San Juan del Sur - Nikaragua, obžerství a Ježíš

Cesta na a přes hranice je zjevně velice napínavá, ale tím, že já jsem neuvěřitelně vyřízená a ospinkaná, tak to moc nevnímám, ani ty přestupy na busech si nepamatuju pořádně a probírám se trochu až na hranicích, kde je to nějaký zmatený, zase hroznejch úředníků a šolichání a J tam v tom zmatku zapomíná boty. Což podle mě není až taková škoda, neboť se jedná o ty jeho trekový boty, co měl na sopečné výpravě, a pořád si je nevypral, takže asi pětikilová vrstva bahna a smradu v igelitce mi moc chybět nebude. A aspoň jestli ještě někdy na nějakej hike vyrazíme (což jsme oba přesvědčení, že se nestane), tak bude mít taky jenom obyč botičky jako já a nebude si vyskakovat moc.

Nějakým zázrakem se dostáváme až uplně do naší destinace – San Juan del Sur, což všichni hrozně doporučujou, že jako top destinace v Nikaragui a kdesi cosi. Jsme tam teda až za tmy a nemáme pochopitelně zařízený žádný ubytko, ale je to tu o dost snadnější než v Tamarindu a něco se nám povede splašit do 15minut.

Městečko je neuvěřitelně turistický, ale tak nějak jinak než ta Kostarika šílená. Přecijenom, i když je Nikaragua největší zemí v regionu, tak pořád to není tak vyhlášená destinace a je tu teda jakože míň turistů, spíš baťůžkáři tu drandí a je to takový celý jinačí. Není to tu teda až tak levný, jak jsme si malovali, ale furt lepší než Kostarika. Taky je celý to městečko udělaný jinak než Tamarindo, nejdou tu domečky kolem pláže jenom, ale spíš jakoby takovej čtverec a já se nikdy v těch ulicích neorientuju a nechápu proč, když normálně s orientací nemívám problémy. Až do konce pobytu pořádně nevím kde co je a pořád to tak nějak odhaduju a drandím sem a tam.

Maj tu obrovský množství papacích možností a to i pozdě do noci a my jsme z toho celí hin a hrozně utrácíme za šelijaký ňaminky. A taky tu maj samý podivný lidi. Přecijenom, jak se ve všech těhle zemích stmívá poměrně brzo (i když tady je to teda malonko lepší než v Kostarice), tak lidi asi začínaj popíjet výrazně dřív a člověk teda potkává podnapilý osoby potácející se po ulicích už kolem osmý hodiny večerní.

Jelikož to vypadá, že se tu asi chvilenku zdržíme (neboť už nemáme žádnej moc velkej plán a potřebujeme tu těch pár týdnů nějak přežít a do dalších zemí už se nám moc nechce, páč bychom se zase museli vracet a šecky ty hranice a šecko a už jsme hrozně leniví a nemáme peníze hlavně), tak se druhý den vydáváme na obhlídku hostelů. Nacházíme jich asi padesát (včetně dost podivnýho kasina na konci pláže, kde jsou v lobby dost divní lidé a když se ptáme, že esli jako ubytko se tam koná nějaký, tak si nás takovej bouchač hrozně změří, něco huhlá kámošovi, někam volaj a pak se nás po pěti minutách ujímá další bouchač a hrozně se chichotá a nám je uplně jasný, když nás tam vede těmi spletitými uličkami a nikde ani živáčka, že tohle je konečná a že nás ukradnou a zabijou a prodaj naše ledviny a je to) a nakonec se rozhodujeme pro takovej ne uplně nejfešnější, ale zato s výhledem na moře (jakože přímo na ulici u pláže, takže festovní lokalita) a když se nám povede usmlouvat slevu za dlouhodobější pobyt, tak to bereme, neboť J je jak malej a strašlivě je hin z toho balkónu co tam maj v pokoji a tvrdí, že jinde být nemůžeme. Mně se docela líbí, jak je to modře vymalovaný, ale co je naopak prekérní, tak jsou záchody a sprchy společné pro celý hostel (což by nebylo nic divnýho), který ale jsou o dvě patra níž a člověk musí po takových chatrných vrzajících schodech a vůbec to není fešný a hlavně v noci to je dost napínavý. Taky tu maj snídaně v ceně, což musím hned první ráno zkontrolovat, že, a maj na výběr 3 možnosti a všechno je to hrozně dobrý, ale jak to maj moc brzo ráno, tak se nám to moc nedaří na to vstávat a přicházíme o to všechno. Za těch asi 9 dnů, co jsme na tomhle hostelu, se nám povedlo se na snídani přištrachat asi 3x (2x nám to uteklo o 5 minut). Hostel je to jinak dost podivnej, páč to vypadá, že tam „pracuje“ asi třicet lidí a nikdo nic nedělá, maj bar, kde je jedna flaška rumu a nikdo tam pořádně není, kromě nějakýho týpka, co tam pořád sjíždí FB na iPadu a pak jsou tam takový nepříjemný ženy, co na člověka akorát hází divný pohledy, jak kdybychom je obtěžovali, tím že tam bydlíme. A navíc to v devět večer zamykaj a neřekli nám to a my když se vraceli z večeře první večer, tak nás to dost zaskočilo a až za pomoci nějakýho místního prodejce brýli (všichni tu zase prodávaj sluneční brýle na takových stojanech) jsme se nakonec doklepali v postranním průchodu na nějakého správce, co nám odemkl. A klasicky jim tu zase vypadává elektřina a tím pádem i voda a internet (i když teda je to lepší než v Kostarice, kupodivu) a já si hrozně chci kupovat nějaký letenky a furt to nejde. Nicméně nutno podotknout, že západy slunce se tu z balkónu pozorujou naprosto bezvadně a je to velice spektakulární záležitost.

