J najednou dostává zběsilý nápady, že jako musíme vyrazit na
nějakou tour, když jsme tady, a že teda dáme nějakou tu celodenní, když ho prej
už dva měsíce otravuju s tím, že chci na nějaký sopky se jít podívat. Jsme
totiž teď v tom vulkanickým regionu, že, tak jakože si odbudeme ty sopky a
pak už dám snad pokoj. Mně se ten nápad teda vůbec nepozdává, poněvadž já
hrozně chci sice všechny sopky vidět, ale takový ty opravdivý, sopečný, a ne
nějaký zarostlý v pralese.
Hrozně se teda vydáváme to ve městě nějak zařídit a nakonec
končíme v našem bývalém hostelu a mámíme tam z pána slevu, kterou nám
nakonec nějak chudák dává, páč už se nás chce zbavit. Domlouváme to hnedle na
další den a přeptáváme se, že co jako potřebujeme a pán nám líčí program. Zase
to všechno zní báječně, začíná se výšlapem na jednu sopku, následujou výhledy
na kráterový jezero, pak čvachtání se v jezeře, následně nějaký provazový
mosty, spousta zvířat, další sopka a muzeum kolem toho, pak další nějaký
zvířata a aktivity a den bude zakončen v horkých pramenech. Máme si vzít
dlouhý gatě, dobrou obuv (kterou já klasicky nemám, ale tak co už), repelenty a
tak. Oběd prej dostaneme u výhledů na jezero a pak v horkých pramenech
dostaneme nějakej koktejl a pán nás hrozně nutí koukat na fotky, jak prej lidi
vypadaj spokojeně a šecko. No. Program asi na 11 hodin, docela síla.
Velice navečer pakujeme baťoh (klasicky se snažím
argumentovat tím, že jsem taková celá slabá a že teda J ponese baťoh
s našimi věcmi a jemu se to opět vůbec nelíbí a já mu hrozně vysvětluju,
kterak můj baťůžek není vůbec voděodolnej a kdesi cosi a ve skutečnosti jsem
jenom líná vyndavat věci z milionu pidi kapsiček a známe to a nedám se
vůbec a J nakonec povolí), moc nevíme co vzít a snažíme se tentokrát si i
nějaký jídlo pořídit, aby se neopakovala situace z Huarazu, kdy jsme
neměli žádný vhodný jídlo na výpravě horský. Objem vody je trošku zapeklitější,
páč by neměl bejt hic, ale zase víme jak to je u hikingu a nakonec bereme asi 3
litry pro nás oba dohromady.
Jelikož jsme si nemohli vzpomenout, jak se náš novej hostel
jmenuje, tak jsme se dohodli, že se necháme vyzvednout u toho původního, aby
nebyly zmatky. Ráno jsme tam teda velice nastoupení (a já už teď lituju, že
jsem se do takovýhle haló akce nechala zatáhnout) a pořád se nic neděje a čekáme
asi půl hodiny a nakonec přichází jakejsi pohůnek a vede nás někam jinam. No
nevim, obvykle nás vyzvedává minivan/bus, tak tady asi jak platíme víc, tak to
máme pěšky. V centrále té agentury dostáváme pěkně pytlíček s obědem
(ha, takže žádný u jezera, ale pěkně tady, abychom se s tim museli
táhnout), kterej vypadá roztomile, neboť je v něm sendvič, nějaký
sušenčičky, bonbóny a fruka.
Nasedáme do minivanu, cestou nabíráme další lidi a vezeme se
na začátek treku. Trošku nás teda mate, proč maj skoro všichni mini kraťasy,
když nám pán povídal, že dlouhý gatě máme mít, ale nedbáme. Po vystoupení nás
nutí podepisovat jakýsi prohlášení, že to je vlastně všechno na naši
zodpovědnost a když umřeme, tak oni za to nemůžou – to nás teda mate trošinku
víc, neboť to nemá bejt nějaký náročný a já se i pána ptala včera, že esli jako
je to nějaký divoký a von že vůbec, že taková procházka nedělní a když jsem se
přeptávala, že nemám jako vhodný boty, ale jenom Nike botičky takový ošidný,
tak von že taky v pohodě, že stačí.
Nabíráme průvodce, kterej nám hnedle po začátku výpravy
povídá, kterak to pěkně vezmeme pomalu, že kdo chce drandit, tak má smůlu,
neboť my tu nejsme kvůli lámání rekordů, ale kvůli kochání. To mě dost
uklidňuje a nedbám teda, že někteří lidé vyrážejí poměrně divokým tempem
kupředu. První část má být pozvolná, pak má přijít nějaký stoupání, poté se
dostaneme do samotný džungle a tam to prej bude malonko drsnější a pak nějaký
bahno a tak a strmý stoupání a za dvě hodiny máme bejt na vrcholu první sopky a
tam na nás maj čekat nejúchvatnější pohledy na kráterové jezero. Takovej je
plán.
