Dopoledne se po nevydařeném skypování (mě se to teda ještě
podařilo, ale když skypoval J, tak mu vypli proud asi po deseti minutách a i
přes půlhodinové čekání se nic neopravilo, takže smůla) vydáváme konečně na
obhlídku pláže a městečka. Tamarindo je nejvíc tourist trap, ale tak to jsme
věděli a nejsme teda překvapení moc. Zato pláž je prekérní. Jakože hrozně
fešná, má palmy a šecko, ale maj tam nějakej ukrutnej vichr a neustále do
člověka pere ten písek. A překvapivě mít písek ve vlasech, očích, uších,
zubech, nose a pod oblečením není až taková sranda jak by se mohlo zdát.
Nedbáme ale a dáváme aspoň pidi procházku podél vody. J teda dbá velmi, ale má
smůlu, neboť já jsem ultimátní plážová fanynka, víme jak.
Po půl hodině už to ale ani já nedávám a navíc máme hladík a
tak se vydáváme hledat něco k snědku. J nadšeně navrhuje pizzu u nás na
hostelu, ale to já bych si radši pošetřila pro případy nouze. Naštěstí
nacházíme takovou pidi restauraci, kde maj nejvíc nejlepší rybu a jsme tam pak
každý den. Pochopitelně i tady všichni fungujou a vaří i bez elektřiny, takže
super. Jediný co nešlo, bylo moje vybraný smoothie, neboť mixér logicky nešel,
ale vzhledem k tomu, že elektřinu nahodili hned po tom, co nám
naservírovali papu, tak se i smoothie stihlo a šecko bylo epic.
Posilnění se rozhodujeme, že vyrazíme na výpravu na druhou
stranu pláže, že třeba ten písek bude foukat jenom jedním směrem a my to
přechytračíme. Nic jsme nepřechytračili, ale tak co už. Na konci pláže je ústí
řeky a přes to se dá lodičkou prej přeject (je to asi dvouminutová jízda) a pak
se člověk dostane na další fešáckou pláž. Moc se nám teda nedaří nikoho sehnat,
kdo by jako nás tam odvezl, ale po asi deseti minutách okounění se objevují
další lidi, zase Kanaďani, že jako o tom někde četli a taky chtěj na druhou
stranu, a nějak se najednou kdosi s lodí objevuje a my teda jedeme.
Druhá strana, Playa Grande, je velice famózní, neboť tam
nejsou žádný domky ani městečka a je to celý takový hezounký. I do vody se
vrháme, páč tam nejsou žádný vlny a je to celý famózní a velice osvěžující.
Jelikož už se zase připozdívá, tak se rozhodujeme, zda jako
se vydat zpátky a nebo zda posečkat na západ slunce tady. Zvítězila možnost
posečkání. Západ slunce klasicky roztomilej, nicméně to, co následovalo, už
bylo spíš jak scéna z hororu.
Vydáváme se přes půl pláže zpátky k tomu ústí řeky,
jenom abychom zjistili, že to nevypadá, že by pro nás nějaká loď přijela, neboť
už je skoro tma a, jak se později dozvídáme, poslední lodě jezdí před západem
slunce. Vypadá to, že je trošku odliv a tak se rozhodujeme, že to holt zkusíme
nějak přejít, že třeba už je to dostatečně mělký. J bere foťák můj, že
přecijenom je vyšší a že ho případně udrží nad hlavou. Zezačátku to vypadá
snadně, voda tak do půli stehen, když tu najednou nějaký prudký sestupy a J je
ve vodě po krk. Já se teda honem snažím vracet a sundat si kraťasy, neboť tam
mám šecky peníze a kreditky od J, tak že to jako podržím nad hlavou. Vydávám se
teda do vody znova, když tu najednou, hned po tom, co se dostanu do toho
hlubokýho bodu, vidím a slyším J, že jako to moc nedává, že ho unáší voda a po
chvíli už jediný co vidim, je ruka s foťákem asi 5cm nad hladinou vody a J
celej pod vodou. To se mi moc nelíbí, neboť se bojim, že ho chytne spodní proud
a on se utopí (o foťáku ani nemluvě, ten už jsem odepsala). Navíc i mě začíná
chytat nějakej proud silnej a s jednou rukou nad hlavou nejsem zrovna
nejlepší plavec a trošku panikařím, že jako by to taky nemuselo dobře dopadnout
a vracím se teda s vypětím všech sil zpátky a řikám si, že J někoho splaší
s lodí a nebo že mi aspoň řekne kudy se vydat. Už je teda dost šero, když
se J konečně objevuje na druhý straně a hrozně na mě huláká, že ať do tý vody
nelezu, že je to nebezpečný a že zkusí sehnat loď. Nic se mu ale sehnat
nepodařilo a najednou je už tma a já si řikám, že tohle není uplně dobrý a
hrozně taktizuju, že když si ty peníze a kreditky a cennosti zavážu do vlasů do
culíku, tak bych měla bejt schopná to v pohodě přeplavat s hlavou nad
vodou a šecko bude dobrý. Navíc z druhý strany vidím jakejsi maják, podle
kterýho bych se případně mohla navigovat, kdybych se v tý tmě nějak
ztratila.