Jednoho dne tu máme i veliký povyražení, když skypuju s hoschíííkem zrovinka a strašlivá situace nastala, kdy já zamkla J na pokoji (dveře totiž nejdou zavřít jinak než zamknutím a on byl línej se zvedat z postele a zamykat za mnou, páč já skypovala v chodbě a povídal, ať ho zamknu zvenku já) a on se najednou poplašil a začal tlouct na dveře a dovolával se pomoci (s neexistující španělštinou) a já to neslyšela, jak jsem měla sluchátka a když se otočím tak tam před našimi dveřmi stojí asi tři uklízečky a hrozný dramata. Moc dodnes nechápu co se stalo, ale jakmile jsem odemkla, tak se ženy vrhly do pokoje a ukradly nám postel. Hoschííík to celý sledoval na skypu a taky z toho nebyl moudrej moc. Měli jsme tři postele jakože a oni nám tu třetí najednou odnesli zničehonic a vzali nám i polštářek, bez vysvětlení. J tam zmateně pobíhal v mých kraťasech (páč má šecky svoje špinavý a velice se domáhal mých růžovoučkých s palmami v krátkém provedení, že prej je teď stejně nenosím) a celý to bylo dost komický.

Jelikož jsme tu na tak dlouho (celkem asi 10 dnů), tak s nějakými aktivitami moc nespěcháme, neboť času dost. Ale vůbec to tak zase není a ve výsledku jsme vůbec žádný aktivity nestihli a nikam nejeli. A to maj kolem mít šelijaký fešný pláže a houby jsme viděli. Jakože ta pláž přímo v San Juan je taková poklidná, jakoby U-čková a bez vln a jelikož sem všichni jezdí kvůlivá surfování, tak musí jezdit na pláže jinačí. Moc to teda nechápu, proč se zrovna tahle rybářská vesnička rozvinula v takový turistický středisko, když vlastně je to hlavně kvůli surferům a oni stejnak musí jezdit na pláže okolní, ale budiž. Prej tu v okolí natáčeli hned dvě série americkýho Survivor, což samozřejmě J je velikej fanoušek.

Největší, a víceméně jediné, dobrodružství teda byla výprava za Ježíšem. Maj tu totiž takového ultimátního Ježíše na kopci na jednom konci zálivu a on na to všechno hrozně dohlíží jakože. Někde psali, že je jeden z největších v Amerikách, což se mi moc nepozdává, ale vzhledem k tomu, že jsem slepá a Ježíše z balkónu sotva vidim, tak kdo ví. J má nějaký divný pocity bezpečí, neboť říká, že ze záhadných důvodů ho velmi uklidňuje, že tam jako je ten Ježíš a šecko to hlídá.

Hrozně to googlim, že jako kudy kam a vypadá to velice jednoduše, a my se tedy po vydatné snídani (přivstali jsme si na to) vydáváme na cestu. Vydatná snídaně se ukázala být chybou, jelikož jsem neuvěřitelně přecpaná a i chůze podél pláže mi činí problémy. Pak se musí přes takový podivuhodný most, který vypadá jak miniatura Golden Gate ze SF (a snad se tak i jmenuje), přes ústí řeky a nás uplně mrazí, páč si říkáme, že tam asi maj ty krokodýly beztak a aspoň tu byli tak chytří, že tu postavili most a že by to měli udělat i v Tamarindu, kde je to ústí dokonce trošku užší než tady a lidi by tam pak nemuseli mít dramatický zážitky. Velmi se pak už dostáváme do rezidenční čtvrti s dražšími domečky a bloudíme, neboť Ježíš dává špatný znamení a ceduličky se poztrácely. Hrozně to tam ale obdivujeme, šecky ty vily v kopci (a máme na to obdivováni tuze moc času, neboť je to ukrutnej krpál a leje z nás a já jak jsem furt přecpaná, tak to moc nedávám a snažím se navěsit na J, ale ten to odhaluje a dycinky mi uskotačí a já teda aspoň musím pořád zastavovat a kochat se domečky a výhledem).

