Ještě v San José se velice snažíme pořešit naši další
destinaci a je to úkol nelehký, neboť jak je konec roku, tak je naprosto
všechno všude plný a my si nemůžeme vůbec vybírat a hrozně se snažíme aspoň
něco někde najít. „Volba“ nakonec padá na La Fortuna, je to v té jejich
hlavní vulkanické oblasti a tahle jediná vesnička ukazuje nějakou ubytovací
kapacitu volnou.
Ráno se nám dokonce bez větších problémů povede lokalizovat
správnej busák (teda jakože s taxíčkem, ale ono někdy se tu domluvit je
docela divočina) a stíháme i jízdenky zakoupit (a já tentokrát stíhám i nějaký
jídlo pošéfit si do krabičky s sebou) a všechno to uplně vychází
podezřele. Bus takovej trošku podivnej, špinavej a v sedátkách má jakejsi
drát, kterej se dost nepříjemně zarývá pod lopatky (a to zkoušíme různý
sedátka, vzhledem k tomu, že jsme v buse s předstihem, a šecko
stejný). Dokonce se nám povedl pořídit přímej spoj, takže ani nemusíme nikde
přesedat a přendávat ty kufry všechny.
Po příjezdu se na nás vrhá tuna turistických agentů a hrozně
se můžou přetrhnout, ale my jak máme hrozně ubytko zařízený, tak je velice
odbýváme. Jeden nám aspoň ukazuje cestu, doufajíc, že se pak v jeho officu
zastavíme a zakoupíme šecky ty tours asi nebo co. Další výhoda městečka je v tom,
že jak je to malý, tak netřeba taxíčku vůbec, neboť bydlíme pět minut chůze od
zastávky busu.
Počasí je tu teda malonko ošemetný – ono teda žádný
překvapení, když jsme v nějakým deštným pralese (nebo cloud forestu nebo
jak se to jmenuje) – a jako docela jim tu poprchává a je to takový nějaký
vlhký. Dáváme výpravu do supermarketu (maj tu hned několik a docela veliký) a
cestou zpátky už toliko leje, že já si musím balit nožičky do igeliťáků a J se
mi posmívá, že vypadám ještě víc retardovaně než obvykle. On teda by se měl
uklidnit, neboť je to jeho vina, že nemám žádný pořádný žabky, jelikož mi moje
jediný nejfešnější zapomněl v letadle z Limy do Bogoty a já teďkonc
musim nosit moje sprchovací žabky, kterým už asi před dvěma měsíci upadla celá
zadní část s podrážkou, takže tam je jenom takový plátýnko a hrozně mě to
bolí v nich chodit, páč cejtim každej kamínek a odírám si pravidelně celou
zadní půlku ťapinek. Navíc se to zrovna muselo přihodit tady, kde maj takový
vedra v těhle zemích (v tý Jižní Americe jsem skoro žabky nepotřebovala) a
já pořád nějak nejsem schopná si někam zajít botičky nový koupit a tak pořád
hrozně trpím a skotačím a našlapuju na prstíčky (a vypadá to, jakože se
neustále někam plížím po špičkách) a do toho v pravidelných intervalech
vykřikuju, když šlápnu na nějakou nerovnost. No a aby toho málo nebylo, tak
když je někde nějaká kaluž, tak mi to dycinky ohodí celý nohy i záda a proto
jsem si teď namotala ty igeliťáky na nohy. Tak.
Jelikož je ten Silvestr, tak hrozně sondujeme, že co se jako
ve vesničce bude konat za divočiny. Pan recepční nám doporučuje jakousi akci
(která je zřejmě jedinou akcí), kde prej spousta hudby a kdesi cosi a už to
vlastně začalo a my se teda rozhodujeme to omrknout, abychom pak v noci věděli.
Já si tam teda drandím v těch mejch igeliťácích, akce se koná na
fotbalovém hřišti a jak prší, tak je tam asi pět lidí a jakejsi hudebník. No velice
patetická záležitost. Vracíme se teda na hostel, dopřáváme si ňaminky a vínečko
a sledujeme nějaký silvestrovský vystoupení v televizi s Eltonem Johnem,
Rolling Stones a já nevím kým vším ještě. Nějak se před půlnocí vydáváme ven,
ale prší už jaksi notně a my to nakonec otáčíme a zřejmě ani o nic
nepřicházíme. Nějak to máme tenhle rok celý divný – oboje narozeniny bez dárků
a oslav, Vánoce uplně nevánoční a teď ten Silvestr, no prekérka.
Celkově tu nic moc neděláme, jelikož každej den prší několik
hodin a mě to dycinky celou poděsí, že bych celá pomokla a foťák se mi namočil a
boty zplesnivěly a takový ty šecky věci a nikam teda nechodíme a jenom si tu
prodlužujeme pobyt a stěhujeme se do jinačího hostelu. V tom druhým
hostelu je jakejsi podivnej americkej správce, kterej má nějaký pletky s pani
majitelkou a je každej den neuvěřitelně ožralej (přes den jakože sedí tam na
recepci a má tam svoji tour agency a večer se posadí před svůj pokoj – jsme skoro
sousedi – a tam valí jedno pivko za druhým) a hrozně do nás pere ty svý moudra
a nemůže uvěřit tomu, že mluvim anglicky, a vůbec neví kde jsou Čechy a to prej
žil kolik let v Německu a celej je dost nejapnej a já z něj nemůžu. Je
mu asi padesát a myslí si, že je kdovíjakej playboy a strašně nám tam líčí,
kolik milenek ve městě má a kolik jich má v jinejch zemích (asi proto
vysedává každej večer před svým pokojem a opíjí se) a jak je hrozně úžasnej a
kdesi cosi a já už to pak druhej večer nezvládám a utíkám a nechávám tam J s nim
samotnýho a on pak za hodinu za mnou chvátá, že ho od tama musím pod nějakou
záminkou dostat, že už mu z toho chlápka hrabe.
Taky jsme si tu objevili docela famózní restaurační
zařízení. Jak je to tu šecko obecně drahý v tý Kostarice, tak tady pro
turisty maj ceny ještě víc nadsazený a my trávíme hodiny bloumáním po městečku
a hledáním nějakýho papu, který si můžeme dovolit. Námi objevená záležitost je
kupodivu hnedle v úplným centru, věčně plná (překvapivě, neasi),
affordable a hlavně šecko je tam hrozně dobrý a my jsme tam každej den
minimálně jednou.
A když už jsme u toho jídla, tak nemůžu nezmínit galo pinto.
Taková jejich místní (jakože ve Střední Americe) záležitost, sestávající z rýže
a fazolí, což by samo o sobě nebyla žádná novinka (pořád pamatujeme na ty
famózní fazole z Kolumbie), ale tady to maj nějak smíchaný dohromady, je
to takový nafialovělý a neuvěřitelně dobrý a maj to snad všude a my to tu jíme
naprosto pořád.
Žádné komentáře:
Okomentovat