Jelikož už jsme zase dlouho nebyli na pláži,
tak po troše googlování zjišťujeme naše možnosti a jako nejlepší volba se jeví
Las Peňitas, kam se údajně dá dostat busem, ale nějaký je to celý komplikovaný
a obzvlášť v neděli jsou ty intervaly monstrózní a my nakonec jako
největší ballers bereme taxíček za milion peněz. Jelikož se nám ubytování
nepovedlo uplně zařídit dopředu (nějak toho online zrovna moc neměli), tak
divoce vykukujeme z okýnka taxíčku, že jako si povíme, aby nám někde
zastavil, ale pořád nevíme a on najednou že jako konec vesnice a že co teda
bude.
Jako obvykle já hlídkuju u kufrů a J se vydává
na obchůzku. Nakonec vyhrává ubytovna u německé lady, do které se sice musíme
brodit pískem, ale aspoň to nevypadá uplně tragicky a máme tam dokonce nějaký
posezení v common areas. Navíc je tam jakási lednice, která ale nechladí,
plná piv a soft drinků a my tam teda vysedáváme a J dává pivka a já vyčichlou
pepsi. Internety jim taky zrovna moc nefičí, takže zase nic. Ale potkáváme další
obyvatele a slečna jedna nám strašně klade na srdce, kterak je ta německá lady
šílená a že se nesmí šoupat židlema nebo bouchat dveřma – že prej ona jednou
šoupla židlí a dostala šílenýho sprďáka a byly dramata. Na ty dveře nás pan
recepční upozorňoval, ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost. Zato teď jsme
celí neposední a hrozně chceme něčím třískat, abychom to drama viděli na
vlastní oči. Nicméně není vůbec potřeba tropit neplechu, neboť drama už
započalo tím, že u našeho stolu byla jedna neladící židle (už to tak bylo před
naším příchodem) a nějakej pohůnek mě normálně bez pardónu z židle
sestrčil a odnesl ji k ladícímu stolu. OCD hadr.
J už asi vypil všechny piva z lednice a
navíc už je tma a my teda usuzujeme, že je čas na večeři. Vycházíme ven a ouha,
příliv nás přechytračil a moře je najednou až před naším barákem - asi tak o
300m blíž než předtím (jakože předtím mezi mořem a námi byly takový rybníčky
nebo co, ale teď je to regulérní moře a je to dramatický) a jak je tam tma tak
my nevíme kudy kam a přelejzáme přes dvorek sousedů s pomocí odrazu
měsíčního světla a další ouha, oni tam maj čuníka a my se strašlivě plašíme.
Šecko se to ale zvládlo a už jsme na rožku, kde začíná silnice (voda je asi tak
15cm pod okrajem, docela napínavý) a vydáváme se do vyhlášené restaurace, kde
nás ale přechytračili a donesli hnědo-šedou rybu a J z toho byl celej
rozzuřenej. Já si naštěstí na poslední chvíli objednala krevetky, který docela
ušly. Ale uplně nás vylekalo, že už člověk nemůže věřit ani rybám a že se odteď
budeme muset ptát na barvu masa při objednávání.
Druhej den se opět vydáváme na obhlídku, že
jako bychom se mohli přestěhovat někam levnějc a stavujeme se v Lazy turtle,
kde byl J už včera a byl tam nějakej ukecanej majitel – Kanaďan a vida, je tu
zas, má ale dneska zavřeno, neboť pondělí je mental health day a on si tam teda
jen tak sedí. Dozvídáme se spoustu info (až moc) a na konci zmiňuje chickungunyu,
což zatím netušíme co je, ale brzy se to stane hlavním hřebem všech programů.
Navíc zjišťujeme, že je tu poměrně specifický
servis v restauracích, který spočívá v tom, že si vás nikdo nevšímá a
když už vám náhodou někdo po půl hodině přinese menu (nebo si pro něj potupně
dojdete sami), tak stejně pro objednávku nikdo nespěchá a hned při prvním obědě
čekáme dohromady asi hodinu a půl, než nám někdo vůbec něco přinesl. Roztomilé moc.