Až v poslední části výstupu maj konečně pochystaného jakéhosi správce, kterej vybírá dva dolary za vstup. My se teda už kochali o deset metrů níž na takový vyhlídce, ale tak si řikáme, že když už jsme se doštrachali až sem, tak zajdeme Ježíše omrknout zblízka a nelitujeme. Selfie je nutností, v tomto případě.

Je to tam fakt fenomenální ty výhledy a i když docela fučí, tak tam skotačíme kolem dokola víc jak hodinu a já se můžu uochichat. Potkáváme tam šelijaký lidi a vůbec se nám nechce zpátky dolů, páč zaprvý ty výhledy jsou nejfešnější a zadruhý ten prudkej krpál bude dost záběr na už tak chatrný kolínka.

Ještě je potřeba zmínit speciální papací podniky a ještě speciálnější lidi, co v nich pracují, a nebo se v nich zdržují. Jedním z nich je německá restaurace s velikým prasetem na obrázku, kde maj ultimátní brambory (po kterých já už tu toužím nespočet týdnů a místo toho mi všude pořád cpou rejži, i ke steaku) a kde pořádaj občas hudební vystoupení místní kapely a J si tam chodí na čokoládovej dort. Oni tu maj takový divný pochystání, kdy každej podnik je zavřenej na den nebo dva v týdnu a my pořádně nevíme kdy je co zavřený a dycinky musíme bloudit sem a tam.

Další záležitostí je Taco stop (nebo spot, oni maj oboje a je to konkurence veliká), kdy jedna pobočka je takovej jakoby domeček normální a druhá pobočka je normální truck. Maj tam hrozně ty mexický ňaminky fast foodový a J je tam pečenej vařenej. Já si občas zaskočim k sousedům, kde maj výborný palačinky francouzský a dycinky si hrozně nemůžu vybrat, páč je chci všechny. Následně La republika, kam jdeme snad každý den, ale nikdy jsme si tam nic nedali a už to začíná bejt docela trapný, páč si vždycky vezmeme meníčko a koukáme na těch pět položek co tam maj a pak se po pěti minutách zvedneme a jdeme jinam.  Dále šelijaký drahý restaurace, kam dycinky omylem zabloudíme a pak honem pádíme pryč, Pollo Pescador, který má logicky na obrázku kuře který rybaří a já si tam chodím na průměrnej steak. Moose is loose je jakejsi kanadskej podnik, spíš takovej bar teda, kdo to velmi žije a pořád tam lidi postávaj venku a my se nikdy dovnitř neprocpeme.

Nejhorší záležitostí jsou místní smoothies, který nevim jak to dělaj, ale ať si je dám kdekoli (a všude tvrdí, jak jsou 100% natural), tak je tam vždycky hrozně cítit jakási prášková pachuť a je to dost pofiderní. Ještě prozkoumáváme burger place, kde pracujou samí Australani a člověk čeká na pidi burger sto let. Obvykle stejně ale skončíme v místní restauraci, kde maj dost dobrou rybu na česneku a česnekem v tomhle městě skutečně nešetří a člověk dostane snad deset stroužků.

Taky máme snídaňové místečko oblíbené (když moc nestíháme ty snídaně na hostelu), který ale taky občas nestihneme, páč zavíraj poměrně brzo a maj tam nejvíc nejlepší bacon a kafíčko a vejce a všechno a je to nejvíc tučný a hrozně tam pořád chodíme. A největší záležitostí je Big Wave Daves, což je takovej podnik nějakýho Dave, nečekaně a ne že by to bylo nějak významné z kulinářského hlediska, ale spíš osazenstvem. Jednou jsem si tam totiž vyrazila sama a když si tak v poklidu obědvám, tak do mě furt něco hustí podnapilá postarší pani z druhý strany baru a nutí mě si k nim přisednout a já teda poznávám většinu místních Američanů a Kanaďanů nad 50, co tu jsou víceméně na furt a nebo skoro na furt. Hrozně podivná sebranka lidí, všichni už maj dost v krvi a to ještě nejsou ani 3 a já tam chytám záchvaty smíchu jak je poslouchám a nějak se tam zasekávám asi na čtyři hodiny, páč pan důchodce vedle mi hrozně vysvětluje šecky věci a já si stejně nepamatuju žádný ty názvy, ale tak nevadí. Taky tam mívaj šelijaký aktivity, jako quiz nights, hudební vystoupení a podobně (a pani mi tam hrozně líčí, že ona obráží šecky quiz nights ve městě a povidá mi, kterou noc se co kde koná).

