Jako další destinaci vybíráme Ometepe, což je největší
ostrov na jezeře Nikaragua, které je největším jezerem ve Střední Americe.
Nejenže to máme tady poblíž, ale hlavně je to top 5 v Nikaragui, páč ten
ostrov je jakože hrozně sopečnej, takový dvě sopky, co kdysi nějak asi soptily
nebo co a tím se mezi nimi udělal takovej ostrov a na každý straně je teda
jedna sopka a hrozně je to malebný na obrázcích a navíc tu ty jezera nějak
zanedbáváme, takže je nejvyšší čas.
Čeká nás trošku zmatečnej přejezd, kdy někdo na netu psal,
že je si potřeba vyskočit někde na křižovatce a pak do přístavu jakože zajet
odtama a my pochopitelně netušili která bije, nikde jsme si nevyskočili a
najednou jsme viděli ceduli, že jako Rivas 5km a začali jsme se děsit, že jak
to teďkonc najdeme a hrůza. Hlavně nás vysadili kdoví kde a všude ti pochybní
tuktukáři zase, nabízející odvoz. To tak. Já to dobře o nich na netu četla, jak
jsou nejpomalejší, čemuž se nelze teda divit, vzhledem k tomu, že to
je vlastně kolo s plošinou vepředu a když si nasedneme my dva se všemi
kufry, tak to chudák tuktukář asi nebude valit 50km/h. nakonec se nám za pomoci
místních žen povedlo splašit normální taxi auto a za 10minut už si vysedáme v přístavu.
Zase tu hrozně musíme platit jakýsi exitový taxy (což už teda nedávám vůbec,
hlavně když neopouštíme zemi, ale tak co už).
Máme v plánu to sjet trajektem, neboť to bylo
doporučováno, že jako jezero bejvá v tuhle roční a denní dobu malonko
neklidný a že je teda lepší mít větší loď, ale zase nás přechytračili a už nás
někdo cpal na pidi loď, která se už v přístavu třásla takovým způsobem, že
jsem skutečně měla pocit, že si poprvý v životě dám mořskou nemoc asi. Navíc
jsme v tom přístavu kotvili ještě asi 15minut a já už měla nervy nejvíc
největší. Pochopitelně na nás nezbyla sedátka, takže jsme tam na horní palubě
tak nějak vláli přes ty kufry a já se to aspoň snažila šecko někam zastrkat,
neboť si pořád pamatuju, jak to na Fiji furt šplouchalo a já měla mokrý šecky
elektroniky. J ze mě má náramnou srandu, jak tam plašim a skoro zelenám, ale v průběhu
jízdy jsem se já vzpamatovala a naopak se začalo dělat šoufl jemu. Ona ta samotná
jízda nakonec byla lepší než to kotvení v přístavu, i když teda některý
vlny s námi fest házely sem a tam a voda všude a J vypadal, jak kdyby se
pocikal. Navíc tam pořád kokrhal nějakej kohout, kterýho někdo vezl v pytli.
I když to vypadalo, že to není tak daleko, tak plavba stejně trvala přes hodinu
a půl. Ale aspoň se dalo náramně kochat a speciálně ta větší sopka byla hrozně
roztomilá a měla takovej kloubouček nad sebou z mraku, kterej se nehejbal
(a nepohnul se po několik dalších dnů a bylo to nejvíc fešný).
Jezero, na druhou stranu, však bylo dost velikým zklamáním,
neboť ta voda teda nebyla ani trochu modrá, ale uplně šedivo-hnědá a navíc to
vypadalo jak moře špinavý rozbouřený a ne jak roztomilá modrá vodička z obrázků
na google.
Jelikož jsme si náramně dali brzkej příjezd a šecko nám to zatím
timingově vychází, tak se ani trochu nebojíme, že nemáme booknutý žádný ubytko.
Já teda usedám vedle přístavu na patník a J se vydává na obligátní obchůzku.
Akorát mu to teda hrozně trvá a já tam vysedávám víc jak hodinu a už mě začínaj
lidi pozorovat. Já zase pozoruju velikou akci, kdy se najednou zpoza zatáčky
vyhrnulo stádo krav a hrozně si to tam mašírovaly přes křižovatku někam a nikdo
nedbal a nejhustější na tom bylo, že je nikdo nevedl, ani žádnej pes nebo nic. Holky
prostě věděly, kudy z pastvy domů. Jsme totiž jakože v největším městě
na ostrově (Moyogalpa), ale pochopitelně to je ukrutná vesnice a jejich MHD je
buď starej americkej school bus a nebo takový ty pick-up auta, který využívají
místní, kde na tý korbě jich stojí třeba dvacet a já sem z toho celá hin.
Jinak největším povyražením je samozřejmě příjezd lodi, což je přibližně každý
dvě hodiny přes den.
Ubytko je poměrně ucházející, až na trošku haluzní pokoj,
kterej má buď zešikmenou stěnu, nebo je celej nakřivo a trošku z toho nemůžu
a na bandu hmyzu šelijakýho, která se tam prohání všude po stěnách a já se
bojim, že mi snědí Tang. Co je však velmi příjemným překvapením, je elektřina,
která jim tu skoro nevypadává, na rozdíl od pevniny. Jeden by si myslel, že to
na ostrově bude divočejší, ale vůbec.
