Tamarindo I

Ráno klasicky prší, J má všechno mokrý z toho včerejšího praní a teď plaší, že jak to jako má sbalit a mě asi začínaj plesnivět botičky nebo co. No krize. Nějak to strkáme do tisíce igelitek a vyrážíme na busák, neboť čas prvního busu máme hrozně zjištěnej. Dál už teda moc netušíme, já si pamatuju ještě asi tři další města, kam se musíme postupně dopracovat, ale potom už je to jedna velká neznámá. A vlastně i v průběhu.

První bus dobrej, sledujeme velikánský jezero, který jsme samozřejmě vůbec nenavštívili a mě to ani moc nemrzí, když tu stejně pořád prší. Navíc se mi povedlo strčit botičky pod sedačku, aby jako trošku proschly a odplesnivěly, a jak tam byly nějaký zmatky s přesazováním, tak botičky tam zůstaly pod něčí jinou sedačkou celou jízdu a chudák osoba si užila jarní vůně. Přestup docela fešně šéfujeme s minimální čekačkou. Každopádně třetí bus už tak super není, neboť je to nějaký plný a my musíme stát a navíc se tam ani nemůžeme najít a já musím šecky kufry vzadu nějak šéfovat, páč je to celý hrozně chaotický a nebejt nějakýho pána, co mě viděl celou bezradnou a vyskočil a začal mi s tím pomáhat a dělat místo v uličce, aby se to vůbec vešlo, tak tam stojím ještě dodnes. Nicméně teda stání jednou nohou na půl schodu a druhou v uličce pod kufrem a kabelou není moc velká sranda a moc se mi nedaří balancovat a odumírá mi ta spodní noha a lámou se mi nehty od tyče, který se chytám, jak tonoucí stébla.

Další přestup máme asi dvouhodinovou čekačku a už z toho moc nemůžeme, páč zaprvý nikde nemaj pořádný cedule ani nikoho, kdo by poradil a jak je neděle, tak to jezdí nějak divoce, a navíc se lidi vždycky začnou někam skupit do front a my netušíme, esli je to pro náš bus nebo co a jak to ti lidi můžou vědět a několikrát si cvičně do fronty stoupneme taky, když nám někdo řekne, že to je náš bus a vona to pak vůbec není pravda.

Když se dostaneme do posledního přestupu, tak zvažujeme, co teda vlastně máme jako cílovou destinaci. Jakože veliký možnosti se všemi těmi plážemi a my nevíme. Ale jelikož hlavní důvod, proč se sem vůbec štracháme, je setkání s Andrém (ten můj ňuňu z Adelaide, s kterým se pravidelně míjíme na všech možných kontinentech a teď už to konečně vypadá, že bychom se taky mohli potkat, jelikož on jede ze severu), tak nakonec vybíráme Tamarindo, kde máme mít sraz v úterý, abychom jako zase nepopojížděli sem a tam. Ještě v buse (resp. ve frontě na bus) potkáváme slečny Kanaďanky, které taky míří směr Tamarindo a kanadsko-australskej pár se stejnou destinací. Zjišťujeme, že nikdo z nás nemá zajištěný ubytko a jelikož na netu bylo skoro všechno vybookovaný, tak trošku panikaříme, že máme takovou konkurenci.

Za hodinu a půl už si v pověstném Tamarindu (s Jacó nejvíc beach destinace v Kostarice, neasi) vystupujeme a honem se všichni rozbíháme různými směry, abychom nějaký to ubytko někde zabezpečili. Pár nic nenašel a pošéfili jakousi drahou chatičku, s Kanaďankama se neustále někde potkáváme a akorát se ujišťujeme, že nikdo jsme pořád nic nenašli. Už z toho J chytá fest nervy, páč se tam s těma kuframa štracháme sem a tam furt a všechno je vybookovaný na dva týdny dopředu a už se fest připozdívá a on mi hrozně nadává, že kdybych tak nelpěla na tom Andrém, tak jsme mohli bejt někde jinde. Tss, to já se zase nedám, přecijenom, taková šance na ňuňínka po letech, to by jako nešlo to vynechat – kdoví kdy zase my dva budeme na stejným kontinentu ve stejným čase (už to začalo tenkrát na Fiji, kam přijel asi pět dnů po mým odjezdu, pak jsme se těsně minuli v Hong Kongu, v Kanadě byl než jsem tam vůbec stihla dojet, pak do Států přijel týden po tom, co já jsem odtama odjela, pak dával tu Střední Ameriku, zatímco já se crcala po Jižní a teď už to konečně vypadá), víme jak.