Malonko mě mrzí, že tam teda chyběla moje oblíbená postava – opičí lady. Tu jsme potkali hned první den v našem snídaňovém místě, když tam seděla s kámošema a se svojí opicí. Opice jí furt vskakovala do vlasů a zamotávala se jí do drdolu. Od té doby jsme ji potkávali poměrně pravidelně, neboť to vypadalo, že ona to tam každej večer obráží všude a pěkně s opicí a J ji jednou viděl v tý německý restauraci, jak tam prej rozjížděla největší tanyny s tou opicí, a trsala jak kdyby jí bylo dvacet a to je jí přitom přes šedesát. Hrozně jsme ji chtěli vyzpovídat, že co to jako je s tou opicí, ale nějak se nám nikdy nepovedlo se s ní dát do řeči a pak už jsme ji i přestali vídat (jenom vždycky někde proběhla a my nevěděli kam).

Těch podniků by bylo ještě mnohem víc, ale tyhle jsou nejzásadnější. Nesmím však ještě opomenout Iguana bar, kde jsme teda taky nikdy nejedli, ale jelikož jsem se v místních novinách (kde se člověk může dočíst mimojiné vývoj kurzu místní měny oproti dolaru na celej měsíc dopředu) dozvěděla, že v Iguana baru maj ve středu lekce Salsy zdarma a jelikož mi J v říjnu slíbil, že jako teda se tu naučíme jeden tanec, i když on vůbec tanyny nemá rád, a jelikož už je skoro konec výletu, tak ho hrozně nutim a skutečně vyrážíme (musíme se teda prvně posilnit ultimátní pizzou, která je dycinky hotová za 5 minut a je nejvíc nejlepší a já to nechápu, jak to můžou mít hotový tak brzo). Velice jsme tam byli asi pět minut před ohlášeným začátkem a vůbec to nevypadalo, že by se tam jako mělo něco konat. Normální pidi bar v patře a žádný místo. Asi pět minut po osmý to tam ale začali chlapi trošku přeorganizovávat a udělali takovej plácek a mezitím se kdese vzali tuse vzali další účastníci šarády a už tam byl i borec v obepatejch gatích, co nejvíc vlnil boky a už tam něco do mikrofonu nahecovaně vyřvával španělsky.

J už chytá nervy, já se hrozně těším, ale jak se spouští ta hudba a týpek už nás nutí se vlnit všemi směry a jak je tam málo místa, tak si šici šlapeme na nohy a já, tím že jsem si zula botičky aby se mi líp trsalo, to docela odnáším. Ukrutně mě to ale baví a i když sem celá opocená, tak už jenom pohled na J, kterej to vůbec nedává a jenom se tam tak pofidérně nakrucuje, mě dostává. Strašná sranda. Nahecovanej týpek v obepatejch gatích nás vůbec nešetří a hrozně přidává na tempu a zakomponovává do toho otočky, který nikdo nepostíhal a je to ještě větší sranda. Občas si vezme J do parády, aby mu to ukázal a J se bojí a furt tam strká mě a týpek mě protáčí sem a tam a já netuším co se děje nebo kde jsem a jsem ráda, že jsem ráda. Po asi hodině už jsou všichni nejvíc zmožení a trošku se to zvrhává v takový individuální tanyny a každej se vlní podle chuti a J se přeptává každý tři minuty, esli už jako půjdem. Vzhledem k tomu, že já už taky moc nevim s těmi všemi otočkami, a už se to celý nějak pomalu rozpouští, tak svoluju a po asi dvaceti minutách teda mizíme. Já jsem celá z toho furt hin, endorfiny se vyplavujou jak divý a hrozně jsem ráda, že jsme tam zašli a hlavně jsem byla překvapená, že J nebyl až tak marnej, jak jsem si myslela. Sice neslyší tu hudbu vůbec, ale aspoň dovede rychle hejbat nožkami.

Velice ještě musím zmínit Sunday Funday, což je místní každonedělní párty, kam my jsme samozřejmě nešli, neboť je to dost drahý a je to takovej mini pub crawl sestávající z asi dvou míst, ale všichni tam chodí a dostávaj trička s nápisem Sunday Funday, San Juan del Sur a my každej den potkáme aspoň třicet lidí s tímhle tílkem a pokaždé nás to nejvíc pobaví. Už jsme totiž tyhle trička zahlídli v Kostarice, v Tamarindu a Kanaďanky naše na pokoji nám o tom říkaly (neboť ony přijely z Nikaragui, že) a pak i André a jeho crew se s těmi tílky vytasili a to já už nemohla, páč oni si mysleli, jak budou unikátní a my jim povidáme, že jako to tu má fest hodně lidí a radši by se měli převlíct.

Ale už jsme tu moc dlouho a tím, že vlastně nic neděláme celý dny, tak já začínám být neposedná a chci zase někam popojet, abychom tu uplně neshnili.