Zanedlouho se nám povede se přestěhovat dokonce
i, k nějakým Kanaďanům (kterých je tu asi tak 80% populace), domeček je
přímo na pláži (na tý opravdový, ne u těch odlivů jako tomu bylo u německé
lady), pokojíček ucházející a dokonce jsou v ceně zahrnuté snídaně. Což teda
není žádná výhra – první ráno nám to nějak uteklo (holt nějak neumíme vstávat),
další den už tam teda stepujeme a je to nějaký divný – i to galo pinto zkazili
a kafe není kafe a víckrát už teda nevstáváme. Ale maj tam ultra posezení,
dvoupatrový a strašně hezky se tam čte a pozorujou západy slunce a já si uplně
představuju, kterak bych si jednou chtěla splnit ten svůj sen – bydlet přímo na
pláži aspoň 3 měsíce.
Na jednu z večeří se vydáváme do pizzerie,
kterou vlastní, kdo jiný než, Kanaďani a pracuje tam jako servírka jakási
potrefená Američanka z Hondurasu, která má v rukávu stovku historek,
přičemž jedna zní víc nepravděpodobně než druhá. Kupříkladu se dozvídáme, že
její rodina patří k elitě v Hondurasu (elita je asi 30% a zbytek jsou
chudí) a že to tam teda celý je hrozně propojený a gangy a ona samozřejmě zná
prezidenta a všechny důležitý lodi a ví kolik % dostává prezident z drogových
obchodů a šecko. Navíc ona asi zkusila šecky drogy (což teda naopak docela
pravděpodobně zní) a rodina jí teda odvlekla do Nikaragui nebo co a nedává to
moc smysl a ona chce na Floridu na vejšku.
Co je ale hlavní, dozvídáme se konečně podrobnosti
o té slavné chichungunyi, která je tématem všech rozhovorů a první otázkou, kdykoli
přijde někdo nový do podniku (tzn. do všech restaurací a hostelů spravovaných Kanaďany).
Jedná se o jakousi chorobu, která je prý uplně v celé Střední Americe a
kterou trpí celá vesnice tady nebo co, ale my prý jsme v pohodě, neboť už
to šici maj a jde to chytit do 3 týdnů a poslední lidi to dostali kolem nového
roku (což uplně vychází, že to klidně ještě můžeme chytit, neasi) a my hrozně
trneme. Na hostelu to pak googlim (což je dost fuška, neboť v celých Las
Peňitas uplně neví co to je internet a skoro vůbec to nefunguje a je to naše
asi nejdelší doba za celý výlet, bez spolehlivého připojení a je to fest
nezvyk) – a ono ouha, choroba je to nevyléčitelná a může člověka zlobit i po
pěti letech. Víceméně se to projevuje horečkou a vyrážkou a pak nastanou
bolesti podobné revmatu/artróze (chytá to hlavně klouby) a člověk třeba nemůže
chodit, držet něco v ruce nebo tak. A pak se ještě připojuje nespavost a
je to celý dost lákavý. Ten borec ukecanej z Lazy turtle to má v zápěstí
hlavně, tahle Američanka v kotnících, ostatní lidi z pizzerie spíš
záda a ruce a všichni ostatní to taky maj někde. Už docela dává smysl ta
otázka, kterou slýcháme tisíckrát denně „how is your gunya today?“. Speciálně J
chytá neuvěřitelný psycha (údajně prý je varování na všech webech a my nic
neviděli samozřejmě – asi jak žádný varování nečteme a očkovaní nejsme snad
skoro proti ničemu) a mě se to taky moc nelíbí ta představa, že bych 3 týdny
byla uplně vyřízená, protože to by mi akorát vycházelo na cestu domu a to by
nebylo vůbec fešný. Ani ale nemá smysl horečně ujíždět, když to je údajně všude
a navíc už jsme to beztak chytli. Projevuje se to do 5-10 dnů nebo tak něco,
tak nezbývá než čekat.
Žádné komentáře:
Okomentovat