Hlavní město Vietnamu, z jihu jsme to zvládli až sem na sever, v rekordním čase, panečku.
I přes obrovskou únavu (a u mě i takovej dost divnej pocit po tom nočním extempore se spacíma práškama bez spaní) se po asi 3 hodinách s Barýnkem budíme a snažíme se namotivovat, že jako je potřeba vyrazit do ulic za poznáním. D a L už tu byli, takže ty necháváme spát a vyrážíme.
Počasí se tu od začátku měsíce výrazně zlepšilo (když tu byli D a L, tak prej dost jako zima a nějaký pršení nepříjemný) a je docela příjemný teplo.
Jelikož nemáme moc času a jsme uondaný ještě před začátkem sightseeingu, tak vybíráme při testování místních kafíček rychlotrasu. Kavárny tu docela frčí (a to i takový ty opravdický) a my jsme uplně vyděšený z meníčka, neboť to chceme uplně všechno (a taky si to následně skoro všechno objednáváme). Hlavně bych vyzdvihla jogurtový kafe, který jsme se pak ještě několikrát ten den snažily sehnat, a kafe vajíčkový. Uplný kafeorgasmy tam.
Takhle posilněný (a Barýnek trošku motající se, neboť na takovej přísun kofeinu přecijenom není uplně zvyklej) se odvážně vydáváme do jakési lokální jídelny (většinou se snažíme jídla z ulice eliminovat, kvůli těm hygienickým podmínkám, ale jelikož je to stejně hegeš všude a jak někdo na netu trefně prohlásil, že na ulici aspoň víš, že to nebude kdovíjaká hitparáda, zatímco v restauracích je to sázka do loterie a nikdy nevíš jak jejich kuchyň vypadá a můžeš tímpádem platit několikanásobky za to samý jídlo jako na ulici). Posezení je samo o sobě výzvou, neboť jsou to ty jejich pidi plastový židličky co jsou nám asi do půlky lejtek a po usednutí (za předpokladu, že to hned nerozsedneme, žejo) máme tedy kolena proklatě vysoko (asi tak v úrovni uší) a rozhodně by to nebylo na sukni. Stůl je taky jak pro trpaslíky a my přemítáme, esli je to jako dobrý pro zažívání, bejt takhle seštosovaný, ale jelikož většina lidí je tu výrazně menších a skladnějších než my, tak jich se podobné úvahy asi netýkají.
I samotné objednávání je zážitkem, páč to nemaj v angličtině zrovna moc a my už zapomněly, co na googlu psali že si jako máme dát. Rukama nohama to tam dohadujeme s jakýmsi asistentem a pak stejně čekáme, co vlastně dostaneme. A ono se zrovinka zadařilo a po chvíli se nám na mističce skví docela ňaminka.
Jelikož už jsme vlastně takhle lokální, tak usuzujeme, že netřeba se honit po památkách (kterých tu stejně nemají zrovna moc) a vyrážíme za Mekongem. Vybraly jsme jakýsi most, přes který se chystáme přejít a u toho obdivovat slavnou řeku. Nejdřív si ale děláme zastávku na nádraží, protože naivně doufáme, že možná už nejsou všechny vlaky vyprodaný, ale ouha. Jsme tedy už navždy odkázány na autobusy jak to tak vypadá.
Most není nikterak malebný (i když ukotvení je peckovní a moc se mi díky tomu vybavujou vzpomínky na Budapešť a obsesi mosty s Hoschíííkem). Výhledy z mostu jsou ještě horší, řeka je nějaká vyschlá a celý je to divný. Navíc je most fest dlouhej a jak tam kolem nás pořád sviští motorky a auta, tak se ani nejedná o dvakrát romantickou procházku. V poslední třetině to tedy otáčíme, páč na nás přišly hlady, Barýnek je ještě pořád motá po všech těch kafích a navíc už je moc hodin.
Hlavním bodem cesty na most nakonec bylo sledování jakési pani, která se nejspíš rozhodla přestěhovat celý krám na jakémsi věšáku a suverénně si to krosila prostředkem křižovatky a nedbala ani malej krapet.
Už nám zase trochu chybělo běhání po cestovkách a tak se tedy do několika cvičně vydáváme, v rámci honu na výlet a jízdenky na bus. Jeden pán nás nakonec uhnal, páč jako jedinej mluvil obstojně anglicky a ještě se nám povedla usmlouvat celkem dobrá sleva. To jsme ještě nevěděly, že se jednalo o ukrutné přechytračení, ale o tom až příště.
Cestou k jezeru (opět, ráno jsme u nějakýho byly a nic moc teda, všude takový nějaký šedo) narážíme na českou hospodu Zubr, kterou si samozřejmě musíme vyfotit a ouha, v tu chvíli se na nás vyřítil majitel a začal hrozně povykovat “poď na pííívo, póóóď” a my dostaly záchvat smíchu. Bohužel jsme na to neměly čas (což pán odmítal pochopit), protože jinak by to určitě bylo správně bizarní. Dáváme tedy alespoň selfie, abychom ho ukonejšily a dekujeme se.
Jezero ani teď není kdovíjaké (i když už je aspoň něco trošku vidět) a my tedy míříme na hlavní část našeho zmateného okruhu - Hočiminův památník. Je to docela ukrutná stavba s ještě ukrutnějším okolím. Celý je to hrozně prostorný a vzdušný a všechno a vypadá to trochu jako nějaká běžecká dráha (což taky asi je, co to je, poněvadž tam odhodlaní spartakiádníci i v tuhle večerní hodinu usilovně běhají a cvičí a celý to má takovej správnej šmrnc).
Už je ale skoro noc, my nevíme moc kde jsme a nebo kde bydlíme (nějak nevíme jméno hotelu a nedařilo se nám to vygooglit a tím pádem nějaký lokalizování je trošku ošemetný) a tak už jenom v rychlosti kontrolujeme pagodu na kuří noze, šéfujeme večeři v temné postranní uličce (kde taky jinde), fotíme se s výborně rudým plakátem a vyrážíme kamsi, kde si myslíme, že bychom mohly bydlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat