León

Cesta z Granady do Leónu obsahuje přestup v Manague a já jsem z toho celá hin, že se tam jako teda nakonec fakt podívám, i když jenom na chvilenku. Managua překvapivě vypadá poměrně moderně a vůbec ne tak nebezpečně, jak nám šici říkali, tss. Moje plány na nějakou pidi prohlídku ale okamžitě padají, neboť nám hnedle odjíždí další bus (tentokrát minivan pro změnu) a my teda naskakujeme, pozandáváme šecky kufry (což je docela napínavý a blokujeme tím naprosto šecko volný místo) a vyrážíme. Prvně nám teda tvrdili, že maj jenom jedno volný místo a my teda že posečkáme na další vozidlo, ale pak to hrozně (jako vždy) vymysleli a nacpali nás do vozu. Chudák J seděl vzadu na čtyřce, kde už ale čtyři lidi byli předtím a on jak je zvyklej se capit, tak to měl docela vzrušující. Já zase měla jednu nohu tak nějak ve vzduchu, páč se mi tam přes jeho baťoh už nějak nevešla uplně.

Na autobusáku v Leónu nás klasicky obklopili ti tuktukáři blázniví a my je odháněli lopatami skoro už a hledali nějakej exit a případně normální taxíčkovitý auto, že, až prostě jen ti nejotrlejší tuktukáři nedbali a šli s cenou tak fešně dolů, že jsme teda už nevěděli co s nima a tak jsme si k jednomu nasedli. Zběsilá jízda nejvíc. Zaprvý to chudák logicky nebyl schopen moc ovládat, když to je to kolo s plošinou vepředu a my tam dali ty naše kufry šecky a hlavně naše osoby a chlapec tam s tim trochu vlál. Navíc to nebylo tak blízko k hostelu, jak jsme si mysleli (nebo se to možná zdálo, že tím jak jel rychlostí šnečí, tak v autě bychom tam byli za 3 minutky a tady tímhle skoro čtvrt hodiny) – šíleně to drncalo a já pořád čekala, kdy vypadnu buď já a nebo kufry (protože na nějaký uchycení nebo upevnění se tam moc nehraje). Hošan taky po chvíli začal vjíždět do jednosměrek (v opačným směru samozřejmě), páč už mu muselo bejt jasný, že přecenil svoje síly a snažil se to asi zkrátit co to šlo.

Hostel takovej normální, jenom teda to tam chlapi nějak asi těsně před naším příjezdem celý natřeli a speciálně v pokoji byl ten odér z čerstvého nátěru hodně intenzivní a mě se z toho hlava hned rozbolela. Ale jinak dobrý. Houpací křesla v zahradě a děsně dobrá snídaně v ceně (servírovaná až do 11, takže to výjimečně stíháme na to vstávat) pozitivní dojem ještě násobí.

León, jak jsem se dočetla, je taková druhá Granada, ale jakože mnohem autentičtější, neboť Granada je taková pro turisty a šecko a ty barevný domečky jsou často nově natřený, kdežto tady jakože je prej nějaká ta oprýskaná autentičnost nebo co.

Ještě na hostelu jsme sbalili na recepci mapu a hrozně vymýšlíme, že jako je vlastně teprve odpoledne a že bychom mohli dát nějakou předvýpravu, ať toho na zítra nemáme moc. A jako divočiny, neboť na mapě je zakreslen smoothie obchůdek, přesně ten samej co měli v Granadě (kam já pak už chodila minimálně dvakrát denně) a cíl cesty je teda naprosto jasnej. Smoothies jsou samozřejmě opět náramně mňamózní a já mám zase hrozný dilemata, který si vybrat z toho listu asi padesáti kombinací a J už je taky smoothíčkovej teďkonc a hrozně si tam pak po hlavním náměstí vykračujeme s kelímky a sledujeme ty místní lvy u kašny (León, neasi). Před tou jejich věhlasnou katedrálou (už zase nevim, esli je největší nebo nejstarší, ale myslim, že tahle je největší ve Střední Americe a ta v Granadě byla nejstarší, ale kdo ví) nás odchytává jakejsi místní bezdomovec, co je vlastně učitel, hovoří asi 7 jazyky a nejenže zná ČR, ale kromě Prahy dokonce dává i Brno a to s bravurní výslovností. Velmi po nás chce email a my se bojíme a J mu nakonec nějakej dává (a hrozně si myslí, kterak ta adresa vypadá česky, když tam napsal honza@czech.com) a pod nějakou záminkou utíkáme.

Ještě na cestě zpátky spatřujeme podivného pána s nějakým ukrutně ošklivým výrůstkem na břiše, kterýho já si klasicky vůbec nevšimla, ale fotila jsem zeď za nim a J i podivnej pán si mysleli, že si fotím jeho a já pak z toho měla uplně husí kůži, když mi to J pověděl a já si pána na fotce skutečně našla a fujky (on to tam totiž vystavoval a měl vyhrnutý triko).

K večeru se dostavil hladík a my se tedy velice vydáváme najít nějakou restauraci, ale ouha, jediný co tu maj, jsou nějaký rádoby fast foody s kuřatama (což už nás hrozně rozesmává, páč na to máme nějaký inside jokes) a ty kuřata vypadaj všelijak a není to moc levný a my teda hledáme dál. Ale jako nikde nic a je to fakt podezřelý, že přeci musí v centru mít nějaký papací věci. Trošku už trneme, páč je tma a my chodíme sem a tam a chystáme se teda vrátit na jedny z těch kuřat, když tu najednou vidíme nějakej dým a za dýmem jsou jakýsi pouliční prodejci a nás čeká jeden z nejlepších kulinářských zážitků tohohle výletu.

Maj tam jakože dva stánečky (asi konkurence), kde jsou jakože davy žen, který to tam obsluhujou a přímo tam na gril hází maso dle výběru, brambory, palačinky, sýry, galo pinto, a asi tisíc dalších věcí, a já samozřejmě uplně šílím a nabírám si neuvěřitelnou porci asi na dva talíře a kupodivu to šecko zvládám sníst, protože to je uplně brutálně dobrý a hlavně i relativně levný a speciálně ta palačinka (jakože skoro česká! Což je pro mě nejvíc úžasný, po všech těch amerických, který já fakt moc nemusím) je ukrutně dobrá a i ty kuřata a šecko a uplnej food orgasm. Zpátky na hostel se sotva šineme, páč jsme dost přejedení, ale největší nadšení jako.

Druhej den dáváme velikou tour po místních kostelech a dalších pamětihodnostech a navíc se ještě v hostelu inspirujeme jejich walking tour (kterou ale tady teda nemaj vůbec zadarmo), která obsahuje jakési muzeum legend a čehosi dalšího a my teda, že tam jako taky zajdeme. J to hrozně vede, i když nemá ten orientační smysl moc, ale já to ani po těch 4 měsících nevzdávám a pořád ho nutim se s tou mapou trochu skamarádil. Několik kostelů nám nějak uniklo, muzeum legend jsme přešli asi tak o 2km, ale šecko se to pak pošéfilo a už jsme se tam hrnuli a dostali pána průvodce, kterej byl hodně pofidérní a i když předstíral, že mluví anglicky, tak já mu nerozuměla skoro nic, neboť on spoustu slov vyslovoval tak jak se píšou a na to já nejsem uplně moc zvyklá a část výkladu pak byla v jakési spanglish a mě teda většina info unikla. J na tom byl jenom o trochu líp. Muzeum bylo v bývalém vězení, kde v jednotlivých celách teda měli ty expozice. Začátek byl trošku vlažnější, ale pak, jak jsme se dostali k těm legendám, tak to bylo o poznání lepší.

Většinu jsem sice rozuměla tak napůl, ale ty jejich hadrový postavy byly natolik ultimátní, že mi to stačilo. Šelijaký princezny, čarodějnice, kostlivci a tak podobně a hrozná sranda. Taky tam byla nějaká baba, která byla hrozně ošklivá prej ale měla tak velký prsa, že za ní chlapi běhali a ona se pak mstila tím, že je těmi prsiskami zabila.

Taky tam samozřejmě měli ty postavy, co jim stojí na hlavním náměstí, taková děsně vysoká pani jakože a pidi pán – to je zase nějak spojený s příjezdem španělských kolonizátorů.

Po muzeu se vydáváme obhlídnout další kostely, ale maj jich nějak moc, tak to asi po desátým vzdáváme. Já taky velmi chci vidět jednu čtvrť, která je údajně hrozně původní a indigenous a já si maluju, jak tam budou běhat tradiční lidi a celý to bude jak návrat do minulosti a ono vůbec a já furt J sprdávám, že jsme určitě někde jinde a ať mi ty tradiční lidi okamžitě obstará a on z toho je velice pobavenej, jak jsem naivní.

Ale jinak město překvapilo, čekala jsem to horší a víc oprejskaný a ono je to vlastně docela fešácký a barevný domečky maj taky krásný a aspoň je tam míň turistů než v Granadě, kde to bylo fakt moc.

Večer to klasicky zakončujeme na těch papacích stánečcích (a trneme, že bude zavřeno, ale nebylo) a jíme toho snad ještě víc než předchozí den. Taky nám ještě zbývají poslední díly (nebo teda spíš follow-up) od Mike Petersona a tý jeho vraždy a my to hrozně chceme vědět, jak to dopadlo.