Vydáváme se ulovit něco k snědku a po čekování cen v restauraci
našeho hostelu se rozhodujeme očíhnout papací možnosti ve městě, že jako
ušetříme určo. Mezitím ale většina papacích stánečků nějak zavřela (ono ne že
by jich tam bylo nějak moc zkraje, ale teď už tam není nic) a my teda zakotvili
v restauraci vedle benzínky, která se tvářila, že má veliký meníčko a
šecko.
Hororovější oběd jsme však ale ještě asi nezažili. Jídlo se
nám povedlo vybrat, objednat i upgradeovat, smoothie a pivo se taky pošéfilo
bez problémů, ale pak při čekání na jídlo, jsme si začali víc všímat okolí a to
byla teda síla. U stolu u okna byla skupinka 3 týpků, kteří nevim co dělali,
ale jednomu neustále padalo pivo na zem a nikdy se nevylilo a pak když se
chystali k odchodu, tak tedle se nebyl schopnej zvednout, celej se třásl a
já jenom trnula, když sem viděla, že si nandává helmu a že tedy se zřejmě
chystá někam odjet na motorce. A taky že jo. Trošku se mu to teda nedařilo,
neboť na těch čtyřech schodech z restaurace upadl dvakrát a pak když
nasedl na motorku (a jeho kámoši se tvářili, že ho jako nechaj jet, žádnej
problém), tak se celej zřítil, motorka na něj spadla a von vůbec nechápal, co
se děje. Malonko jsme trnuli, že co když proboha ho potkáme někde na cestě a on
nás smete, ale tak nenaděláme nic.
Vedle u stolu seděla jakási podivná skupinka postarších
pánů, kteří vypadali tak nějak docela nebezpečně a jejich kápo měl nehet na
malíčku asi čtyř centimetrovej a J mi vysvětloval, že to mívaj lidi kvůli
kokainu, ale že teda tohle je trošku delší než obvykle a usoudili jsme teda, že
je to asi nějakej místní drogovej kartel a že tam maj meeting. Po chvíli se ale
objevil (lidi si tam tak dost divně objevovali, že jsme nevěděli, jestli jsou
všichni zaměstnanci/majitelé a noří se z kuchyně nebo zázemí, a nebo tam
je někde výstup z nástupiště 9 a ¾) další pofiderní chlápek, kterej měl
tyhle extra dlouhý nehty na všech prstech jedný ruky a furt tam něco štrachal v lednici
a zjevně tam pak těmi nehty loupal ovoce na moje smoothie a já chytala psycha. Po
asi půl hodině se tam navíc začal promenádovat s jednorázovými žiletkami
(takový ty žlutý, plastový, co mívaj na pokladně v supermarketech) a
jelikož jich měl v ruce asi 7, tak já na něj hrozně civěla a J se
rozčiloval, že nevěnuju dostatek pozornosti jeho vyprávění, tak jsem mu to
musela šecko objasnit, že se mi to vůbec nepozdává, co se to tam děje. Po deseti
minutách si týpek s žiletkami sedl k vedlejšímu stolu (z druhý strany
od toho drogovýho kartelu) a začal si hrozně jakobynic holit různý části těla. Jakože
nasucho a nejvíc se věnoval svý tváři, na který nebyly žádný vousy, což mě o to
víc zneposedňovalo. Už i J uznal, že tohle je fakt nějaký divný. Jídlo nám
pořád nikdo nenesl, ale týpek jeden se odlepil od kartelu vedlejšího (on už na
nás teda číhal notnou chvíli, ale my nedbali) a že si hrozně přisedne. Hrozně do
nás začal valit nějaký story, že on překládá pro nějaký americký politiky (což
se mi moc nezdálo, páč jeho angličtina byla o dost horší než moje a taková
zmatená navíc), pak že vlastně v NASA pracujou mimozemšťané a že on nás
hrozně ubytuje u sebe, že to bude šecko hrozně láskyplný a já že jim budu vařit
a on si s námi bude povídat a hrozně z J vymámil email, že nám pošle
přesné instrukce. V tu chvíli už nám konečně nesou jídlo, ale to týpka
vesmírnýho vůbec nevyvádí z konceptu a pořád na nás zírá a klade nám
filozofický otázky, na který dycinky během tří vteřin má velikou odpověď sám a
já už se ani nemůžu smát, protože z něj chytám tiky. Navíc mi furt ujíždí oko
(asi z toho mám ty tiky) na týpka se žiletkami a čekám, kdy mu rupne v bedně
a všechny nás tam podřízne. Na baru (jakože na tom barovým stole) sedí jakýsi
malý dítě a neustále se sápe po všem co má v dosahu a sype nejrůznější
věci na zem (křupky, lžíce, kečup..) a nikomu to očividně nevadí. Vesmírnej
týpek se zvedá, že už musí jít a já nemůžu bejt nadšenější, ale moc dlouho mi
to nevydrží, neboť asi za půl hodiny, kdy ještě pořád dojídáme, se ve dveřích
objevuje znovu (tentokrát v notně podroušeném stavu, čehož si J vůbec
nevšimnul), přisedá k nám a už je hodně haluzní a já se ho začínám bát,
protože mi pořád šahá na lžičku a nutí nás se k němu okamžitě nastěhovat. Zachraňuje
to jeho sestra, která se tam na ulici jak zázrakem objevuje s kočárkem a
dloubáním do žeber ho vyhání a někam odvádí. Strašně tlačím na J, že musíme
honem zaplatit a utýct, než to špatně dopadne.
Žádné komentáře:
Okomentovat