Na další den máme velice naplánovanou výpravu kolem ostrova,
že jako zapůjčíme nějakej dopravní prostředek a celý to tam obhlídneme. Ráno teda
se potýkáme s všelijakými obstrukcemi, kdy prvně nám nikdo není schopen
nic dodat, potom si J uvědomuje, že vlastně nemá řidičák na motorku (což mě
těší velice, neboť na motorku bych se bála, já to nerada) a když si potřetí
ujasňujeme, že já opravdu nic řídit nehodlám, tak vyrážíme po městečku a
doufáme, že někde něco splašíme.
Splašili jsme jakéhosi pána, co má nějaký skútry a ani si
nepovšimnul, že má vlastně J propadlej řidičák, páč jsme ho zmátli mým pasem (jako
zálohou) a velikým hledáním bankomatu, neboť jako vždy nemáme hotovost a nic. Celá
operace trvala asi hodinu, páč jsme se pořád museli vracet na hostel pro nějaký
zapomenutý věci a J pak hledal bankomat a žádnej mu nechtěl dát peníze, ale
šecko se to zvládlo a pán už vytahoval helmy. Ještě se J ptám, esli to šecko
ví, jak to funguje, ať se kdyžtak přeptáme a von mi v tu chvíli konečně
prozradil, že na tom vlastně ještě nikdy neseděl a to už se o mě pokoušel
infarkt. Pán se mu to snažil nějak vysvětlit, ale J nerozuměl ani slovo a
dělal, že hrozně ví a když mu povidám, ať se na tom projede po ulici, ať si to jako
vozkouší, tak to prvně ani neuměl nastartovat a pak to vyletělo nadzvukovou
rychlostí a on prosvištěl křižovatku a napral to do obrubníku. Já i majitel
jsme čekali, že je po skútru, ale naštěstí se to ani neodřelo. Trošku teda se
pak pán zdráhal nám to půjčit a snažil se ukecat mě, že jako vypadám rozumějc a
že bych měla řídit já. Ale to já ne, žádný takový. Vzal teda J někam na pole,
že ho to naučí řídit a já zatím čekala další třičtvrtě hodiny na obrubníku před
jeho obchodem a řikala si, že už asi neuvidim ani jednoho z nich ani můj
pas.
Když jsme se konečně chystali, že vyjedeme (pán nechal J za
městem a pro mě se vrátil, aby to bylo jednodušší), tak jsme zjistili, že J mezitím
nějakým záhadným způsobem stihnul roztrhat mapu a že teda to bude drobátko freestyle.
Trošku se teda na to vozítko bojim nasednout, ale J mě ujišťuje, že už šecko
ví, což po půl minutě jízdy zjišťuju, že není vůbec pravda, jelikož nedává
zatáčky doleva vůbec. Ale jinak hrozně jedeme a on jak všichni chlapi z toho
má vyplavenej adrenalin až za ušima a rozjíždí se 80km/h a já chytám migrénu a
tiky, páč nejenže von neví jak to řídit, ale hlavně tam do cesty vbíhaj koně a
jiný zvířata a on to absolutně nestíhá ubrzďovat a já ho pak strašně sprdávám a
on to po pěti minutách udělá zas. No jak malej.
Jinak ale zjišťujeme, že ostrov je menší, než jsme si mysleli
a že jsme vlastně prošvihli všechny plánovaný zastávky a jsme už v polovině
ostrova a to jedeme asi půl hodiny jenom. Musíme se teda pořád někde vracet a
stejně nic nenacházíme. Ale jinak scenérie přefešný a je to náramně kochací ty
sopky a šecko a já si to (ve chvílích, kdy J jede pod 60km/h) velice užívám.
Obhlížíme pláže jezerní, který vypadaj i docela dobře, a
kdyby voda jezerní nebyla hnědá, tak by to prošlo jako uplně normální pláž. Zastavujeme
se v restauraci, kterou doporučovali na internetu a zjišťujeme, že zjevně
všichni turisti četli ten samej článek na netu jak my a potkáváme tam teda
všechny a ve výsledku to není až tak famózní strava, ale dá se. Stavujeme se i
v nějakých hot springs, který vlastně nejsou hot ale cold, ale i tak je to
fešný. Ale opět všichni turisti i místní jsou tam kolem tý vody rozvalení a je
to docela masovka. Ale maj tam takový pochystání, že se ze stromu dá skočit na
takovým laně a J se hrozně odvažuje a náramně hopká a já to z patřičný vzdálenosti
sleduju a fotím.
Pak už to pomalu točíme zpátky zase, neboť zaprvé musíme
skútr vrátit do šesti (čili hned po západu slunce) a navíc si plánujeme
sledování výhledů a západu slunce z jedný spešl pláže. Cesta zase
nejnapínavější, J fičí rychlostí větru a já už se snažim mu nezarývat tolik
nehty do kůže jak se ho držim (páč předtim jak jsem se držela vzadu za
sedátkem, tak se mi z toho stresu všeho uplně vykloubily šecky zápěstní
klouby a tuze to bolí) a celý je to divoký moc. Zase nějaký koně tam do cesty
vbíhaj a já trnu.
Klasicky se nám ale vůbec nedaří lokalizovat, kdy máme
odbočit a furt to přejíždíme a už se bojíme, že ten západ slunce propásneme a
ani na letištní ranveji (mezinárodní letiště prej, tomu tak věříme. Když se
přes střed ranveje jediný jezdí jak po silnici) nás vojáci nechtějí nechat (páč
tam byly jak výhledy na vodu a tím pádem západ slunce, ale hlavně i na tu
roztomilou sopku s mráčkem na vrcholu nejfešnějším) a máme po srandě.