Už zkraje bylo zřejmé, že to nebude uplně nedělně odpolední
procházka. Docela z nás leje a to jsme pořád na té první, údajně snadné,
části. Jediný pozitivum je pohled na mistra průvodce, kterej to evidentně
absolutně nedává, je celej durch, vodu už má celou vypitou a cucá něco
pochybnýho brčkem ze sáčku. Skoro bych si tipla, že včera někde pařil a pak mu
někdo zavolal, že jako má výpravu vést a on se tam přihnal rovnou z párty.
Pořád dává nějaký pauzy pod všelijakými záminkami a pak si vybaluje oběd a to
jsme ještě vůbec nikam nedošli.
Když se přiblížila ta strmější část, tak to už se docela
lekám, neboť jsou to takový jak kdyby schody a to fest vysoko od sebe a mě na
to nožičky nestačí a pořád čekám, kdy upadnu a nebo se natrhnu. Kochání se moc
nekoná, neboť kdykoli se nám povede se někde dostat relativně včas, tak akorát
šíleně oddechujeme a psychicky se chystáme na další úsek. Navíc už začínáme
potkávat lidi, co si to šinou opačným směrem a nejenže nikdo z nich nevypadá
moc nadšeně, ale navíc jsou šici neuvěřitelně zablácení a to jako fest, od hlavy
k patě.
Dáváme se do řeči s holkami z Finska, který srší
nadšením a jedna z nich (překvapivě ta tlustší) je hrozně nahecovaná a
pořád říká, že doufá, že nikdo nedostane infarkt, že to by bylo nepříjemný. Je
tam ještě skupina ze Švédska, která je hodně separé (jenom teda Finky mluví
švédsky, logicky, tak se k nim občas přidruží) a dost si to tam drandí,
mlaďoši. Dále jsou tam Francouzi, divnej Kanaďan, co je hroznej právník a
strašně tam vypráví o tom, jak dělá tu jógu a jak je teda pružnej. Pak skupina
neidentifikovatelných národností a celý to uzavírá pantáta z Ruska, se
svojí americkou dcerou. Pan Rus na to má cyklistický obepatý kraťásky a
cyklistickej baťůžek a pořád na dceru volá „Rejčel“ a já z toho děsně
nemůžu a řikám si, proč proboha dceru nepojmenovali nějak jinak, jakože nějaký
jméno, který by byli aspoň schopní vyslovit. Pani manželka Ruska s nimi nešla,
neboť na to nemá nervy a radši si dává spa den. No, skupinka k pohledání.
Vstup do džungle je pochopitelně doplněn velikou vlhkostí a
bahýnko na zemi je bahnitější a už to začíná malonko klouzat. Pořád si ale
řikáme, že dobrý, neboť nám počasí přeje a neprší (přecijenom, v tomhle zapeklitým
regionu prší každej den a to hned několikrát, víme jak). Navíc mistr průvodce
se nějak probral, asi si něco s kámošem dali (občas se k nám připojí
druhá část skupiny, která má jinačího průvodce – toho pohůnka, co nás
vyzvedával u hostelu – a ten vypadá, že má energie na rozdávání) a teď docela
skotačí a vždycky je všude první a pak si tam dává cigárko (asi na lepší plicní
kapacitu) a k němu se obvykle přidává dlouhán Francouz, kterej nerad kouří
sám a snoubenka jeho na to kouká dost nenadšeně.
Poslední úsek k jezeru je nejhorší, je to hrozně strmý,
všude samý větve a bahno a prudký srázy a já už toho mám plný zuby a musim se
pořád rukama v něčem šťourat a už je mám celý od bahna. Asi hodinu tam
skotačíme v lese, jenom abychom se dostali na jakejsi palouček, kde maj
bejt ty úchvatný výhledy, který se pochopitelně vůbec nekonaj, neboť jsou tam
všude mraky a mlha a my teda nic nevidíme. Navíc nás tam nutí jíst ten oběd,
což se mi vůbec nelíbí, páč je ještě docela brzo (spousta hodin před námi) a
taky jak ze mě leje, tak tam nechci v zimě postávat moc, abych se nenastydla
(převýšení malonko) a navíc mám ty ruce od bahna. No hrůza. Navíc ty sendviče
vypadaj nějak podivně a bůhví, jak jsou starý, neboť šunčička se tváří trošinku
nečerstvě. Aspoň že fruko má tunu cukru a hned je mi líp. Na chvíli.
Po občerstvení nás průvodce žene dolů, že se jako budeme
čvachtat v tom jezeře, který nevidíme. A v tom začíná jít do tuhýho,
neboť slízáme prudký kopce a toho bahna už je tam požehnaně, všude nějaký ty
větve a navíc prej máme bejt na pozoru kvůli hadům a pavoukům a ještě něčemu,
že prej jim tam minulej týden někdo umřel nebo co, páč ho něco štíplo. No na to
tak asi mám čas, se někde mít na pozoru, když sem ráda, že jsem ráda a že zatím
nemám nic zlomenýho. Akorát mi to zase připomíná, jak nemáme ani jeden to
pojištění a že se nám to ještě určitě pěkně vymstí ta naše lenost si nějaký
sjednat.
Třetina výpravy už si odbyla svůj první pád, takže jsou celí
od bahna a poď si holčičko. Já se zatím kupodivu držim a i botičky pořád
vypadaj z půlky čistě. J si to z neznámých důvodů snad i užívá nebo co a
pořád dělá, jakej je hroznej Tarzan, když tam skáče z těch stromů, přes ty
větve a šecko. Já sem ráda, že mě ty větve vůbec udrží, a o nějakém skákání si
můžu nechat zdát, páč to by moje kolínka bolavý nemusely přežít vůbec. Beru to
teda šecko pěkně pomaloučku a polehoučku a každých 5 minut se ujišťuju, že jsem
celá a živá.
Když se konečně dostáváme k jezeru, tak dost jako
propadák, neboť je tam ta mlha, celý je to šedivý a rozhodně ani malej krapet
lákavý. Pár odvážlivců do tý vody leze, v čele se švédskou skupinou, ale
nikdo nevypadá, že by si to moc užíval. Voda fest ledová totiž a ani tam není
zrovna snadnej přístup. Já bych umrzla a navíc bych se pak neměla jak osušit a
vůbec. Ani ruce se mi v tom nepovedlo omejt pořádně.
Po jezerní zastávce nás čeká ultimátnost v podobě výstupu
zpátky na nějakej kopec, kterej má bejt údajně lepší než ten, po kterým jsme
sem teď slejzali dolu, ale vůbec to není pravda, páč je to ukrutný stoupání,
asi 75° a všichni tak nějak padáme a ztrácíme se. Já tam několikrát zachraňuju
Rejčel, který párkrát sjela noha a nebo to nevypočítala a nebo se s ní urvala
větev a já jak se bála, že mě strhne s sebou, tak jsem jí nějak pořád
chytala a postrkovala zezadu. To samý když já věděla, že něco nedám, tam mě
musel J postrkovat a ten z toho měl hroznou srandu, páč občas do mě strčil
až moc a já přepadla a bahno všude. Už si řikám, že ty dlouhý gatě maj výhodu v tom,
že aspoň nemám to bahno přímo na těle a nemusim se bát nějakých pijavic nebo co
to v tom prej je.
Když se asi po půl hodině došplháme nahoru, tak na nás čeká
odměna v podobě začínajícího deště. To je ovšem velice prekérní, neboť je
před námi víc než dvouhodinový sestup zase někam. Většina lidí už vypadá dost
zmoženě, i švédská skupina začíná postrádat počáteční nadšení a tlustá Finka
povidá, že se bála, aby někdo nedostal ten infarkt předtim, ale teď se obává,
že to asi bude ona, kdo první padne k zemi. A vskutku, nevypadá moc dobře.
I když to asi nikdo. Teda kromě mistra průvodce, kterej nevim na čem fičí, ale
vypadá dost naspeedovaně a hrozně na nás povykuje, že šup šup, že se moc crcáme
a nemáme dobrý mezičasy. Pár lidí zmiňuje, že jim taky někdo povídal, že to
nemá být složitý výšlap a kdesi cosi a zase nás šecky přechytračili.
Skotačení dolů by se mohlo zdát snadnější, ale není tomu
tak. Sice to není tak zadejchávací, jako ta štrapác nahoru, ale jak začíná
poprchávat, tak to bahno je čvachtavý asi tak deset cm a botičky do toho
zajížděj a občas to každýmu proklouzne a tak půlka lidí letí dycinky k zemi.
Už chápu, proč všichni ti lidi, co jsme je ráno potkávali v opačném směru,
vypadali tak nenadšeně a byli celí od bahna. Je tam všude hroznýho hopsání a
člověk musí pořád tuze taktizovat, že kudy jako jít, neboť pěšinka je dost
ošidná. Já se chvíli snažím bejt blízko za jednou slečnou, která dost trpí, páč
má snad ještě horší boty než já a tak je taková opatrná a já hrozně sleduju
její kroky (teda kromě těch momentů, kdy to nedá a válí se po zemi). Chuděra už
pak ale náramně zpomaluje a já musím před ní. Po chvíli si všímám, že moje
strategie taktizování se velice líbí třem lidem, kteří nejvíc kopírujou šecko
co dělám. Hned za mnou je ten Kanaďan, co má bejt hrozně ohebnej z jógy a
vůbec teda není, neboť už sebou fláknul minimálně pětkrát. Já pořád držím nulu,
ale zase mám špinavý celý ruce až po lokty, botičky jsou obalený bahnem a tak
po kolena už taky barva legín není uplně k poznání.
Když nám zbývá asi hodina do konce sestupu, tak začíná
pořádnej slejvák a to už je na mý nervy moc. Zaprvý si ani nestíhám oblíknout
bundu, páč jsem během pěti vteřin durch, navíc trnu, že mi to promočí foťák a
hrozně to tam v baťohu balíme do pěti igeliťáků, a navíc J si to z nepochopitelných
důvodů začíná užívat a hrozně skotačí okolo a já mám podezření, že už mu
totálně hráblo. Pořád vykřikuje, jaká je to švanda a že veliký dobrodružství a
že konečně mám ty svý sopky a že dám pokoj a kdesi cosi. Tak ho sprdávám, že
tohle žádná sopka není, že to je pitomá džungle, já mám šecko mokrý a špinavý,
určo budu stonat z toho a navíc ještě ani zdaleka nejsme dole a já určo
upadnu, páč se znám, a pak se nedoplatím v nemocnici. A navíc by pro mě do
džungle ani žádná záchranka beztak nejela. J nedbá a hopká tam mezi větvemi a
vůbec mu nedochází, že mu to v těch trekovejch botách skoro vůbec
neklouže, na rozdíl od plochý podrážky mých Nike botiček. Opět se potkáváme s Rejčel
a pantátou Rusákem, kteří už jsou oba od bahna až po krk a pantáta Rusák
vypadá, že vzpomíná na válku nebo co a zaujímá šelijaký podivný vojenský
pozice. Nějakým zázrakem to ale všichni přežijeme a dostáváme se dolů, pod
takovej pidi přístřešek a když jsme celá skupina pohromadě, tak se vydáváme
dál, neboť tenhle ukrutnej den ještě zdaleka není u konce.
Další na programu jsou ty provazový mosty, který nakonec moc
nestíháme a dáváme jenom jeden. Holt máme ty špatný mezičasy, že. Slibovaná zvířata
se pořád taky žádný nekonaj a mě už to začíná bejt podezřelý. Jakejsi vodopád
slavnej tam měl být taky, ale jenom jsme ho slyšeli z dálky, jak tam duní
a mistr průvodce povidal, že jako nestíháme a že jedině kdyby někdo moc chtěl,
tak ať utíká a pak nás dožene. No, na nějaký utíkání mě teda nenalákaj. Následovat
měla hlavní sopka tohohle regionu (a mnou nejvíce očekávanej zlatej hřeb
programu) – volcano Arenal – a k němu patřící muzeum, nicméně jak už to
tak bývá na těhle výpravách, tak sopku jsme zahlídli asi na pět vteřin z veliký
dálky a všude byly mraky okolo a my nic neviděli. Do muzea jsme taky nešli,
neboť chlapi tam nějak zmatkovali a nahnali nás do minivanu a že jako jedeme. Když
jsme se ptali, že co jako to muzeum, tak nedbali a povídali, že spěcháme a že
musíme na ty hot springs, než nám zavřou nebo co.
Všeobecná nálada už je taková nijaká, neboť se vlastně šecko
z toho programu slibovanýho přeskočilo a vynechalo a jediný, co jsme si do
sytosti užili, byla ta bahenní výprava. Ty horký prameny tam mají mít nějak
komerčně oddělený, ale jelikož tahle výprava je vrchol nejapnosti, tak nás
berou do těch horkejch pramenů pro veřejnost, který maj vstup zdarma a
samozřejmě tam jsou samý pochybný existence. Když přijíždíme na parkoviště, tak
je nám sděleno, že si nemáme s sebou absolutně vůbec nic brát. Jakože vůbec
nic. Tak se teda nějak snažím na sedačce převlíknout do plavek, což je
nadlidský úkol vzhledem k pidi sedátkům a skupině zvědavých lidí okolo. Nakonec
se to nějak šéfuje, vystupujeme a venku už nás kdosi žene kamsi přes
parkoviště. Ani boty nemáme povolený. To se mi moc nelíbí teda, se tam někde v absolutní
tmě prohánět naboso přes parkoviště a pak jakýmsi pralesem. Navíc je dost zima.