Celá jsem přichystaná a mám radost, kterak jsem to všechno
vymyslela a už se zase vydávám do vody, když tu na mě ze tmy volá J, že esli
ještě žiju a já na něj teda hulákám, že to přeplavu a von že ať do tý vody
v žádném případě nelezu. Máme dost problémy se teda slyšet, neboť zaprvý
to není tak blízko a navíc se zvedá vítr trochu a komunikace teda není uplně
nejsnadnější. Že prej se mám vydat zpátky podél pláže a za 3km tam bude nějaká
cesta, kde můžu sehnat taxík nebo co. Já mu pořád řikám, že netřeba, že to
přeplavu a že mi může plavat naproti esli chce a von že ne, že do tý vody
nesmím ani vkročit a ať neblbnu. Vůbec se mi to teda nelíbí ten jeho nápad, páč
tady je aspoň trochu světla od měsíce, ale na pláži je nejvíc černá tma a já se
malonko bojim. Ale vydávám se teda poslušně podél pláže. Po asi deseti minutách
se na mě vrhá jakejsi pes, ale po chvíli to vzdává. Asi vycítil, že jsem na
hranici infarktu a že bych nebyla nejlepší pochoutkou.
Nikde nic není vidět a když už se mi zdá, že jdu asi přes
půl hodiny, tak se rozhoduju, že se zkusím začít prodírat tím křovím, že tam
nějaký domky jsme předtím zahlídli v dálce. Prodírám se teda, dost to jde
ztuha, ale najednou se jakejsi dům objevuje. Nenápadně tam teda kolem pokřikuju
že „Hola Hola“ a vskutku, někdo se ozývá. Akorát teda při mojí smůle je to
jenom jakási vyplašená americká rodinka na dovolený (jsou ze mě fest nesví a
skoro se i k plotu bojí jít a já se jim nemůžu divit, přecijenom
jakási osoba se v noci z křoví vyhrne, taky bych byla nesvá bejt
jima), co se mi sice snaží pomoct, ale říkaj, že jak nejde elektřina, tak
nemůžou nikam volat a že neví kde je cesta, ale že vedle maj nějaký sousedy
Kostarický a že ti by mi mohli poradit, esli umím španělsky. Tak samozřejmě
neumím, ale nevadí. Prodírám se teda křovím dál a zkouším opět svoje osvědčené „Hola
Hola“. Někdo se objevuje a já jim španělsky hrozně vysvětluju, že jako
prekérka, že jsem tu uvězněná na ostrově a potřebuju taxíček. Celá rodina se na
mě seběhla podívat a já pod světlem loučí vidim, že malonko krvácím po tom mým
křováckým dobrodružstvím a asi teda vypadám neškodně. Hrozně mě zvou na dvorek
a nějak přivolávaj taxi. Pán mi vítězoslavně povídá, že to přijede za půl
hodiny a když mi sděluje cenu, tak mě málem chytá další infarkt, neboť za tu
cenu bych doletěla přes půl Evropy. Tak se ho ptám, že jak to může bejt tak
drahý a von že je to daleko, že to je 40km, neboť přes tu řeku se nedá jet a
musí se celý ten poloostrov objíždět. Tak jim řikám, že to je moc peněz, ani
tolik nemám u sebe, a že teda se zkusím vrátit podél pláže a přeplavat to a oni
že ne, že v žádným případě, že je to strašně něco čemu nerozumím, ale
všichni jsou dost vyplašení, tak jim to věřim, že to asi není ten nejlepší
nápad.