Nějakým zázrakem se nám naposedmý povede (asi) najít tu
správnou odbočku a trošku trneme, páč se zaprvý už připozdívá a navíc ta cesta
je nějaká prašně-štěrkovo-písková a mně je jasný, že na tom nemůžeme jet, páč jednak
máme malý a slabý kolečka a hlavně J není vůbec odborník na to. Mu to povidám,
ale on nedbá a že to dáme. Jsou tam ale na cestě hrozný davy lidí a koňů
(nějaká přehlídka, jak po chvíli zjišťujeme) a nedá se to. Po půl hodině to
vzdáváme, páč se bojíme tam skútr nechat a jít pěšky, že by ho někdo odtlačil,
žejo, a my bychom se nedoplatili. Otáčíme to teda a J vidí další podobnou cestu
a že prej to zkusíme tam. Řikám že ne a ať neblbne, ale von v tu chvíli
přidal plyn, skútr vyletěl a jediný co stíhám vnímat je velikej zmatek, my
padáme a J jak to vytušil, že tentokrát už to nevybereme, tak se stihl nějak
vysouknout a celej skútr teda sletěl na mě a prekérka. Oba tam ležíme několik
vteřin, zjišťujeme, že jsme živý, akorát já teda necejtím pravou nohu, páč na
ní je ten skútr spadlej a já trnu, že to bude minimálně zlomený a že teda fakt
pecka, když nemáme ani jeden to pojištění, že. Navíc všude nějaký odřeniny a
krvácení. Kupodivu to můj foťák přežil a to i přesto, že byl zrovna v kapse
kraťasů na straně pádu. Po odhrnutí skútru zjišťuju, že noha zlomená není,
jenom se mi malonko protočilo koleno a moc na to nemůžu stoupnout.
Překvapivě i skútr samotnej nenese žádný známky havárie (asi
máme i dost štěstí, protože zrovinka na tý pravý straně už nějaký škrábance byly
odpředtim a já teda honem čekuju fotku co jsem pořídila ráno a nic moc novýho
nepřibylo. Po odtlačení vozítka zpátky na silnici to i vypadá, že to furt
jezdí, jenom teda se nějak urvalo sedadlo a nejde teď zacvaknout a zavřít. J se
hrozně bojí, že tam umřu, páč furt nemůžu na tu nohu moc (a jemu konečně
dochází, proč jsem mu celej den říkala ať neblbne, a teď se chytá za hlavu a
vykřikuje, že to taky všechno mohlo dopadnout dost tragicky, neasi) a navíc se
mi moc nelíbí představa na to znovu nasednout, ale není jiná možnost. Jedeme teda do města, západ slunce na pláži
se nějak nekoná, nečekaně. Zastavujeme ještě v přístavu, že jako to možná
uvidíme odtama, ale hned po zastavení se tam, kdese vzal tuse vzal, objevuje
pan majitel skútru a jak nás vidí, tak je uplně hotovej, páč myslel, že už nás
ani skútr nikdy neuvidí a už to celý odepsal. My děláme jak je šecko v pohodě
a super a žádný problémy a řikáme mu, že za deset minut jsme tam u něj a budeme
to vracet. Hrozně to sedlo zkoušíme opravit, ale nejde to. J jak se předtim
bál, že ten skútr celej rozbil, tak už plánoval, kterak se musíme honem sbalit
a ujet a nechat tam ten můj pas, že jich přeci mám několik, tak jeden že můžu
postrádat. To se mi teda vůbec nepozdávalo, páč by pak logicky bylo snadný mě
najít, ale J nedbal.
Pan majitel ale asi na nás zapomněl a nějak se nevracel furt
a už byla tma (což jsme si řikali, že je jedině dobře, že aspoň nebude nic
vidět) a já teda se po půl hodině čekání odšourala na hostel, abych si mohla
lehnout a J tam vyčkával a pak se za další půl hodinu vítězoslavně vrátil s pasem
mým, že jako šecko v pohodě, že si pan majitel ničeho nevšimnul a že
dokonce i nějak otevřel a zavřel to sedátko a nějak nepostřehnul, že to vlastně
nejde zavřít. Uf.
Pak už jenom v noci se vydáváme na jídlo a jelikož je
zase všude zavřeno, tak musíme opět do toho hororovýho restauračního zařízení,
kde si ale naštěstí tentokrát nikdo s žiletkami nehraje. Nicméně teda na
jídlo čekáme hodinu a půl i přes urgence a to už nás fakt dostává a nakonec
dostáváme něco uplně jinýho než jsme si objednali a já už to nezvládám a
odmítám to a dávám si bobříka hladu. Snídaně druhý den (na jiném místě, neasi)
dopadla uplně stejně a já už teda nejedla ani nepamatuju a navíc musíme už z ostrova
ujet, páč v tý hororový restauraci nás nemaj rádi, neboť jsme nezaplatili
za to moje jídlo (který si stejně odnesli, tak nevim co řeší) a navíc se
bojíme, že pan majitel skútru zjistí závadu a najde si nás. Naskakujeme teda na
trajekt, kterej je předraženej, a mizíme na pevninu.
Žádné komentáře:
Okomentovat