější.
Bus jsme stihli jen tak tak. Naštěstí ale nebylo plno (asi poprvé) a my si tedy mohli vybrat sedátka. S Barýnkem jsme zariskovaly a zabraly trojku vzadu a doufaly, že k nám nikoho nepřidaj. Je to totiž taková manželská postel jakoby. Nabraly jsme cestou i víc dek a polštářů a udělaly si to tam hezký. Valentýnskou atmosféru pomohly navodit svíčky, které se tam z neznámých důvodů nacházely (no, ono asi tím důvodem byl záchod, který s naší postelí tak trochu sousedil a který trochu smrděl, ale naštěstí jiným směrem) a které jsme zapálily a nedbaly ani malej krapet na nějaké riziko požáru.
Jel s námi i jakejsi Ital, kterej si nás vyhlídnul už při nastupování a jelikož to byla jeho první jízda nočním busem, tak si asi myslel, že budeme kámoši a tak, ale to se přepočítal, protože my na nějaký povídání si nejsme zvědaví. Všichni nasazujeme sluchátka a hotovo. Barýnek mi pak ještě před usnutím pouští jakýsi obskurní hity jedné brněnské skupiny a romantika je tedy kompletní.
Přese všechny lapálie, komplikace a fakt, že nic vlastně nebylo podle plánu, hodnotíme tento Valentýn jako nadmíru vydařený. Kategorie “zkušenost a zážitek” jak vyšitá..
Žádné komentáře:
Okomentovat