V těch pramenech se musí seskakovat z nějakého splavu a jak je tam
tma, tak to vypadá dost hrůzostrašně a já panikařím. Navíc je tam ve vodě bordel
a já jenom čekám, kdy si něco bodnu do nohy. Mistr průvodce nás tam nutí si
patlat nějakej sajrajt na obličej (a na moje protesty, že si nebudu patlat na
xicht něco, co ani nevim co je, nedbá a už to mám až za ušima) a rozdávají nám
ty kelímky s koktejlem. Dost to smrdí pochybným alkoholem a radši to
lejeme na kameny, neboť kdo ví, co to je.
Po asi hodině konečně můžeme odcházet, což už teda jako je
nejvyšší čas, neboť jak to není tolik hluboký a je tam tuna lidí, tak člověk
ani nemůže sedět nebo něco a já se bojim, že nastydnu. Cesta zpátky je ještě
děsivější, neboť se člověk musí prvně vyšplhat přes ten splav, pak se prodrat
tím silným proudem a následně zase tim lesem v absolutní tmě a pak přes
parkoviště. To všechno opět bez bot, a jenom v plavkách, a v ukrutný zimě.
Na parkovišti na nás ovšem čeká mega překvapení v podobě
rozčílených lidí rozestoupených kolem minivanu, kteří se přehrabují jakousi
hromadou na zemi. Velice brzo nám někdo vysvětluje, že chlapi museli v mezičase
vyměnit minivany a že teda vzali všechny věci, co byly vevnitř (jakože baťohy,
oblečení, boty atd.), a poházeli to na zem. Mezitím ještě něco vyhazujou z oken
původního minivanu a lidi si to rozebíraj. To už teda absolutně nedávám, páč
zaprvý tam máme cennosti a navíc je to teď všechno na jedný hromadě, což
znamená špinavý zablácený boty přes spodní prádlo a ještě jak se tím všichni
přehrabujou a na všechno šahaj a je tam dost tma, tak už to psychicky moc
nedávám. Po asi deseti minutách se dostávám ke svým legínám, tričku, mokrý
bundě a to je všechno. Chybí mi boty, komplet spodní prádlo, svetřík a další
věci. Fakt pecka. Chlapi mě do původního minivanu nechtěj pustit, páč tam maj
další hromadu věci, nějaký jiný skupiny prej. Nakonec tam se mnou jeden to jde
prohrabávat, nacházíme moje botičky (uf), podprsenku, ale to je celý. Takže pořád
postrádám spoďáry, svetřík, nějakou kosmetiku a drobnosti. Můj vzor následuje
skupina lidí a taky se tam chodí tou hromadou přehrabovat, aby jako našli
postrádané věci.
Novej minivan je celej špinavej, asi jak tam měli lidi
poházený ty věci od bahna, všichni jsou neuvěřitelně naštvaní – asi třetině
lidí se něco ztratilo, a obecně je to největší propadák tahle výprava. Pár lidí
se dokonce do tohohle novýho minivanu ani nevešlo a musej teda čekat na
parkovišti, že prej je někdo vyzvedne. No aspoň že my jsme urvali sedátka. Mistr
průvodce však vůbec nedbá a hrozně nadšeně haleká, že jakej to byl panečku
super den a že jsme teďkonc všichni přátelé až do smrti a teatrálně se chytá za
srdce a vykřikuje „pura vida“ což je takový nejapný heslo Kostariky.
Po asi půl hodině vy vystupujeme ve městě, ale ani nás
nedovezli k našemu hostelu, takže si musím vykračovat v devět večer
po městečku v plavkách a místní chlapi z toho moc nevědí. J se ještě
snaží něco vyprat, ale vůbec to nevymyslel a samozřejmě mu to v tom dešti
neuschlo a druhej den odjíždíme a on to má celý mokrý akorát. Mě se povedlo
odstranit vrstvu bahna z botiček, ale to je asi tak celý. Umejt se je
bojim, páč je jasný, že by neuschly. Do toho nás otravuje, už zase nadranej,
správce Američan a my se snažíme vymyslet, kterak a kudy zejtra odjedeme.
My prostě musíme mít pořád nějaký dobrodružství, to už by
ani jinak nešlo, to by byla nuda.
Pura vida jak blázen!
Žádné komentáře:
Okomentovat