Čekám teda u nich na dvorku, dokonce mi našli i nějakej
telefon co funguje a já zkouším volat J. jenomže se pořád nemůžu na informacích
dožádat někoho, kdo by mluvil anglicky a musím to dávat napotřetí španělsky a
ani tak se mi nedaří číslo na hostel moc zjistit. Dohromady mi dali asi pět
čísel a ani jedno nebylo na ten hostel náš. Ale aspoň jsem tím zabila půl
hoďky. Nicméně teda taxíček pořád nikde a já čekám další půl hodiny. Naštěstí
jim pán řekl, že jsem holka běloška (což jsme si prvně řikala, že to je teda
fakt pecka, že teď pošlou nějaký lidi pochybný, co mě ukradnou a zabijou) a oni
poslali nějakou slečnu taxikářku (která byla tak vyděšená jet tak daleko, že si
vzala s sebou kámošku ještě). Trošku se teda uklidňuju a po vysvětlování,
že nemám dost peněz a musíme to zařídit až pak, nasedám a jedeme. Cesta je to
nejvíc psycho, neboť tam na třetině cesty není ani silnice, navíc žádný světla
jak nejde ten proud a je to dost dramatický a holky se bojí snad víc než já.
Po devátý večer se konečně dostávám do hostelu, kde už J
trošku plaší, že co jako to je a když vidí, koliko peněz stál taxíček, tak si
myslí, že jsem jela do nějaký jiný země na party. Když se osprchuju a trošku po
tom šoku uklidním, tak se J přeptávám, že co se jako dělo na druhý straně a von
povídá, že se sám málem utopil, kterak se snažil zachránit můj foťák (neboť si
myslel, že bych ho přerazila, kdyby ho namočil – což by asi normálně byla
pravda, ale tady jsem se spíš bála, aby to von vůbec přežil) a pak se snažil
hledat nějakou tu loď, ale lidi mu pověděli, že poslední jezdí před západem
slunce a teď že už nic nebude a když tam tak pobíhal všude možně a snažil se
někoho sehnat (je to trošinku za městem jakoby, takže tam toho moc není), tak
mu někdo (kdo konečně mluvil anglicky) pověděl, že jako tam jsou krokodýli
přesně v tom místě, kde jsme krosili a že občas se tam něco přihodí a že
on, ani nikdo z místních, by tam teda nepřeplavávali. J se mi to bál říct,
když na mě pokřikoval přes tu řeku předtim a chudák z toho byl nejvíc
vyděšenej, neboť on se krokodýlů strašlivě bojí a furt se ještě klepal, že
jako tam vedle něj beztak plavali, když on krosil. No hrůza.
Takže aby to náhodou nebylo moc fádní, tak jsme si dali
takovýhle dobrodružství. Já jsem z toho tak hotová, že ani na večeři
nechci jít a musim koukat až do noci na seriály, abych se z toho všeho
vzpamatovala. J si od té doby pokaždé tu story ještě trošku přibarví (asi že to
není dostatečně psycho jak to bylo) a lidem očka vypadávaj z důlků když to
poslouchaj.
No.
Další den se opět vydáváme na pláž, ale vítr je ještě větší
než den předtím (a i místní řikaj, že tohle není uplně normální tady), takže i
vypůjčený prostěradlo z hostelu je nám na nic, neboť vydržíme ležet asi
tak deset minut a pak už máme písek naprosto všude a fakt se to nedá. Takže
zase se žádný opalování nekoná a já jsem přitom uplně bílá, jak už jsem na
sluníčku neležela ani nepamatuju. Naposled asi v Kalifornii u bazénu vedle
našeho domečku, v létě.
Navíc J pořád plaší, že na nás určitě ti krokodýli odněkud
vyběhnou z křoví (páč dlouhán na hostelu nám líčil, kterak tam pořád někdo
je sežranej, což je blbost, páč by se o tom vědělo a nikdo by tam nejezdil) a
neustále se paranoidně ohlíží a kdykoli někde křupne větvička, tak nadskočí.
Na večer už konečně přijíždí André, což je nejvíc festovní
záležitost. První večer nabíráme ještě Andrého společnice, který sehnal někde
cestou v Nikaragui a následně nabíráme asi tunu pochybných lidí
v baru a pak už nikdo neví. Druhej den se ještě pokoušíme o pláž
s Andrém, ale vůbec to nejde. Veliký party a tanyny a šecko a já se
probírám asi po dvou dnech, kdy moc netuším co se dělo (nebo teda spíš vůbec a
to co zrovna vím, tak to snad radši kdybych nevěděla, drama). Speciálně celonoční seance druhej den na
schodech ve společnosti dlouhána z recepce a tlustý Sabriny, kdy se do
postele dostávám asi o půl osmý, jenom abych v osm už zase vyskočila a
začala balit kufry na zmatečnej odjezd.
Závěr našeho pobytu je malonko jak z telenovely, ale
šecko se to nějak zařídilo a ráno vybíháme s kufříky směr Nikaragua, neboť
s touhle zemí už nechceme mít nic společnýho. Prvně nějaký nebezpečný
město, pak nějaký deště a sopečný výpravy a následně krokodýli a divočiny
s Andrém. Time to go!
Žádné komentáře:
Okomentovat