Když už to vypadá naprosto beznadějně, tak se kdese vzal tuze vzal nějakej podivnej dlouhán na kole, co mi z košíčku nabízí letáček hostelu a ještě než se vůbec stíhám vzpamatovat, abych nějak o ceně se dohadovala, tak sám zlevňuje a my tam teda velice míříme po chvíli. Akorát teda jsme se o tom nějak zmínili Kanaďankám a ty to asi řekly tomu páru a ve výsledku se za 15 minut všichni potkáváme asi dvacet metrů před tou budovou hostelu (což je vlastně supermarket) a jde do tuhýho, neboť všem je jasný, že tohle je závod a mě je nejvíc jasný, že my nemáme šanci, neboť máme nejvíc zavazadel. Ale J se hecnul a zatímco všichni čekáme na výtah, tak on nechal šecko dole a uháněl do schodů, kam se vteřinu po něm vrhnul i ten pár, neboť jim došlo, co se chystá. Ale schody úzký a J tam teda vyběhnul první. Dramata to byla zbytečná nakonec, neboť maj docela dost míst a i to nevypadá nejhůř a hrozně to teda bereme a za půl hodiny se k nám stěhujou do pokoje i Kanaďanky. Ještě teda bylo trošku psycho dohadování se o ceně, neboť slečna na recepci nevěřila, že mi ten dlouhán na kole nabídl takovou cenu, že to je moc velká sleva a že to by se musela se šéfem poradit a kdesi cosi a v tu chvíli už je tam sám dlouhán i s kolem a povídá jí, že šecko v pohodě, že von to hrozně má v kompetenci a je to.

Hostel je ve třetím patře a nahoře na střeše má bar, což je nejvíc cool, neboť tam maj docela dobrý výhledy (v Tamarindu moc budov co by měly víc než dvě patra není) a hlavně tam maj happy hours a dobrou a relativně levnou pizzu. Pokoj je celkem v pohodě, jenom teda je tam brutál klima a my se hnedle po nastěhování dohadujeme s někým na recepci, že jako esli by to šlo vypnout a mít místo toho jenom fan. Záchody teda trošku psycho, neboť půlce nejdou zavřít dveře (nemaj žádný zachytávátko) a navíc se tam člověk nevejde s kolínkama, a jak jim tu klasicky pořád vypadává elektřina, tak bez světel a vody je to fakt pecka. Hned po příchodu Kanaďanek ale začíná pravá zábava. Jedna z nich je strašlivě tlustá a okamžitě předstírá že má infarkt, neboť je tam hic k umření (což teda není, já už si musela i vzít mikinu) a válí se po stěně a následně po zemi a vzdychá. Strašlivě je na všechno naštvaná, stěžuje si uplně na celej svět a mě to připadá strašlivě vtipný a mám co dělat abych nevyprskla smíchy.  Ta její kámoška neřiká naopak nic, ale taky nevypadá nejveseleji. A to pořád všichni řikaj, jací jsou ti Kanaďané příjemní lidé, no. Navíc já i J jsme si vzali dolní postele a ta její kámoška zabrala poslední dolní postel a to tý Sabrině tlustý zase strašně zvedlo tlak, neboť začala hrozně skučet, že nahoru nevyleze. J se navíc začal děsit, páč si vzala postel nad ním, že se mu tam propadne na něj a zabije ho v noci. Dokonce si i nějak všimla, že je klima vypnutá a jala se to zařizovat, i přesto, že jsme jí řekli, že my klimu nechceme a ta její kámoška je nemocná a to by taky klimu logicky mít neměla, ale Sabrina nedbala a klimu nechala zapnout a tropila scénu. Navíc tam na pokoj byl poslán dlouhán (tentokrát bez kola), a snažil se Sabrině nějak domluvit a navrhnul jí, aby se šla vysprchovat a to bylo panečku. On to myslel chudák dobře, že by se jako osvěžila a bylo by jí líp, ale ona se hrozně rozohnila že to snad nemyslí vážně, takhle jí urážet a že ona se jako pravidelně sprchuje a hrozný pozdvižení z toho bylo. Chudák dlouhán nevěděl a donesl jí teda zadarmo nějakej džusík. Velmi nám líčily slečny, kterak přecházely hranice z Nikaragui a trvalo jim to doslova celej den a pak ani nestihly nikam dojet a všude musely stát na sluníčku (to si Sabrinu vůbec nedovedu představit, jak to zvládla) a kdesi cosi, hrozný krizovky. 

Po asi čtyřiceti minutách už to přestalo bejt vtipný to její stěžování a nevydržela jsem to a řikám jí, že si s ní klidně tu postel vyměním, esli jí to udělá dobře. Ona teda že jo a ani nepoděkovala a začala mi házet věci nahoru. Moc se mi to teda nelíbí, neboť se mi nechce se nikam šplhat, ale uklidňuju se aspoň tím, že nahoře by mělo bejt o malonko teplejc, tak třeba tam tu klimu přežiju nějak. A Sabrina je uplně drzá, neboť nejenže vůbec nepoděkovala, že ji teda přenechám lepší postel, ale ještě mi sundala šecky věci od J, co jsem měla na tom zábradlíčku pověšený (na mojem horním zábradlíčku!) a navěsila si tam svůj Bob Marley závěs. Tak jsme to šecko museli s J přeorganizovat, páč on má asi třicet kusů mokrýho oblečení a ne a ne se to tam všechno vejít. Mě se aspoň povedlo umejt ty boty, co už jsme myslela že začínej plesnivět po tý včerejší výpravě, pěkně jsou celý rozebraný a v pěti umyvadlech vypraný a už se suší nahoře v baru.

Fenomenální den zakončujeme nahoře v baru na happy hours, po kterých se vydáváme do města najít něco k jídlu a zjišťujeme, že je to šecko drahý moc a ani se nám nepovedlo najít alternativní hostel a vracíme se teda k nám a dáváme pizzu, která je fest dobrá a máme na ní asi dvacet toppings a je to.